Pohadka o lasce a duze
Daniela, ve zanamení ryby
 
Clovek se narodi a nedycha nic jineho nez lasku. Zivot je laska a je nam darovan, aby jsme rozpoznali sami sebe. Slunce, cela zeme nas vita celou krasou a s obrovskou prirozenosti nas uci udrzet nas pri zivote. Zivot je jako zahrada cela prorostla stromy a kvetinami. Kvetina je laska a jeji kvet nam dava radost svoji krasou, jeji vune leci neduhy tela i duse. Laska je kraska, vonava, leciva. Nikdy nenecha nikoho na rozpacich, nepousti nikoho do stresovych situacich, miluje nekonecne a blazene.. a je sama stastna. Nevsima si vlastnosti, barev, tvaru.. ale presto je citliva k okoli. Take je vsak silna a stala. Jen miluje a miluje.
 
Jednou se stalo, ze laska pro svoji bezmeznou touhou k uprimnosti zazila si zazitek sama sebe. Rozprostrela se na plazi, pozorovala slunicko a bylo ji krasne.. Prochazela se v tu chvili kolem lez. Cerna a spinava. Smala se lasce, smala se jak je naivni a hloupa. Smala se ji tak, ze ani dech nemohla chvilema pobrat. Laska rada videla lez a krasne se na ni usmala. "Slysela jsi co se stalo Duze"?, rika lez lasce. "Neslysela, rekni mi prosim co ji prihodilo." Lez zacala vysvetlovat lasce, proc uz dlouho nevidely duhu. "Vsechny barvy Duze vybledly a ona ted jen sedi a place a stydi se vyjit na oblohu." "To je ale smutne", rekla laska. "Vis jak bychom ji mohli pomoct?". Lez nevedela. Jen odpovedela, ze vsichni prece mame svuj osud, a ze ona si ten svuj proste musi prozit. Laska se oprela o strom a zacala se s lesem radit, jak by mohli duze pomoci. Koruny stromu tancily ve vetru, broukali si melodii ptacku ve vetvich a premysleli a premysleli.. ale na nic neprisly. "Radej se zeptej vod. Studanek, potucku, jezer i mori. Duha se tam casto odrazi, oni ji znaji lepe nez my." Laska se tedy rozhodla najit nejhlubsi nejmoudrejsi more, protoze treba tam najde odpoved, a mohla duze pomoci.
 
Kdyz dosla k nejhlubsimu mori, polibila krasne bile vlnky, ktere se promenily na chvili v penu a zeptala se. "More nejhlubsi a nejmoudrejsi, duha se v tobe casto odrazi a znas ji lepe nez ja nebo les. Porad mi prosim, jak bych mohla duze pomoci z jejiho smutku." V tu chvili bourlive more uklidnilo sve vlny a jakoby se promenilo v klidne stale jezero. More umlklo uplne.. nastalo ticho. Jenze ani tady se lasce nedostalo rady. "Ac vypadam jako bezbrehe neni tomu tak, ac vypadam nekonecne hluboke, mam sve dno a ac vypadam mohutne, silne a mocne.. Mesic je muj pan. Jen ten ovlivnuje moji silu. Nevim odpoved lasko, podivej se jak jsem prece jen slabe." "Dekuju ti nadherne more, pujdu dal a treba potkam nekoho, kdo mi poradi jak pomoci duze znovu se radoovat z oblohy a z jeji krasnych barev." "Vyjdi na nejvyssi skalu a poptej se vetru. Ten lita casto v mracich a zna duhu lip nez ja. Ten ti snad uz poradi co delat."  Laska se tedy vydala k nejvyssimu vrcholu nejvyssi hory v nejvyssich horach na zemi.
 
Byla to cesta narocna, strma, vysilujici.. jenze pro lasku neni zadna prekazka prekazkou, vzdyt laska i prekazku miluje. A proto neni nikdy vycerpana, ale plna sily a nekonecne nadeje.. ona sama je nadeje.
Dosla k nejvyssim horam i k nejvyssimu vrcholu hory. "Vetre pomoz mi prosim. Porad mi jak pomoci duze. Urcite jsi slysel co se ji prihodilo", volala laska. Ucitila krasne teple pohlazeni po tvari lehkym vankem a vetr povida: "Ano slysel jsem, co se ji prihodilo. Ale ani ja nevim, jak duze pomoci. Vidim nejnizsi prohlubne i jeskyne na zemi, vidim take nejvyssi vrcholi a casto jsem sedaval v mracich a dival se na Duhu.. ale ani ja nevim co delat." "Vzal by jsi me vetricku k Duze prosim?", napadlo lasku. Vetr lehce lasku vzal do naruce a leteli spolu k duze. 
 
Po chvili videla laska jemne az skoro neviditelne barvy, rozpoznala duhu. Byla stastna, ze ji vidi. Porad v ni videla krasu a vyjimecnost, laska v ni porad videla inspiraci a radost. Objala duhu, utrela smutne duze slzy. "Duho vzdyt ty jsi porad krasna. Vzdyt mas porad nadherne barvy, jen ted jsi smutna a tak jsi pobledlejsi. Usmej se a raduj se znovu sama ze sebe. Chybis nam vsem. Stromum i lesum, studankam, jezerum i morim a taky horam a vetru. Vrat se zase mezi nas a oslavujme znovu nas zivot." Duha odpovedela smutnym hlasem: "Dekuju ti lasko za krasne slova. Ale smali by se mi, kdybych vysla znovu
v nebesa v takovych barvach." "Mas porad krasne barvy mila duho. Procpak si myslis, ze nejsi stejna jako predtim?" A duha zacala vypravet jak potkala takovou starou cernou pani. "Byla spinava a tmava a rikala mi, ze se mi vsichni na zemi smeji, ze jsem vybledla bez barev. Bylo mi to hrozne moc lito, rozhodla jsem se, ze radej po zbytek zivota budu schovana a nevyjdu uz na zadny sluneci paprsek a kapky deste." 
 
Laska si uvedomila, ze to byla lez koho duha vlastne potkala. "Je treba abys uverila sama v sebe mila Duho. Ne vsechno co slysime od druhych nam pomaha radovat se a rozdavat krasu kolem sebe. Nestalo se ti prece nic, co by te zmenilo. Jen jsi zaslechla slova, kterym jsi uverila a ktere se pro tebe staly skutecnosti. Skutecnost je vsak takova, ze jsi porad krasna, mas nadherne barvy a jsi inspiraci pro nas pro vsechny. Jsi mostem i kruhem, zpivas nam o barvach.. a ucis nas o jejich krase." Duha vnimala bezbrehou lasku lasky, jeji nadeji, uprimnost. "Zacni znovu milovat same sebe mila duho, vsechna hojnost je obsazena v tomhle netajnem tajemstvi.", usmivala se laska. Duha zacala hluboce dychat a s kazdym nadechem jeji barvy zacali byt sytejsi a krasnejsi. Stromy, lesy, studanky, potucky, jezera i more,
hory i nejvyssi vrcholy i vitr se znovu radovali, kdyz spatrili na obloze znovu duhu. A od te doby byla duha jeste krasnejsi nez predtim,protoze milovala sama sebe jak nikdy pred tim. 
 
A tak i kdyz jsou lesy plne mohutnych silnych stromu, i kdyz je more nejhlubsi a nejsirsi, presto ze vitr je silny a zna cela nebesa i zemi, jedine laska a vira v sama sebe je zakladem naseho byti. Laska nas zahrnuje stestim, dava nam smysl i uzdravuje. Laskou jsme my vsichni.. i ty..  a v tom je cela "veda" stesti.