Střet s realitou
Dominika Kukačková ve znamení střelce
 
Jednoho z těch dlouhých letních podvečerů jsem, ponořen hluboko do své nepoddajné mysli, seděl na schodech. Schody to byly kamenné a chladné, strmé a vedly přímo do nebe. Stoupaly do nedohledna a klesaly ještě níž. Stejně jako má zaneprázdněná mysl, jenž se svíjela pod nátlakem okolností světa. Všechno kolem mě se započalo ztrácet v mlze povrchnosti. Zůstal jsem jen Já a má Myšlenka. Byl jsem na nejlepší cestě k poznání. Cítil jsem, že teď musí přijít něco geniálního.A tak jsem tam pln očekávání seděl na hrubě tesaných schodech a uvažoval nad tím, co podniknu, až TO přijde. Stále nic.

Najednou nedaleko zavyl pes a vytrhl mě z mého snění. Odněkud za mými zády vyběhla Představa. Byla okouzlující. Kolem půvabné tváře se jí vlnily prameny světlých vlasů, oděna v bílých šatech, vypadala jako anděl. Připadalo mi, jako by dokonce zářila jasným světlem. Na okamžik jsem zahlédl její oči. A kdyby ten okamžik trval byť jen o chviličku déle, byl bych se utopil v té jejich smutné modré hloubce. Ale příležitost mi dána nebyla, protože všechno se to událo tak náhle a rychle, že jsem nestihl vůbec zareagovat, když se mihla kolem mě a padala dál, níž a níž, ze schodů dolů. Kutálela se dolů jako klubíčko mých vlastních myšlenek, ona, krásná Představa, do které jsem se na první pohled zamiloval. Ale já jsem nehnul ani brvou, zděšen, neschopen vydechnout. Zíral jsem do tmy dole a srdce mi divoce bušilo.

Dlouho jsem tam ještě takhle seděl. Zvedl jsem se až když mi přestalo hučet v hlavě. Vydal jsem se dolů do tmy. Sestup netrval dlouho, přestože schodů bylo mnoho. Čím níž jsem šel, tím bylo chladněji, tím jsem se cítil prázdnější. Konečně jsem sestoupil až úplně dolů a spatřil Ji. Ležela tam, nepřirozeně pokroucená, bílá jako stěna. Byla mrtvá. Chvíli jsem tam stál a čekal, jestli se třeba stane nějaký zázrak, ale ten se nestal. Tak jsem se otočil a šel jsem domů.