Průnik za pozdního večera

Jura Minarcik ve znamení vodnáře

 

Je chladný pozdní večer a na jasné obloze září myriády hvězd. Opuštěné ulice ztichlého města odráží rytmický klapot podrážek opovážlivce, který si dovolil rušit majestátní klid noci. Jakoby ještě více zesilovaly rušivé zvuky a vyzývaly vetřelce k tichosti.

Nedbaje pocitu, kráčím rychle dál a zplna vdechuji svěží vzduch prostý zvířeného prachu a kouřových výparů. Mám v oblibě tu ztichlou prázdnotu spícího města. Domy oddechují a sbírají zpět ztracené síly po rušném dni, přeplněném lidským hemžením, shonem a rachotem vibrujících motorových monster. Město odpočívá. Ale cosi se stalo! Zhaslo naráz pouliční osvětlení. I výkladní skříně obchodů se rázem ocitly bez elektrického proudu. V jediném okamžiku město utonulo ve tmě.

Stál jsem vprostřed potemnělého prostoru. A zmocnil se mne zvláštní pocit vnitřního klidu a odevzdání. Třeba jsem se ve stroji času vrátil někam do minulého století, napadla mne podivná myšlenka. V té době nebyl ještě prostor přeplněn napětím a jemnými vibracemi, které se šíří od vedení elektrického proudu. Ani rozhlasové vlny. Uvědomil jsem si, že celé město je protkáno sítěmi vodičů energie, přijímači a vysílači, telekomunikačními kabely, kovovým potrubím a všemožnými konstrukcemi. Současný člověk si však již navykl nevšímat si jich. Stejně tak, jako už vůbec nevnímá hučení motorů, rachotící stroje a jiné technické vymoženosti, které denně náš životní prostor bombardují svými destruktivními vibracemi. My jsme si však zvykli.

Město se ani ne po minutě opět rozzářilo. Pocítil jsem to staré lehounké zhoupnutí a všudypřítomné napětí vyplňující prostor. A zároveň se mi z podvědomí vynořila dětská vzpomínka na dávno zastřený zážitek z letního tábora.