Setkání nového druhu,

červenec 1977

“Juro, vstávej! Máš hlídku,” probudilo mne jemné tahání za nohu ve spacáku a tlumené světlo baterky.

“Jó, za chvilku přijdu, jenom se obleču.”

Ani trochu se mi nechtělo opouštět příjemný prostor vyhřátého spacího pytle. Rozsvítil jsem noční lampičku, kterou jsem si vyrobil při zkoušce zručnosti a potom jsem se tiše oblékl. Opatrně, abych neprobudil Mirka, s kterým společně obývám stan. Dnes mám od jedné hodiny po půlnoci až do tří hlídku. Budeme s Vláďou střežit noční klid stanového ležení. Trochu se bojím, ale zároveň jsem i vzrušený představou dobrodružství, které na táboře podstupuji poprvé.

Ještě zavázat boty a překontrolovat baterku. Zpod palandy jsem vytáhl sukovici, kterou jsem si nachystal už přes den. Musím být na stráži nějak ozbrojený. Vláďa říkal, že si na hlídku vezme lovecký nůž v pouzdře na opasku. Já mám ale nožík zavírací, a než bych jej stačil v nouzi vytáhnout z kapsy a otevřít, mohl bych být nepřítelem zneškodněn, aniž bych se dokázal ubránit.

Zatáhl jsem stanovou celtu a napříč spícím táborem jsem se vydal směrem k polní kuchyni, kde svítila petrolejová lampa a topilo se v kamnech po celou noc.

“Ahoj,” uvítal mne šeptem Vláďa, “Tonda si už šel lehnout.”

Přisedl jsem si za kamarádem na lavici stlučenou z hrubých prken stojící u rozehřátých kamen. I v létě bývá v noci chladno. Dostal jsem od kamaráda plecháček s teplým čajem a tlustý krajíc chleba s marmeládou.

“Musíme se posilnit před obchůzkou,” vysvětloval mi starší Vláďa. Na táboře je už potřetí, a musí proto vědět, co se na správného junáka patří.

Ukusuji z krajíce a s plnou pusou se ptám:”A bál jsi se taky, Vláďo, když jsi měl první hlídku po půlnoci?”

“No jéje, to víš, že jsem se bál. Vzpomínám si, jak mě tehdy dokázal pořádně vyděsit obyčejný ježek, který si to jen tak šinul kolem ležení. Uslyšel jsem najednou hrozné dupání, funění a prskání. Popadl jsem sekeru a s jekotem jsem vyrazil rovnou mezi stany, odkud se ozýval rámus. Přehlédl jsem však nataženou šňůru na sušení prádla a div jsem se nepřerazil. Jak jsem byl rozjetý, strhl jsem stanovou celtu. Zburcoval jsem tehdy ze spánku půlku tábora a dodnes se o mém dobrodružství vypráví veselé historky u táborových ohňů.”

Dojedli jsme noční svačinku na posilněnou a Vláďa vstal, aby přiložil do kamen pár smolných polen. Potom pečlivě stáhl knot petrolejky tak, aby hořela velmi slabě a nevydávala téměř žádné světlo.

“Počkej tady na mě, Juro,” šeptá mi Vláďa do ucha, “já si zaběhnu do stanu pro svou svítilnu. Je silnější než baterka a může se nám hodit.”

Osaměl jsem. Po chvíli mi to ale nedalo a vylezl jsem na plácek před kuchyň, abych se pokochal pohledem na jasnou oblohu. Vidím spoustu zářivých hvězd, které se třpytí a mihotají v chladných odstínech. Poznávám Velký vůz a vidím i hvězdičku, o které nám roveři povídali, že ji indiáni využívali při zkoušce ostrosti zraku. Vzrušeně vnímám tiché šumění smrkového lesa, klokotání vody v potůčku, který protéká hned za přístavkem kuchyně a postupně se mě zmocňuje podivné vytržení. Bystří se mé smysly a rozkoukávám se ve tmě. Vidím kolem sebe teď černošedě a velice ostře. “Co se to se mnou děje?” Přeběhl mi mráz po zádech a celým tělem mi probíhá příjemné brnění. Houpavě se to stupňuje a chce se mi najednou bezdůvodně smát. Uvědomuji si zvláštní situaci, kdy bych měl mít strach, a přitom se cítím docela bezpečně. Podvědomě se otáčím a hledám nějaký zdroj úžasných vibrací, které v jemných a opakujících se přílivech proudí mým vzrušeným tělem. Aniž vím, co dělám, vzdaluji se pomalu cestou od bezpečného místa táborového kruhu. Cítím, že se vznáším. Je mi nádherně a k mým uším vzdáleně doléhá ozvěna vlastního bezstarostného smíchu.

*

Je mi hrozná zima. Drkotám zimničně zuby a ležím docela nahý, schoulený v dolíku mezi kapradinami uprostřed lesní paseky. Nemohu si na nic vzpomenout a ničemu nerozumím. Nepamatuji si, jak jsem se tady, v hloubi opuštěného lesa, ocitl. Vůbec nic se mi nevybavuje a chce se mně strašně brečet, ale úzkostný pocit mi svírá hrdlo. Jsem celý promrzlý, mokrý a špinavý. Chtěl bych zavolat o pomoc, ale hlas mi vázne v hrdle. Nejistě jsem se postavil na třesoucích se nohách a rozhlížím se okolo. Právě vychází slunce a nad pasekou se válí mlžné trhance. V okolním bujném porostu leží rozházené části oděvu, do nějž jsem byl včera oblečený. Unaveně jsem posbíral všechny svršky a pomalu se ustrojil. Matně se mi začíná vybavovat, že jsem měl mít minulé noci hlídku v táboře. Vzpomínám si ještě na Vláďu, ale co bylo dál a jak jsem se ocitl až zde, v hloubi lesa, to už nevím. Chce se mně spát a je mi moc smutno, ani nevím proč. Sluneční paprsky sílí a postupně prohřívají ranní vzduch. Unaveně jsem se posadil pod velký vyvrácený kořen stromu a zůstal jsem schoulen do sebe - bez vůle a chuti se o cokoliv starat. Zmocňuje se mne stále více únava. Opuchlá víčka očí se sama klíží a jakoby ve snu, z ohromné dálky, k mým uším doléhají opakovaná slova... A jedno slovo mi je nějak povědomé. Slyším, jak kdesi volají mé jméno: Jů-róóó..., Jů-róóó...

*

Nikdy jsem pořádně nepochopil, co se mi to tehdy v noci na letním táboře, jako jedenáctiletému klukovi, přihodilo. Po několik roků mne potom pronásledovala podivná noční můra, která měla pokaždé stejný průběh. Nejprve jsem pociťoval - ve stavu mezi spánkem a bděním - intenzivní tělesné uvolnění s nádhernými barevnými vizemi, které mne pak celé dny dokázaly duševně zaměstnávat, poté jsem prožíval silné napětí a nervozitu až k úplnému vyčerpání, provázené ztrátou paměti. Dnes už mne tyto zvláštní stavy netrápí. Snad jen ve výjimečných okamžicích v životě mi mozek asociuje živé vzpomínky jako střípky čehosi ohromného a v normálním psychickém stavu něco nepochopitelné, co se mi zatím nepodařilo poznat a racionálně pojmout v celistvé podobě.

Dnes jsem si opět velice intenzivně prožil příhodu z dětství. Snad to způsobil náhlý výpadek elektrického proudu jako nečekaný budíček či klíček, jenž se hodí k zámku, a v mém podvědomí byla otevřena zásuvka s uchovanými informacemi, jež jsou schopny rozpoutat nečekaně řetězovou myšlenkovou reakci. Člověk potom zůstává stát v úžasu nad shluky myšlenek, které se rodí v hlavě bez volního úsilí a vlastního přičinění. Právě mě napadla nová skutečnost, jež zapadá do zvláštního řetězce mozaiky poznaných zákonitostí, které se usiluji po celý svůj život složit a vyluštit. Vylučuji náhodu, která v podstatě neexistuje. Náhoda je nepoznaný zákon a zapadá přirozeně do celkového rámce přírodních či vesmírných zákonitostí, byť se nám to někdy zdá zcela nemožné.

Cítím se nyní celkově vyčerpán. Spěchám proto nejkratší cestou do podkrovního pokoje, který jsem si před nedávnem pronajal ve starobylé vile na předměstí.