ÚRYVEK

V prostoru a čase jsem obyvatelem planety, jež obíhá v sluneční soustavě kdesi na periferii jedné z nespočet galaxií námi pozorovaného vesmíru. Podle pozemských měřítek mi je v daném okamžiku třicet čtyři let. Sedím u počítače v jedné z místností mnoha budov podobných v naší zemi a vyťukávám na klávesnici písmena, jež skládám do vhodných slov a vět. Přitom střídavě pohlížím na zářící monitor a snažím se pochopit tak zvláštní svět.

Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsem se dokázal pomocí autogennímu tréninku nechat unášet na křídlech fantazie bez omezení. A teď v důsledku určitých změn úhlu pohledu, ocitám se občas spontánně při zdánlivých maličkostech mimo prostor a reálný čas, přičemž jména a tvary věcí pozbývají na svém pomíjejícím významu. Zůstává jen bezejmenná entita, jež bezobsažně vědoma si vlastní existence, projevuje se jako oscilující energie.

Jsem si teď vědom, jak může samo o sobě takové tvrzení vyznívat prazvláštně. Jedná se přes to o stav, respektive formu bytí, při níž zanikají veškerá přání či ambice, jež jsou za normálních okolností podporované volním úsilím. Pojmová formulace názorů a myšlenek je jen jedna z možných konvenčních způsobů komunikace, kdy se jedná o racionální funkci podporovanou vůlí tvůrčího jedince. Nemám zde však namysli prázdné mentorování založené na utkvělém obsahu mechanické paměti. Mým přáním je, pokusit se nyní o zprostředkování komunikace mezi dvěma rozdílnými světy, jež ale svou prapodstatou sdílejí stejné podmínky a prostředí.

Jak jsem se už zmínil, jedná se pouze o změnu úhlu pohledu na jednu a tutéž věc. Jinak pohlíží na jablko např. malé dítě a jinak dospělý jedinec. Malíř spatřuje v jablku předmět realizace svého tvůrčího záměru, obchodník zboží a kupující zase zdroj vitamínů. Jinak pohlíží na jablko zahradník, šlechtitel, botanik a jinak chemik. Přesto se hypoteticky stále jedná o jedno a to samé jablko. Přidělili jsme mu jméno a určili jeho kvalitu, jsme si vědomi jeho kalorické hodnoty, možná jeho existence…, a nijak už nejsme zvyklí příliš se pozastavovat nad skutečností jablka.

Z hlediska prostoru, času a událostí se pro mne jablko stává velice zajímavým objektem. Na mém pracovním stole se v tuto chvíli aktuálně nenachází žádné jablko, přestože z pohledu času může pravděpodobně existovat nějaké jablko, které by zde mohlo být. Ale aby skutečně došlo k takové události, je zapotřebí, abych projevil své přání jablka a učinil náležité kroky k jeho získání. Jak snadné a samozřejmé.

Dovolím si teď jednoduchý experiment s jablkem, jež nemá jméno ani tvar a ztrácí tak pro mne i svůj význam. Přesto vše ale přeci jen zůstává cosi oscilujícího v mém bezpředmětném pojímání. Prostor bez hranic je potenciálním dějištěm události. Osvobozen z pout času a chvějících se představ, vzdávám se své myšlenky o jablku.

Uvědomuji si zpětně ve svých vzpomínkách, že očima malého dítěte jsem pohlížel na svět jako na kaleidoskop zářivých barev a dynamických tvarů, v nichž se pro mne skrývalo jakési vzrušující tajemství. Dětským způsobem jsem vnímal sluneční paprsky jako zdroj světelné energie. Dlouhé hodiny jsem vysedával na břehu potoka a sledoval hru slunečních záblesků v tříštících se vlnkách vodního proudu. Nechával jsem se spontánně unášet oním prazvláštním šuměním kdesi na hranici slyšitelnosti, kterým se projevuje tekoucí voda. Byl jsem fascinován oním proudem, který jako by protékal mým tělem, což se projevovalo hladkým napětím. Uvědomoval jsem si tlak ve spáncích a zvláštní pocit rozšiřujícího se těla, jež se jako by postupně rozplývalo do prostoru. Vnímal jsem velmi intenzivně obrovskou prázdnotu uvnitř své lebky, jež byla postupně prozářena jako projekční místo holografických scén.

Podobný pocit jsem zažil v dospělosti, když jsem navštívil krasovou jeskyni. Když jsme se coby návštěvníci shromáždili v největší podzemní síni jen spoře osvětlené, pozhasínal průvodce všechna osvětlení. Na chvíli jsme se ocitli v naprosté tmě, a přesto jsem byl schopen uvědomit si ten úžasný prostor, jenž dával tušit množství velkolepých tvarů. Když po nějaké době opět průvodce rozsvítil všechna světla, prozářilo se celé prostranství nečekanou intenzitou. V tom momentě se mi živě vybavila vzpomínka z dětství. Od této doby jsem začal cíleně využívat projekčního prostoru kdesi uvnitř své hlavy za zavřenýma očima.

Teprve později jsem si uvědomil, že se jednalo pouze o moji racionálně - pojmovou definici, jež zjevně nevystihuje podstatu věci. Zdánlivě uvnitř mozku se nalézá oblast identifikace nestranného pozorovatele. Identifikace ale není pozorovatel. Vidím, že já chci, cítím to vzrušení, čímž jako bych byl nucen k různým počinům, sleduji přitom, jak přemýšlím a vnímám reakce svého okolí. Nestranný pozorovatel spočívá tiše nad vším tímto děním; nepřemýšlí, necítí, nevnímá a neponouká k činům. Jedná se právě o ono nedefinovatelné bezobsažně vědomí si vlastní existence. Virtuální prázdnota, v níž vše zaniká a z níž jako by vše povstávalo. Nestranné, bezobsažně vědomé (jako předmět identifikace) se v mém případě nachází, a to podle okolností, v rozličné vzdálenosti nad temenem hlavy, od několika centimetrů snad až do stovek metrů. Několikrát jsem ve svém životě zažil extrémní stavy, kdy se mé vědomí rozšířilo takovým způsobem, že jsem byl schopen pojmout území celého kontinentu.

Zvykl jsem si popisovat souvislosti s uváděnými stavy vědomí jako ryze subjektivní prožitky, jelikož v takovém případě jsem uchráněn od obvinění z hereze a mystifikací. Záleží pak na každém jedinci, jakým způsobem je schopen akceptovat předkládané pojetí.

Prost jakýchkoli myšlenek, nořím se do tichého rozjímání. Téměř automaticky zapisuji spontánně vyvstávající holografické představy. Zažívám si uvolňující pocit s nastupující prázdnotou uvnitř své hlavy, a zároveň jako bych se vlastní tíží propadal někam do prostoru, kde na hmotné tělo nepůsobí zemská gravitace.

Sluneční paprsky uvnitř mého mozku se předvádějí jako oscilující energie v úžasném světě barev a tichých tajuplných tónů. Poznenáhle se ocitám vprostřed projekce místa, které znám již z dětství. Prožívám si opět onen zvláštní prožitek, jenž jsem si nedokázal nikdy pořádně vysvětlit, ale předcházel pokaždé v rozličných podobách jako vstupní portál do virtuálního světa snů a představ bez omezení. Ztotožním-li se vpravdě se svou podstatou a jsem tím, čím vskutku jsem, alespoň na krátký čas, můžu být schopen zažívat božské chvíle dokonalosti. Ať už se stane cokoliv, zapadá to přirozeně a dokonale do univerzálního řádu… Vesmír je takový, jaký je, ať už je mi to jasné nebo ne, protože kdyby byl jiný…

Sedím na písčitém břehu jezera společně s malým chlapcem, který je oděn do stříbřitě šupinaté kombinézy přiléhající těsně k útlému tělu. Obraz dítěte vznikal postupně v mých představách, jež pramení z vrozené potřeby dávat věcem jména, abych se zbavil strachu z neznáma. Ve zdánlivé skutečnosti se jednalo o bezpohlavní bytost s velkou hlavou, jež mne naplňovala zvláštními pocity lásky a porozumění.

Doposud klidné jezero se vzedmulo vlnami, jako by nějaká neznámá síla udeřila mocně do jeho středu. Nyní vznášející se hladina se střídavě bouřila a zklidňovala v pulzujícím víru černých, bílých a šedivých částic. Bouři jsem zažíval jako bezejmenné zmarnění a ztrátu smyslu veškerého počínání. Naopak zklidnění pulzujícího monstra na mne působilo příjemně a povzbudivě s určitou nadějí. V těchto okamžicích jsem se mohl dorozumívat s archetypální bytostí s velkou hlavou. Dozvídal jsem se o potížích v lidském životě a netušených možnostech, překoná-li člověk zdárně tyto potíže. Tušil jsem jistou souvislost mezi onou bytostí a pulzujícím vírem, jenž mne připravoval o sílu a smysl, když mne vtahoval do hlubin prázdné beznaděje. Úpěnlivě jsem prosil bytost, aby mohutnící vír zastavila. Správně jsem tušil, že je v její moci jen nepatrně vztáhnout ruku, aby rázem vše pominulo. Už, už se zdálo, že splní mou prosbu a ve stejném okamžiku došlo ke zhoupnutí a těžké kyvadlo se šílenou rychlostí řítilo zpět přímo do středu pohlcujícího malströmu. Všechno nanovo! Protilehlé točité proudění pulzujících částic, beznaděj a nakonec mocný příliv vzdoru. Já chci! Je mi jedno kam, ale hlavně ať už to skončí. Mocné kyvadlo se přehouplo přes vlastní vrchol a dostalo se tak v protisměru do dráhy zklidnění a naděje. V rychlosti jsem se řítil přímo do středu trychtýřovitého ústí pozoruhodné šroubovice. Prožil jsem v rychlosti pád do hlubin a zároveň vzlet do výše. Až jsem se znenadání ocitl v krajině vysokých skal se stovkou vodopádů, kde se v oparu vodní tříště lomily sluneční paprsky v nejjemnějších odstínech barevného spektra. Svěží vzduch byl naplněn vůněmi květů a ptačím zpěvem. Prostorem zněl ve zvláštním rytmu jemný cinkot s melodií vysokých tónů na hranici slyšitelnosti. Jakoby beztížně jsem procházel krajinou, která mi najednou začínala být povědomá. Spatřil jsem úzkou stezku, která se příznačně jako červená nitka vinula směrem k vrcholům. A najednou jsem docela přesně věděl, že dojdu ke skalním terasám, kde se nalézá vchod do jeskynního labyrintu. Ve spletitých chodbách a podzemních místnostech je ukryto bohatství krystalů, jež obsahují nesmírné množství informací. Při náležitém seskupení slouží ryzí krystaly díky své molekulární struktuře jako přírodní vysílače a přijímače energie, jež se stávají médiem pro přenos informací.

Vyšel jsem stezkou až k terasám a po dalším složitém výstupu jsem se lehce dostal až k ústí jeskyně. Věděl jsem už, co mám dělat. Jako bych byl nenásilně provázen jinou vůlí. Prošel jsem spletitým labyrintem chodeb s naprostou jistotou, a přestože byla v horských jeskyních naprostá tma, viděl jsem kolem vše jasně, jakoby v černém světle. Chodby, místnosti a sály, obávám se použít přívlastku podzemní, poněvadž jsem se nacházel vysoko v horách a procházel skalním masívem. Znenadání se přede mnou objevuje ostré denní světlo. Jsem u cíle. Otevírá se mi pohled do překrásného údolí obstoupeného ze všech stran strmými skalními stěnami. Vprostřed údolí se nachází horské jezírko, kolem jehož obvodu jsou v jakémsi tajemném řádu rozestavěny kamenné megality. Rozhlížím se kolem a zmocňuje se mne posvátná úcta. Jsem naplněn zvláštní atmosférou tohoto podivného místa, jehož smysl a význam nejsem schopen rozumově pojmout. Najednou se mi rozbušilo srdce a spontánně jsem se otočil do strany. Blížila se ke mně postava zahalená do tyrkysově modrého pláště se zlatým lemováním. Teprve pochvíli jsem mohl spatřil tvář postaršího muže s bílými vlasy svázanými do složitého uzlu se skrytým významem. Prsty si pohrával s bílým prořídlým plnovousem a jeho hluboce modré oči se tiše usmívaly. Z celého jeho vzezření jako by vyzařovala moudrost věků a zkušenost mnoha životů. Samy mne teď napadaly v jeho přítomnosti myšlenky v odpovědích na otázky, které se mi začaly honit hlavou. Byl jsem uvítán prostým gestem ruky a zároveň jsme se oba ocitli v malebném zákoutí s nevysokými keři. Seděli jsme na kamenných sedátcích u mohutného balvanu porostlého mechem, u jehož paty vyvěral ze země průzračný pramen. Podivil jsem se v duchu tomuto přemístění skokem v prostoru a náhle jsem pochopil. V rovině nefyzické existence je tento způsob translace naprosto přirozeným dějem, jakým je například pouhá změna úhlu pohledu. Jedná se o jakousi transformaci představ či myšlenek na základě shodných prožitků se záznamem v holografickém informačním poli. Toužil jsem pokračovat v disputaci na toto uchvacující téma, byl jsem ale jemně přerušen novou myšlenkou.

K tomu, abych byl plně schopen využívat svých vzácných zkušeností a získal možnost pohybu ve sférách na hranici dosavadního poznání, musím projít urychleným procesem transformace. Rozumím tomu, ale nevím, co to znamená. Musím se nejprve naučit ovládat své fyzické tělo a odpoutat se od strukturovaného vzorce já, které je zmítáno vlivem emocí a temných sil jako bárka bez kormidla v bouři. Teprve pak budu schopen pracovat se svým osvobozeným já a využívat přeměněného těla spolu se zdravým rozumem jako mocného nástroje svobodného ducha. Jsem připraven podstoupit tuto práci s energií na sobě samém. Projdu si mnohými zkouškami, při nichž bude záležet, jakým směrem se odebere má skutečná povaha. Stane se to prostředkem na mojí cestě k lidem, jejichž společnosti jsem opět nedílnou součástí. Neustále se roztáčí kolo příčin a následků, a unášen mocným vírem, v míru se vracím zpět se zvláštním naplněním pokory, lásky a porozumění.

Dovětek: Když jsem se odpoledne setkal se svou kolegyní, položila mi s úsměvem na okraj pracovního stolu nádherné jablko…