V prostoru času
 
Jsem obyvatelem planety Země, která se nachází v sluneční soustavě kdesi na periferii jedné z nespočet galaxií námi pozorovaného vesmíru. Podle pozemských měřítek jsem se narodil ve dvacet tři hodin, dvacet pět minut, sedmého dne měsíce února, léta páně devatenácti stého šedesátého šestého roku, ve městě Šumperku, dnes již v České republice v srdci kontinentální Evropy.
Sedím za pracovním stolem v jedné z místností mnoha budov podobných v naší zemi a již automaticky vyťukávám písmena na klávesnici, která skládám do slov a vět.
Nechávám se unášet zdánlivými maličkostmi, a na křídlech fantazie se ocitám mimo reálný prostor a čas. Tvary věcí pozbývají na svém pomíjejícím významu. Zůstává jen bezejmenná entita, která bezobsažně jaksi vědoma si vlastní existence projevuje se jako ryzí oscilující energie. Jedná se o stav, respektive formu bytí, kdy zanikají veškerá přání či ambice, jež jsou za normálních okolností podporované volním úsilím. Pojmová formulace názorů a myšlenek je jen jedna z konvenčních možností komunikace, kdy se jedná o racionální funkci podpořenou tvůrčím potenciálem a vůlí.
Mým přáním je, pokusit se zprostředkovat komunikaci mezi relativními světy, které jsou však svou prazákladní podstatou ve vztahu k události sdíleny jako neoddělitelná součást v čase a prostředí.
Je to skutečně jednoduché. Kupříkladu jinak pohlíží na jablko dítě, na rozdíl od dospělého jedince. Malíř spatřuje v jablku předmět realizace svého tvůrčího záměru, obchodník zboží a kupující zase zdroj vitamínů. Jinak pohlíží na jablko zahradník, šlechtitel, botanik a jinak chemik nebo kvantový fyzik. Přesto se ale jedná o jedno a to samé jablko. Přidělili jsme mu jméno a určili význam. Ale možná, že jsme si zůstali vědomi i jeho mnohorozměrné existence. Anebo jsme si už navykli nepozastavovat se nad skutečností jablka.
Z hlediska prostoru, času a událostí se jablko stává více zajímavějším. Na mém pracovním stole se teď nenachází žádné jablko, přestože z pohledu času může pravděpodobně existovat nějaké jablko, které by zde mohlo být. Ale aby skutečně došlo k takovéto události, je zapotřebí, abych projevil své přání, a učinil nezbytné kroky k jeho získání. Jak snadné a samozřejmé.
Dovolím si jednoduchý experiment např. s naším jablkem, při němž pominu jeho jméno i tvar, a ztrácí tak pro mne i svůj význam. Přesto ale přeci jen zůstává cosi oscilujícího v mém bezpředmětném pojetí. Prostor bez hranic je potenciálním dějištěm události. Teď však již osvobozen z pout času a chvějících se představ,  vzdávám se svých myšlenek o jablku.
Uvědomuji si, že zpětně ve svých vzpomínkách očima malého dítěte jsem pohlížel na svět jako na kaleidoskop zářivých barev a dynamických tvarů, v nichž se skrývalo jakési nepopsatelné vzrušující tajemství. Dětským způsobem jsem vnímal sluneční paprsky jako zdroj světelné energie. Dlouhé hodiny jsem vysedával na břehu potoka a sledoval hru slunečních záblesků v tříštících se vlnkách vodního proudu. Nechával jsem se spontánně unášet oním prazvláštním šuměním kdesi na hranici slyšitelnosti, kterým se projevuje tekoucí voda. Byl jsem fascinován oním proudem, který jakoby protékal mým tělem, což se projevovalo slastným napětím. Uvědomoval jsem si tlak ve spáncích a zvláštní pocit rozšiřujícího se těla, které se postupně rozplývalo do prostoru. Vnímal jsem velmi intenzivně obrovskou prázdnotu uvnitř své lebky, jež byla postupně prozářena jako projekční místo holografických scén.
Podobný pocit jsem zažil v dospělosti, když jsem navštívil krasovou jeskyni. V podzemní síni jen spoře osvětlené nám průvodce pozhasínal všechna osvětlení. Na chvíli jsme se ocitli v naprosté tmě, a přesto jsem byl schopen vytušit ten úžasný pocit prostoru a množství velkolepých tvarů. Když po nějaké době opět průvodce rozsvítil, prozářilo se celé prostranství nečekanou intenzitou. V tom momentě se mi vybavila intenzivní vzpomínka z dětství. A od této doby jsem pak začal využívat cíleně projekčního prostoru kdesi uvnitř své hlavy za zavřenýma očima.
Později jsem si jako profesionál uvědomil, že se jednalo pouze o mou racionálně - pojmovou definici, jež zjevně nevystihla objektivní podstatu věci. Zdánlivě, kdesi uvnitř mozku, se nalézá oblast identifikace já, k němuž se pojí nestranný pozorovatel. Identifikace ale není pozorovatel. Vidím, že já chci, cítím to vzrušení, čímž jako bych byl nucen k různým počinům, sleduji zároveň, jak přemýšlím a vnímám reakce svého okolí. Nestranný pozorovatel však spočívá tiše nad vším tímto děním; nepřemýšlí, necítí, nevnímá a neponouká k činům. Jedná se právě o ono nedefinovatelné bezobsažně (indiferentní) vědomí si vlastní existence. Virtuální prázdnota, v níž vše zaniká a z níž jakoby vše povstává. Nestranné, bezobsažně vědomé (jako předmět identifikace) se v mém případě nachází, a to podle okolností, v rozličné vzdálenosti nad temenem hlavy od několika centimetrů, až do stovek metrů. Několikrát jsem ve svém životě zažil extrémní stavy, kdy se mé indiferentní vědomí rozšířilo takovým způsobem, že jsem byl schopen pojmout území celého kontinentu (transpersonální zážitek).
Zvolil jsem způsob popisovat podobné stavy vědomí jako ryze subjektivní prožitky, jelikož v takovém případě jsem uchráněn od obvinění z hereze a mystifikací. Záleží potom na každém jedinci, jakým způsobem je schopen akceptovat předkládané pojetí.
A teď k události, která se mi přihodila mimo prostor a čas. A shodou okolností právě přitom, co jsem zapisoval a rozjímal nad předchozími zápisky:
Prost jakýchkoli myšlenek, ponořil jsem se do tichého rozjímání. Automaticky jsem zapisoval spontánně vystupující holografické (směřující k celistvosti) představy. Postupně jsem si začal prožívat uvolňující pocity těla a mysli s nastupující prázdnotou uvnitř své hlavy. Zároveň jakoby vlastní tíží jsem se propadal stále hlouběji, kde na hmotné tělo přestávala působit zemská gravitace, a vytrácel se pojem času.
Sluneční paprsky v mém mozku se předvádějí jako oscilující energie v úžasném světě barev a tichých tajuplných tónů. Poznenáhle se ocitám vprostřed projekce místa, které znám už dávno z dětství. Prožívám si opět zvláštní prožitek, který jsem si nedokázal nikdy pořádně vysvětlit, ale předcházel pokaždé v rozličných podobách jako vstupní portál do virtuálního světa snů a představ bez omezení. Ztotožníme-li se vpravdě se svou podstatou a jsme tím, čím vskutku jsme, alespoň na krátký čas, můžeme být schopni zažívat božské chvíle dokonalosti. Ať už se stane cokoliv, zapadá to přirozeně a dokonale do univerzálního řádu. Vesmír je takový, jaký je, ať už se nám to zdá jasné či nikoli, protože kdyby byl jiný, nebyli bychom zde, abychom jej mohli pozorovat.
Sedím na písčitém břehu jezera společně s malým chlapcem, který je oděn do stříbřitě šupinaté kombinézy přiléhající těsně k jeho útlému tělu. Obraz dítěte vznikal postupně v mých představách, jež pramení z vrozené potřeby dávat věcem jména, abych se zbavil strachu z neznáma. Ve skutečnosti se jednalo o bezpohlavní bytost s velkou hlavou, jež mne naplňovala zvláštními pocity lásky a porozumění.
Doposud klidné jezero se náhle vzedmulo vlnami, jako by nějaká neznámá síla udeřila mocně do jeho středu. Vznášející hladina se střídavě bouřila a zklidňovala v pulzujícím víru černých, bílých a šedivých částic. Bouři jsem zažíval jako bezejmenné zmarnění a ztrátu smyslu veškerého počínání. Naopak zklidnění pulzujícího monstra na mne působilo příjemně a povzbudivě s určitou nadějí. V těchto okamžicích jsem se mohl dorozumívat s archaickou bytostí chlapce s velkou hlavou. Dozvídal jsem se o potížích v lidském životě a netušených možnostech, překoná-li člověk zdárně tyto potíže. Tušil jsem jistou souvislost mezi tou zvláštní bytostí a pulzujícím vírem, který mne připravoval o sílu a smysl, když mne vtahoval do hlubin prázdné beznaděje. Úpěnlivě jsem prosil bytost, aby mohutnící vír zastavila. Správně jsem tušil, že je to v její moci, jen nepatrně vztáhnout ruku, aby rázem vše pominulo. Už, už se zdálo, že splní mou prosbu, ale ve stejném okamžiku došlo ke zhoupnutí a těžké kyvadlo se šílenou rychlostí vracelo zpět přímo do středu pohlcujícího malstrőmu. Všechno se opakovalo! Protilehlé točité proudění pulzujících částic, beznaděj a nakonec mocný příliv vzdoru. Já chci! Je mi jedno kam, ale hlavně ať už to skončí. Mocné kyvadlo se přehouplo přes vlastní vrchol a dostalo se tak v protisměru do dráhy zklidnění a naděje. V šílené rychlosti jsem se vřítil přímo do středu trychtýřovitého ústí významné šroubovice. Prožil jsem v rychlosti pád do hlubin a zároveň vzlet do výše. Až jsem se znenadání ocitl v krajině vysokých skal protkaných ryzími krystaly minerálů a drahokamů, a se stovkou vodopádů, kde se v oparu vodní tříště lomily sluneční paprsky v nejjemnějších odstínech barevného spektra. Svěží vzduch byl naplněn vůněmi květů a ptačím zpěvem. Prostorem zněl ve zvláštním rytmu jemný cinkot s melodií vysokých tónů na hranici slyšitelnosti. Jakoby beztížně jsem procházel krajinou, která mi najednou začínala být povědomá. Spatřil jsem úzkou stezku, která se příznačně jako červená nitka vinula směrem k vrcholům. A najednou jsem docela přesně věděl, co se po mně požaduje. Že dojdu ke skalním terasám, kde se nalézá vchod do jeskynního labyrintu. Ve spletitých chodbách a podzemních místnostech je ukryto další nezměrné bohatství krystalů, které ve své struktuře obsahují nesmírné množství informací. Při náležitém seskupení slouží krystaly díky své molekulární struktuře jako přírodní vysílače a přijímače energie, jež se stává nosičem i médiem pro přenos informací.
Vyšel jsem stezkou až k terasám a po dalším složitém výstupu jsem se lehce dostal k ústí jeskyně. Věděl jsem už, co mám dělat. Jako bych byl nenásilně provázen vyšší vůlí. Prošel jsem spletitým labyrintem chodeb s naprostou jistotou, a přestože byla v horských jeskyních naprostá tma, viděl jsem kolem vše jasně, jakoby v černém vesmírném světle. Chodby, místnosti a sály, obávám se použít přívlastku podzemní, poněvadž jsem se nacházel vysoko v horách a procházel skalním masívem, vše mne to naplňovalo pokorou a úctou k vyšším principům, které dávají význam naší Zemi. Znenadání se přede mnou objevuje jasné denní světlo. Jsem u cíle. Otevírá se přede mnou pohled do překrásného údolí ze všech stran obstoupeného strmými skalními stěnami. Vprostřed údolí se nachází horské jezírko, kolem jehož obvodu jsou v jakémsi tajemném skrytém mi řádu rozestavěny kamenné megality. Rozhlížím se kolem a zmocňuje se mne posvátná úcta. Jsem naplněn zvláštní atmosférou tohoto prazvláštního místa, jehož smysl a význam nejsem schopen nijak rozumově pojmout. Najednou se mi rozbušilo srdce a spontánně jsem se otočil do strany. Blížila se ke mně postava zahalená do tyrkysově modrého pláště se zlatým lemováním. Teprve pochvíli jsem mohl spatřil tvář postaršího muže s bílými vlasy svázanými do složité smyčky se zvláštním významem. Prsty si pohrával s bílým řídkým plnovousem a jeho modré oči se tiše v hloubi usmívaly. Z celého jeho vzezření vyzařovala moudrost věků a zkušenost mnoha životů. Samy mne teď v jeho přítomnosti napadaly myšlenky a odpovědí na otázky, které se mi začaly honit hlavou. Byl jsem uvítán prostým gestem ruky, a zároveň jsme se oba ocitli v malebném zákoutí s nevysokými keři. Stařec mne tiše vyzval a usadili jsme se na kamenných sedátkách u mohutného balvanu porostlého mechem, u jehož paty vyvěral symbolicky průzračný pramen. Podivil jsem se v duchu přemístění v prostoru a náhle jsem také pochopil. V rovině nefyzické existence je tento způsob translace naprosto přirozeným dějem, jakým je kupříkladu jen pouhá změna úhlu pohledu. Jedná se o jakousi transformaci představ či myšlenek na základě shodných prožitků se záznamem v holografickém informačním poli. Toužil jsem pokračovat v disputaci na mnohá uchvacující témata, když jsem byl jemně přerušen novou myšlenkou.
K tomu, abych byl plně schopen využívat svých vlastních vrozených zkušeností (individuální predispozice každé bytosti) a získal možnost pohybu ve sférách na hranici dosavadního poznání, musím projít urychleným procesem vlastní transformace. Rozumím tomu, ale nevím, co to znamená. Musím se nejprve naučit ovládat své fyzické tělo a odpoutat se od strukturovaného vzorce já, které je zmítáno vlivem emocí a temných sil, jako křehká bárka bez kormidla v bouři. Teprve pak budu schopen pracovat se svým svobodným já a využívat přeměněného těla spolu se zdravým rozumem jako mocného nástroje vyššího ducha. Jsem připraven podstoupit tuto práci s energií na sobě samém. Projdu si mnohými zkouškami, při nichž bude záležet, jakým směrem se odebere má skutečná povaha. Stane se to však prostředkem na mé cestě k lidem, jejichž společnosti jsem opět nedílnou součástí...
Neustále se roztáčí kolo příčin a následků, a unášen mocným vírem, v míru se vracím zpět se zvláštním naplněním důvěry (víry), pokorou, lásky a porozumění.
Pod čarou: Když jsem se odpoledne střídal s kolegyní, položila mi s úsměvem na okraj pracovního stolu malou pozornost z vlastní zahrady nádherné jablko…;-)