PRVNÍ DEN

Na toxikomanické oddělení psychiatrické léčebny jsem se dopravil o několik dnů později, než jak jsem to přislíbil sociálnímu kurátorovi. Z peněz na cestu, které jsem sebou dostal, mně už nic nezbylo. Abych se vůbec mohl odhodlat k jakékoli činnosti, potřeboval jsem svou minimální dávku životabudiče, bez něhož cesta do léčebny, a vůbec cokoli, ztrácelo na svém významu. Utratil jsem za to všechny peníze. V určitém okamžiku mně nakonec nezbývalo už skutečně nic jiného, než se sebrat a z posledních zbytků sil, které mne ještě držely při životě, učinit poslední rozhodnutí. Slabá jiskřička svědomí a totální beznaděj mě nakonec přiměly nasednout do vlaku. Asi po třech dnech strastiplné přerušované jízdy načerno jsem se nějak ocitl v cílové stanici. Dnes, když zapisuji tyto utkvělé fragmenty mlhavých vzpomínek, si nedokáži vybavit, jakým způsobem jsem se dostal až k bráně léčebny. Byla zima, celé tělo mě bolelo a nejspíš bych nakonec přišel i o tu poslední špetku sil a zvláštní vůli, kdyby má cesta měla trvat i jen o několik hodin déle. Pud sebezáchovy v podobě jakéhosi démona mně našeptával usadit se někam do ústraní, abych nepřekážel a nepohoršoval kolemjdoucí, a spočinul v osvobozujícím tichu. Naneštěstí se mě ujal ošetřovatel, který měl cestu mým směrem. Nevím jak, ale ihned poznal, že se jedná o pacienta. Když se mě zeptal, co tam dělám, podal jsem mu mlčky pomačkanou obálku se zprávou od psychiatričky z AT poradny. Obálku jsem dle instrukcí měl odevzdat lékaři na toxikomanickém oddělení.

Dál se pak odehrávalo všechno jako v podivném snu. V okamžiku, kdy jsem si bytostně uvědomil, že mě už nemůže nic ohrozit, upadl jsem do zvláštního stavu. Nejednalo se při tom o mou vlastní vůli, jež by mě vedla zasněženými cestičkami směrem k oddělení s číslem osm. Jako bych procházel proskleným tunelem, prostředím prolítajících popelavých stínů a nejasných tvarů. Najednou mně bylo nesnesitelné horko a pocítil jsem strach, že ztrácím poslední zbytek sil, co ještě dokáže udržet organický mechanizmus v automatickém chodu. Něco jsem zamumlal a z obrovské dálky jsem uslyšel nějakou odezvu, které jsem ale nerozuměl. V následujícím okamžiku mě uchopila neznámá paže a pomáhala mi v pohybu vpřed.

“Tak jsme na místě,” dorazila do mého rozbolavělého vědomí informace doprovázená burácivým rachotem centrálního klíče v zámku odemykaných dveří. Po chvíli čekání se mě ujaly zdravotní sestry v stejnokroji. Ani jsem si neuvědomil, že jsem nějak vyměnil špinavé a potrhané hadry za erární pyžamo a ocitl se v bílém lůžku na pokoji jednotky intenzivní péče.

Teprve později jsem se na oddělení dozvěděl od kluků, že jsem si v ošetřovně prošel celým přijímacím ceremoniálem a pak jsem se ještě sám svlékl a vykoupal ve vaně v koupelně.