DEVÁTÝ DEN

Denní režim na toxikomanickém oddělení se nezdá být tolik přísný, jak mě strašila doktorka v AT poradně, když neochotně zvažovala, kam mě má zase uklidit. Zatím žádný z mých opakovaných pobytů v psychiatrických zařízeních a léčebnách nevedl ke zdárnému konci. Po krátké době odpočinku jsem raději pokaždé zdrhnul, a tím spíš, bylo-li za mřížemi venku jen trochu snesitelné počasí.

Tady je zatím, zdá se, pohoda a klídek. On to člověk také zpočátku docela jinak vnímá, po táhnoucích se měsících neustálého shánění a nekonečných útrap, kdy nemá co do huby ani kam složit hlavu. Když se mu nic nedaří a po ruce nemá žádný ten životabudič. Když venku nepřetržitě prší, chlad leze na kůži a obloha je už týden zamračená. To pak jeden skutečně neví, kam by se měl podít. Namoklý sníh se postupně mění v nechutnou břečku, a v takových chvílích jsem dovedl ocenit tu trochu tepla a pochybné čistoty, což se mi nabízelo v pohostinstvích rodného města. Jenže čas, ta potvora proradná, má také své meze. Matka mě vyhodila na ulici, protože se na mě už dál nedokázala koukat. Pud sebezáchovy mě po tom nakonec úplně poničeného a zchátralého dovedl po čase do polorozpadlé budovy – ruiny bývalého hostince, kde vládla zima a byla tam spousta prachu, různého haraburdí a člověčích zbytků. Během dlouhých nocí strašili v pochmurných místnostech duchové neplatících hostů. Ale nalezl jsem alespoň na nejhorší dobu nějakou tu střechu nad hlavou. Byl jsem bez prostředků a tak jsem sbíral prázdné láhve a zbytky tabáku po tulácích, kteří také v prostorách chátrající barabizny trávili noci načerno. A že tam pak strašilo doopravdy, o tom bych mohl dlouze vyprávět.

Teď můžu jít s pacienty oddělení na společnou vycházku do prosluněného dne po starobylých částech města. Po místech, která evokují historii, což znova začíná nebezpečně dráždit dobrodružnou stránku mé povahy. Ovšem nesmím zapomínat, že jsem toxikoman se ztracenou existencí, tulák a snílek, a v součtu pak podivné individuum, jež se tak často pohybovalo na hranici slušného života a mnohokrát i za ní, že to ve mně nakonec zanechalo nesmazatelné stopy.

Za několik dní se budou slavit Vánoce – svátky to klidu a pohody, a já se před chvílí dozvěděl znejišťující skutečnost, že po celou dobu svátků bude naše oddělení uzavřeno! Jsem náhle zaskočený a nemám právě nijakou představu, kam se budu moci podít. Napsal jsem dopis svému otci, a nejsem si jist, zdali mně pomůže tuto nečekanou situaci nějak vyřešit. Jsem stále bez peněz a je ve hvězdách, jestli mi z úřadu, kam se mi zatím nepovedlo zatelefonovat, nějaké ty peníze pošlou.

Neustále se opakující slovo “nevím”. Je vtíravé a obsahuje nejistou prázdnotou, která člověka požírají zaživa. Útočí nečekaně ze všech stran a jeden neví, jak ji má odstranit. Pět let ve mně pomalu narůstala a zmocňovala se zákeřně mého vědomí.

Dnes mně řekl primář na vizitě, že můžu na oddělení počítat s minimálně třemi měsíci pobytu. Je to dost času nebo málo na to, abych mohl přemýšlet, co bude po tom?

Jsem velmi unavený, čas plyne jakoby zrychleně a nedovedu se pořádně soustředit na neodbytné myšlenky.