DVACÁTÝ TŘETÍ DEN

Sedím si v klidu a v pohodě v kavárně areálu psychiatrické léčebny “U žida” a rád bych se pokusil o psaní. Na svých toulkách životem jsem si zvykl zapisovat své myšlenky a nápady ve chvílích, kdy mi bylo smutno a neměl jsem se ani komu svěřit se starostmi a problémy. Nepostradatelnou výbavou "somrzavazadla" na mých cestách byla mimo jiné sada pisátek a deník. Rozhodl jsem se ve psaní pokračovat i teď, kdy se s problémy mohu svěřovat psycholožce a lékaři. Popíjím černou kávu a dlouze, jak je mým zvykem, se snažím dopídit podstaty osvěžujícího orientálního nápoje. Moc bych si přál pochopit, proč lidé začali kávu pít. Podobné je to asi i s cigaretami. Myslím si, že je právě vhodná doba, kdy bych mohl dokázat praštit se všemi zlozvyky a závislostmi anebo naopak! Ani jedno rozhodnutí pro mě není jednoduché. Když nad tím tak právě přemýšlím, dostávám až strach.

Učím se vážit smysl svého počínání. Na jednu misku vah pokládám postupně všechna plus a na druhou stranu všechna mínus a sleduji, co se děje s ramenem vah. Klidně si spočívají ve vyvážené poloze. A pak mám mít jednoduché rozhodování. V poslední době se mi hlavou honí spousta naléhavých myšlenek a vzájemně bojují o mou přízeň. Znovu se seznamuji se skutečnostmi, na které jsem dávno zapomněl. Dostávám se k nim po mnohých zkušenostech celkem snadno, jako když si člověk druhý den ráno opakuje včerejší učivo. Najednou jako feťák vím, co dělám špatně, sám nejlépe znám, jak bych se měl správně chovat. Avšak velká potíž spočívá v tom, jak tyto myšlenky přijmout za své. Je jich taková spousta a vzájemně si protiřečí. Nevím pak čemu mohu uvěřit.

Dnes uběhlo čtrnáct dní od chvíle, kdy jsem se poprvé marně snažil proniknout do knihovny pro pacienty. Nakonec jsem se domluvil s vrchní sestrou a paní psycholožkou, že můžu jít s ošetřovatelem vyměnit přečtené knihy pro celé oddělení. Literatura se ukládá do prádelního koše, v němž se přenáší a skladuje. Byly to okamžiky plné krásy. Nejdříve jsem se cítil nejistý. Nesli jsme s ošetřovatelem na výměnu koš plný knih a já měl strach. Nevěděl jsem, jaké knihy mám pro kluky vybrat. Ošetřovateli to bylo jedno. Nakonec jsem se rozhodl a vybíral jsem knihy, které bych si přečetl sám. Klukům se zamlouvaly a pochvalovali si novou nabídku.

-

Vzpomínám si před léčbou na krátkou dobu pochybné jistoty, příjemné tím, že jsem měl dostatek fetu. Bydlel jsem přitom na ubytovně a pracoval v továrně na výrobu eternitu. Fabrika i barák ubytovny se nacházely na průmyslovém okraji města. Do centra jsem chodil pouze v sobotu dopoledne nakoupit věci a taky navštívit městskou knihovnu, kde bylo do oběda otevřeno. Se sešitem a tužkou jsem po celou dobu zalézal do studovny a ocital se náhle v jiném čase a neznámém světě, který jsem toužil objevovat. Být šíleným pro mne znamenalo veliké tajemství, které jsem mohl sám poznávat ve stavech bláznivého pomatení smyslů, které se mě zmocňovaly při opakovaných návštěvách budovy, naplněné nepoznanými knihami. Prožíval jsem období úchvatného poznávání, kterému jsem doposud nikdy plně neporozuměl.

Vnitřní podstatou neustále toužím přijít na to, jak znovu získat svoji ztracenou sebedůvěru. Skutečně opět získat? Nebo potřebuji najít člověka, který by mi dokázal důvěřovat. Stále to nevím.

Nerad píši své texty ke zveřejnění. Psaní mně osobně skýtá náhled do duše jako zrcadlo k nalezení ztracené důvěry v sebe sama. Když popsané stránky o ničem nevypovídají, vyvolávají ve mně obavy a strach, že jsem tak přišel o kousek sebe, o svoji tvář. Chtěl bych psát a chtěl bych vypovídat o člověku, jemuž se podařilo najít sebe sama, ale mám strach, že by se mi mohlo vše jednoho dne vrátit. Cítím odpovědnost za napsané řádky a mám obavy ze zklamání, kdybych snad sešel z naznačené stezky a nenašel cestu zpět.

Snad bych si vlastní životní zkušenosti popsat přál, a snad ani ne. Před dvěma dny jsem psycholožce odmítl napsat životopis, protože se prozatím na psaní necítím. Nenašel jsem důvěru a bojím se, že mé myšlenky, kterých se zatím chytám jako tonoucí stébla, budou rozbity. Hledám v sobě nějaký pevný bod. Snad si doktorka znovu nevzpomene. Ale osnova, kterou mi dala k dispozici, mě natolik zaujala a inspirovala, že mě dovedla k přemýšlení nad vlastním životním osudem. Někdy bych chtěl životopis napsat. Jen tak, pro vlastní potřebu, kdy se bude jednat jen o mou potěchu a ohlédnutí se na život jako studnici zkušeností. Nebo o jednu z možností sebepoznání, což mě provází od samého dětství stejně jako malování, psaní a objevování, které mě přivedlo ke čtení a poznávání. Nosím v sobě ukrytou neutuchající touhu po získávání stále nových informací, které mohu ukládat mezi neurony šedé kůry mozkové se skrytou nadějí, že jednou nastane doba, kdy budu schopen a připraven získané informace využít.

Jsem neskonale rád, že nikdy nenastane okamžik, kdy bych mohl říct: "Už vše znám!", ale na druhé straně mám pěkně pitomý pocit zbytečnosti ve svém počínání. Nedaří se mi nacházet smysl v samé podstatě. Marné to bytí, a snad ..., snad vše se dá nalézat mezi nebem a zemí, kde voní hlína, šumí les a teče voda. Kde se tyčí tvrdá skála a cirkulují nevyzpytatelné proudy a člověk nepotřebuje občanku ani žádné peníze. Existují vůbec na zemi ještě taková místa? Jestliže ano, určitě je toužím poznat!

Experimentální archeologie - historie v praxi. Četl jsem poučnou knížku o mistrech alchymistech a vývoji periodické tabulky prvků. Přál bych si podniknout cestu šerem dávných věků, stát se zlatodějcem a podmaňovat si energii ve všech formách. Zjistil jsem, že některé chemické prvky, které jsem poznal, ve mně dokáží vyvolávat rozličné pocity. Zlato, stříbro a olovo stejně jako měď a cín ve mně probouzejí jistotu a klid, jako bych se s nimi už kdysi dávno důvěrně poznal. Taky rtuť a její amalgámy. Zinek a hliník naopak cítím jako nejistotu. Železo je řinčení zbraní a polní náčiní. Měkká ocel značí touhu po experimentu, těžké prvky s krátkým poločasem rozpadu zase odpor a strach, už jenom podle názvu. Uhlík a síra mne lákají k dobrodružným toulkám prehistorií. Toužím se seznámit se všemi prvky a cítit je ve svých rukou stejně jako v minulosti, kdy jim lidé přivlastňovali planety. Tak bych je chtěl pojmout já ve svých pocitech. Mám zato, že na každého člověka prvky a jejich sloučeniny působí rozličně. Voda smývá špínu i únavu a celkově osvěží. Železo dodá pocit síly a zlato moci, štěstí i nesmrtelnosti. Napadá mě síla a moc minerálů a nerostů. Vše se odehrává v neustávajícím koloběhu života a jedno působí na druhé v nekonečných přírodních proměnách. A člověk ve vlastní namyšlené velkoleposti zatím stačil odhalit jenom nepatrný zlomek přírodních zákonitostí.

Když mi bylo asi dvanáct roků, přál jsem si nosit na krku přívěšek jako talisman, který by mi dodával pocit jistoty. Hodně jsem se tehdy napřemýšlel a navztekal. Přál jsem si vlastnit na kožené šňůrce přivázaný zlatý krystal nebo kousek vesmírného železa. Ani jedno přání se mi zatím nesplnilo.

-

Už aby byl konec svátkům. Personál z oddělení má mít až do čtvrtka volno. Ještě zbývají čtyři dny, než se budu moct vrátit mezi toxikomany. Byl jsem po dobu Vánoc přeřazen na příjmové oddělení, kde nové prostředí působí tiše a ponuře. Na toxikomanickém oddělení se neustále něco dělo a o legraci nebyla nouze. Tady jsou jenom staří lidé, a ti mají rádi klid. Všichni ostatní tráví svátky u rodin a známých. Začínám být pomalu rozmazlený, přestávám si vážit tepla a jistoty.

V areálu léčebny poletuje a krákorá spousta černých vran. Mám tyto ptáky rád a ani nevím proč. Vyvolávají ve mně svým krákrá bláznivou radost. Mám neodolatelnou chuť krákorat s nimi. Vznést se vysoko do oblak anebo se jen zlehka posadit na špici nejvyššího stromu a rozhlížet se po kraji. Černá hejna vran mám spojena s podzimní náladou. S časem, kdy jsem zpravidla utíkal z domova, toulal se mlhou v polích a vdechoval vůni zorané země.

Poprvé jsem utekl, když mi bylo jedenáct roků. Vzal jsem si do rance veliký kus uzeného masa, mouku, sůl, balíček šumáků a taky tranzistorové rádio z kuchyně. To abych mohl poslouchat vysílání, až po mně vyhlásí pátrání, a dokázal se vyhnout pronásledovatelům. Slyšel jsem matku, jak na lavičce před domem vede sousedské debaty. Aby mě neviděla, vylezl jsem oknem z chodby na druhé straně baráku. Skočil z prvního patra a odplížil se indiánským způsobem k potoku, který protékal kousek za barákem. Potom jsem se po kolena brodil chladnou vodou za město, aby psi nemohli zachytit moji stopu, až mne bude hledat policie. Dál jsem si to namířil nejkratší cestou do kopců ke staré opuštěné vojenské chatě. Občas tam pobýval tremp Inďa, který přes týden chodí do práce. Už jsem na chatě několikrát byl s pionýrským oddílem na výletě. Dobře jsem si zapamatoval, jakým způsobem můžu otevřít okno s uvolněnou okenicí. Uvnitř chaty byly po stěnách rozvěšeny samé krásné věci, které dráždily moji dobrodružnou dušičku. Jelení paroží, vyčiněná kůže, indiánská čelenka a dýmka míru, z níž se dalo také doopravdy kouřit. Dřevěné placky s barevnými obrázky jako památky na trempské soutěžení a taky opravdové sněžnice a spousta jiných zálesáckých relikvií. Nevím, jak otec zjistil, že mě najde právě tam. Zůstalo to záhadou. Snad mě někdo viděl na cestě v kopcích. Otec mě objevil až na druhý den. Ani jsem nedostal výprask, který bych si plně zasloužil. Najednou otec nakoukl otevřeným oknem do chaty a klidně řekl: "Tak zas půjdeme domů." Musel si vzít den pracovního volna, aby mě mohl najít. Cesta zpět probíhala tiše, ani jeden jsme nepromluvili. Oba jsme věděli své.

-

Venku se postupně setmělo a malá kavárnička, v níž se schází pacienti na odpolední kafe a laskominy, zeje prázdnotou. Za půl hodiny se na odděleních podává večeře a v šest hodin pozdního odpoledne je taky čas, kdy to stará paní v podniku zabalí, vypne muziku a začíná zvedat stoličky. Dává tak zákazníkům šetrně najevo, že dnes už zavírá. Sedím v koutku ztichlé místnosti a rozmýšlím se, mám-li paní poprosit ještě o jeden šálek kávy, dnes již čtvrtý. Z kapsy erárního županu jsem vylovil malou hrací kostku a hraji hru. Sudá ano, lichá ne. Padla trojka.

Stará paní se na mne usmála a povzdechla si: "S vámi nemám žádné starosti. Kdyby byli všichni jako vy."

To mi dodalo odvahy: "Mohla byste mně prosím dát ještě jedno kafe?" povídám paní. Beze slova mi zalila připravený šálek a přinesla voňavý nápoj ke stolku. Potom šla zamknout dveře od vchodu a cestou mi ještě povídá: "V klidu si kafíčko vypijte, já si zatím poklidím v lokále," a dál mi už nevěnovala žádnou pozornost.

Srkám horkou kávu a pohrávám si na desce stolku se skleněnou hrací kostkou. Vzpomínám a přemýšlím. Co všechno mi kostička pomohla vyřešit. Budu ji potřebovat po celý zbytek života? O spoustu věcí bych mohl přijít, aniž bych nesl díl odpovědnosti. Náhle jsem si uvědomil sebe sama a uviděl, jak se pitvám v problémech. Jedná se o zásadní rys v mojí povaze, který jsem se tolikrát snažil potlačit, a pokaždé jsem zažíval nepříjemné a život komplikující situace. Nedovedl jsem sebe sama brát vážně a byl jsem schopen vést hádku v rozdvojené osobnosti i za tu cenu, že jsem prosadil něco, co mě ve své podstatě ohrožovalo a ničilo.

Dopil jsem kafe, zaplatil staré paní útratu a vyčkal okamžik, než si přinesla klíč od východu. Peníze, přemýšlím cestou na oddělení. Kolik mi jich ještě zbylo? "Moc ne," povídám skoro nahlas. Co se peněz týká, dávno jsem zjistil, že jsou pro mne nepříjemnou nutností. Snad proto jsem je začal dávno ignorovat. V dětství jsem slýchával opakující se hovory okolo peněz.

"To nemůžeš..., to nedostaneš..., nikam nepůjdeš a všichni nemohou být bohatí."

Jako dítě jsem snil o ohromném pokladu, toužil po bohatství, které představovalo všechna splněná přání. Koupil bych si knížky, sešity a tužky ...

Ve třinácti letech jsem změnil rodinné prostředí. Dostal jsem se do péče vzdělaných a bohatých lidí. Nastalo pro mne nové období splněných přání. A protože mne ta přání nic nestála, předstihla všechna má očekávání. Tehdy jsem poprvé jakýmsi způsobem vytušil, že ke snění o velikých dobrodružstvích člověk peníze nepotřebuje.

 

TŘICÁTÝ DRUHÝ DEN

Pěkně ten nový rok začíná. Kluci se před páry dny vrátili z dovolenky plni dobré nálady. Přivezli si dárky, spoustu jídla a vánočního cukroví, které zbylo ze slavnostního stolu. Na oživlém oddělení vládne zmatek nad zmatek v duchu příprav silvestrovského večera. Společné loučení se starým rokem a skvělá předsevzetí do nového. Vzpomínám na minulost a je mi smutno. Cítím se sám a nevidím smysl v pochybném nadšení pro lepší zítřky. Šel jsem spát před půlnocí.