TŘICÁTÝ OSMÝ DEN

Všechen ten shon je za námi a chod oddělení se navrací do starých kolejí. Budíček, rozcvička, a pokud nás nikdo nenachytá, zpátky do postele. Snídaně, rajóny, které se neobejdou bez hádek a křiku. Úklid pokoje, léky a vizita. Často ani pořádně nevím, co po nás na oddělení vlastně chtějí. Dopolední program bývá někdy zajímavý. Rozebíráme na skupinách problémy nebo kreslíme obrázky a potom si s námi psycholožka povídá o tom, co nás při práci napadalo. Jindy jdeme společně na vycházku do města nebo za léčebnu do polí. Většinu času jsme však zavření na oddělení za zamřížovanými okny. Oběd, úklid a odpoledne tělocvična s ošetřovatelem nebo kavárna. Je to k vzteku. O svátcích jsem mohl využívat volných pochůzek po areálu léčebny a navštěvovat kavárnu, kdy se mi zachtělo. Nikdo neměl žádné obavy, že bych utekl nebo vzal fet. Přece jsem nastoupil léčbu dobrovolně. Večeře, úklid, televize nebo stolní tenis na “kulturce” a večerka. Je to nuda. Neustále dokola to samé.

Změna! Po snídani si mne zavolala psycholožka do ošetřovny. Byly tam všechny, doktorka i vrchní sestra. Hleděly na mě přísně a vyčítavě. Ničemu jsem nerozuměl, a potom to zaznělo. Už podruhé mám pozitivní odběr moče. Co jsem si vzal? Nemám ponětí. "Nic jsem nebral!" Nejsem jediný na oddělení, je nás víc. Poznal jsem velice nepříjemné chování psycholožky. Obviňuje mě z porušování léčebného režimu, nazývá mě lhářem a nevidím žádný způsob, jak bych jí mohl vysvětlit, že jsem nic nebral. Ony mají stoprocentní jistotu. Laboratoř se nikdy nemýlí. Ženy v bílém se mě opět zeptaly, jestli k tomu mám co říci. Odpověděl jsem: "Ne!" Na to přešly do útoku s pitomými argumenty do chvíle, kdy mi povolily nervy. Dál jsem jenom mlčel. Nejdřív jsem si i myslel, že se jedná o zkoušku v rámci léčby, ale brzy jsem zjistil, jak jsem se zmýlil. Zazněl konečný ortel: Týden za trest o samotě na pokoji intenzivní péče! Mezi kluky jsme mu říkali "díra". Převléknout do pyžama a přestěhovat se na izolaci do doby, než přinesou z laboratoře výsledky kontrolních odběrů.

Stalo se! Třikrát po sobě pozitivní moč. To na oddělení dlouho nepamatují. Nedovedu si to nijak rozumně vysvětlit. Třeba si v laboratoři popletli zkumavky. Doléhají na mne obavy. Doktorka řekla, že mě mohou propustit z léčení. Nechce se mi tomu věřit, jsem přece pacient a snad mě vyhodit ani nemohou vzhledem k tomu, v jaké se nacházím situaci. Jsem nemocný, bez zaměstnání, bez prostředků a bydlení. Ale taky na to nesázím. Představa, že by mě propustili na ulici, ve mně vyvolává podivné pocity a mizernou náladu. Snad mě jenom straší.

Na samotce mám spoustu času. Všechno je k něčemu užitečné, i kouření jsem byl donucen omezit. Hodně jsem přemýšlel, jak se postavím k drogám, až mě propustí z léčebny. Dospěl jsem k závěru, že jsem ze tří čtvrtin rozhodnut všeho, co souvisí s fety, zanechat. Ale i jedna čtvrtina dokáže v osudném okamžiku změnit všechna předsevzetí a vehnat člověka do katastrofy. Chtěl bych začít pracovat a normálně bydlet. Už mám po krk všech těch pochybných ubytoven, sklepů a opuštěných baráků. Chci začít žít znova od začátku s tím, že nejprve nebudu příliš přemýšlet o tom, proč to vlastně dělám. Po čase jistě všechno vykrystalizuje do konkrétní podoby.

S každou úvahou jakoby se mi vracel kousek rozbité osobnosti. Z jediné vzpomínky ale nemůžu vytvořit obrázek celého člověka. Myšlenky stále útočí. Vracím se zpět a přemýšlím nad tím, v kolika letech se zastavil můj vývoj. Často je mi smutno nad sebou samým. Když mi bylo 17 roků, měl jsem spoustu snů o životě a přání poznávat svět. Myslelo mi to a fantazie pracovala na plné obrátky. Byl jsem silný a zdravý, obklopený spoustou přátel podobných zájmů. Jezdili jsme na vandry do hor, do jeskyní a na vodu. Dělal jsem muziku, hrál divadlo, maloval a zajímal se o literaturu. Mým zájmem byla historie, archeologie a také psychologie. Dnes se považuji za ztraceného.

Pomalinku se mi vrací schopnost snění a pozoruji to právě ve dnech izolace od vnějšího okolí. Jedná se o náhradní způsob zábavy v osamocení mezi čtyřmi stěnami. Je to práce, kterou na sobě provádím. Nevím, mám-li se tomu smát, ale v každém případě jsem se pevně rozhodl nebrat život na lehkou váhu. Nesnažím se vědomí balamutit krásnými sny. Pracuji s myšlenkami tak, jak mne napadají, i když nejsou vesměs příjemné a často mi ani nedávají smysl. Mé osudové kroky se jistě ubírají správnou cestou, ať už je mi to jasné nebo ne.