PADESÁTÝ PRVNÍ DEN

Naučil jsem se pít silný hořký čaj. Kluci nosí pěti dekagramové balíčky orientálního čaje z kuchyně, kam chodí na pracovní terapii. Jedná se pak pro mne o úžasné chvíle pohody a klidu strávené nad temně zlatavou tekutinou. Nejprve jsem se účastnil společných čajových sedánků na chodbičce WC, která slouží zároveň jako kuřárna. V družném kroužku se hrálo na kytaru, povídaly strastiplné i veselé historky z “feťáckého” života nebo se blblo, což často zavánělo nepříjemným malérem. Personál měl jedny nervy a žádné pochopení pro bláznivé kratochvíle. Považoval jsem problémy za zbytečné a v nejlepší zábavě odcházel se zavařovací sklenicí čaje do ticha opuštěného pokoje. Opět jsem objevil zapomenutou zálibu ve svém čtení knih. Čaj působil jako katalyzátor - urychlovač myšlenek. Taky mne napadlo, jestli jsem nenašel novou závislost - náhradu za “fety”. Snad, ale četl jsem o čajové kultuře a narazil na staré čínské rčení, ve kterém se pravilo o moudrém muži: "To je ten, co musel vypít hodně šálků čaje!"

Přemítám o budoucnosti a cítím skličující obavy. Jak dlouho mi ještě potrvá, než našetřím peníze a budu si moci nakoupit základní oblečení, zařídit vlastní bydlení a pořídit prostředky k uskutečňování svých přání a zálib? Jak se vypořádám se sebou samým? V čem naleznu nový smysl života? Chybí mi lidé, pro které bych dokázal žít. Ztratil jsem spoustu času a zpustl. Mám strach se před lidmi jen ukázat. Co si o mně pomyslí? Přijmou mne mezi sebe, aniž by mne po získaných zkušenostech zatracovali? Často se nacházím ve stavu, kdy se obávám blížícího se konce léčby. V blázinci se zdá všechno jednoduché. Sebrali člověku zodpovědnost a samostatnost. Nic není důležité, o všechno se tam starají jiní. Nemusím přemýšlet o tom, co je dobré a co špatné. Máš udělat, udělej. Co není povoleno, je zakázáno! Na oddělení funguje zaběhaný režim. Zpohodlněl jsem a přestávám si vážit malých obyčejných věcí kolem sebe. Vše se mi začíná protivit. Bojím se obludného monstra, které mne sešrotuje do typizované podoby “feťáka”, jenž prošel léčbou jednou, podruhé, potřetí ...

Žádné obavy ani lítost! Přece to nevzdám. Snažím si v hlavě horečně ujasnit myšlenky, ať se mi to líbí nebo ne. Mám jedno tajné přání, rodí se v trýznivých bolestech mezi myšlenkami. Na místní poměry sen hodný šílence. Buď, anebo, jde mi o všechno. Docházím k poznání, že už nikdy nebudu moci žít jako průměrný člověk konvenčním způsobem života. Budu potřebovat hodně silnou vůli, spoustu energie a čas. Život nedává nic zadarmo, za vše se musí přiměřeně platit.

 

SEDMDESÁTÝ TŘETÍ DEN

V pátek večer jsem se vrátil špinavý a unavený z první dovolenky. Kdybych brzy ráno nenastoupil na zastávce v místě trvalého bydliště rovnou do vlaku, v němž jsem projel celou trasu bez přestupu a neměl předem zakoupenou jízdenku, nevím, jestli bych se dostal zpět do léčebny.

Oddělení jsem opustil ve čtvrtek brzy ráno se smíšenými pocity. Cítil jsem se nejistě a cize v neznámém prostředí spícího města. Byla tma, vzduchem poletovaly sněhové vločky. Tichou tajuplnost opuštěných ulic rušili jen osamělí chodci. Nejraději bych se otočil a vrátil zpět mezi ochranné zdi oddělení. Přidal jsem do kroku a spěchal směrem k nádraží. Prostorná hala železniční budovy zela prázdnotou, ale bylo tam alespoň světlo a teplo. Koupil jsem si lístek a byl vděčný pokladní za úsměv, kterým mne obdařila. Posadil jsem se na lavici u dveří k nástupišti a sledoval příchod prvních cestujících, kteří pospíchali nejspíš do zaměstnání. Za patnáct minut mi jel vlak.

Nastoupil jsem do vyhřátého vagónu, v němž sedělo několik lidí. Cítil jsem se stále nesvůj a zmocňovala se mne tréma při provedení každé maličkosti. Nevěděl jsem, kam se můžu posadit, abych někomu nezasedl místo. Přemýšlel jsem, jestli si mám kabát pověsit na věšák nebo si jej ponechat na sobě. Nakonec jsem si sedl k oknu, a když si mě nikdo nevšímal, opřel jsem se hlavou o sklo a předstíral, že spím. Po chvíli se vlak rozjel a já jsem usnul doopravdy. Když jsem se probral, bylo už za okny světlo. Jízda ubíhala rychle. Sledoval jsem utíkající krajinu a představoval si situaci, v níž se vracím z dobrodružné výpravy po dalekých krajích zpět do místa trvalého bydliště. Nikdo mne však neočekává, napadlo mne. Návrat ztraceného syna. Jak se budou doma tvářit, až mne spatří ve dveřích? Čím více jsem se blížil k domovu, tím intenzívněji se mne zmocňoval nepříjemně svíravý pocit kolem žaludku.

Přestupní stanice. Chvíle vhodná jen k vykouření cigarety a potom mne lokálka během dvaceti minut doveze na nádraží rodného městečka, kde jsem naposledy prožil tolik nepříjemného. Nervózně pokuřuji z cigarety a rozhlížím se kolem. Tady bych se mohl už potkat se spoustou známých, čehož se hodně obávám. Nevidím žádnou povědomou tvář. Zašlápl jsem nedopalek do rozbředlého sněhu, nastoupil a vlak se pomalu rozjel. Posadil jsem se do rohu ke dveřím a celou cestu koukal oknem na známou krajinu. Hlavou se mi honila spousta vzpomínek. Nelibé zážitky s lidmi, kteří odsuzovali a nedokázali pomoci, když jsem se vracel z pochybných cest za “fety” jako životní nutností. Nevědomky jsem se rozhlédl po cestujících, až mně to vylekalo. Nikdo mi nevěnoval pozornost. Mám pocit, jako by uběhla dlouhá léta, kdy jsem stejnou trasou projížděl naposledy. Připadá mi, že se hodně věcí změnilo. Nebo je odlišné mé vnímání? Cizí lidé a nezvykle jiné prostředí. Všechno je nové a zajímavé. Jen kdybych neměl takovou trému. Za okamžik dorazím na konečnou. Rodné městečko, trvalé bydliště, nebo spíše jen formalita v občanském průkazu? Co zde vlastně pohledávám? Proč jsem alespoň nenapsal pár řádek otci, že přijedu? Jaký by to ale mělo smysl? Ze všeho nejraději bych se otočil a ujel zpátky do jistoty a bezpečí psychiatrické léčebny.

Cestou z nádraží, kde jsem si už pro jistotu koupil zpáteční jízdenku, jsem spatřil pár známých obličejů, které mi ale nevěnovaly žádnou pozornost. Dopoledne jsou všichni v práci a nemají čas. Matka bydlí sama kousek od nádraží ve starém panelovém domě. Váhám u domovních dveří a sbírám odvahu. Potřebuji si odnést nějaké věci. Knihy a sešity, které mi u sebe dovolila schovat, aby se mi na ulici neponičily. Zhluboka jsem se nadechl a zazvonil. Ještě jednou, ale nikdo mi na signál neodpovídal. Po chvíli vyhlédla z okna sousedka a řekla mi, že matka je už měsíc pryč, někde na návštěvě na opačném konci republiky. Klíče zde nenechala, a i kdyby, nesměla by mi je půjčit. Poděkoval jsem a šel navštívit otce, který bydlí v baráku naproti. Dozvěděl jsem se, že je na cestách za prací. Zbývalo mi už jenom zajít za sestřenicí. Poslední možnost. Na to, abych se ukázal u tety, jsem neměl dostatek odvahy. Je těžce nemocná a přesto na mne byla pokaždé tolik hodná. Nadělal jsem rodině moc ostudy a neunesl bych tetin nedůvěřivý a zklamaný pohled.

Sestřenice je v nemocnici. Nikoho jsem nenašel doma. Jako bych se ocitl v nějakém cizím městě. Cítil jsem se opuštěný a zatracený. Jako za starých časů, než jsem odjel na léčení. Mělo to nějakou cenu? Špína, hnus a beznaděj, útočily na mne nepříjemné vzpomínky. Dostal jsem strach. Co mám teď dělat? Dnes už se do léčebny nedostanu. Tupý pocit v břišní krajině a hořkost v ústech. Měl bych něco sníst, napadlo mne. Na náměstí je jediná hospoda, ve které jsem se už tolikrát zapomněl uchlastán téměř do bezvědomí. Najím se a vymyslím, co podniknu dál. Musí mne přece něco napadnout!

Zakouřená výčepní místnost, pach piva a anonymní směs hlasů. Nic se zde nezměnilo. Snad si jen silněji uvědomuji špinavost lokálu nejnižší cenové skupiny. Posadil jsem se ke stolu v rohu, kde jsem dřív často sedával. Číšník ani nepočkal, co si poručím a automaticky přede mne postavil orosený půllitr s bílou pěnovou čepicí. Správně bych na dovolence neměl pít alkohol, problesklo mi hlavou. Ale co, jsem toxikoman a ne alkoholik, do zítřka budu čistý. Opatrně jsem se napil a ucítil, jak se mi rozbušilo srdce. Napil jsem se znovu, hezky z plna hrdla, a zmocnilo se mne vzrušení. Po vtíravém strachu ani památky, naopak se cítím jistý. Vše mi najednou dává smysl. Přespím na nádraží, přece to nebude poprvé. Kolik takových nocí jsem už zažil! I horších. Poručil jsem si další pivo.

-

Nic jsem nepochopil. Spadl jsem rovnýma nohama do problému. Opil jsem se jako za starých časů. Odpoledne přišli kamarádi a až do závěrečné hodiny jsme v družné náladě oslavovali návrat chlapíka do mokré čtvrti. Protože jsme se sami neměli k odchodu, musel nás číšník nakonec vyhodit. Známí se rozešli domů a já osaměl na náměstí. Svět se pohupoval a chtělo se mi spát. V opilecké tuposti jsem podvědomě vykročil směrem k rozpadající se budově opuštěného hostince na druhém konci náměstí. Zapomněl jsem na čisté šaty, zapomněl jsem na všechno. Bylo mi to jedno. Prolezl jsem dírou ve zdi a naučeným způsobem jsem ve tmě dovrávoral na konec chodby. Dostal jsem se až k vyraženým dveřím do místnosti, v níž se na zemi válel starý slamník a vetchá deka, stejně jako před několika měsíci, kdy jsem zde živořil. Nic se nezměnilo. Svalil jsem se do prachu a myšiny na pelech a usnul bezesným opileckým spánkem.

Brzy ráno mne probudil zvuk motoru projíždějícího náklaďáku. Byla mi strašná zima a hnusně mě bolela hlava. Nenávidím celý svět. Beznaděj a zklamání. Nenávidím se! Chce se mi zvracet a celý se třesu. Zmocňoval se mne strach. Zapálil jsem si cigaretu, která mi vůbec nechutnala, a ve světle hořícího zapalovače jsem pohlédl na ciferník hodinek na zápěstí. Za půl hodiny mi jede vlak. Nikam neodjíždět, proběhl mi hlavou nápad, zůstat ležet a o nic víc se nestarat. Vykašlat se na celý prosraný svět. Chvíli jsem tak seděl schoulený do sebe a chvěl jsem se zimou. Chtělo se mi řvát. V nevyzpytatelných souvislostech jsem si vzpomněl na oddělení a čistě povlečenou peřinu. Paradoxní představa tepla v tomto okamžiku pravdy se pro mne stala nejvyšším symbolem, který zapůsobil jako mocné kouzlo, které mne postavilo na nohy. Teplo, pravidelná strava, kamarádi. Najednou mi bylo smutno. Bylo mi líto sebe sama ...

-

Cestou ve vlaku jsem pochopil, že jsem zapomněl, co je to život normálního člověka. Můj pobyt na oddělení se pomalu ale jistě chýlí ke konci a já se ničemu nenaučil. Naopak jsem odvykl starým způsobům. Jsem nyní zhýčkaný a cosi se ve mně zlomilo. Lidé, mezi kterými jsem žil, jsou bezohlední a draví. Způsob života je k tomu donutil. Já se chci pokusit žít jinak, přemýšlet jiným způsobem a zůstat sám sebou. Kam však patřím? Kam se můžu vrátit? Život, který jsem vedl, se mi stal nutností, celého mne pohltil. Stal jsem se otrokem a mám strach, že nemůžu žít, že nedokážu žít normálním způsobem.

 

Osmdesátý první den