OSMDESÁTÝ PRVNÍ DEN

Opět se mi vrátila chuť do života. Týden se mnou nebyla žádná řeč, vyčítal jsem si zklamání, beznaděj a vlastní neschopnost. Považoval jsem teď sen o normálním životě za holý nesmysl a vymyšlenou pohádku. Den plyne za dnem v nudném stereotypu zaběhaného režimu oddělení, proti čemuž se v mé povaze něco bouří. V představách se vyrovnávám se skutečností, že se neúprosně blíží den, kdy budu muset odejít z léčení a starat se sám. Záleží na mém rozhodnutí, jakou cestou se vydám. Při vizitě mi doktorka stále častěji dává najevo, že bych se měl zamýšlet nad tím, jestli zde už není můj pobyt zbytečný. Dokonce mi nedávno na chodbě řekla, když jsem s přílišnou chutí uklízel přidělený rajón, že si pletu oddělení se zaopatřovacím ústavem. Doporučila mi, abych si s pomocí sociální sestry hledal práci s ubytováním. Taky mne před pár dny přijel navštívit sociální kurátor z okresu, kde mám trvalé bydliště. Mohl jsem si s ním otevřeně povídat o svých životních představách, aniž by mi jako autorita dával najevo, že se jedná o nesmysly. Dodalo mi to znovu odvahy zaobírat se myšlenkami o vlastním životě. Kurátor mi taky slíbil pomoc při řešení problémů spojených s přestupem do civilního života. Od toho okamžiku jsem vážněji přemítal o tom, co budu podnikat dál.

Vytvořil jsem si dvě poněkud rozdílné představy. První vychází z mých bohatých zkušeností z předchozích zaměstnání, která jsem v životě do svých dvaceti tří let ve dvanácti pracovních poměrech poznal. Druhá vyplynula z vlastní podivnosti mojí povahy. Do prvního zaměstnání jsem nastoupil v sedmnácti letech potom, co se má pěstounka z osobních důvodů rozhodla změnit směr mých životních zkušeností. Do té doby jsem studoval na gymnáziu a prožíval období krásných snů, mladistvých přání a lásek, ale i zklamání a smutků a vůbec všeho, co k tomuto věku patří. Potom pěstoun onemocněl a situace doma se změnila. Nastaly nové problémy, které má přítomnost komplikovala. V důsledku toho jsem se musel přestěhovat do jiného města a ve svých krásných sedmnácti letech jsem se poprvé ocitl sám uprostřed hlavního města republiky. Do plnoletosti jsem bydlel v podnájmu u vzdálené příbuzné pěstouna a pracoval jako brigádník ve slévárenských skladech. Práce to nebyla nijak přitažlivá, ale připadalo mi vzrušující a dobrodružné vydělávat si vlastní peníze a chovat se jako dospělý. V osmnácti jsem se odstěhoval z podnájmu na podnikovou ubytovnu a nastoupil do pracovního poměru na provoz do slévárny, s prvním razítkem v občance. Práce tam byla moc zajímavá, dělal jsem na oddělení barevných kovů a vydělával si spoustu peněz. Na objednávku mistra jsem slévače zásoboval materiálem, který jsem rozvážel na elektrickém vozíku. Mohl jsem se tak pohybovat po celé fabrice a cítit se svobodným a nevázaným. Když jsem práci stíhal, měl jsem spoustu volného času. Totéž dělal přede mnou starý pán desítky let, než šel do důchodu. Ještě než odešel, zasvětil mne do svého umění a vysvětlil, jak se dá práce snadno zvládat. Já jsem byl mladý a plný sil a ušetřil jsem si spoustu času. Stíhal jsem práci navíc a mnohému jsem se mezi slévači přiučil. Jak odlévat drobné okrasné předměty z mosazi, jak připravit správně formu a jaký materiál použít, aby byl odlitek co nejjemnější. Nakonec jsem si mohl vyzkoušet odlít repliku dýky z doby bronzové podle originálu, který jsem si obkreslil v muzeu. Práce se zdařila a chlapi z dílny mi to potvrdili. Mým naivním snem bylo pracovat v muzeu nebo se účastnit archeologických vykopávek, třeba jako pomocný dělník.

Na ubytovně jsem bydlel v třílůžkovém pokoji společně s dvěma kluky, kteří byli v mém věku, ale jiných zájmů. O patro výš bydlel Vašek, který se zajímal o trempskou muziku a jezdil na vandry. Od vidění jsem ho znal už z práce, ale teprve zde jsme se seznámili přes kytaru, s níž jsem Vaška potkával na chodbě. Sám jsem měl vlastní nástroj a o život ve volné přírodě jsem se zajímal už od dětství, což se slučovalo s mými zájmy. S partou lidí, s kterými se Vašek znal, jsme přes léto jezdili na vandry za krásami naší země.

Ani ne za rok jsem se sžil s ruchem velkoměsta a poznal spoustu zajímavých lidí s rozličnými zájmy. V práci se mi dařilo a byl jsem mezi zaměstnanci oblíbený. Rýsovaly se přede mnou krásné vyhlídky, byl jsem zamilovaný do úžasné holky, s níž jsem se seznámil při noční jízdě tramvají na ubytovnu, kde také bydlela. To jsem však netušil, že se blíží den, kdy se prvně v životě přesvědčím o úžasných účincích omamné látky.

Blížily se svátky vánoční, napjatá atmosféra předvánočního shonu, nákupy dárků a v práci příprava na celozávodní dovolenou. Taky se mne to zmocnilo. Odpoledne jsem trávil v tlačenicích mezi davy lidí a hledal vhodné dárky, které dokáží potěšit i překvapit. Další odpoledne jsem si na poště vyzvedl balíčky od rodiny s přiloženým dopisem, v němž bylo přání šťastných svátků a důrazné sdělení, abych nezapomněl, že na Vánoce nesmím přijet. Věděl jsem o tom už dříve, ale nedokázal jsem informaci přijmout vážně. Pěstounka mi nabízela vánoční pobyt na horách, nebo kdybych projevil přání odcestovat na týden do zahraničí, zaplatila by mi pobyt jako dárek pod stromeček. Odmítl jsem a doufal, že se vše ještě nějak vyřeší. Dostal jsem to černé na bílém: "Domů nesmíš!" První Vánoce o samotě v opuštěné budově ubytovny. Zabalil jsem věci a rozhodl se odcestovat domů. Přece mne nevyhodí. Večer jsem zazvonil u domovních dveří. Otevřela mi pěstounka a překvapeně na mne hleděla. Zůstala stát ve dveřích a přísně, aniž by mi odpověděla na nejistý pozdrav, se zeptala:

"Co tady děláš? Přece jsme se jasně domluvili ..."

Nevěděl jsem, co jí mám na to odpovědět. Chtělo se mi brečet. Stál jsem mlčky a potlačoval slzy. Nakonec jsem ze sebe dostal: "Budou Vánoce a máme celozávodní dovolenou. Přivezl jsem dárky ..."

"Tady nemůžeš zůstat," odpověděla pěstounka, "když si pospíšíš, stihneš ještě poslední vlak ..."

Dál už stála mlčky v otevřených dveřích. Vyndal jsem z batohu vánoční balíčky, které jsem nechal ležet na zemi a bez dalších slov jsem odešel. Měl jsem štěstí, vlak skutečně jel i přes sváteční změny v jízdním řádu a brzy ráno jsem odemykal dveře od pokoje na ubytovně.

Nebyl jsem jediný, kdo tam trávil Štědrý den. Kromě vrátné se přes den na kulturní místnosti u televize sešlo několik lidí. Tam jsem se také seznámil s Pavošem, který mi na mou otázku, proč není doma, odpověděl: "Na celou rodinu seru!" Pavoš byl o tři roky starší a odseděl si pár let v kriminále. S rodinou se vůbec nestýkal a bylo mu to jedno. Pozval mne na večeři k sobě na pokoj. Jindy bych odmítl, ale jsou Vánoce a nechci být celý večer sám. Donesl jsem s sebou cukroví z vánočního balíku od pěstounky a narychlo zabalený dáreček - balíček “amerik”. Pavoš měl přichystaný vajíčkový salát a obalované filé. Pustil muziku z rádia, ironicky jsme si popřáli "šťastné a veselé" a mlčky se pustili do jídla. Po večeři jsme si zapálili cigaretu a potom se mne Pavoš zeptal, jestli nechci něco vyzkoušet. Řekl, že je to fet a že nemusím mít strach. Chvíli jsem seděl a nevěděl, jak mu mám odpovědět. Mezitím podivný kamarád odešel do kuchyňky a cosi tam chystal. Za pár minut se vrátil s injekční stříkačkou, která byla naplněna světle žlutavou tekutinou. V ruce držel gumový pásek.

"Zkusíš to?" klidně se zeptal.

Bezmyšlenkovitě, jako v hypnóze, jsem mu podal ruku. Vyhrnul mi rukáv, který hned nad loktem zatáhl páskem.

"Zapumpuj si pořádně," přikázal mi Pavoš.

Poslechl jsem ho a cítil, jak se mne zmocňuje podivné vzrušení. Bylo to příjemné, podřídit se strachu a nechat se ovládnout jakoby cizí vůlí v očekávání neznámého zážitku. Tajemného dobrodružství, zvědavosti a vzrušení. Trochu to píchlo. "Povol!" uslyšel jsem. Pustil jsem gumový pásek a pocítil oheň v ruce. V dalším okamžiku se mým tělem zvedala vlna miliónů bodavých jehliček. Bušení v hlavě, suchý pach v nose a hořká pachuť v ústech. Pavoš mi podal zapálenou cigaretu. Přepadl mne úžasný pocit uvolnění a tepla hřejivě pulzujícího v každém svalu. Nejistě jsem se přenesl na pohovku, opřel se do rohu a naprosto uvolněně spočinul v klidu. Hlavou mi plynuly nádherně čisté a jasné myšlenky. Vše mi připadalo nesmírně zajímavé a uchvacující. Vznášel jsem se vesmírem, toulal se vzpomínkami a v průzračných představách prožíval skutečné příběhy plné barev a tvarů. Pochopil jsem, že život zato stojí.

Po nějaké hodině jsem se s Pavošem rozloučil a plavným pohybem, jako ve snu, jsem došel do svého pokoje. Měl jsem pocit, že jsem celou noc neusnul, a přitom mi uplynula v klidu a pohodě. Ještě následujícího dne jsem byl v jiném světě. Sledoval jsem televizní pořady, rozmlouval s lidmi, připravoval si jídlo a všechno to bylo něco docela nového. Další den jsem šel navštívit kamaráda Pavoše s jasným úmyslem požádat o medicínu, potom co se mi svět vrátil zpět do šedivé barevnosti obyčejného dne. Pavoš mi s mírným úšklebkem prozradil tajemství přípravy všeléku a místo jeho běžného výskytu. Od toho okamžiku jsem se denně bez přerušení klaněl novému prostředku k nalezení smyslu života i jeho totální ztráty. Po dobu jednoho a půl roku, než jsem se dostal poprvé v životě na čtrnáct dní na pozorování do psychiatrické léčebny, abych potom další roky mohl pokračovat ve vlastním sebeničení. Vytvořil jsem nesmírně silnou bestii o mnoha tvářích, které jsem začal sloužit v úplné a slepé závislosti.

Za první rok jsem se hodně změnil, ale byl jsem tak dokonalý, že se nikomu nepodařilo odhalit mou závislost na droze. Nevěděli o tom v zaměstnání ani mojí spolubydlící, naopak se mi dařilo žít naplno a byl jsem plný vitality, kdy se mi zachtělo. Stačilo si vzít dávku připraveného všeléku, který byl k dostání na mnoha místech po celém městě. Potom se začaly objevovat první potíže. Zhubl jsem téměř o dvacet kilogramů, ale to se dalo přičítat žaludečním vředům, které se začaly projevovat. Stále častěji jsem byl na pracovní neschopence. Kupily se rozličné problémy. Chodil jsem špinavý, přestal jsem o sebe dbát a potom, co mne doktorka poslala na pozorování do blázince, kde jsem se mezi toxikomany naučil mnohému, co jsem vůbec netušil, šlo to se mnou rychle z kopce. V práci prasklo, že beru drogy. Nakonec mi bylo všechno jedno a s ničím jsem se už netajil. Vystřídal jsem všechny ubytovny, až jsem skončil na nejhorším baráku, který měla fabrika k dispozici. Na doporučení závodního lékaře jsem několikrát změnil pracovní zařazení, protože mi práce činila zdravotní problémy. Do práce jsem přesto téměř nechodil, buď jsem byl na neschopence, nebo jsem měl neomluvenou absenci. Jednoho dne došlo k nejhoršímu. Vyhodili mě z práce a posléze i z ubytovny. Ocitl jsem se skutečně na ulici, bez prostředků a pomoci. Po pěti letech prožitých v hlavním městě jsem odcestoval bez toho, že bych věděl, co bude dál.

-

Rád vzpomínám na období poměrného klidu ve své pokračující kariéře toxikomana, kdy jsem pracoval ve státních lázních, které se nacházely uprostřed horské přírody. Byl jsem zaměstnán jako pomocná síla, holka pro všechno, ale mou hlavní pracovní náplní byl rozvoz potravin z hlavního skladu do jednotlivých kuchyní. Jezdil jsem několikrát denně do kopce s plně naloženou kárkou proviantu a dvakrát týdně s prádlem do prádelny. Přes víkend jsem rozvážel dorty a zákusky. Byl jsem spokojený. Po práci, která mne bavila, jsem odešel na ubytovnu, kde jsem bydlel sám na jednolůžkovém pokoji. Zbývala mi spousta volného času, s nímž jsem hospodařil podle vlastního uvážení. S oblibou jsem navštěvoval lázeňskou knihovnu, chodil do kina anebo na výpravy do okolních lesů. Zůstával jsem ale sám, nepodařilo se mi s nikým z práce ani ubytovny spřátelit. Lidé se mne stranili. Do lázní jsem nastoupil jako toxikoman na doporučení hodné paní ze sociálního úřadu. Má špatná pověst mne však neustále provázela jako pochmurné znamení. Okolí mne odsuzovalo nebo litovalo. Bylo nesnadné se k někomu normálnímu přiblížit. Utíkal jsem do lesů, kde jsem v tichu přírody snil o velkých dobrodružstvích a toužil po člověku, který by mně byl přítelem.

Za dva a půl měsíce po nepříjemné zkušenosti s ředidlem, které jsem na pokoji ubytovny začal čichat, mne opět vyhodili z práce i z ubytovny. Vydal jsem se do světa hledat novou příležitost.

-

Často se mi poslední dobou vybavovaly vzpomínky na minulá zaměstnání. Tím více, když jsem přemýšlel o budoucí práci, kterou si musím najít. Pochopil jsem, že chce-li člověk poctivě pracovat, musí mít zároveň uspořádaný soukromý život. Nemůže chodit do zaměstnání a po pracovní době se toulat ulicemi a přespávat po nádražích nebo střídat byty po známých bez toho, aby si odpočinul a věnoval se vlastním zájmům a koníčkům. O to víc, když si svou práci nemůže vybrat. Měsíc jsem pracoval jako obráběč kovů, šest hodin z osmi jsem stál u ponku mezi dvěma vrtačkami. Po levé straně kovová bedna snad s miliónem stejných součásteček a po pravé jiná bedna, která zela hlubokou prázdnotou. Mým úkolem bylo uchopit z plné bedny jednu součástku, založit ji do přípravku a vyvrtat první dírku, druhou, třetí... Byla to úkolová práce, která mne zajímala po tu dobu, než jsem si vymyslel systém a zautomatizoval své pohyby natolik, že se mi práce pod rukama dařila zvládat v co nejkratším časovém intervalu. Byl jsem na svůj výkon hrdý, ale po nějaké době, kdy se mi podařilo vyprázdnit jednu bednu, druhou..., se mi taková práce zprotivila. Dostával jsem se do zajetí ubíjejícího stereotypu, zmocňovala se mne tupá beznaděj a nakonec panická hrůza a mocný příval vzdoru. Vztek a nutkavá chuť se vším praštit a utéct pryč. Když jsem si o přestávce na svačinu postěžoval spolupracovníkům, byl jsem povzbuzen vesele a zkušeně pronesenými slovy: "Však si, mladej, zvykneš. Podívej se na mě, já už tu pracuji dvacet roků a žiju." Jenže mně bylo právě dvacet roků a nedokázal jsem si takovou situaci dost dobře představit. Myslel jsem si, že si ze mě dělají legraci a neberou můj problém vážně. Nedělali si legraci a dnes už vím, že jsem se tehdy bouřil proti nicotě a otupělosti konzumního způsobu života malého pokořeného človíčka, kterého schlamstlo do svého trávícího systému obrovské monstrum, kterému zmanipulovaný človíček podlehl.

Teď mne napadá, že jsem ve svém životě zanedbal důležitou věc. Jsem bez vzdělání a kvalifikace, nemůžu si práci příliš vybírat. Měl bych se teď chopit první pracovní příležitosti. Přesto jsem tušil, že právě má nevzdělanost je hlavním zdrojem potíží, které mne pronásledují všemi pracovními místy, které jsem zavrhl, ztratil i promarnil. Mám dnes minimální možnosti svobodné volby a mizivou pravděpodobnost, že se mi podaří získat zaměstnání, které by mne v životě uspokojovalo a dávalo mu smysl. Když si uvědomím, kolik mne ještě čeká práce na sobě samém a že jsem teprve na úplném začátku, motá se mi z toho hlava a pociťuji svíravé stahy v oblasti žaludku. Ale zároveň mne stejná představa dokáže příjemně vzrušovat, jako když jsem dříve prováděl něco nedovoleného. Třeba před lety o Vánocích na ubytovně, kdy jsem prožíval osudové okamžiky volby předtím, než jsem poprvé vyzkoušel úžasné účinky drogy. Napadají mne zvláštní souvislosti, snad existuje možnost, jak najít nový smysl.

 

STO TŘETÍ DEN

Vzduch voní blížícím se jarem a sílící hřejivé paprsky slunce probouzejí zemi po dlouhém období zimního spánku. Zjara se příroda pouští do ohromného díla, dává vzniknout novému životu, jenž byl doposud skryt v naprogramovaných zárodcích, kde čekal na vhodný okamžik, aby s celou svou silou prorazil do širého světa. V takových zázračných chvílích se mne zmocňuje těžce odolatelná touha hodit všechny starosti za hlavu a bezmyšlenkovitě utéct do hor a lesů, oddat se pocitu volnosti a stát se součástí moudré matky přírody. Nevím, kde se ve mně taková představa vzala, ale pamatuji si, že už jako dítě jsem pod vlivem jarního kouzlení přírody utíkal do polí a lesů, s prvotním odhodláním nikdy se už nevrátit zpět. A když se potom k večeru setmělo, zima a hlad mne spolehlivě přivedly domů.

V léčebně jsme po většinu času zavření na oddělení, a když si sestra potřebuje zajít nakoupit na víkend, jde s námi na vycházku do města. Vybere si spolehlivé pacienty, o nichž může předpokládat, že nic neprovedou a nezdrhnou. Jinak panuje na baráku nuda a lhostejnost, kterou občas oživí příjem nového pacienta nebo odchod či vyhazov starého, který výrazným způsobem narušoval chod zaběhaného režimu.

V neděli odpoledne se vrátil Bob z dovolenky a přivezl pět balení tablet. Sestra při prohlídce nic neobjevila a večer na pokoji jsme si dali do nosu. Bylo to zvláštní. Po tom co jsem si neprávem pobyl týden za trest na samotce, se u mne ve vztahu k léčbě něco změnilo. Přestal jsem věřit v neomylnost lékařů a léčebného zařízení. Nezáleží jenom na mně, ale i na spoustě okolností, nepředpokládaných událostech a nakonec i na náladě personálu. Cítil jsem se dotčený a nespravedlivě potrestaný, jako bych si trest vybral dopředu. Když mi Bob nabízel balení léku, ani jsem se sebou nesváděl příliš těžký boj. Zmocnilo se mne staré vzrušení a příležitost zvítězila. Buď, anebo! Venku je už teplo, a když mne doktorka navrhne na vyhození, nějak to dopadne. Dál jsem vůbec o věci nepřemýšlel. Myšlenkový blok a jako bych rázem zapomněl na vše, o čem jsem po tři měsíce uvažoval. Nepamatoval jsem si, kolik mne to stálo úsilí. Nevzpomněl jsem si ani, v jakém stavu jsem se ocitl první den na oddělení. Ve zvláštním transu jsem si po dlouhé době vzal fet a po chvíli mne přepadly výčitky svědomí. Seděl jsem při cigaretě na kuřárně a neměl jsem žádné příjemné pocity. Začal jsem se potit a v hlavě mi pod tlakem bušilo. Suché hořko v ústech a strach, co bude zítra. Potom jsem se po večeři od sestřičky při podávání léků dozvěděl, že ráno mám dát moč. V noci jsem nespal, ležel jsem v posteli uvolněně a bez nálady v tupé prázdnotě. K ránu jsem na chvíli usnul, než mne probudil ošetřovatel na odběr. Večer jsem si mohl nachystat cizí moč od někoho čistého, jak to udělal Bob, ale na to nemám povahu. Napadlo mne to při pohledu na hrnek s močí za záchodovou mísou. Podal jsem ošetřovateli naplněnou šampusku a šel zpátky do postele.

Výsledek byl negativní, jak jsem se za pár dní dozvěděl, což mne přesvědčilo o tom, že výsledky testů závisí na podivné náhodě. I jiní kluci, kteří něco na oddělení brali, sázeli na podivné okolnosti a tato zkušenost se předávala z pacientů na pacienty, tak jak se při svých pobytech v léčebně střídali. Nestává se však zase tak často, že by se v laboratoři mýlili a taky si nejsem jistý, jestli je to pokaždé pravda, když si mezi kluky povídáme o svých křivdách nebo pochybných vítězstvích. Mně se to ale přihodilo. Poučil jsem se a byl jsem rád, že jsem měl štěstí.

Včera při vizitě mi primář sdělil, že teď už mohu kdykoliv odejít a záleží pouze na mně, jakým způsobem si zařídím podmínky venku. Dnes za mnou přijel do léčebny sociální kurátor a přivezl zprávu, že se mu pro mne podařilo zajistit práci u technických služeb a ubytování na bezdomovecké ubytovně. Zatím se jedná o dočasné řešení, abych se venku nějak slušně uchytil. Pro člověka s mou pověstí není vůbec jednoduché nalézt zaměstnání, a s ubytováním k tomu. Kurátor taky přislíbil, že mi bude venku pomáhat. Nedovedu si po svých zkušenostech prodělaných s úřady představit, jaký způsob pomoci má na mysli, ale možná se přece jen něco změnilo. Nemusím brát žádné fety a podrobil jsem se léčení na protitoxikomanickém oddělení. Hodně jsem se napřemýšlel a dospěl k tomu, že alespoň za zkoušku to stojí. Nevím však, jak dlouhou dobu mi to vydrží. Nedokážu si představit, co se bude dít za týden, a mám se starat o zbytek života. Mám z toho všeho v hlavě příšerný zmatek a útočí na mne strach z nejisté budoucnosti. Nevím, co je pro mne důležitější, najít si nové přátelé, získat vlastní byt, usilovat o zajímavé zaměstnání, či si zajistit práci, kterou si budu moci vydělat hodně peněz. Jedná se o začarovaný kruh, kdy jedno vyplývá z druhého. Zatím mám čtrnáct stovek sociální podpory, a jak mi řekl kurátor, u technických služeb si zpočátku nevydělám o moc víc. První týden budu pracovat jako jednodenní brigádník, kterému budou po odpracované směně vyplácet denní mzdu. Pak se uvidí, jak se zapracuji a jestli se mnou sepíší pracovní smlouvu. Snažím se vžít do situace, že budu denně chodit do zaměstnání. Nevadí mi představa, že budu muset pracovat, ale děsím se vize dopředu narýsovaného života, podivného stereotypu. Navykl jsem životu nevázanému, kdy mi nezáleželo na jednotlivých dnech. Nepočítal jsem týdny po dnech. Nezajímalo mne, že sobota a neděle jsou dny pracovního volna. Nezáleželo mi na tom, jestli se někam vrátím dnes nebo pozítří. Neměl jsem se kam vracet. Bylo pro mne normálním zážitkem přespat na zemi v podřepu na nádraží, když jsem si měl jít druhý den ráno na úřad pro peníze. Mám obavy, že jsem se nenaučil žít jinak. V léčebně jsem přivykl nějakému režimu, který mi tam venku bude nejspíš na nic.

Když si vzpomenu na dobu, kterou jsem prožil pod vlivem omamných látek, na všechny ty okamžiky tvůrčího probuzení a vytržení z ohlupující reality všedního dne, ale i na strašlivé okamžiky zapomnění jako smrti zaživa! Když si vybavím okamžiky prázdné nicoty a beznaděje, kdy člověk ve chvílích procitnutí vnímá bolest a hnus nad sebou samým a nakonec je schopen čehokoliv, jen aby získal další dávku drogy - vstupenky do oblastí vlastního světa, v němž platí odlišné zákony a kde fyzické tělo je hroznou přítěží, šaty tíží a uzavřený prostor svírá a omezuje! Vzpomínám, kolikrát jsem takto utekl nesnesitelné bolesti a duševní trýzni, kdy se chorý organismus se stal obtěžující přítěží. Kolik jsem tak prožil životů a kolik snů, získal jsem nepojmutelné množství informací, které můj porouchaný mozek nebyl schopen náležitě zpracovat. Ztratil jsem vlastní já, které se rozpustilo v astrálních sférách mimo běžnou realitu člověčího světa.

Dnes jsem objevil vzorec, jemnou síťovou strukturu skutečného já, které, jakoby zázrakem, zůstalo zachováno, ale děsivě prázdné. Na základě nadsmyslových zkušeností a ze střípků pochybných vzpomínek a rad zkušených i nezkušených lidí jsem vytvořil nové já. Podivně vytvořené já, které touží po skutečném smyslu vlastní existence. Svou podstatou tíhne po nadsmyslovém světě a hledá cestu zpět. Nevím, co mi v tomto světě kromě drogy může zprostředkovat spojení s oblastmi bezprostředního vnímání a prožívání a taky s úžasným světem, který jsem už jednou poznal.

Stojím teď před těžkou volbou. Můžu nastoupit do zaměstnání a snažit se žít podle pravidel, která mne děsí, protože svazují a omezují. Už při pouhém pomyšlení je mi úzko a ze strachu, že zklamu a stanu se beznadějným případem, kterého si nebude vážit žádný člověk, mi buší srdce a je mi na zvracení. Bojím se blížícího se okamžiku, jako bych měl tušení špatného konce. Druhou možností je všechno vzdát. Jednoduše se vrátit zpět a žít naplno až do samého konce. Jsem si však vědom útěku od toho, čemu se říká život, a po tom, co jsem prožil, mi zničení lidské bytosti nedává jasný smysl. Mám zvláštní tušení, že můj život není zdaleka naplněn a mé vlastní nabyté zkušenosti skrývají hluboký význam, který mi zatím stále z neznámých důvodů uniká.

Jsem domluvený se sociálním kurátorem, že mi během týdne zatelefonuje a sdělí mi, kdy budu moci nastoupit do zaměstnání. Už jsem si na pokoji zabalil všechny věci a jsem přichystaný k odjezdu. Večer půjdeme ještě s ošetřovatelem na vycházku po okolí léčebny a já mám pocit, jako by se jednalo o loučení. Za dobu, co jsem prožil na oddělení, jsem si zvykl na zdejší lidi. Sžil jsem se s prostředím v dobrém i zlém a je mi smutno. Nevím ale, co jiného bych teď mohl dělat.