OPĚT V LÉČEBNĚ

 

Sto třicátý sedmý den

Už pár týdnů se opět nacházím ve staronovém prostředí psychiatrické léčebny na protitoxikomanickém oddělení. Nějaký čas mi trvalo, než jsem se za pomoci lékařské péče dal přiměřeně do pořádku. Celých šest dní jsem strávil na pokoji intenzívní péče, kde jsem dostával kapačky a jiné medikamenty, které mi usnadňovaly návrat k životu. Když mě pan primář přijímal na oddělení, příliš se se mnou nebavil. Potřeboval jsem pomoc. Sám jsem si v podivném stavu dokázal uvědomovat, jak jsem na tom špatně. Prožil jsem si nekonečnou noc v polorozpadlé barabizně opuštěného hostince a nacházel jsem se ve stavu, kdy jsem se, smířen s neblahým osudem, loučil se životem. Často nyní vzpomínám na onu zvláštní chvilku prozření a okamžik pravdy, kdy jsem sám stál před svobodným rozhodnutím, a znovu i dnes, stejně jako tenkrát, se mě zmocňuje vzrušení, které je pro mě důkazem, že se nejednalo o momentální pomatení smyslů. Je to pro mě opravdový a silný zážitek, na který nemohu zapomenout a neustále se mně v mysli opakují významná slova: "Budu se učit a budu žít, abych mohl pomáhat lidem." Zatím mně stále uniká zvláštní smysl těchto slov, ale síla, kterou mě obdařují, je skutečná a já nepochybuji o tom, že se jedná o důležitou informaci a rozhodnutí, které jsem sám ze svobodné vůle učinil ve skutečném okamžiku pravdy a jistoty.

Toho dne ráno v rodném městě jsem po probdělé noci jako ve snu kráčel na nádraží, kde jsem si za poslední peníze koupil jízdenku. V poledne jsem se vyčerpaný a zničený objevil na oddělení, kde mě vítali kamarádi, kteří si mě pamatovali z minulého pobytu. Zdravotní sestra s nechutí telefonovala panu primáři, co má se mnou dělat. Dozvěděl jsem se pak, že mám chvíli počkat na primáře, který je už na cestě na oddělení. Mezitím jsem si musel vyslechnout nepříjemné výčitky od sestry, že jsem dlouho venku nevydržel. Všechno jsem měl zařízené, práci, ubytovnu i peníze do začátku, a přesto jsem zklamal. Co potom mají dělat ostatní pacienti, kteří ani takové štěstí nemají? Bylo mi do breku a nedokázal jsem sestře vysvětlit, co se mi za dobu, kdy jsem byl venku, všechno přihodilo. Vysvobodil mě primář, který si mě hned, jak přišel, pozval do kanceláře. Prostě se mě pak zeptal, jak si to nyní představuji dál? Odpověděl jsem, že jsem se dopustil chyby a že se sám nedovedu vrátit do normálu. Potřeboval bych pár dní odpočinku a klidu, abych si mohl v hlavě vše srovnat. Primář mi potom řekl, že to není problém a že mohu začít rovnou na pokoji intenzívní péče. Byl jsem rád, že to tak dopadlo. Zbavil jsem se nepříjemných obav, že mě pan primář nepříjme, a nepřímo tak rozhodne o mém dalším osudu.

První dny jsem moc neodpočíval, hlavou se mi volně honily vtíravé myšlenky a zmatené obrazy, které útočily na mou obnaženou mysl jako dotěrný hmyz na čerstvou krvavou ránu. Bolelo mě celé tělo. Svaly, klouby a kosti uvnitř jako by byly plné žíravého hnisu. Odpoledne i první noc jsem prospal, ale další dny jsem nemohl usnout. Má nervová soustava sršela jiskrami neustávajících výbojů jako pomatená. Chvíli mně byla zima a chvíli jsem se potil, bolela mě hlava a oči, které pálily a plnily se zasychajícím řezavým slizem. Zvracel jsem vše, co jsem snědl, přestože jsem měl hlad. V ústech jsem cítil neustále sucho a musel jsem pít, a protože jsem neměl přirozenou potřebu močit, obával jsem se, že nasaji jako houba a pokryji se zelenou semišovou plísní.

Jaké jsem po pár dalších dnech prožíval uvolnění, když jsem si večer mohl lehnout a usnout na několik hodin klidným spánkem, který pro mě znamenal zapomnění a vysvobození! Občasné bolesti jsem snášel s pokorou a důvěrou v ozdravující proces. Věděl jsem, že bolest je jedním z průvodních ukazatelů na začátku cesty, kterou jsem dobrovolně nastoupil. Jako když se člověk podřídí složitému chirurgickému zákroku, kdy potom jizva po nějakou dobu bolí, když se zaceluje a hojí často i dlouho potom. Několik let jsem intenzívně pracoval na sebezničujícím díle a je pro mě nyní pochopitelné, že rychlá cesta zpět se neobejde bez bolesti a sebezapření.

Po pěti dnech jsem se už cítil lépe a primář mi řekl, že příští den se mohu přestěhovat na pokoj. Neptal se mě při vizitě na mé další představy o pobytu na oddělení a já mu byl za to vděčný. Měl jsem stálé obavy, že jakmile se mi trochu přilepší, budu z léčby propuštěný, ale zatím tomu nic nenasvědčuje.

Ráno po klidné noci jsem dostal od sestry ze šatny civilní šaty a mohl jsem se přestěhovat na pokoj. Shodou okolností na stejný pokoj, v němž jsem bydlel v průběhu prvního pobytu. Na místě Miloše, který odešel z oddělení krátce po mém odchodu z léčebny, nyní bydlel starší pán a dále tu byl Jakub, s kterým jsem se skamarádil už dříve. Přestože mě chodil navštěvovat na pokoj zvláštní péče, opět jsme se symbolicky přivítali jako staří přátelé a zavzpomínali na dobré časy, které jsme společně prožili na stejném pokoji. Bylo na tom cosi smutného a raději jsem Jakubovi navrhl, abychom si šli zakouřit.

V improvizované kuřárně na chodbičce WC jsem byl seznámen se změnami, které se na oddělení po dobu mé nepřítomnosti udály. Kluci měli malér s alkoholem, který se jim podařilo propašovat na uzavřené oddělení, a dva za toto porušení režimu vyhodili. Vrchní sestra při kontrole druhého dne objevila pod vanou v koupelně prázdnou lahev od okeny a plechovky od lepidla. Nikdo se k tomu nepřiznal a svedlo se to na ty, co odešli. Poslední novinkou byl pokus o útěk čerstvě přijatého pacienta, který dva dny předtím, než jsem dorazil já, proskočil na jipce skrz zasklené okno. Kupodivu se mu moc nestalo, ale byl přeložen na jiné oddělení. Všechno dohromady to mělo za následek zpřísnění režimu na oddělení a úplný zákaz pochůzek pro všechny pacienty na dobu neurčitou. Taky se udála změna ve složení personálu, odešla doktorka i psycholožka. Primář nyní zůstal na vše sám, ale během několika dnů má nastoupit nová mladá psycholožka, kterou už kluci viděli. Může s ní být legrace, podle toho, jak ji někteří zhodnotili. Nakonec jsem se ještě dozvěděl, jak na mě kluci po mém odchodu do civilu uzavírali sázky o cigarety. Sázeli se, za jak dlouhou dobu se znovu objevím na oddělení.