Sto padesátý osmý den

Nová psycholožka se jmenuje Lenka a je mladá a zaujatá svou prací. Je to na zdejším oddělení nezvyklé, ale věnuje pacientům patřičnou pozornost. Zajímají ji naše názory, a jak nám sdělila, chce se hodně dozvědět o feťáckých problémech. Hned druhý den odpoledne, po první společné skupině v kulturní místnosti, si mě pozvala nahoru do své kanceláře k individuálnímu pohovoru, který byl dost zásadně odlišný od mých dřívějších zkušeností, které jsem získal po rozličných střetech s různými psychology po všech možných léčebnách, poradnách a ordinacích. Cítil jsem se být člověkem a nyní nevím, udála-li se za tu dobu změna ve mně, nebo je psycholožka v něčem odlišná od svých předchozích kolegů, s nimiž jsem se střetl. Byl jsem navyklý na různé dotazníky a formuláře a neosobní uniformovaný přístup svrchovaných autorit, které s nadhledem a odstupem šmahem řešily moje problémy cejchem velkého T, jež bylo zásadním symbolem, podle kterého mě dál hodnotili jiní kolegové psychologové, lékaři, sociální pracovníci, kádrováci a příslušníci.

Nesu si své znamení a najednou se objeví někdo, kdo se člověčím způsobem zajímá o mé problémy. Až to ve mně probouzí obavy, jestli se neděje něco nesprávného. Povídali jsme si s psycholožkou téměř dvě hodiny, a když jsem se pak vrátil zpět na oddělení mezi kluky a začala na mě po chvíli křičet sestra, že ještě nemám hotový úklid nově přiděleného rajónu, o kterém jsem nevěděl, měl jsem rázem dojem, jako bych se znovu ocitl ve světě, kam skutečně patřím. Nehodný důstojného zacházení a vážnosti jako člověk, který se vyskytuje na oddělení proto, že má v životě neřešitelné potíže a problémy. Po chvíli jsem zase zapadl do vyjetých kolejí a malá doutnající jiskérka s praskotem uhasla.

Večer jsem konečně dopsal tolik odkládaný dopis pro sociálního kurátora s prosbou, aby mi vyzvedl na ubytovně knížky, které jsem tam zapomněl, a vrátil je za mě s omluvou do městské knihovny. Trápily mě výčitky svědomí. Knih jsem si dokázal vždycky vážit a i na svých toulkách ulicemi jsem o ně bedlivě pečoval. Balil jsem knihy do novinového papíru a i do somradla jsem je ukládal v igelitovém pytlíku. Sestra mi na odpolední službě prozradila, že primáři ráno telefonoval sociální kurátor a ptal se na mě. To rozhodlo, musím dopsat dopis! Psaní mi nedělá žádné potíže, naopak pomáhá v třídění myšlenek a nutí mě uvažovat nad konkrétními věcmi. Rozhodl jsem se kurátorovi napsat, že se už na bezdomoveckou ubytovnu nikdy nevrátím a ani k práci u technických služeb. Jsem si vědom, že je to unáhlené a nerozumné řešení, jak mě poučila paní psycholožka, impulsívní a iracionální, ale v dané chvíli se jedná o mé vlastní rozhodnutí, které je důležité i v tom, že určuje další směr mého uvažování. Zalepil jsem obálku a odevzdal dopis sestře, která jej ráno cestou z práce vhodí do schránky.

Večer jsme s klukama hráli v kuřárně na kytaru a k tomu popíjeli silný čaj, který nám služba v kuchyňce potajmu zalila vařící vodou ve třílitrové konvi. Bylo veselo a vyřvávali jsme zvučné písně na celé oddělení, což se znelíbilo sestře mající noční službu. Po několikerém napomenutí a stížnostech starších pacientů se sestra doopravdy rozzlobila a já s Bobkem coby hlavní aktéři, jsme za trest dostali injekci na uklidnění. Nakonec to bylo příjemné. Po vypitém čaji jsem byl správně nabuzený a tišící medikament tomu jen dodal patřičnou protiváhu. Lehl jsem si do postele uvolněný, a když jsem zavřel oči, mohl jsem si představovat, jak se vznáším vysoko v prostoru nad nočním osvětleným městem.

 

Sto šedesátý pátý den

Poznal jsem na sobě v poslední době nový pocit uspokojení z vykonané práce a zažívám opět zapomenutou radost ze života. Vše mě nyní zajímá a baví, i pracovní terapie na oddělení, při níž si mohu uvědomovat rozličné funkce vlastního organismu. Narazil jsem na novou oblast poznání a uspokojení z fyzické činnosti. Jsem vlastníkem úžasného mechanismu, který mohu sledovat a ovládat rozumem a vůlí. Vlastní tělo jako nástroj ducha. Co mně bylo platné, když jsem zatoužil vystoupit na vrchol kopce, abych se rozhlédl po kraji a pokochal se tou nádherou, když mě tělo bolelo při každém namáhavějším pohybu, ihned se unavovalo a neposlouchalo? Byl jsem tak svázaný a omezený na těle i duchu, který svou podstatou toužil po volnosti a svobodě poznání. Hodně mi nyní pomáhá autogenní trénink a psycholožka, která nás svým příjemným hlasem provází po cestách k uvolnění zanedbaného těla a mysli směrem k přirozeným a samoozdravným mechanizmům zakódovaným v každém organismu. Jsem nadšený těmito procesy a moudrostí přírody, která na nic nezapomněla. Každý má svou šanci na život a sebeuplatnění, ať už mu to je jasné nebo ne, příroda se s jistotou nakonec vždy ubírá správnou cestou, i když se nám to může někdy jevit nepochopitelné a kruté.

Opět jsme z oddělení začali chodit na společné vycházky do města, kdy se mi skýtá možnost povídat si s psycholožkou Lenkou. Zjistil jsem, že je pouze o rok starší než já, a snad i proto si můžeme tolik rozumět. Zajímá mě psychologie a všechno kolem, protože v oblastech duše jsem často hledal odpovědi na rozličné otázky rodící se v mé hlavě. Opět se ve mně probudila touha po poznání, a Lenka mě tak provází na cestě, po níž jsem se vydal. Hodně poslední dobou uvažuji o závislosti na drogách, stále jasněji si uvědomuji, že návykové látky samy za nic nemohou. Používal jsem fety jako neoprávněného prostředku, jako chemického paklíče ke skrytým oblastem nevědomí a drastického probouzeče zakrnělých schopností, které mi byly dány osudem do vínku dávno předtím. Nikdy jsem se pořádně nestaral o tyto vlastnosti, protože jsem o nich většinou ani nevěděl. Kráčel jsem životem slepě a ztratil jsem všechny lidi i prostředky, jež by mně mohly otevřít víčka, za nimiž jsem snil o smysluplném životě, stejně jako sní spící člověk svůj příjemný sen.

Na páteční vizitě jsem se na radu psycholožky osmělil a požádal jsem pana primáře o mimořádnou sobotní vycházku do města. Přál jsem si zajít do kina a hlavně odejít z oddělení, a změnit tak na chvíli prostředí, které mě zvláště o sobotách a nedělích, kdy se nic mimořádného nedělo, přivádělo do depresívních stavů a rozladěnosti. Primář souhlasil s podmínkou, že o svém samostatném výletě v pondělí povyprávím ostatním pacientům na skupině.

Když jsem druhý den k večeru procházel bránou léčebny do města směrem ke kinu, zmocňoval se mě nepříjemný pocit a strach, že se mi něco nečekaného přihodí. Nejraději bych se vrátil na oddělení a řekl ošetřovateli, že jsem si vycházku rozmyslel. Stejně se to sestrám nelíbilo, zavádět na uzavřené oddělení nezvyklé móresy, ale schválil to primář a ta nová psycholožka. Spěchal jsem do kina a bušilo mi srdce, vůbec nepřemýšlet o tom, co by se mohlo stát. Nic ohrožujícího se mi nepřihodilo. Večer jsem se vrátil na oddělení v pořádku a příjemně naladěný. Prošel jsem úspěšně zkouškou a nezklamal jsem.

 

Sto šedesátý osmý den

Budíček a rozcvička. Vůbec se mi nechtělo vstávat. Včera večer jsem dlouho četl knížku o psychologii, kterou mi půjčila psycholožka. Emoce a výkonnost, stres a obranné mechanismy, ještě dnes se mi z toho všeho točí hlava. Je tolik věcí, které neznám, a přesto se v mém životě odehrávají. Musím se na spoustu věcí zeptat psycholožky.

Dnes dopoledne při autogenním tréniku se mi přihodila zvláštní věc. Sešli jsme se s klukama na kulturní místnosti jako obyčejně a roztáhli jsme po zemi žíněnky, na kterých se sedělo nebo leželo podle toho, co jsme ve skupině právě dělali. Dnes jsme se připravovali na autogenní trénink. Za chvíli přišla psycholožka a přinesla s sebou magnetofon. Stručně se optala, jak se cítíme, a protože nikomu nebylo příliš do řeči, přistoupila přímo k instrukcím:

"Ležíme volně na zádech, ruce podél těla dlaněmi vzhůru a chodidla mírně od sebe. Nic nás netíží a žádné zvuky nás neruší. Myšlenky ponecháme volně plynout, a jak nás napadají, tak nás také opouštějí a naše mysl zůstává stále klidná."

Vnímám příjemný hlas podmalovaný tichými tóny muziky s přírodními motivy a zapomínám na prostředí, ve kterém se nacházím.

"Pravá ruka je těžká ..., levá ruka je stejně těžká, pravá noha a levá noha je těžká ...a nakonec celé tělo je těžké a mohu také cítit, jako by se nořilo do podložky."

Je mi krásně a skutečně mám pocit, jako bych se vlastní tíží propadal někam do prostoru, kde na hmotné tělo nepůsobí zemská přitažlivost. Slyším ještě stále vzdalující se hlas:

"Pravá ruka je prohřátá slunečními paprsky, obě ruce a celé tělo ..." a vznáším se v opalizujícím světle a pociťuji jemné proudění tepelné energie a jsem unášen v naprosté důvěře dál úžasným světem barev a tajuplných tónů, které se poznenáhlu mění v jemné vibrace. Ocitám se najednou někde, kde to dobře znám, v místech vysněné krajiny z dětství. Prožívám si podivný zážitek, který jsem si nedokázal nikdy vysvětlit. Sedím na břehu písečného jezera naproti chlapci s velkou hlavou a oděnému do stříbřitě šupinaté kombinézy těsně přiléhající k útlému tělu. Obraz chlapce vznikal dodatečně v mých představách pramenících z přirozené potřeby vymýšlet věcem jména a vysvětlovat je, abych se zbavil strachu z neznáma. Ve skutečnosti se jednalo o bezpohlavní bytost s nevýrazným obličejem, a přesto mě naplňující pocitem lásky a porozumění. Písečné jezero se střídavě bouřilo a zklidňovalo v ohromném víru černých, bílých a šedých pulsujících částic. Bouři jsem prožíval jako bezejmenné zmarnění a ztráty smyslu jakéhokoliv počínání. Naopak zklidnění písečného jezera na mě působilo příjemně a povzbudivě. V těchto okamžicích jsem se mohl také dorozumívat s bytostí s velkou hlavou. Dozvídal jsem se o potížích s lidským životem a netušených možnostech, překoná-li člověk tyto potíže. Tušil jsem souvislost mezi podivnou bytostí a písečným vírem, který mě připravoval o životaschopnost a smysl života a vtahoval mě do hlubiny a prázdné beznaděje. Úpěnlivě a vší silou jsem prosil bytost, aby mohutný vír beznaděje a smutku zastavila. Dobře jsem věděl, že je v její moci jen nepatrně vztáhnout ruku a vše by rázem pominulo. Už už se zdálo, že splní mou prosbu, a ve stejném okamžiku došlo ke zhoupnutí a těžké kyvadlo se šílenou rychlostí vracelo zpět přímo do středu pohlcujícího malströmu. Všechno znovu! Protilehlé točité proudění pulsujících částic, beznaděj a nakonec mocný příliv vzdoru jako nového prvku. Já chci, a je mi už jedno kam, hlavně ať už to skončí. Mocné kyvadlo se přehouplo přes vlastní vrchol, a dostalo se tak opačnou cestou a v protisměru do dráhy zklidnění a naděje. V rychlosti jsem se řítil přímo do středu trychtýřovitého ústí děsivé šroubovnice. Prožil jsem v rychlosti pád do hlubiny a zároveň vzlet do výše. Ocitl jsem se náhle v nové podivné krajině vysokých skal a stovek vodopádů, kdy se v oparu a krůpějích vodní tříště lomily sluneční paprsky v nejjemnějších odstínech celé rozmanitosti barevného spektra. Svěží vzduch byl naplněn rozličnými vůněmi květů, ptačím zpěvem a zvláštním jemným kovovým cinkotem v jednoduchém rytmu a melodii ve vysokých tónech na hranici slyšitelnosti. Lehce jsem procházel zvláštní krajinou, která mi pojednou začínala připadat známá. Spatřil jsem stezku směřující k vrcholům a najednou jsem přesně věděl, že dojdu ke skalním terasám, kde se nachází vchod do jeskynního labyrintu s množstvím spletitých chodeb a místností, v nichž se ukrývalo nerostné bohatství v krystalické formě, které obsahovalo obrovské množství informací. Krystaly v ryzí podobě a přesném seskupení sloužily ve své struktuře jako přijímače a vysílače přírodní energie, která byla nosičem informací.

Stezkou jsem vyšel až k terasám a po dalším složitém výstupu jsem se lehce dostal k ústí jeskyně. Věděl jsem, co mám dělat. Jako bych byl nenásilně provázen cizí vůlí. Prošel jsem spletitou cestou chodeb s naprostou jistotou, a přestože byla v horských jeskyních tma, viděl jsem kolem sebe vše jasně, jakoby v černém světle. Chodby, místnosti a sály, bojím se použít přívlastku podzemní, protože se nacházím vysoko v horách a procházím skalním masívem. Najednou se přede mnou objevuje ostré denní světlo. Nacházím se u cíle. Otevírá se mi pohled do překrásného údolí obehnaného ze všech stran nepřístupnými a strmými skalními stěnami. Téměř ve středu se nachází jezírko, kolem jehož obvodu jsou rozestavěny kamenné megality podle mně utajeného řádu. Rozhlížím se kolem a zmocňuje se mě posvátná úcta. Jsem naplněn zvláštní atmosférou tohoto podivného místa, jehož význam a smysl nejsem schopen rozumově pojmout. Najednou se mi rozbušilo srdce a spontánně jsem se otočil do strany, odkud se ke mně blížila postava zahalená do tyrkysově modrého pláště se zlatým lemováním. V tom okamžiku jsem spatřil tvář staršího muže s bílými vlasy, které měl svázány na temeni hlavy do složitého uzlu v jakémsi důležitém významu. Prsty si pohrával s bílým prořídlým plnovousem a jeho hluboké modré oči se tiše usmívaly. Z celého jeho vzezření vyzařovala moudrost věků a zkušenost mnoha životů. Samy mě napadaly myšlenky v odpovědích na otázky, které se mi honily hlavou. Byl jsem přivítán prostým otevřeným gestem a rázem jsme se oba ocitli v malebném přírodním zákoutí na kamenných sedátkách mezi nevysokými keři u obrovského balvanu, který byl porostlý mechem a u jehož paty vytékal ze země pramen s průzračnou vodou. Podivil jsem se tomuto přemístění skokem v prostoru a náhle jsem pochopil, že v rovině nefyzické existence je tento způsob translace dějem naprosto přirozeným jako změna úhlu pohledu, či představy, nebo myšlenky na základě shodných zkušeností v holografickém záznamu v informačním poli a ve vztahu k vlastním psychickým vzorcům. Dál jsem toužil disputovat na toto uchvacující téma, ale byl jsem jemně přerušen novou myšlenkou. K tomu, abych byl schopen plně využívat vlastních získaných zkušeností a možnosti pohybu v tvůrčích sférách, na samé hranici dosavadního člověčího poznání, oč jsem se dříve zasloužil, musím projít urychleným procesem tělesné a psychické transformace. Rozumím tomu, ale nevím, co to znamená. Musím se nejprve naučit vládnout svému fyzickému tělu a osvobodit se od strukturovaného starého vzorce já, které je zmítáno pod vlivem pudů a temných sil jako loď bez kormidla na moři v bouři. Teprve potom budu moci pracovat se svým skutečným já a využívat přeměněného těla a rozumu jako mocného nástroje svobodného ducha. Čeká mě veliká práce na sobě samém coby prostředku na cestě k lidem a pro lidi samé, jejichž společnosti jsem součástí. Projdu mnohými zkouškami, v nichž bude záležet na tom, jakým směrem se bude dál ubírat má vlastní podstata. Roztáčí se neustále kolo příčin a následků a unášen mocným vírem jsem v klidu vrhán zpět a z dáli sílí hlas, který odpočítává od deseti do jedné. Do těla se mně vrací cit a povzbudivé napětí. Slyším psycholožčin hlas a konečnou instrukci:

"Otevřeme oči a protáhneme tělo ..."

Cítím se skvěle a v mysli mi utkvěla vzpomínka na staršího muže a poodhalené tajemství, které mi dává tušit vlastní budoucnost.

Odpoledne si mě pozvala psycholožka na individuální terapii. Hodně jsem povídal o vlastní minulosti a uvažoval jsem, jestli bych měl doktorce povědět o dopoledním zážitku během autogenního tréniku. Moc se mi do vyprávění nechtělo, ale na druhou stranu jsem se potřeboval někomu svěřit. Psycholožka pozorně naslouchala všemu, co jsem jí povídal, a získal jsem dojem, že rozumí všemu, co jí říkám. A potom v jediném okamžiku vzájemného pochopení, kdy jsem věděl, že má slova přijímá naprosto vážně a bez profesionálních předsudků, se mě sama přímo zeptala, co jsem dnes prožíval při autogenu. Na okamžik jsem se zarazil a přeběhl mi mráz po zádech. Napadlo mě, že vlastně nevím, jak jsem se během tréninku choval, a taky mně najednou připadá zvláštní, proč se mě doktorka nezeptala hned na dopolední skupině, kdy se pravidelně po skončení cvičení probírají pocity a zážitky.

Doktorka se na mě klidně usmála a řekla, že si na skupině uvědomovala moji zamlklost a všimla si zvláštních světýlek v mých očích. To už jsem nevydržel a rychle jsem vypověděl o svém zážitku. Potom jsme oba tiše seděli a nevěděli, co na to říct. Nakonec jsem sám přerušil mlčení slovy, že tuto záhadu si musím vyřešit sám. Moc mně pomohlo, že jsem takto o svém tajemství mohl někomu povědět, a jsem rád, že to byla právě ona, k níž jsem získal nečekanou důvěru. Psycholožka Lenka se na mě znovu usmála a v tu chvíli jsem věděl, že mně rozumí a je schopna se vcítit do mého problému. Docházelo tak ve mně k jakési zpětné vazbě, kdy mě napadaly myšlenky na vlastní téma z možného pohledu druhého člověka. Spatřovat se z pohledu druhých, nahlížet na sebe očima jiných lidí. Tak mě ta myšlenka zaujala, že jsem o ní doktorce hned pověděl. Jako bych se stal bohatším o nový rozměr pohledu na vlastní osobu. Smál jsem se tomu a řekl jsem psycholožce, že funguje jako katalyzátor, který taky urychluje reakci, přičemž se sám do reakce nezapojuje ani nespotřebovává. Nejprve se na oko durdila, ale nakonec souhlasila, že na tom přece jen něco je. Pak jsem se doktorky vyptal na některé věci z knížky o emocích a stresu, kterým jsem dobře nerozuměl, a na závěr sezení mi Lenka doporučila, že bych si měl psát zvláštní deník o svých mimořádných zážitcích. Záleží hlavně na mém uvážení, a kdybych potom svolil, ráda by si mé zážitky přečetla.

Rozloučili jsme se a já odešel na oddělení povzbuzen a s novou chutí do života plného nezvyklého dobrodružství.

Od Jakuba jsem se na pokoji dozvěděl, že když jsem byl u psycholožky, přerozdělovaly se rajóny na oddělení a já jsem se dostal do kuchyně. Nejprve mě to zamrzelo a potom jsem měl chuť nadávat. Služba v kuchyňce je nejnáročnější na práci i čas a já mám přece nyní tak málo času pro sebe. Kdybych byl u rozdělování služeb, určitě bych si usmlouval lepší místo. Podivné pravidlo. To nejhorší připadá většinou někomu, kdo se neumí bránit, nebo jako v tomto případě na člověka, který není přítomen. Ale stálo mi to za to. V kuřárně se mi při cigaretě myšlenka rozležela v hlavě a došel jsem k závěru, že službu v kuchyňce snadno zvládnu a ještě na práci mohu vyzískat. Potřebuji se naučit trpělivosti a upevnit svou chabou vůli. Večer po vykonané práci v kuchyňce, mezitím co usýchala umytá podlaha, jsem se s cigaretou posadil na schůdky před venkovním služebním vchodem do kuchyňky, od něhož mi ošetřovatel svěřil klíč, a v klidu jsem vychutnával nový pocit uspokojení z dobře vykonané práce. Chce to odhodlání a systém. Umýval jsem talíře od krupice, která byla k večeři, pozorně jsem sledoval své ruce a stál v úžasu nad tím, s jakou přesností s nimi mohu pracovat. Vymýšlel jsem různé způsoby, jak nejrychleji a nejhospodárněji umýt špinavé nádobí. Činnost mě tak zaujala, že než jsem se nadál, byla práce hotova.

Služba v kuchyňce pro mě skrývala jednu obrovskou výhodu, která vyvážila vše nepříjemné a zapadala do mého nově vznikajícího pojetí života a náplně volného času na oddělení. Praktická možnost zavařit v kteroukoliv rozumnou dobu dobrý čaj! Hned první večer jsem si uvařil na pokoj konvičku silného čaje a s chutí jsem se pustil do čtení knihy od psycholožky. Vydržel jsem číst dlouho po večerce v kuřárně, kde svítila slabá žárovka nažloutlým světlem, dokud mě sestra neposlala po třetí hodině spát. Škoda že nemáme na pokojích lampičky, mohl bych pak číst, pořizovat si rovnou výpisky a mít u sebe slovník cizích slov v důstojnějším prostředí pokoje a nikoliv v improvizované kuřárně na chodbičce WC.

Ráno jsem se probudil nevyspalý, a učinil jsem proto v průběhu dne, kdy jsem se pohyboval jako rozlámaný, další novou zkušenost. I pravidelných šest hodin spánku hraje v životě člověka důležitou roli. Začal jsem objevovat veliké možnosti a sílu v pravidelnosti a určitém rytmu. Kdybych se denně poctivě naučil používat například tři nová slovíčka, což není na první pohled nic mimořádného, za jeden rok bych potom znal přes tisíc slov, a to už je pěkná slovní zásoba. Možnosti jsou neomezené a já nyní vidím svůj život před sebou. Mohou se mi splnit všechna přání. Vše záleží na mé svobodné vůli a vlastním rozhodnutí.

 

Sto osmdesátý třetí den

Život mi v poslední době klade spoustu nových otázek a cítím, že se ve mě odehrává zvláštní přeměna. Častokrát si nyní vzpomínám na přejatá slova starce z produkce vlastního nevědomí při autogenním tréniku: "Musím se naučit vládnout fyzickému tělu a osvobodit se od strukturovaného vzorce já, které je zmítáno pod vlivem pudů a temných sil jako bárka bez kormidla na moři v bouři." Najednou jsem pochopil, že širé moře je život, a k tomu, abych se mohl bezpečně pohybovat v jeho vodách, potřebuji pevnou loď, odolný a silný organismus a přesné navigační přístroje. Zdravý rozum a zkušeného kapitána, který má odvahu vydat se na širý oceán a je obdařen ničím neomezenou touhou po novém objevování, radostí a smyslem pro dobrodružství. Objevil jsem ideál a uvědomuji si nyní své omezující já, kterému skutečně stále vládnou pudy a temné síly pramenící povětšinou z rozežranosti, zlozvyků a pohodlného způsobu života.

Dal jsem na přátelskou radu psycholožky Lenky a pořídil jsem si zvláštní sešit na popisování úvah a volných asociací. Hned na první stránku jsem si vypsal citát z knihy Démon alkohol od J. Londona, který velice tvrdě, jak si sám nedovoluji pomyslet, popisuje skutečnou filosofii člověka, který v životě prošel extrémními podmínkami a zkušenostmi, a je už jedno, či z vlastní viny nebo nikoliv.

.

"Avšak tento svět nedává nic zadarmo. Člověk musí podle železného zákona vše splatit - každá síla je vyvážená slabostí, po každém vzletu následuje pád, a za každou domněle božskou chvílí následuje přiměřená doba ve slizu plaza, za každý rok v nedozírných, dlouhých dnech a týdnech života stráveného ve velkolepých chvílích opojení musí člověk zaplatit kusem života a často ještě i s lichvářskými úroky."

.

Psané úvahy v nedávno pořízeném deníku mi připadají bláznivé, ale to mi už nevadí. Nejprve jsem byl unesen představou, jak si mé spisky bude číst psycholožka Lenka, a přemýšlel jsem nad tím, co by se jí líbilo. Když jsem zápisky na druhý den pročítal, byly to hloupé a prázdné řádky popsané tlachy a nesmysly. Styděl jsem se a měl jsem obrovskou chuť mrštit sešitem do odpadkového koše a více se už k psaní nevracet. Zalezl jsem si do koupelny, kde nikdo nebyl, zapálil si cigaretu a dál jsem přemýšlel, co se to se mnou děje. Chtěl bych něčeho dosáhnout a ani pořádně nevím čeho. Někdy mám zvláštní pocit, že žiji podivný sen a jen večer, když se ukládám k spánku, mám možnost na okamžik zahlédnout skutečný život. Když mi přes den není dobře, uklidňuje mě představa večera, kdy ulehám k nočnímu odpočinku, anebo některé dopolední skupiny s autogenním tréninkem. Zjistil jsem, že ve stavu tělesného a duševního uvolnění se v mém organismu spouštějí zvláštní mechanismy, které mají v dalším důsledku pozitivní vliv na moji existenci. Uvědomuji si jistý vztah mezi denním vědomím, jakoby špičkou ledovce, a podvědomím, které mě ve své obsáhlosti nabízí doposud netušené možnosti ohromujícího poznání sebe sama. Denní přání se naplňují prostřednictvím právě podvědomých a nevolních mechanismů, které pracují skrytě a na celkem odlišném principu, než jak jsem běžně zvyklý z denního života. Pomocí autogenního tréninku se dostávám k hranicím běžného poznání a někdy i dál a psychické funkce mi potom slouží k reprodukci zážitků jakoby z jiného časoprostoru, kde platí jiná pravidla nezávisle na čase a prostředí. Mozek pracuje jako magnetická hlava magnetofonu, která taky dovede snímat nezávisle pořízený informační záznam.

Dokouřil jsem cigaretu a pochopil, proč musím dál psát. Nejedná se o sdělení pro psycholožku Lenku, ale o mou vlastní práci na sobě samém. Do psaného slova lze skrýt klíč jako prostředek ke zpětnému poznání. Jsou napsána světová díla, nesoucí mezi slovy universální klíč k nadlidskému poznání, která slouží jako urychlovače lidského vývoje. Cítím, že cosi nepatrného se odehrává také při mém psaní, a vracím-li se ke svým zápiskům, objevuji spoustu nového, čeho jsem si dříve nebyl vědom. Toto mě pak naplňuje pocitem smyslu a chutí do další práce.

 

Sto devadesátý první den

Ošklivé ráno! Špatně jsem se na dnešek vyspal a nic se mi nedaří. Na odpoledne jsem měl domluvenou schůzku s Lenkou a před chvílí jsem se dozvěděl od vrchní sestry, že má do konce týdne dovolenou. Včera to nevěděla? Cítím se zmatený a nedovedu si vysvětlit svou malomyslnou náladu. Kdyby nebylo dopoledne a náhradní pracovní program na oddělení, s chutí bych se sebral, vyběhl bych do polí za areálem léčebny a utíkal bych, co by mi stačil dech. Před dvěma dny jsem to udělal poté, co jsem se nepohodl se sestrou v průběhu generálního úklidu kuchyňky. Teprve potom se mi podařilo znovu získat ztracenou rovnováhu. V době úklidu jsem si dal práci a pečlivě vymetl každý kout kuchyňky. Dvojí vodou jsem vytřel podlahu, umyl nábytek a zbavil kachličky zažrané špíny, na kterou přede mnou nejspíš pár týdnů nikdo pořádně nesáhl. Vykonal jsem práci za dva a sestra z pouhého rozmaru či vlastní mrzuté nálady se ji jala bezdůvodně kritizovat. Hledala a objevovala nepořádek za jakoukoliv cenu. Odtáhla ode zdi ledničku a vítězoslavně mě upozornila na nedostatek. Dožral mě způsob, jakým to udělala. Sestra dobře věděla, kolik jsem si s úklidem kuchyňky dal práce, ale měla na mě pifku jako na příliš horlivého aktéra, který se stal mluvčím kluků za prodloužení večerky přes víkend, abychom mohli sledovat večerní televizní programy do konce. Měla první službu večer, kdy začalo platit nové pravidlo, o němž nejspíš nevěděla. O večerce, vprostřed filmu, nám přišla vypnout televizi, a když jsem jí řekl, že máme od pana primáře povoleno sledovat večerní program do konce, řekla, že ona o tom nic neví a televizi vypnula. Kluci se pak se sestrou ještě chvíli dohadovali, ale ničeho nedosáhli. Proti argumentu: "Službu konající personál má právo rozhodnout," žádné námitky. Vzal jsem si knihu a šel jsem si číst na chodbičku WC. Za chvíli se objevila sestra a obvinila mě, že jí to dělám naschvál, a s napomenutím mě poslala spát. To mě naštvalo a cítil jsem se bezmocný. Nedovedl jsem sestře vysvětlit, jak je pro mě učení z knihy důležité. Vůbec mě nebrala vážně a napadla mě slovy, že lezu doktorce do prdele. Pak se bez dalšího slova otočila a zmizela na chodbě. Pociťoval jsem v tom okamžiku bezmoc a smutek. Celý jsem se roztřásl a měl jsem chuť řvát. Zavřel jsem knihu a věděl, že dnešní večer je ztracený. Dlouho jsem potom nemohl usnout a ve dvě hodiny v noci jsem si vzal sešit s tužkou a zavřel jsem se na záchodku.

Poznání je smutná věc, jak podivně to zapadá do celkového rámce mého pobytu na oddělení. Usiluji o vědění a snažím se pochopit příčiny svých problémů.

Často pozoruji své ruce při práci a nyní sleduji ruku, která drží tužku. Přemýšlím, z čeho se skládá tento citlivý nástroj a na jakém principu funguje. Vše má svoji příčinu a promítají se mi před očima kosti, svaly a nervová vlákna zprostředkovávající elektrochemické impulsy. Ruka dělá, co chci. Dokáže psát i pracovat. Připadá mi úžasné a zároveň děsivé, co všechno dokáže. Ruka je částí těla... Kdybych jen dokázal popsat, co vlastně všechno cítím. Ohromné souvislosti, k jejichž popsání nenacházím vhodná slova. Život se mi takto jeví jako podivná hra, které se stávám režisérem. Uvědomuji si stránky života, příjemné i nepříjemné, kterých se snažím využívat, a často mi uniká smysl do prázdna... Je to hrozné...

Někdo jde po chodbě a mám strach, že je to sestra. Děsím se a schovávám sešit za záchodovou mísu. Je to nesmyslné chování a uvědomuji si celou zbytečnost vlastní role na oddělení, kde jsem považován za ztraceného feťáka. Nezbývá mi nic jiného než přijmout roli a hrát dvojí hru o přežití. Otevřely se dveře z chodby a někdo škrtnul sirkou. Nejsem sám, kdo nemůže spát. Spláchl jsem prázdnou mísu a vyšel na chodbičku, kde seděl u popelníku Jakub. Probudila jej sestra, když procházela pokoje s rozsvícenou baterkou. Hrklo ve mně, za okamžik může nahlédnout na záchod, a když mě zde uvidí oblečeného, těžko jí vysvětlím, že to nedělám naschvál, abych ji rozčílil. Vrátil jsem se na záchodek a za chvíli skutečně nakoukla sestra a zeptala se mě příjmením, jestli jsem na záchodě. Zalhal jsem, že už budu. Odpověděla: "A pak na kutě, dobrou noc," a odešla. Dokouřili jsme s Jakubem cigaretu a šli jsme si lehnout.

.

Vytřel jsem tedy beze slov vlhkým hadrem podlahu za ledničkou s pocitem vzdoru a beznaděje, protože i tento akt může být považován za schválnost. V poslední době si jasně uvědomuji, že se něčím podstatným začínám lišit od běžného modelu toxikomana na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny a může to být i důvodem mých nynějších konfliktů s personálem.

 

Sto devadesátý šestý den

Včera se vrátila psycholožka Lenka do práce a dnes si mě pozvala na odpoledne k pohovoru do kanceláře. Hovořili jsme o mých problémech s personálem na oddělení a potom mi navrhla řešení. Kdyby se změnila má role na oddělení, mohl bych předcházet incidentům se zdravotníky. Doktorka o mně hovořila s panem primářem a shodli se v názoru, že bych mohl na oddělení figurovat jako mluvčí mezi pacienty a personálem. Přednášel bych oběma stranám vzájemné požadavky. Staral bych se o ranní budíček, organizoval rozcvičky, svolával denní nástupy na komunitu, skupiny a léky, a tím bych ošetřovatelům ušetřil spoustu práce. Na druhé straně by personál vycházel vstříc pacientům v organizování volného času. Jednalo by se o pacientskou samosprávu v čele s mluvčím či předsedou a vše by mohlo na oddělení fungovat podle pravidel komunitního soužití.

Byl jsem nyní zaskočen náhlým zvratem situace a nedokázal jsem psycholožce ihned odpovědět. Rozpačitě jsem ze sebe dostal slova, že jako nevím, jestli bych to zvládl. Doktorka mi odpověděla, že určitě a že ona strach nemá. Dostal jsem do zítřka čas na rozmyšlenou.

Celý večer jsem o nabídce přemýšlel, zvažoval všechna pro i proti a hledal vlastní smysl. Příliš se mi do toho nechtělo. Jedná se o velice zodpovědnou funkci a taky už vidím, že se nakonec nebudu dohadovat pouze s personálem, ale i s klukama. Zalezl jsem do koupelny a zapálil si cigaretu. Zhluboka vdechuji kouř do plic a snažím se chvíli na nic nemyslet. Zadržuji dech v plicích a vnímám tep ve spáncích. Za okamžik nato se mi zamotala hlava a téměř jsem spadl z parapetu okna, kam jsem se posadil. Slezl jsem rychle na zem a dřepl jsem si do rohu sprchového koutu. Uvědomuji si náhle bláznivost svého počínání. Srdce mi tluče vzrušením a překvapuje mě intenzita nečekaného zážitku. Uvědomuji si nyní zvláštní ticho na oddělení, v němž zanikají všechny zvuky jako slova unášená ve větru. Prostor jako by se náhle rozestoupil a prozářil jasným světlem. V okamžiku vnímám jasné barvy, tyrkysovou modř a rotující zlatem zářící kotouč, do kterého byly vetkány složité ornamenty, jejichž smysl mi unikal. Prožíval jsem náhlý pocit uvolnění a blaženosti. Vše bylo tak nádherné, beze slov a myšlenek. Ryzí pocit splynutí a zapomenutí vlastního já. Setkal jsem se opět se starším mužem, kterého jsem nyní přijímal jako moudrého rádce. Klid v jeho modrých očích ve mně probouzel pokoru a navozoval stav, kdy jsem byl schopen bezprostředně přijímat informace v ničím rozumem a vlastním pojmovým aparátem neposkvrněné podobě. Bylo zbytečné se na cokoliv ptát. Odpověď byla obsažena již v samé otázce. Věděl jsem, co bude následovat, spatřoval jsem najednou souvislosti nezávisle na čase a vše jsem vnímal v jediném okamžiku jako absolutní bod ve vztahu k všepojímajícímu prostoru.

.

Trpné vědomí vlastní existence a smysl věcí, který mi tak snadno uniká jako živočišné teplo z těla pod proudem ledové vody. Byl jsem probrán šokem. Bobek, aniž by si uvědomil vážnost situace, na mě v legraci pustil ze sprchy proud studené vody. Hleděl jsem vyjeveně kolem, aniž bych chápal cokoliv z kamarádova počínání. Řekl mi, že mě nemohl najít a že už kluci pouští na kulturce videokazetu, kterou jsem si přál vidět. Odpověděl jsem, že nemám náladu, a odešel jsem na pokoj. Mým přáním bylo zalehnout do postele a opět zavítat do světa snů.

Hned ráno, když jsem spatřil psycholožku, jsem jí odpověděl na včerejší nabídku. Stanu se mluvčím pacientů na oddělení. Lenka mi na to řekla, že si to myslela a že si mě pozve odpoledne do kanceláře, abychom probrali bližší podmínky a pravidla. Tak bylo rozhodnuto!

-

Druhého dne jsem se probudil automaticky v pět hodin ráno, přesně jak jsem si večer určil, než jsem usnul. Nedovedu si dobře vysvětlit, jak mechanismus buzení funguje, ale tuším, že se v lidském mozku nachází časový aparát s určitou mírou napětí na nekonečné smyčce z vláken nervových buněk v závislosti na programu, zvycích či zkušenostech. Navlečená šňůrka pojmutých stereotypů, nekonečný magnetofonový pásek s nahrávkou - srovnávací matricí. Mohu se spoléhat na tyto podvědomé mechanismy a za jistých podmínek, ve stavu psychické relaxace, mohu pozměňovat zaběhané stereotypy. Večer v posteli před spaním jsem si představoval ráno v pět hodin. Slyšel jsem zpěv ptáků vítající probouzející se nový den. Bezděčně se mi vybavila čistě modrá obloha bez mráčku a skutečně jsem se probudil do slunného jitra, které slibovalo krásný den.

Na WC jsem se opláchl studenou vodou, protože koupelna byla zatím zamknuta a nechtěl jsem brzy ráno rušit sestru. Pak jsem si s chutí kuřáka zapálil první cigaretu a s netajenou radostí jsem si byl vědom požitku, který mě povzbuzuje a příjemně dráždí i za cenu, že se jedná o zbytečný zlozvyk. Nemohl jsem se už dočkat, až půjdu po pokojích budit kluky na rozcvičku. Vím, že většina bude brblat, ale objevil jsem v sobě schopnost umění jednat s lidmi. Mohu člověka žádat i o nepříjemnou věc, a přesto je v mých silách zvolit takový způsob jednání, aby jej přijal pozitivně, a dokonce i s radostí. Když mám výbornou náladu, přijímám i nepříjemné povinnosti jako konkrétní věci, které mi nemusí pokazit náladu. Na světě je krásně nezávisle na stavu příjemném nebo nepříjemném, v němž se momentálně mohu nacházet.

Rozcvička proběhla kupodivu bez problémů. Kluci vstali, a byla to legrace. Dnes jsem vedl cvičení sám a na další týden se musíme mezi pacienty sami domluvit na tom, kdo povede ranní rozcvičky včetně buzení těch pánů na oddělení, kterým dělá vstávání jisté potíže. Podařilo se mi na skupině přesvědčit kluky, že lidský duch si žádá zdravého těla, a nebylo to vůbec snadné. Ale každý člověk v sobě nosí alespoň kousek romantické dušičky a touhu po dobrodružství a splněných přáních. Mohu cestovat kolem světa, stát se úspěšným podnikatelem, slavným kumštýřem nebo dobrým člověkem, a k tomu potřebuji spolehlivý organismus. Vlastní tělo a psychiku, na niž se mohu spoléhat. A prvním krokem je ranní probuzení do prostoru, v němž se to všechno odehrává, a rozcvička! Cestovatel taky před cestou nejdříve zkontroluje mimojiné dopravní prostředek a přezkouší si jeho funkce.

Snídaně a opakující se potíže s úklidem hrníčků. Jídlo ani nádobí se nesmí nosit na pokoje, a přesto je potřeba každý týden obejít pokoje a posbírat příborové nože, talířky, hrnky a zbytky jídla, které si tam kluci nanosili přes týden jakoby ze strachu z nouze a bídy. Z nové role mluvčího pacientů si najednou intenzívněji uvědomuji chod oddělení a rozličné problémky, kterých jsem si dříve nevšímal. Výdej léků a neschopnost kluků dostavit se včas a pohromadě k lékům do jídelny, což slouží personálu třikrát denně i jako sčítání a kontrola stavu na oddělení. Ranní komunita z povinnosti. Zamlklost, zatvrzelost a silný pocit bariéry mezi pacienty a ošetřujícím personálem. Dopolední skupiny a lidská lhostejnost k osudům vlastním, a o to více k osudům ostatních. Vnímám nedůvěřivost ze strany kluků a podezřívavost ze strany ošetřujícího personálu.

Odpoledne jsem měl individuální pohovor s psycholožkou Lenkou, které jsem si postěžoval na nečekané těžkosti. Společně jsme došli k závěru, že má situace na oddělení se mou novou rolí skutečně ještě více vyostřila, ale taky záleží na mně, jak si s novými podmínkami poradím a co si z toho vezmu sám pro sebe. V jistém smyslu mám i štěstí, že je má situace problémová. Jedná se o proces, v němž se především sám testuji, přetvářím a nabývám zkušeností v bezpečném prostředí léčebny. Jednou se mi to bude všechno hodit, pronesla zamyšleně psycholožka. Nerozuměl jsem, kam svými slovy míří. Asi to na mně bylo vidět, protože dodala, že se s panem primářem zamýšlejí nad realizací projektu, v němž bych mohl tvůrčím způsobem uplatnit své zkušenosti s drogovou závislostí. Bylo to pro mě stále větší záhadou, ale Lenka mi už více neřekla. Než jsem odešel na oddělení, půjčila mi novou knížku o autogenním tréniku.

-

Dnešek byl dlouhým dnem. Po večeři jsem dal do pořádku kuchyňku a mezitím, co usýchala podlaha, jsem se s hrnkem dobrého čaje posadil na schůdky před venkovním vchodem. Utahaně jsem si zapálil cigaretu a hleděl do volného prostoru před sebou. Po chvíli můj pohled spočinul na jedné z větví prořezané koruny mladého stromu lípy. Napadla mě volná myšlenková představa. Analogie života člověka, který získal spoustu zkušeností a rozkošatěl se jako divoce rostoucí koruna stromu. Větve se vzájemně deformují a omezují v růstu a potom se objeví šlechtitel a ořeže větve tak, že se laikovi na první pohled zdá, že se z toho strom už nemůže nikdy vzpamatovat. A přesto, jedná-li se o strom se zdravým kořínkem, vyraší z páru pupenů nový základ ušlechtilé koruny. Smysl života zůstal zachován.

Ta představa mě zaujala natolik, že jsem dal volný průběh fantazii a toku myšlenek, které mě začaly spontánně náhle napadat. Proč stromy rostou? Jakými zákonitostmi je proces růstu řízen? Abych lépe chápal souvislosti, vytvářel jsem si v představách nepřirozené podmínky pro rostlinný růst. Uvědomil jsem si, že kmen stromu má neustálou snahu růst směrem vzhůru, kolmo k vodorovné ploše a nezávisle na umístění. Čím je to však určováno? Roste-li strom na kolmé skalní stěně, nakonec se stejně prosadí vlastní směr růstu. Dostalo se mi nejjednodušší odpovědi. Směřuje přeci ke zdroji světla jako životně nutné energii potřebné k fotosyntéze. Dobře, ale napadá mě další příklad. Brambory v temném sklepě, kdy neodbytné klíčky také směřují kolmo vzhůru. Jako důkaz, že příčinou není zdroj světla, uvádím bezbarvost bramborových klíčků, které zelenou barvu získávají až jeho pozdějším vlivem. Mohu si myslet, že zde hraje roli zemská gravitace, proti níž rostliny z vlastní podstaty rostou, anebo se jedná o odstředivou sílu v důsledku rotace Země kolem vlastní osy? V beztížném stavu rostou rostliny chaoticky, jakoby bez řádu. Oddenky se rozrůstají všemi směry a nezávisle na kořenech, které se proplétají mezi stvoly, anebo směrem určovaným zdrojem světla či pevné živné půdy.

Jakým způsobem a podle jakého zákona "vnímá" rostlina přírodní síly a jejich působení a na jakém principu s nimi komunikuje? Podle jakého pravidla se řídí těmito zákony? Uvažuji, že každá jednotlivá buňka rostlinky obsahuje ve struktuře vlastní podstaty určité informace o tom, jakým způsobem má reagovat, a děje se tak automaticky. Tyto energetickochemické kódované informace se formovaly dlouhověkým vývojem, nejspíš slučováním jednoduchého a základního ve stále složitější vzorce a postupným přizpůsobováním ve vztahu k měnícím se stále složitějším podmínkám, a dál přirozeným výběrem nejvýhodnějších a nejživotaschopnějších kombinací. Formování, uzpůsobování a specializování, kdy se úzká specializace stávala příčinou vlastní přeměny či zániku v důsledku postupných změn ve vnějších životních podmínkách a také v závislosti na měnící se vnitřní struktuře, a neustále dokola ve vývoji k vyšším kvalitám.

Napadá mě nyní otázka, co je příčinou a smyslem tohoto na první pohled nesmyslného kvašení, neustávajícího pohybu, přeměny a projevu utajené energie.

A dál - jak nepatrnou částečku, z vlastního pohledu na nekonečný celek, je člověk schopen vnímat svými smysly a kolik je schopen potom cítit? A co je potom skutečnost? Před vnitřním zrakem se mně objevují rozmanité abstrakce a z nich pramenící pocity a zároveň si i uvědomuji vlastní nedokonalé prostředky k projevu. Uvědomuji si, jak je člověk dokonalý jako nepatrná částečka v nekonečném spojení s jinými částečkami jediného celku. Uvědomuji si, jak je člověk nedokonalý ve vlastních snahách spatřit svět a zároveň i pochopit sebe sama svým omezeným rozumem ve všech souvislostech a nekonečných obměnách skrytých forem. Připadám si náhle jako malý červ ve vnitřnostech člověka, který se usiluje pochopit lidské myšlenkové pochody a sní o tom, že tak porozumí světu, v němž lidé žijí. A kdyby snad, nedej bože, se jeho touha vyplnila, snažil by se potom přeložit vše do řeči červů takovým způsobem, aby tomuto poznání mohli všichni rozumět. Jak mi potom připadá malicherné a zbytečné mé vlastní počínání a stejně tak i jiných lidí. Věřím však, a proto neustále nacházím smysl ve skutečném a plně uvědomělém počínání, ve vlastní podstatě, kde je skryta čistá myšlenka ve formě energie jako neměnná jistota.

Pozor však, existují i myšlenky přízemní, zaobírající se primitivním uspokojováním nejnižších pudů jako rozličných přemrštěných tělesných a egoistických potřeb, které pramení povětšinou z lidské nenažranosti, chamtivosti, ješitnosti, žárlivosti, bezohlednosti, prostě z lidské namyšlenosti...