TRILOBIT

 

Při svých toulkách přírodou jsem objevil nádherný kout světa, jenž zůstal skryt jakoby zázrakem před zraky výletníků a uchráněn tak od působení okolní civilizace, přestože se tam nalézají zkamenělí trilobiti. Zažil jsem tehdy v hloubi své duše onen vrozený protiklad ve smyslu mít či být. A vyhrála má dobrodružná povaha hledače, když jsem se s neodolatelnou touhou po objevu vrhl na místo, kde otevírala se brána do minulosti. Použil jsem vzletný obrat, ale v té chvíli jsem snad již tušil, jak blízko se ocitám zvláštní zkušenosti.

Vracel jsem se unavený po celodenní výpravě a schylovalo se k dešti. Ani nevím, co mne to tehdy napadlo, možná jsem si chtěl jen zkrátit cestu, když jsem v zatáčce odbočil z lesní pěšiny. Prodíral jsem se pak do kopce hustým křovím, které se pozvolna rozestupovalo. Znenadání se přede mnou objevila holá strmá stráň. A další stoupání mi teď znesnadňovala sesouvající se hrubá kamenitá drť. Po chvíli jsem se zastavil, abych nabral dechu, když v tom utkvěl můj pohled na zvláštním kameni. Našel jsem svého prvního trilobita!

Naráz jako by do mne vstoupila nová energie. Hnán archaickou touhou po dalším objevu, začal jsem se nadšeně probírat horou kamení. Pot mi stékal po tváři a do toho začínalo drobně mrholit. Trochu se setmělo a já si uvědomil, kolik je vlastně hodin. Žádného dalšího trilobita jsem už nenašel.

Vydal jsem se poté vzhůru do stráně, kudy jsem tušil nejschůdnější cestu. Asi po sto metrech se začal terén postupně měnit. Přibývaly keře a vzrostlé listnaté stromy, za nimiž se jako za hradbou otevíralo ústí opuštěné rokle. Napadlo mne, jako by se jednalo o fantaskní výjev unavené postavy nořící se do temného jícnu.

Chvíli jsem se rozmýšlel nad volbou další cesty. Mohl jsem se vrátit, odkud jsem přišel. Další možnost byla prorazit křovím a doufat, že za ním pokračuje lesní pěšina, z níž jsem původně sešel. Nejpřijatelnější mi ale v tuto chvíli připadalo, vydat se dál roklí s důvěrou, že na druhé straně by se měla nacházet vesnice.

Posílen touto zvláštní logikou i obavami jsem se vydal na cestu roklí. Ještě více se setmělo a prostor jako by se halil do zvláštního šerosvitu. Vzduch voněl tlejícím listím a zdálo se mi, že cítím nějaký kouř.

Rokle jako by neměla konce. Konečně, asi po půl hodině stoupání, kdy jsem musel být velice opatrný na kluzké kameny, se strmé stěny začaly pozvolna rozestupovat. Proti temné obloze jsem spatřil o něco málo temnější vrchol stráně. Když se mi tam podaří dostat, budu se moci rozhlédnout po světlech z vesnice.

Začínám mít na sebe vztek. Jsem mokrý, prokřehlý a hladový. Obviňuji svoji nerozvážnost, zpropadenou cestu, pokročilou dobu i nepřízeň počasí, a celé to počínání mi připadá najednou jaksi bezúčelné. Zachovat si chladnou hlavu a zdravé uvažování. Hlavně nepropadat panice. Všechno se ale ve mně jaksi bouří a protestuje. Nedbaje na opatrnost vyrážím teď naštvaně kupředu. Však ono to nějak dopadne.

Přestalo pršet a mračna se místy protrhala. Když jsem po další půl hodině vyšplhal až na vrchol kamenité stráně, objevil se mezi mraky měsíc. Jaké to však bylo pro mne překvapení, když jsem se rozhlédl po kraji a široko daleko jsem nespatřil nic jiného než lesnaté vrcholky, kopce a údolí. Nikde žádnou známku civilizace. Jen uchvacující divadlo, kdy z lesů zalitých měsíčním svitem stoupaly chuchvalce par a mezi údolími se klikatila stříbrná nitka nějaké říčky. Zvláštní ticho umocňovalo neobyčejnou velebnost nedotčené přírody.

Kde jsem se to proboha ocitl, jaká změna se to odehrála? Znovu se rozhlížím po kraji a nemohu se odtrhnout od zvláštního pohledu. Najednou upoutalo moji pozornost blikotavé světýlko na protilehlé straně údolí. Zcela bezděčně jsem několikrát zprudka natáhl vzduch chřípím a v mysli mi vytanula představa hořícího dřeva. Uchvátil mne pocit tepla a bezpečí. Rozbušilo se mi srdce a zrychlil dech. Úplně mne ovládla touha prozkoumat vzdálené ohniště. Nijak jsem už o tom nepřemýšlel. S překvapující jistotou jsem vyrazil kupředu veden svými instinkty. Čím více jsem se ale přibližoval k ohništi, nabíral jsem na ostražitosti. Postupně jsem zpomaloval, až jsem se nakonec zcela zastavil skryt za příhodným keřem. Nasával jsem opatrně vzduch a zároveň si uvědomoval, že ohniště je skryto skalním převisem. Přestože jsem nic pořádně neviděl, vytvořil jsem si uspokojivou představu na základě vůně připáleného masa, zvířecích kožešin a naprosto nezaměnitelného pachu tvora, jenž vzbuzoval vážnost a respekt svým nadáním ovládat a měnit přírodu.

Opatrně, abych na sebe neupozornil sebemenším hlukem, jsem se vzdálil. Mírný větřík vanul mým směrem, vydal jsem se proto oklikou proti větru, abych na sebe nejdříve upozornil svým pachem. Zdařil se můj záměr a v ležení zavládlo vzrušení. Tři urostlí muži – lovci se vyhrabali z kožešin. Jeden pohotově prohrábl ohniště a přihodil pár suchých větví. Zbývající dva zaujali výstražné pozice s oštěpy a kyji v rukou. Najednou jsem si uvědomil nesmyslnost celé situace.

Kde jsem se to však ocitl, a co to tady provádím? To přeci nemůže být pravda. Třeba je to parta nějakých vandráků a nebo si tu někdo hraje na experimentální archeologii… Znovu se ve mně vzedmula vlna vzdoru a nechuť k takovémuto divadlu. Bezmála jsem zavzlykal a nakonec, když jsem chtěl na ty chlapíky zavolat, vydral jsem ze sebe jen jakýsi chraplavý zvuk, do kterého jsem vkládal více citový obsah či spíše bytostné přání, než nějakou určitou myšlenku.

Muži v ležení ožili, mávali svými zbraněmi a vydávali jakési štěkavé zvuky. Nicméně jejich projevy nevypadaly nijak výhružně, spíše se v nich skrývalo překvapení a zvědavost. Odhodlal jsem se proto vystoupit ze svého úkrytu.

Nevím, jak nejvýstižněji popsat ten zvláštní výraz, který se zráčil v tvářích oněch necivilizovaných mužů. Za okamžikem jejich strnulosti následovala směsice nekoordinovaných pohybů doprovázených hrubým výstražným vrčením. Byl jsem touto odezvou překvapen. Zmocňovalo se mne zvláštní vzrušení s naprosto nečekaného setkání. Kdybych byl někde v Himalájích, uvěřil bych, že jsem se setkal se sněžnými muži. Nacházím se ale v Čechách!

Velice opatrně jsem se začal přibližovat. Vládlo oboustranné vzrušení. Cítil jsem, jak ze mne padají všechny zábrany. Připadalo mi najednou jaksi přirozené, vydávat ze sebe zvuky, které uvolňovaly a rozpouštěly městnající se napětí. Dokonce to i ladilo se zvuky mužů, jejichž gesta se stávala uvolněnější a otevřenější. Jeden z nich se ohnul a opatrně mi podával kost s kusem polosyrového masa. Přijal jsem tu nabízenou dobrotu a rázem ze mne spadlo všechno napětí. Posadil jsem se na kámen k ohni a vyčkával jsem, co se bude dít.

Muži si mne po očku prohlíželi, až si jeden z nich, zřejmě vůdce, který mi před chvílí podal kost, poposedl k mému kameni. Gestem mi naznačil, abych svou kost strkal do plamenů a pak ji okusoval. Upadl jsem do rozpaků. Opět mi to připadalo pošetilé. Cosi ve mně protestovalo, ale všechno to bylo tak reálné…

Podrážděně jsem poděkoval a strčil jsem svoji kost prudce do ohně. Tato reakce vůdce zjevně rozrušila. Hrubě cosi zavrčel, až mi z toho přeběhl mraz po zádech.

“Co mám s vámi sakra dělat,” téměř jsem to vykřikl jako svůj protest bezmocnosti.

Lovci začali vyvádět jako pominutí. Chopili se svých klacků, začali skákat kolem a vydávali hrozivé hrdelní skřeky. Zůstal jsem sedět bez hnutí jako přikovaný. Nakonec se ve mně něco zlomilo, rozklepal jsem se a začal jsem vzlykat jako malý kluk. Nedokázal jsem se pak už vůbec ovládat.

Opět se ve tvářích těch drsných mužů objevil výraz překvapení, a jakási nečekaná úcta k mému bezbrannému pláči. Jejich chování se změnilo. Usadili se kolem plápolajícího ohně, kývali se dopředu a dozadu a přitom ze sebe vyráželi tlumené bručivé rytmy, jako by šlo o nějaký obřadný rituál. Po chvíli jsem se schoulil jako dítě do klubíčka a tiše kolébán pravěkou melodií jsem usnul.

Probral jsem se schoulený až před úsvitem. Třásl jsem se zimou a celé tělo mne bolelo. Posadil jsem se a pokoušel si srovnat myšlenky v hlavě. Co se to se mnou dělo? Nacházím se pod skalním převisem, kde je vyhaslé ohniště a jakési zbytky po tábornících. Když jsem se rozhlédl po širokém okolí, nalézal jsem se v otevřeném údolí na úpatí příkré kamenité stráně. Přesně jak to bylo v mém zvláštním snu. Snažil jsem se rozpomenout, jak jsem se sem včera večer dostal. Vybavila se mi cesta strží a po paměti jsem sáhl do kapsy kabátu, kde jsem nahmatal trilobita. Matně si vzpomínám, že jsem musel vylézt na protější stráň, ale jak jsem se dostal až sem, to už nevím.

Zdál se mi sen o pravěkých lovcích, uzavírám zvláštní úvahu a živě se mi přitom vybavují moje pocity vzdoru, vzrušení, uvolnění, bezmoci a nakonec jakéhosi bytostného odevzdání. Všechno to ve mně cosi zanechalo, a teď v úžasu pohlížím na všechnu tu přírodu kolem. Co když skutečně před věky těmito místy procházela tlupa pravěkých lovců. Místo pod skalním převisem je jako stvořeno pro ochranné ležení.

Objevují se první paprsky vycházejícího slunce a pociťuji náhlé souznění se vším tím kolem. Se všemi kameny, keři i rostlinami, které se právě probouzejí, aby vzdávaly hold krásnému dni.

 

© jura minarcik, 2003