VENKU

 

První den

Bránou psychiatrické léčebny jsem prošel brzy ráno. Spěchal jsem na vlakové nádraží. Čeká mě povinnost, slíbil jsem kurátorovi, že za ním zajdu na úřad, hned jak dorazím do okresního města, které se má stát na čas mým novým působištěm. Na oddělení jsem se rozloučil už večer. Bylo to zvláštní, kluci mi odchod záviděli, a přesto, když mně přáli venku všechno nejlepší, snad nikdo nevěřil, že se mi bude v novém zaměstnání dařit. Záviděli mi volnost a fety, svým přáním, ať se mně venku daří, úpřímně mysleli, ať mi to vydrží na svobodě co nejdéle bez malérů. Já svůj odchod bral vážně, alespoň to zkusit. Na chvíli žít jako normální člověk. A měl jsem z toho pořádný strach, který mi svíral vnitřnosti. Až mně z toho bylo na zvracení pokaždé, když jsem si uvědomil svůj odchod do života bez jedů. Ještě nikdy od doby, kdy jsem se naučil brát, jsem nebyl rozhodnut s fety praštit a žít dál bez drogy. Stále zatím ještě nevím, je-li to vůbec pro člověka s mými zkušenostmi možné. Chci si to ale vyzkoušet. Utéci mohu kdykoliv.

Sedím v jedoucím vlaku a cestou do nového působiště přemýšlím o tom, co mě čeká. Mám nový občanský průkaz, který jsem si nedávno vyzvedl, protože starý a poničený jsem ztratil ještě před nástupem do léčebny. V kapse mám dvanáct stovek. Všechny peníze, co jsem doposud na světě ušetřil. Z peněz, které mi před třemi měsíci začali posílat z pracovního úřadu, jsem si nakoupil nové oblečení a boty, které mám nyní na sobě. Moc toho do začátku nemám. Stále se cítím nesvůj, nevím, kde budu dnes spát. Změna prostředí a cizí lidé. Koupil jsem si do vlaku svačinu a pivo. Pojedl jsem a zkoušel něco napsat do deníku. Napadaly mě samé zmatené myšlenky. Nejraději bych vystoupil na první zastávce a na všechno zapomněl. Už tolikrát jsem obdobnou situaci stejným způsobem vyřešil. Nechal si ujet vlak nebo autobus a ocitl se na neznámém místě. Cítil jsem se najednou volný a svobodný, neměl jsem žádné povinnosti. Mohl jsem jít kamkoliv, vstříc neznámým dobrodružstvím. Dnes mám před sebou úkol - závazek. Slíbil jsem a uvěřil člověku, který to se mnou myslí úpřímně. Slíbil jsem to sobě. Přestal jsem brát drogy, které byly hlavní příčinou mých problémů. Nikdo mi nemohl pomoci, protože jsem byl toxikoman a ztracená existence, jíž se lidé obávali a stranili. Kolikrát jsem to všechno vyslechl na úřadech, v kancelářích a v rozličných zdravotních institucích. Mám to v sobě zažrané jako letitou špínu, a i když jsem prodělal očisťovací kůru, zůstala spousta nečistot hluboko v rozdrásané kůži, která je stále citlivá a při neopatrném doteku svědí a pálí. Mám strach z toho, jak mě lidé mezi sebe příjmou. Jsem vyléčený feťák a nedovedu si představit, že by mi lidé začali věřit. V takových chvílích na mě dopadá bezmoc a hluboká beznaděj. Smutek a nakonec vzdor, v němž mám chuť naposledy dokázat, že nejsem špatný a ztracený člověk.

V poledne jsem konečně, po táhnoucí se nepříjemné cestě, přijel do cílové stanice. Venku pršelo a byla zima. Neznámé město, které na mě působilo cize a nepříjemně. Ve svých vzpomínkách ho mám spojené s úřady a nehezkými chvílemi, kdy jsem se sháněl po fetu nebo jsem pobýval v nemocnici. Policie, psychiatrie a AT poradna, instituce, které jsem často musel v okresním městě navštěvovat. Zapálil jsem si cigaretu a pomalu šel směrem k sociálnímu úřadu, kde jsem se měl sejít s kurátorem. Na vrátnici jsem se dozvěděl, že je polední přestávka a v kancelářích nikdo není. Vrátil jsem se zpátky na nádraží, kde jsem si v bufetu koupil párek v rohlíku a pivo. Když jsem se najedl, cítil jsem se lépe. Před nádražní budovou jsem se setkal s Hordem, kterého jsem znal z cest. Malý zavalitý chlapík, který si dovedl v každé situaci poradit i za cenu podrazů a lží. Nikdy jsem ho neměl rád, ale záviděl jsem mu schopnost vyklouznout z každého maléru.

"Zdar kámo," vítal mě Hord, hned jak mě spatřil, "sem tě pěkně dlouho neviděl. Kde si se flákal? Irča přišla s tím, že si se zašil do pakárny. Nemáš cigáro?"

Nabídl jsem mu cigaretu a vůbec mi nebylo do řeči, nevěděl jsem , co mu mám říct. "Byl jsem na psychině. Jak se vede partě?" snažil jsem se stočit hovor jinam.

"Maroše zašili, přišli mu na nějaký kšeftíky a taky se s někým pobil, a ten skončil ve špitále. Jinak všichni jedou ostošest. Otevřeli u nás nový kvelb a je to pěkná putika. Seženeš tam, co chceš. Taky se U draka, tak se to tam jmenuje, všichni scházejí. Táhne to tam mladý, a ti mají prachy. Však to znáš, ha, ha ...," informoval mě Hord a chlámal se nakřáplým hlasem, který mi byl vždycky nepříjemný.

"Musím už jít," povídám mu, "mám ještě nějaké vyřizování na úřadě," a chystám se k odchodu.

"Jdeš si pro prašule?" nedal se Hord odbýt. "Nemůžeš mně půjčit pětku nebo dvacku? Musím se dostat za kámošem, který mně něco slíbil."

Dal jsem mu desetikorunu a byl jsem rád, že jsme se spolu rozloučili. Ještě mě napadlo, jak je vykutálený. Řekne si o pětku a dvacku naráz, takže člověk může odmítnout a dát zárověň. Oba jsou spokojení. Já jsem mu dal peníze proto, abych se ho zbavil. Dýchly na mě staré časy, spíš to nepříjemné, co mám spojené s lidmi z party. Když to šlo, bral jsem fet sám a věnoval se svým zájmům. Fety jsem si uměl sehnat levně a snadno. Stačilo mi pár korun a střecha nad hlavou, pod níž bych měl klid pro spokojený veget. Ponořil jsem se do světa snů a představ, kde jsem se podílel na výzkumu a objevech. Nepotřeboval jsem k tomu nic a nikoho, pouze prostředek, který mi umožnil odpoutat se od fyzického těla. A taky vymezený prostor, kde mi nehrozilo nebezpečí a kde jsem nikomu nepřekážel.

Vrátil jsem se na sociální úřad, kde mě už očekával kurátor. Ubytovna je domluvená, jen musím zajít za správcem, který mi dá čisté povlečení a rady, jak se mám chovat. Mám jít za ním hned, abych ho stihl, jinak bych neměl kde spát. Kurátor mi ještě řekl, že se mám zařídit a zítra ráno mě bude čekat na sociálním úřadě. Dnes musí ještě někam odcestovat. Naše setkání proběhlo rychle. Myslel jsem si, že si popovídáme o tom, co se mnou bude dál, jak jsem si navykl při jeho návštěvách v léčebně, ale dopadlo to jinak. Odešel jsem hledat správce. Našel jsem ho v kanceláři za půl hodiny potom, co jsem došel od jednoho úřadu k druhému. Už mě čekal. Ohromný chlap se zamračeným pohledem a chováním policajta. Hned mi dal podepsat nějaký papír, jako že jsem ho četl, protože nemá čas. Oblékl si koženou bundu, ze stolu vzal krabičku cigaret se zapalovačem a klíče. Na ubytovnu mě odvezl služebním autem a cestou mi uděloval rady a příkazy, co se na ubytovně smí a co ne. Dozvěděl jsem se, že tam bydlí další dva pánové, že si na barák nesmím vodit žádné návštěvy, ani dámské, a že tam večer chodí na kontrolu příslušníci městské policie. Přijeli jsme ke starému baráku bezdomovecké ubytovny skoro v centru města, kde se nacházely dva pokoje, kuchyňka, chodba s WC a sprchovým koutem v prostorách prvního patra, kam jsme vyšli po vrzavých venkovních schodech. Dostal jsem pak čisté povlečení, ručník a mýdlo, které správce vytáhl ze skladovací skříně zajištěné na petlici masivním zámkem. Nakonec mi předal klíč od hlavních dveří s doporučením, abych ho neztratil, protože jiný už bych nedostal. Na pokoji mě ještě v rychlosti představil panu Bohouškovi, který mi už poví sám, jaká platí na baráku pravidla. Potom správce bez rozloučení odešel a ponechal mě na starosti spolubydlícímu.

Bohoušek byl starší pán, a jak jsem se později dozvěděl, oslavil nedávno padesáté šesté narozeniny. Ve skutečnosti vypadal mnohem starší, což umocňovaly prořídlé a silně prošedivělé vlasy, které si česal dozadu, a strniště nepěstěného vousu, který mu z větší části pokrýval vrásčitý obličej. Jeho vysoká a pohublá postava zvláštně vynikala v plandavých tesilových kalhotách a volné zaprané košili. Bylo mi z toho pohledu nějak smutno, snad proto, že Bohoušek nebyl žádný tvrďas ani darebák, spíš, jak jsem mohl později poznat, smolař a dobrák, který často právě na tyto vlastnosti mezi pochybnými kamarády doplácel. Na mě působil přijemně, vyjadřoval se potichu a s rozvahou. Když jsem mu později naslouchal, mluvila z něj životní zkušenost, která nebyla pokaždé jen lehká a povzbudivá.

Povídám: "Dobrý den, pane Bohouši," jak jsem pochytil od správce ubytovny, "jmenuji se Jura," a podal jsem mu ruku.

"No, ahoj," odpověděl mi opatrně na pozdrav, " můžeš mně tykat, já nejsem žádnej pán." Z nočního stolku vedle postele, na které seděl, si vzal krabičku s levným tabákem a cigaretové papírky. Mlčky si ukroutil cigaretu a nabídl mi, jestli si nechci taky ubalit. Poděkoval jsem a na oplátku jsem Bohouškovi podal balíček cigaret, ať si zapálí, má-li chuť na startku bez filtru. Vzal si ode mě s tím, že si ji zapálí až večer. Potom jsme seděli a povídali si o vlastních zkušenostech a životě. Prozradil jsem Bohoušovi, že jsem se vrátil z léčení na protitoxikomanickém oddělení, a on to přijal normálně. Sám má své zkušenosti s alkoholem a jen mi poradil, že se má člověk raději pořádně ožrat, než aby do sebe pral nějaký svinstvo. Mlčky jsem přikyvoval, ale uvnitř jsem si myslel svoje. Poznal jsem účinky alkoholu, a se správně použitým fetem se to nedá srovnávat. Alkohol rozjaří, zbaví člověka zábran a podle okolností probudí zvíře nebo dítě. Nakonec však utlumí a připraví pijáka o zdravý rozum a vědomí. Pít alkohol pro mě bylo k vzteku. Chvilka přijemného prožitku, pak útlum a nakonec vzdor proti vlastní neschopnosti. Byl jsem jako toxikoman hrdý, že jsem nepil alkohol. Vystačil jsem si s drogou, která mi otevírala bránu k úchvatnému náhledu na věci a děje kolem sebe. Umožňovala člověku snít bez jiných prostředků. Ach jo..., stačí jen vzpomenout. Když si uvědomím, jakých prožitků se v životě zbavuji, je mi ze všeho smutno. Nedovedu uvěřit, že mi obyčejný život může poskytnout vyšší smysl.

Povídali jsme si s Bohoušem do večera a bylo mi smutno. Dozvěděl jsem se o životních osudech člověka, který se protloukal kriminály, nenašel do svého věku místo ve společnosti a rozešel se s lidmi, pro které by mělo smysl žít. Vystřídal spoustu zaměstnání a nevyužil příležitosti, aby si pořídil kvalifikovanou práci, kde by ho to bavilo. Dnes už je starý a poničený muž a nezůstalo mu nic. Skončil na ubytovně pro bezdomovce bez prostředků, přátel a perspektivy do dalšího života. Napadlo mě, že jsme na tom hodně podobně s tím rozdílem, že já jsem zatím mladý a silný. Po sametové revoluci se mění doba a já mám stále život před sebou a v něm spoustu možností. Mám vše ve vlastních rukou. Život i zkázu, cestu i pád...

Porozhlédl jsem se po prostorách ubytovny. Zašlé bílé stěny, které jakoby vyzařovaly ponurou atmosféru ztracených lidských osudů. Čmáranice a fleky na omítce vyprávěly příběhy lidí, kteří zde trávili čas jako v čekárně na lepší zítřky. Poničený nábytek posbíraný po půdách úřadů a v dobročinných spolcích. Od správce jsem dostal vyřazené záplatované povlečení s emblémem OÚNZ. Ustlal jsem si promočenou postel a cítil se ztracený. Za dnešní den jsem velice unavený, ale představa, že bych si lehl do postele pod těžkou péřovou přikrývku, mě děsí. Na oddělení bylo všechno plné světla a čistoty, pokoje ubytovny ve mně vyvolávají pocity stísněnosti a smutku. Kam jsem se to dostal? Sem přece ještě nepatřím. Kurátor mi říkal, že je to jenom na přechodnou dobu. Nevím, jak dlouho zde vydržím. Když jsem spával ve sklepech a po půdách cizích domů, v prachu, ukrytý mezi starým haraburdím, byla to má vlastní volba. A nikdo mi nic lepšího nesliboval. Zde se cítím o to hůř, protože můj pobyt je na ubytovně legální. Jak jste mi určili, jak chcete, ale já jsem jiný. Proč to nikdo nevidí? Ani jsem si nevybalil věci z batohu. Musím odtud pryč, na čerstvý vzduch, jinak se ve tmavém a zatuchlém pokoji zadusím. Zmocnila se mě nervozita a panika. "Musím pryč," sdělil jsem Bohouškovi, který beze slov sledoval mé divné počínání. Vzal jsem si peníze, občanku a cigarety a šel jsem se projít, jedno kam. Hlavně pryč z baráku, kde mě to svazuje a požírá zaživa. Ještě klíč, zamknout dveře a vypadnout na vzduch!

Rychle jsem opustil to neútulné místo nasáklé pochmurnou atmosférou člověčí beznaděje a smutku. Cítil jsem se najednou sám a opuštěný uprostřed cizího města. Vydal jsem se nazdařbůh ztichlými nočními ulicemi směrem za město. Přes vilovou čtvť a kolem zahrádkářské kolonie až k toku říčky, která svádí vodu z nedalekých hor. Snad po dvaceti minutách rychlé chůze jsem se zastavil na železném mostě přes řeku, opřel jsem se o kovové zábradlí a v klidu jsem sledoval zářivé odrazy pouličního osvětlení z parku na vlnkách nepřetržitě tekoucího proudu vody. Zaposlouchal jsem se do tajemných zvuků řeky, která z kopců přináší rozličné vůně. Od vody stoupal chlad a já jsem cítil, jak mě opouští únava a mizerná nálada. Najednou jsem pocítil úžasnou tělesnou lehkost. Zavřel jsem oči a vznesl se do výše. Vnímal jsem podivné vzrušení, které mi proudilo odspodu páteře a hromadilo se v hrudi jako energie, která mé nehmotné tělo vynášela vzhůru do prostoru. Ocitl jsem se vysoko nad nočním městem bez toho, abych pociťoval známky strachu. Cítil jsem se neskonale volný, stal jsem se součástí vzdušných proudů. Jako bych tento nový stav dávno znal, stačilo si jen vzpomenout a nato se mi vybavovaly zážitky z minulých cest. Bylo to ohromné a úžasné, jedno zapadalo do druhého v ryzích souvislostech. Bylo to jasné a nepostižitelné lidskou řečí. Byla to čtyřrozměrná křížovka, která obsahovala odpovědi na všechny otázky. Stal jsem se součástí informačního pole nezávisle na čase. Byl jsem obsahem a dohromady každou jedinou částí. Vše mi dávalo jasný smysl a zároveň jsem postrádal smysl na cokoliv se ptát. Hledat odpovědi na otázky, které mi připadaly malicherné a bezvýznamné. Stal jsem se součástí dokonalého celku, jenž je obsažen v každé jednotlivé části. Zatoužil jsem se vznést nad vrcholky kopců a v okamžiku mě mocný příliv nové energie do hrudi vynesl nahoru zvláštní rychlostí, kterou jsem nepociťoval, spíš si ji jen uvědomoval podle toho, jak přede mnou vyrůstala hmota horských vrcholů. Sledoval jsem stříbrnou nitku horské bystřiny a uvědomoval si, že vnímám přírodu v jasných obrazech, přesto že je noční obloha zamračená. Vnímám světla vzdálených měst, jedoucích aut a červené výstražné osvětlení komínů, kdy nevidím přímo barvy, ale vnímám jejich intenzitu a bezprostřední zkušenost se pojí s vlastními barevnými vzpomínkami. Snáším se těsně nad špičky stromů. Pociťuji stále úžasnou volnost a svobodu a uvědomuji si novou zkušenost. Hmota mi neklade odpor! Se zvláštním pocitem nového vzrušení se v rychlosti spouštím mezi stromy. Pronikám jimi nebo jsem pronikán buněčnou rostlinnou strukturou a jsem náhle zaplaven ohromnou spoustou nových informací, ke kterým nemám vlastní patřičné zkušenosti. Nemám s čím srovnávat. S novou myšlenkou jsem se vznesl zpět do volnějšího prostoru. Uvědomuji si svou člověčí nedokonalost. Zjišťuji, kolik dějů a věcí nejsem schopen popsat a pojmenovat, chybí mi lidské zkušenosti a vzdělání. Najednou mi je smutno, a než jsem si to stačil uvědomit, upjal jsem se příliš na vlastní člověčí podstatu a to mě uvrhlo v jediném okamžiku zpět na železný most na kraji nočního města. Uvědomuji si, jaká mi je hrozná zima. Citím se unavený a stále se nacházím ve zvláštním tranzu, kdy nezúčastněně sleduji člověka třesoucího se zimou, který kráčí jen tak ulicemi směrem do centra a snaží se pochopit, co se to před chvílí odehrávalo.

Došel jsem až k ubytovně a opět si uvědomil, co zde vlastně dělám. Přestávám si na okamžik rozumět, postrádá to smysl. Mám přespat v hrozném baráku a zítra, nebo už dnes ráno jít za sociálním kurátorem. Kolik je vlastně hodin? Pohlédl jsem na hodinky, bude jedna. Pět hodin jsem byl venku a z toho aspoň čtyři hodiny mimo. Chce se mi spát. Tiše jsem vylezl po vrzavém schodišti a opatrně odemkl dveře. Ani jsem nerozsvěcel a šel jsem hned spát.

 

 

Druhý den

Brzy ráno mě probudil řev ptáků a tranzistorové rádio, které poslouchal Bohouš v kuchyňce. Hrozná noc, jsem rozlámaný a nevyspalý. Vylezl jsem z postele a pozdravil se s Bohoušem, který mi uvařil hrnek silného čaje. Zvyk z kriminálu, jak mi sdělil. Vypil jsem čaj a odešel do města. Měl jsem hlad a dostal jsem chuť na rohlík se salámem. S kurátorem jsem se sešel, jak jsme byli domluveni. Nejdříve jsem musel zajít na pracovní úřad a potom na ředitelství technických služeb. V kanceláři se mnou vyřídili nutné formality a poslali mě za mistrem, který se už postará o ostatní. Byl jsem přidělený k partě čtyř lidí, s nimiž budu od zítřka pracovat a dbát o čistotu města. Od mistra jsem vyfasoval nové montérky, pracovní boty a vatovaný kabát. Zítra ráno v šest hodin mám přijít na oddělení, kde se dozvím, co budu dělat. A nemám zaspat, poradil mi mistr. Pracovní věci jsem si uložil do skříňky v šatně. Musím si koupit zámek, protože ve skladu už žádný neměli. Snad mi do zítřka pracovní věci nikdo nesebere. Potom jsem se ještě zastavil za kurátorem, abych mu řekl, jak jsem pořídil. Cestou na ubytovnu jsem si nakoupil potraviny a cigarety. Už aby byl večer, chci znovu zajít k řece a přijít na kloub událostem, které se mi přihodily včera večer na železném mostě.

V baráku nikdo nebyl. Bohoušek odcestoval za prací, jak mi ráno sděloval u čaje. Postavil jsem na elektrický vařič konev na čaj a mezi tím, než začala voda vařit, jsem si v rychlosti vybalil věci z batohu do volné skříně, kterou mně minulé odpoledne přidělil Bohoušek. V kuchyňce jsem objevil prázdnou poličku na potraviny, kam jsem si podobně vyložil nákup. Tak, a jsem zařízený. Do předehřáté zavařovací sklenice s obsahem 0,7l jsem nasypal dvě deka čínského čaje, a ten pak zalil klokotavě vařící vodou z konvice. Somrovku jsem zakryl papírovým sáčkem od čaje, aby se ve sklenici déle udržela správná teplota. Posadil jsem se v kuchyni do rohu ke stolku vedle otevřeného okna a chystal jsem se psát do deníku zážitky minulého dne. Vzpomněl jsem si na léčebnu a uvědomuji si svou vlastnost - žít přítomností. Nyní jsem zde v zatuchlé ubytovně, mám zavařenou čajdu a venku za oknem svítí slunce. Usrkuji zlatavou tekutinu a mám prima náladu. Když pomyslím na blízkou budoucnost, zmocňuje se mě nejistota a obavy. Uvažuji-li o budoucnosti daleké, jedná se o dobrodružnou výpravu do říše splněných přání. Člověk svými sny zčásti vytváří vlastní budoucnost. Napadá mě otázka, o jakých věcech jsem kdy přemýšlel a proč o skvělé budoucnosti uvažuji jen za jistých podmínek. Často mě právě sny a představy udržovaly při životě a dávaly mému trápení smysl. Říše snů a splněných přání podle kvality vlastních představ, země neskutečných příběhů, které na sebe v běžném životě berou rozličné podoby lidských osudů. Člověk se vlastními sny podílí na tvorbě budoucích událostí. Zůstává na něm volba, bude-li přistupovat k životu tvůrčím způsobem. Já mohu také volit, jsem svobodný člověk, ale pociťuji nesmírný zmatek a vůbec se v sobě nevyznám. Ocitám se na samém počátku cesty, která se mi zjevuje v podivných souvislostech. Nedovedu si vysvětlit včerejší večerní událost. Nevím, nesvědčí-li to o vznikající duševní chorobě nebo o skutečnosti, kdy se přede mnou otevírají nové možnosti vlastního poznání přírodních zákonitostí ve vyšších kvalitách. Jsem zmatený a cítím se sám, neznám nikoho, s kým bych si mohl o svých prožitcích a úvahách popovídat, bez toho abych byl považován za bláznivého snílka nebo narušenou toxikomanskou osobnost.

Dopil jsem čaj a mám pocit, že jsem se ve svých úvahách nikam nedostal. Bude pět hodin a mě napadá praktická otázka. Jak se zítra ráno probudím do práce? Kdyby se už vrátil Bohoušek. Třeba by mě ráno probudil. Taky jsem si všiml, že má na svém stolku budík. Pomyslel jsem a stalo se. Na venkovních schodech slyším kroky a v zámku rachot klíče. Bohouš se vrátil. Práci nesehnal, ale kamarád mu půjčil peníze a na pár dnů má zase vystaráno. Pověděl jsem mu, jak jsem dopadl na pracovním úřadě a že zítra nastupuji do zaměstnání a nevím, jak se ráno probudím. Řekl mi, že si nemám dělat starosti. Brzy ráno bývá pravidelně vzhůru a slíbil mi, že mě nenechá zaspat. Pak jsme si ještě hodinu povídali o podobných zážitcích z cest za prací a já začal být nesvůj. Táhlo mě to ven, na most k řece. Když se projdu městem, mohu dorazit na místo těsně před setměním. Ani nevím, jak jsem došel k tomu, že k zopakování včerejšího zážitku potřebuji být po setmění za městem na železném mostě. Jsem jako posedlý a už při očekávání se mě zmocňují zvláštní pocity vytržení. Musím odejít. Rychle jsem se rozloučil s Bohouškem s tím, že mě večer nemá čekat, že nevím, kdy se vrátím.

Svítí slunko a venku je příjemně. Odešel jsem opačným směrem do města, abych se vzdaloval podivnému místu, které zaměstnávalo mou mysl. Abych se s narůstající vzdáleností nepřímo uměrně času mohl poměrně dřív vydat k jedinému cíli netrpělivě očekávaného večera. Rychlou chůzí jsem došel až do lesního parku na opačném konci města. Posadil jsem se na lavičku a zapálil si cigaretu. Ani jsem si neuvědomoval chuť kouře, hlavou se mi honily zvláštní myšlenky a pociťoval jsem neustále nevysvětlitelné vzrušení. Vnímal jsem věci kolem sebe v nových souvislostech. Všechno bylo najednou krásné a pochopitelné. Na kolotoči v parku si hrály děti, skotačivě dováděly a vůbec si nedělaly starosti, že si ušpiní oblečení, když se válejí v prachu na zemi. V altánku za mými zády se líbala milenecká dvojice a nic je nevyrušovalo ze vzájemného laskání. Ptáci zpívali a sluneční kotouč se přibližoval k západnímu horizontu. Vnímal jsem tu pohodu a klid bezstarostného podvečera. Země voněla jarem a svěží větřík si pohrával s uschlými travinami - pozůstatky loňského podzimu. Příroda se probudila a všechno se mělo do květu. Nevědomě jsem zhluboka vdechoval úžasnou atmosféru a na okamžik jsem zapomněl na železný most na druhém konci města. Dokouřil jsem druhou cigaretu a pohlédl na hodinky. Je čás jít. Zvedl jsem se a zvolna se vydal dál na zpáteční cestu za poznáním.

Slunce zapadlo za obzor, ale stále bylo dostatek denního světla. Už jsem nespěchal, kráčel jsem volně ulicemi a sledoval procházející lidi. Každý někam kráčel, měl svůj cíl cesty a já se cítil cizincem v neznámém městě. Podivínem, který pouze prochází za divným cílem vlastní cesty. Ze samých obav bych se nedokázal nikomu svěřit, že hledám zemi snů, abych se mohl tvůrčím způsobem podílet na své budoucnosti. Prošel jsem vilovou čtvrtí okolo zahrádkářské kolonie do parku, kde jsem se posadil na lavičku s výhledem na oblohu, na níž se začaly objevovat první hvězdy. Ochladilo se a i zpěv ptáků ztichl. Z dálky se nese hluk projíždějícího vlaku, což umocňuje hloubku širého prostoru. Prohlížím si z povzdálí železný most, po kterém přecházejí v náhodných intervalech večerní opozdilci. Zvažuji, jestli právě nenastala správná chvíle, kdy bych se mohl postavit na most a zaposlouchat se do šelestu a tření vodního proudu, nesoucího vůni z hor. Po chvíli zvažování jsem znejistěl. Najednou jsem si nebyl jist, co mám udělat. Stoupnout si na most a vyčkávat? Ale co vlastně očekávám a na co se mám přitom soustředit? Stávám se nervózním a tuším, že jsem cosi pokazil. Promeškal jsem příležitost a dal šanci vtíravým pochybnostem. Zmocňuje se mě vztek a vím, že to není správné. Ztratil jsem veškerou chuť i odvahu postavit se na most. Připadám si najednou jako pomatený blázen, který uvěřil šíleným iluzím, které se nevyskytují ani v nejvědecko - fantastičtějších výtvorech dobrodružných povídkářů. Zklamán a znechucen vlastním počínáním jsem se vydal na zpáteční cestu do tísnivého prostředí ubytovny.

Ani trochu jsem nespěchal. Je moc brzy na to, abych šel spát. Nedovedu si představit, že bych si měl povídat s Bohouškem.

Ve vzpomínkách se vracím o několik roků zpátky do doby, kdy jsem bydlel na jiné ubytovně, pracoval ve fabrice a pod vlivem drog se toulal historií. Když jsem se o svých zážitcích z říše snů bavil s lidmi, kteří také byli na jedech, velmi dobře mi rozuměli, ale žádný nebyl tak vytrvalý v touze po novém poznání, aby svým vlastním zážitkům věnoval tolik úsilí a pozornosti. Já jsem dával přednost samotě v ústraní mimo člověčí společnost a vedl jsem si pečlivě zápisky. Alespoň zpočátku, kdy jsem nebyl tolik zchátralý, poničený a s existenčními problémy. Tehdy jsem bydlel na pokoji sám a jen příležitostně s řidiči nakladních aut, kteří do fabriky přiváželi materiál a přespávali jednu noc na mém pokoji, kde byly dvě volné postele. Jeden starší pán u mě přespával pravidelně jednou týdně a po práci si s chutí vypil plácačku rumu. Rád si se mnou povídal o historii a také mně nabídl skleničku. V tu dobu jsem poprvé začal kombinovat léky s alkoholem, který se tak stal novým prvkem v mé závislosti. Cítil jsem se opět ve skvělé náladě po delší době, kdy jsem si zvykl na maximální dávky drogy, tak že mi už nepřinášela očekávané stavy vytržení z pochmurné reality. Alkohol mě dokázal opět nabudit a otevřít vrátka do říše splněných přání. Uvažuji, kde se ve mně bere ta šílená touha po nadsmyslných zážitcích a proč se jeví vlastní život nesmyslným a prázdným bez budičů, po nichž svou podstatou neustále toužím? Mizerná nálada! Před chvílí jsem si u železného mostu myslel, že se mi podařilo najít způsob, jak prožívat svět v ohromujících souvislostech bez návykových látek, a zatím se prožitkové kyvadlo podle nějakého zákona zhouplo z úžasných výšin do propasti beznadějné existence. Chce se mi křičet a běžet neznámo kam. Pociťovat únavu a upadnout do nevědomí. Žene mě to nočním městem a nevím, kam se podít.

Běžím ulicemi a náhle jsem si uvědomil zvuk kytary. Slyším trempské písně. Známé tóny se linou odkudsi z malých okýnek v úrovni chodníku. Zašel jsem za roh a uviděl vývěsní štít hostince. Nahlédl jsem do chodby, kde se nacházely schody do sklepní pivnice, odkud se ozývala muzika a zpěv mnoha hlasů. Sestoupil jsem po kamenných schůdcích a přede mnou se objevila složitě členitá místnost s okýnky pod nízkým stropem. Podél stěn ohozených hrubou omítkou, která chytila kouřovou patinu, byly rozestavěny obyčejné dřevěné stoly a lavice, na kterých seděla rozličná směsice převážně mladých lidí. Vousatí a vlasatí popíjeli pivo stejně jako holohlaví a krátkovlasí, trempíci i hašišáci, a zřejmě to vůbec nevadilo mužům v montérkách ani opilé stařeně v rohu lokálu. Všichni v družné náladě zpívali "ruty, šuty Arizona...", jeden se snažil překřičet druhého a dva kytaristé mlátili do strun nástrojů silou, aby je bylo ve vzniklé vřavě vůbec slyšet. Posadil jsem se ke stolu hned u dveří na kraj lavice, kde bylo kousek místa. Ani jsem se nemusel ptát. Nikdo si mě nevšímal. Číšník mi automaticky přinesl pivo, ani se nezeptal, co to bude. S chutí jsem upil ze sklenice vychlazeného nápoje a zapálil si cigaretu.

Po čtvrtém půllitru mi bzučelo v hlavě a brnělo po celém těle. Prožíval jsem přijemné okamžiky uvolnění a zapomnění, kdy jsem se houpal v prostoru a nevnímal čas.

Nebyl jsem opilý, když mě z mého stavu vytrhl čísi hlas: "Ahoj kamaráde," nebyl jsem si jistý, jestli oslovení platilo mé osobě, "neměl bys taky něco pro mě?"

Otevřel jsem oči a spatřil krásnou holku s dlouhými hnědými vlasy. "Ahoj," usmál jsem se a stále nevěděl, co po mně chce.

"Sedíš si tady v pohodě, sám a s nikým se nebavíš," oplatila mi můj úsměv, "napadlo mě, že jsi něčím sjetý."

"To zrovna ne, ale docela se tak cítím. Je mně fajn," povídám, "asi je to na mně vidět. Nic nemám, včera jsem se vrátil z blázince, kde jsem byl na léčení."

Potom jsme si povídali až do jedné hodiny v noci o fetech a věcech mezi nebem a zemí, vypili několik dalších piv, až mě začala zmáhat únava a malátnost. Taky jsem si vzpomněl, že ráno musím vstávat do práce. Chvíli jsem zvažoval, že bych se mohl na všechno vykašlat a pokračovat v jízdě jako za starých časů, ale jiskřička zodpovědnosti mě vrátila zpět do reality a já si uvědomil, že jsem si dal důležitý slib. Alespoň to vyzkoušet. Žít jako normální člověk! Rozloučili jsme se s tím, že se jistě někde potkáme. Zaplatil jsem za oba a vypravil se nočním městem směrem k ubytovně. Už mi nebylo vůbec dobře.

 

Třetí den

Opilecké ráno! Bohouš mě probudil v pět hodin, jak mi včera slíbil. Bolela mě příšerně hlava a tělo mě odmítalo poslouchat. Posadil jsem se na postel a zvedl se mi žaludek. To mě donutilo vyletět rychle na záchod. Umyl jsem se studenou vodou a v kuchyni jsem snědl sušenku. Zapálil jsem si cigaretu a snažil soustředit myšlenky na to, co mě dnes čeká v práci. Nebylo mi ani trochu dobře, když jsem odcházel chladným ránem do zaměstnání.

V šatně na oddělení bylo živo. Chlapi mě přivítali jako cizince a hned se domlouvali podle zaběhaných zvyklostí na tom, že bych měl koupit láhev alkoholu. Převlékl jsem se do pracovního oděvu, zapálil si s chlapama cigaretu a v šest hodin přišel mistr a rozdal práci. Mně řekl, že dnes budu dělat sám, kousek přes ulici, úklid parkoviště. Z kumbálu na nářadí vytáhl motyčku, lopatu a koště. Dozvěděl jsem se, že to bude ode dneška mé pracovní náčiní. Chvíli jsem čekal na chodbě, než se vrátí mistr z kanceláře, kde zvonil telefon. Potom mě mistr zavedl na rozsáhlou plochu parkoviště, které bylo ve škvírách mezi dlažkami zarostlé trávou a zaneřáděné smetím a škvárou od zimy. Mistr mi pak nařídil, že mám celou plochu parkoviště vyčistit a nadělat kopky s odpadem, pro který odpoledne přijedou chlapi s autem. V deset hodin si mohu udělat hodinu přestávku na svačinu a ve tři hodiny odpoledne se mohu vrátit s nářadím do šatny, kde dostanu denní mzdu. Při loučení mě mistr ještě upozornil, že se na mě během dne přijde podívat. Pak jsem osaměl na rozlehlé ploše pustého parkoviště.

Pustil jsem se do díla a pracoval naplno. Věděl jsem, jak na zarostlé drny, měl jsem přece možnost pořádně si to vyzkoušet při pracovní terapii v léčebně, kde mě hrabání v zemi tolik nebavilo. Zde odpoledne skončím a dostanu za odvedenou práci peníze. Svítilo slunce a práce mi šla od ruky. Nejprve mi bylo divně, když kolem procházeli lidé a já si myslel, že mě sledují, jak se v montérkách snažím o čistotu míst, kudy oni chodí. Nakonec jsem vypozoroval, že si mě nikdo nevšímá. Hodně jsem přemýšlel o smyslu práce, která mi byla svěřena. Bezpochyb se jedná o záslužnou činnost, ale cosi mě znepokojovalo. Necítil jsem se dobře. V poledne mě přišel zkontrolovat mistr a byl s mou prací spokojen. Ve tři hodiny odpoledne jsem skončil, unavený a zničený. Bolelo mě v zádech a na dlaních jsem měl mozoly. Stihl jsem vyčistit téměř půlku plochy parkoviště. Sbalil jsem nářadí a odešel do šatny, kde už seděli chlapi a čekali na příchod mistra s penězi. Dostal jsem šedesát korun, nejméně ze všech. Připadalo mi to divné, ale začátky jsou vždy těžké. Umyl jsem se, převlékl a odešel do města.

Spěchal jsem, a až na ulici jsem si uvědomil, že vlastně není kam. Přemýšlím, jestli jsem se neměl zastavil za sociálním kurátorem. Nevzpomínám si. Cestou na barák jsem si nakoupil a podíval se na program kina. Hrají dnes americký akční film se Sylvestrem Stallonem a rozhodl jsem se, že půjdu na večerní představení. Alespoň mně rychleji uběhne večer. Na ubytovně mě Bohoušek uvítal s načatou lahví jablečného vína. S omluvou jsem se trochu napil a řekl mu, že mám chuť na čaj. Potom jsem seděl sám v kuchyni nad deníkem a Bohouš nad láhví v pokoji u rádia. Znovu jsem se v myšlenkách vrácel ke včerejšímu dni. Na most už nepůjdu, ale rád bych se opět setkal s Monikou, tak se jmenuje záhadná holka z pivnice ze včerejšího večera. Napadá mě, že jsme si mohli domluvit příští schůzku, ale po vypitém alkoholu mi nebylo dobře a náhle jsem se rozhodl odejít. Co si o mně nejspíš pomyslela? Snad se někde potkáme. Po chvíli přišel do kuchyně Bohouš a měl, na rozdíl ode mě, upovídanou náladu. Uvařil jsem polívku ze sáčku, kterou jsme snědli spolu s chlebem, a pak jsem odešel do kina.

Představení mi uběhlo velice rychle. Ponořil jsem se do napínavého děje a na hodinu a půl jsem se stal hlavním hrdinou a neohroženým bojovníkem za lidská práva v budoucnosti. Venku před kinem jsem se zhluboka nadechl a cítil jsem se silným a nabudilým. Během představení se ve mně odehrálo cosi, co způsobilo tuto změnu. Už jako dítě jsem strašně rád chodíval do kina na všechna možná představení a stával jsem se hrdiny dobrodružných filmů. Vžíval jsem se do rozličných rolí indiánských náčelníků, bojovníků a dobrodruhů, objevitelů, vynálezců a cestovatelů po dalekých krajích. Vše jsem si pak znovu a znovu prožíval v představách při svých toulkách přírodou v okolí rodiště. Myslím si, že ve mně zůstala spousta povahových rysů, které se vytvářely na základě takto zprostředkovaných zážitků. Nyní jsem dospělý a mám dojem, že se příliš nezměnilo. Kráčím ulicí a představuji si budoucnost. Jsem objevitelem nových krajů. Rozhlížím se kolem sebe a spatřuji vysoké prosklené budovy. Vzduch je prosycen ozónem jako po bouřce a mám pocit, že prostor je zaplněn zvláštními vibracemi a jemným praskotem z miniaturních výbojů statické elektřiny. Ve všem je obsažený jasný řád. Už tomu rozumím, prostor je prosycen informacemi. Soustředěně si prohlížím okolí. Skleněné tabule v sobě obsahují ušlechtilé kovy, které mají vliv na jejich barvu. Vidím hnědé plochy, zelené a vzácně červené, noční sklo je čiré, bez barvy, má však vlastnost reagovat na intenzitu denního světla a měnit svou průsvitnost jako automatické zařízení s využitím vlastností ryzích materiálů a jejich poměrů ve složení. Na střechách budov se nacházejí rozsáhlé plochy složené z černých tabulek slunečních kolektorů automaticky orientovaných podle intenzity záření hned vedle parabolických antén nasměrovaných do prostoru. Elektrický proud se transformuje a přenáší bezdrátově, stejně jako komunikační a informační spojení, prostřednictvím konstrukcí staveb, které jsou schopny ve vlastní určené struktuře fungovat jako vysilače i přijímače elektromagnetického vlnění, které je energií a zároveň nosičem složitých informačních vzorců. Uvědomuji si jinou zvláštní věc, všechno je ve své struktuře uspořádáno takovým způsobem, aby to člověku umožňovalo bezprostřední napojení mozku a celého složitého organismu na informační systém druhu. Člověk pak veškeré své úsilí věnuje vlastnímu poznání a zdokonalování svého organismu s nervovým systémem, který ve své podstatě může uchovávat složité informační vzorce, což lze zase dál využívat v tvůrčím procesu vývoje a poznání na cestě k osvobození a rozvíjení vyšších duchovních složek člověčí existence.

Procitl jsem z tranzu na druhém konci města, kterým jsem prošel, aniž bych si pamatoval cestu. Rozhlížím se kolem a mám zvláštní pocit, že jsem prožil cosi důležitého. Nedokáži si však nyní vybavit, co se se mnou během hodiny a půl, kdy jsem odešel z kina, dělo. Je mi náhle smutno a cítím se sám. Vzpomněl jsem si právě na Moniku a včerejší večer. Snažím se zorientovat, kde se vlastně nacházím, a upamatovat se, v kterých místech města bych mohl nalézt pivnici z minulého večera. Vydal jsem se směrem k hornímu náměstí, jak jsem si ho sám pojmenoval, protože je na kopci. Odtud bych měl už cestu do sklepní pivnice znát. Vybavuje se mi včerejší návrat nočním městem na ubytovnu. Asi po patnácti minutách jsem skutečně hospůdku objevil. Monika tam nebyla. Posadil jsem se k prázdnému stolu a objednal si kafe. Povšiml jsem si, že u vedlejšího stolu sedí včerejší kytarista, ale dnes bez nástroje. Napadlo mě, že bych se ho mohl zeptat na Moniku, ale nakonec jsem tuto možnost zamítl. Bude-li tomu náhoda přát, třeba Monika přijde. Zapálil jsem si cigaretu a zaposlouchal se do anonymního tlumeného šumu hlasů v místnosti. Nic se neděje a ani kafe mi nechutná. Buď půjdu pryč, nebo si dám pivo. A co když se přece jen objeví Monika? Dal jsem si pivo.

V tichosti jsem se opil a ošálil trudné myšlenky, které útočily na unavenou mysl. Obávám se prázdnoty, které jsem si vědom, ale nedokáži ji nijak zaplnit. Mozek nefunguje a city jako by se vsákly do vyprahlé země nehostinné pustiny. V takových okamžicích se cítím sám a opuštěný. Snažím se pak zaměstnat své otupělé smysly a probudit ze spánku zastřené vědomí. Jako tonoucí se chytám stébla a často se potom uchyluji k extrémním způsobům, jako jsou různé riskantní experimenty, alkohol a nakonec i drogy s rozličnými účinky na tělesné a duševní prožívání. Nejhorší je samota mezi spoustou lidí, kdy mám pocit a téměř jistotu, že mě nemohou chápat. Jen se snaží člověku porozumět a věnujíá pozornost bláznivým myšlenkám, pro které nemají vlastní srovnání. Sám nedokáži vysvětlit své prožívání a často podivné počínání, kdy se ocitám ve zvláštních stavech mimo běžnou realitu.

Jsem opilý a stále si vědom prázdnoty, kterou jsem si dobrovolně zvolil před nápory zběsilých myšlenek. Monika nepřišla a ani nikdo jiný se o mě nezajímal. Dopil jsem poslední hořké pivo, zaplatil a odešel do noci.

 

Čtvrtý den

Ráno mě probral Bohouš hlasitým voláním: "Juro, vstávej, zaspali jsme!" a při tom mnou mocně cloumal. "Za pět minut bude šest hodin."

Chvíli jsem nechápal, kde se nacházím a co se děje. Prudce jsem se posadil na posteli a hleděl na Bohouše.

"Bude šest!" opakoval Bohouš, "máš jít do práce."

"No ano," povzdechl jsem si a rovnal myšlenky v bolavé hlavě. "To bude den," pomyslel jsem si. Nemá cenu spěchat, nejraději bych se svalil zpět do postele a zapomněl. Mezi tím, co jsem se oblékal, mi Bohouš oznamoval, že mě včera večer v baráku hledal kurátor. Řekl mu, že jsem šel do kina. Zanechal mi zde vzkaz na lístku se zněním:

Ahoj Juro! Zastav se za mnou zítra odpoledne na úřadě, až skončíš v práci. K.

Co po mně může chtít? Přemýšlel jsem, jestli jsme nebyli domluveni na schůzce, kterou jsem zmeškal. Nevzpomínám si. Rozloučil jsem se s Bohouškem a spěchal do práce. Přišel jsem o dvacet minut později, ale nic se nedělo. Mistr právě rozděloval chlapům práci. Než na mě došla řada, stihl jsem se převléci do pracovního oděvu. Nakonec jsem se dozvěděl, že mám jít pokračovat v úklidu parkoviště stejně jako předešlého dne. Vzal jsem si nářadí a odešel na parkoviště. Cítil jsem se po včerejšku rozlámaný. Když jsem se ohnul, bolelo mě v zádech a v hlavě mi tepalo, jako by se měla rozskočit na kusy. Ranní slunce mi dnes neudělalo radost. S bolavýma rukama a motyčkou jsem se dal do práce. Zkoušel jsem různé úchopy topůrka nástroje a postoje, při nichž by se mi lépe pracovalo, ale udělalo se mi špatně. Zatmělo se mi před očima a musel jsem si na chvíli dřepnout na zem, abych neupadl. Zapálil jsem si cigaretu a kupodivu se mi přilepšilo. Do přestávky jsem čistil zarostlé prostranství a střídavě mě polévaly vlny tepla a chladu. Konečně deset, naučil jsem se odpočítávat údery hodin, které bily na věži kostela a s chvilkou zpoždění na radnici. Posadil jsem se do trávy a odpočíval. Svačinu jsem si s sebou nevzal, a stejně na ni nemám chuť. Dívám se k obzoru za městem, kde se tyčí vrcholky hor, a uvažuji nad tím, co tu vlastně dělám. Když pomyslím, kolik hodin zbývá do konce pracovní doby, dělá se mi nepříjemně od žaludku. Vzpomínám, kolikrát jsem procházel o ulici dál, když jsem si chodil do nemocnice za známým ošetřovatelem pro krabičky léků. Jestlipak bych ho v nemocnici ještě našel? Před půl rokem to na něj prasklo a od té doby jsem ho nenavštívil. Vzpomínám si, jak se mi po lécích dokázalo ulevit. To je přesně ono, co bych nyní potřeboval. Při samotném pomyšlení se mě zmocňuje vzrušení. Do nemocnice je odtud kousek. Ani ne za dvacet minut bych mohl být zpátky. Ale třeba tam už ošetřovatel nepracuje. Mohl bych se alespoň projít. Najednou ze mě spadla všechna únava. Co s nářadím? Strčil jsem všechno do křoví u plotu a rychle spěchám známým směrem. Jako bych byl nyní veden podivnou silou. Neuvažuji! Zkratkou přes plot a nemocničním parkem dozadu k budově. Pak ještě sejít po schodech do suterénu, otevřít prosklené dveře, cinkot zvonku, a objevil se známý stejně jako tolikrát předtím, když jsem na stejné místo chodíval pravidelně každých čtrnáct dnů pro nové zásoby. Přivítal mě jako starého známého a nabalil mi do sáčku vše, oč jsem si řekl. Zaplatil jsem prodejní cenu a odešel. Teprve nyní jsem se začal vzpamatovávat. Nesu to s sebou v sáčku! Zásobu tak na čtyři dny. Cestou jsem se zastavil v samoobsluze a koupil limonádu a čokoládové bonbóny stejně jako za starých časů. V parku na lavičce po tom, co jsem se kolem pořádně rozhlédl, jsem vybalil dvě krabičky a vytvořil správnou kombinaci. Roztok by byl lepší, s rychlým nástupem, ale na výrobu nemám podmínky. Zapil jsem prášky limonádou a zapálil si cigaretu. Ze zkušenosti už vím, že než ji dokouřím, bude mi dobře.

Po obloze ubíhala mračna, ptáci zpívali a nořil jsem se do příjemných vibrací. Známé sucho v nosní dutině a hořkost v ústech spraví čokoládový bonbón. Chvíli jsem vychutnával vzniklou pohodu a pomalu jsem se vydal cestou k parkovišti. Práce je nádherná činnost, sledoval jsem své tělo, jak funguje, a přemýšlel jsem, co s načatým dnem. Nyní mám vše ve vlastních rukou. Stačí zvolit správnou kombinaci. Odpoledne zajdu do knihovny. Čas letí jako zběsilý. Za chvíli je konec pracovní doby a parkoviště je uklizené. Přišel mistr a dal mi peníze. Byl s mou prací spokojený a nic na mě nepoznal. Neměl jsem ani obavy. Ze zkušenosti už vím, že to nepozná ani lékař, pokud předem neví, oč se jedná. Odnesl jsem nářadí, převlékl se do civilu a odešel. Cestou jsem si uvědomil, že mám ještě zajít za sociálním kurátorem. Nevadí, úřad se nachází při cestě do knihovny. Jsem v pohodě a zjišťuji, že je dnes pátek, což znamená dva dny volna. V duchu jsem spočítal obsah sáčku s léky a vyšlo mi, že do pondělka mám vystaráno.

Kurátor mě uvítal s úsměvem a se zájmem se vyptával, jak jsem spokojený v zaměstnání. Řekl jsem, že nic moc. Představoval jsem si práci trochu jinak. Čistím ohromné parkoviště od špíny a trávy a jsem na to sám. Žádná legrace! Kurátor mě s porozuměním vyslechl a nakonec mi pověděl, že má pro mě příjemnou zprávu. Podařilo se mu, ve spolupráci s pracovním úřadem, vyjednat nové podmínky vhodné k sepsání pracovní smlouvy s podnikem technických služeb. V pondělí, hned ráno, mám zajít za vedoucím na podnikové ředitelství, který už o mně ví. Taky mi řekl, že hovořil s mým mistrem, a ten si mě po dvou dnech pochvaloval. Povídal, že se jevím jako slušný kluk, a nevidí důvod, proč by se mnou nemohla být sepsána pracovní smlouva. A ještě jednu potěšující zprávu jsem se od kurátora dozvěděl. V pondělí si mám zajít za paní na pracovní úřad pro poslední sociální podporu za tento měsíc. Byl jsem překvapený, že tak budu mít dva platy, ale nic jsem nenamítal. Rozloučil jsem se s kurátorem a slíbil jsem, že v pondělí nezapomenu. Další schůzku jsme si domluvili na úterý příští týden.

Z úřadu jsem odešel rovnou do knihovny, kde jsem si na záchodě vzal další dávku léků. Teprve potom jsem se u knihovnice přihlásil o legitimaci. Byly čtyři hodiny a po zbytek odpoledne, až do zavírací doby o sedmé hodině, jsem se nořil do knih mezi zaplněné regály. Prožíval jsem chvíle plné dobrodružství a na krátkou dobu jsem se ocitl ve svých dětských letech, kdy jsem jako osmileté dítě popsal ve školním sešitu příhody dětských kamarádů, kteří ztroskotali na pustém ostrově v jižních mořích. Je zajímavé, že do svých třinácti let jsem nepřečetl jedinou knížku, ale mou nejoblíbenější radostí byly pravidelné návštěvy místní knihovny rodného městečka. Pokud si pamatuji, měl jsem rád knihy, jejich potištěné stránky a obrázky. Měl jsem je rád jako předměty, které přede mnou skrývaly tajemství. Dnes mě napadá, že i tak ke mně dokázaly promlouvat, uměl jsem nad knihami snít. Teprve od čtrnácti let jsem začal knihy číst. Hltal jsem všechno, co mi přišlo pod ruku, jako bych měl dohonit vše, co jsem v životě zameškal. Později jsem se naučil číst takovým způsobem, že jsem text knihy pojímal do sebe. Jediná věta ve mně dokázala obrážet celou knihu, jako by se jednalo o holografický záznam vpravený do paměti. Procitla ve mně touha po poznání. Prožíval jsem naplno pocit neuhasitelné žízně po vědění a vyrovnával napětí, které tak ve mně vznikalo. Z takto přečtených knih jsem si nepamatoval nic, ale naskytl-li se právě vhodný okamžik a vynořila-li se mi v mysli jediná věta, kterou jsem dříve četl, citát nebo jméno, sloužilo mi to jako klíč k podvědomí, kde jsou zachovány celistvé obsahy v engfamech šedé hmoty mozkové.

Půjčil jsem si dvě knihy o archeologii s ilustracemi Zdeňka Buriana a soubor vědecko - fantastických povídek od světových autorů a spěchal jsem na ubytovnu.

V baráku nikdo nebyl. Uvařil jsem si čaj a proti svým zvyklostem jsem si nápoj pořádně osladil, abych zahnal nepříjemnou pachuť v ústech. Kouřil jsem cigarety jednu za druhou a vydržel jsem číst bez přestávky do dvou hodin v noci. Bohoušek nepřišel. Zhasl jsem světlo, lehl si do postele a pokoušel jsem se usnout. Nekonečně dlouho jsem ležel na zádech bez hnutí se zavřenýma očima a hlavou mi tiše plynuly rozličné myšlenky. Bylo mi příjemně a prožíval jsem okamžiky uvolnění a pohody. Teprve k ránu, kdy se za oknem ozýval zpěv ptáků, se mi podařilo usnout lehkým spánkem.

 

Pátý den

Musel jsem spát velmi tvrdě, protože jsem se probudil až pozdě odpoledne. Bohouš se vrátil na ubytovnu kolem poledne a sdělil mi, že jsem spal jako zabitý. Neprobudil mě ani hlasitý hovor, který vedl s kamarádem v kuchyni nad lahví svařeného vína. Podivný kamarád z mokré čtvrti, otrhaný, špinavý a ruce potetované, což mi o něm povědělo víc, než kdyby se představil. Po noci jsem byl otupělý. V ústech jsem měl sucho, hořko a pociťoval jsem hlad a kručení v žaludku. Nenápadně jsem z tašky vytáhl sáček s léky a odešel do koupelny, kde jsem si vzal dávku. Přemítal jsem, co dál. Pokud v baráku Bohoušův kamarád zůstane, půjdu ven. V kuchyni jsem si zapálil cigaretu a dozvěděl se, že zde, v naší společnosti, hodlá nevítaný host trávit víkend. Jedná se o Bohouše, jak se rozhodne. Slíbil kamarádovi nocleh. Řekl jsem tedy, že mně to je jedno. Vzal jsem si potřebné věci a odešel do města. Nějakou dobu jsem se toulal ulicemi a pak jsem se rozhodl, že se půjdu navečeřet do restaurace u nádraží, kde podávali levné jídlo.

Sedím v poloprázdné výčepní místnosti a mám mrzutou náladu. Snědl jsem tlačenku s cibulí a přemýšlím, jestli si mám dát pivo. Nechtělo se mi vrátit na ubytovnu ani jít do města. Objednal jsem si pivo a uvažuji, co s večerem. V kině jsem byl včera a neznám ve městě nikoho, koho bych mohl navštívit. Vzpomněl jsem si na Moniku a v náhlém vnuknutí jsem zaplatil a vydal se kamarádku hledat do sklepní pivnice.

Moniku jsem opět nenašel, ale v pivnici bylo veselo. Kluci hráli na kytary stejně jako prvního večera, kdy jsem hospůdku objevil. Dokonce jsem se mohl posadit i na stejné místo u stolu. Popíjel jsem pivo a poslouchal trempskou muziku. Nakonec jsem si i zahrál na kytaru a byl jsem odměněný panákem rumu. Za večer jsem se opil tak, že jsem nedokázal najít cestu na ubytovnu. Vpotácel jsem se do průjezdu nějakého baráku, kde jsem usnul na zemi mezi papírovými krabicemi. Ráno mě probudila starší paní křikem a hrozila mi policií. Jestli okamžitě z průchodu domu nevypadnu, zavolá veřejnou bezpečnost.

 

Šestý den

Strašně jsem se lekl, že jsem ztratil sáček s léky. Ale nakonec jsem si vzpomněl, že jsem obsah papírového sáčku přendal do kapsy kabátu, kterou jsem sepnul zavíracím špendlíkem. Polkl jsem léky bez zapití a tableta mi zaskočila v krku. Potřeboval jsem se něčeho napít. Bylo ještě brzy ráno a jediné místo, kde mohli mít otevřeno, byl bufet na nádraží. Jsem rozlámaný a třesou se mi ruce. Chvíli jsem bloudil ulicemi, než jsem se zorientoval, kde vůbec jsem. Na vlakovém nádraží jsem snědl polévku s chlebem, po které se mi trochu ulevilo. Potom jsem se vrátil na ubytovnu.

Bohouše ani jeho kamaráda jsem v baráku nenašel. Vlezl jsem si unavený pod peřinu a za okamžik jsem usnul neklidným spánkem.

-

Když jsem se probudil, byla kolem tma a nevěděl jsem, kde se nacházím. Chvíli mi trvalo, než jsem se uklidnil a pochopil, že ležím v posteli na ubytovně. Měl jsem žízeň a bolelo mě celé tělo. V kuchyni jsem se napil studené vody a podíval se na hodinky, které ukazovaly půl desáté. Je mi zima a pokouší se o mě zimnice. Třesu se po celém těle a vzpomínám si, že mi v takovém případě pomohla horká sprcha. Měl jsem štěstí, bojler v koupelně byl plný vařící vody. Trochu se mi ulevilo. Zkusil jsem sníst chléb s paštikou, ale bylo mi na zvracení. Vzal jsem si větší dávku léků a zalezl zpátky do postele. Na čtení jsem neměl náladu, a tak jsem jenom ležel při rozsvíceném světle a hleděl do šmouhatého stropu. Cítím se mizerně a život stojí za hovno! Nejraději bych se na vše vykašlal, ale i to mně je nakonec jedno. Zmocňují se mě výčitky a beznaděj. Vzpomněl jsem si na kurátora. Proč mi vlastně pomáhá? Zklamal jsem ho a nemám odvahu, abych mu o tom řekl, jak jsme se ještě v léčebně domluvili. Nejraději bych se vrátil zpět na oddělení. Alespoň na několik dnů, abych si odpočinul. Ale co by mi řekl primář? Uvidím, jak mi bude zítra. Neměl bych míchat prášky s alkoholem. Tady jsem udělal určitě chybu, mohlo mě napadnout, že to dopadne blbě. Dlouho jsem takto uvažoval, až se mi to začalo v hlavě motat bláznivými nesmysly, dokud mě z hnusného stavu nevytrhl Bohoušův pozdní příchod.

"Ty ale vypadáš," přivítal mě Bohoušek upřímně míněnými slovy, "s takovou se brzy vrátíš, odkud jsi přišel."

Nevěděl jsem, co mám odpovědět. Bohouš mi nakonec řekl, že mu kamarád pověděl, že beru nějaké fety. On že se v tom vyzná. Nejraději bych se neviděl, a i když jsem mlčel, musel Bohoušek poznat, že kamarád měl pravdu. Otočil jsem se ke zdi a bylo mi do breku. Ještě chvíli jsem slyšel šramot z kuchyně, než jsem upadl do neklidného spáneku.

 

Sedmý den

Probudil mě Bohouš, že musím vstávat do práce. Byl jsem otupělý, ale cítil jsem se odpočatě. Hned jsem si v koupelně umyl obličej studenou vodou a přitom, co jsem hasil žízeň, jsem i zapil již nezbytnou kombinaci tablet, které jsem vytáhl z kapsy kabátu. V kuchyni mi Bohoušek přichystal teplý čaj a já se styděl, protože jsem si takovou starostlivost nezasloužil. Mlčky jsem při čaji vykouřil cigaretu a odešel do města, přestože jsem měl nejméně dvě hodiny času. Na ředitelství technických služeb jsem měl přijít až o půl osmé. Posadil jsem se na lavičku v parku a přemýšlel jsem o budoucnosti. Cítil jsem strach. Věděl jsem, že jsem ztracený. I když bych se rozhodl prášky dál nebrat, potřeboval bych k tomu nejméně týden volna, abych se mohl vyhrabat z absťáku. Jen z toho pomyšlení je mi zle. Tolik nepříjemné bolesti a beznaděje, k tomu nespavost, křeče a napětí ve svalstvu. Vtíravé sny, které se donekonečna opakují až k zbláznění. Smutek a prázdnota, kdy jedině uklidňující myšlenky nakonec dokáží zaujmout bolavou mysl a nabízejí jasné a rychlé řešení.

Na podnikovém ředitelství se mnou byla sepsána pracovní smlouva na dobu určitou, která byla stanovena na dva měsíce a potom se uvidí, jak mi to v práci půjde. Vše proběhlo hladce, ani jsem nepotřeboval zápočtový list z minulého zaměstnání. Vše bylo domluveno. Na podniku mi před odchodem řekli, že mě na oddělení čeká mistr, který mi podá další informace - budu zaměstnaný v partě lidí pracujících na hřbitově. Pak jsem ve zmatku spěchal na pracovní úřad pro peníze, o nichž mi v pátek povídal sociální kurátor. Na úřadě jsem si vyzvedl finanční podporu a rychle zpátky za mistrem, aby si nemyslel, že se někde flákám. Už mě čekal a sdělil mi, že kdybych přišel dřív, mohl jsem na nové pracoviště odjet s chlapy autem. Vrátil jsem nářadí, protože na hřbitově dostanu jiné, a poté se mistr se mnou rozloučil slovy, ať se mi vede dobře a abych se hlásil u správce hřbitova. Už mu telefonoval. Potom jsem si v šatně sbalil boty a pracovní oděv, nad umyvadlem zapil poslední dávku léků a s balíkem pod paží jsem se vydal nejkratší cestou za město na hřbitov. Musel jsem projít zadem kolem nemocnice a přemítal jsem, mám-li si zajít nakoupit další léky hned, nebo až půjdu z práce. Zkusím to vydržet. V bufetu při cestě jsem koupil láhev rumu jako zápisné pro chlapy, s kterými budu ode dneška pracovat.

Bolí mě ztěžklé nohy, kráčím jako automat a k tomu to vedro. Slunce pálí a mám nepříjemný pocit, že mi vysouší oči. Chtěl bych se posadit nebo lépe lehnout si do trávy a zavřít pálící unavená víčka. Ale to nejde, musím se hlásit u správce hřbitova. Cesta je dlouhá a prašná. Cítím sucho v ústech a potřeboval bych se napít. Na hřbitově přece musí být nějaká pumpa, probleskla mi hlavou myšlenka. Blížím se ke krematoriu a napadají mě podivné úvahy o smrti. Kdy tohleto skončí? Přece se lidský život neskládá ze samých starostí a unavujících potíží? Kráčím podél kamenné hřbitovní zdi a vzpomínám, jak mně mistr popisoval cestu. Za rohem by se měla nacházet hlavní brána a vpravo, po štěrkem vysypané cestičce podél zdi na druhé straně, bych měl dojít až k domku, kde sídlí správce. Bez dalších obtíží jsem došel k patrovému domu s nápisem Správa hřbitova, před nímž seděla na lavičce mladá žena s černými vlasy a zapisovala si něco do papírů.

"Dobrý den," povídám a utírám si do kapesníku zpocené čelo, "prosím vás, nemohla byste mně poradit, kde bych našel správce hřbitova?"

"Vy jste ten nový pracovník?" odpověděla mi otázkou. "Ráno mi telefonoval mistr, že dostaneme schopnou pracovní sílu, už na vás čekám."

Zůstal jsem chvíli překvapeně stát, protože jsem nečekal, že bych na místě správce hřbitova mohl najít mladou ženu. Pokýval jsem pouze souhlasně hlavou, přičemž si mě žena zkoumavě prohlížela. Pak se usmála a řekla, že se ukáže, jak jsem schopný pracovník. Odložila papíry na lavičku a zavedla mě za roh domku, kde mi ukázala vchod do šatny.

"Až se převlíknete do montérek, zastavte se u mne v kanceláři. Jsou to ty dveře vpředu," dostal jsem informaci a osaměl v malé vlhké místnosti, která na mě působila vlivem hřbitovní atmosféry a mé pochmurné nálady jako hrobka. Chladné a tmavé prostředí. Přesně to jsem potřeboval, ulehčit pálícím očím a zchladit celé tělo. Zapálil jsem si cigaretu, a než jsem se převlékl do montérek, posadil jsem se jen tak ve slipech na dřevěnou bednu a vychutnával neočekávaně příjemné okamžiky. Pak jsem dostal náhle strach, že na mě čeká správcová. Rychle jsem se oblékl a vyšel do ostrého slunečního dne.

"Kde jste byl tak dlouho?" uvítala mě mezi dveřmi správcová. Nevím, co na to odpovědět. Někdy mně připadá, že se lidé ptají nesmyslně. Nejsem pohotový, abych si vymýšlel odpověď, že jsem musel neodkladně na WC, a nepovažuji za nutné vypovídat o své potřebě spočinout v tichu a vychutnat naplno chladivou atmosféru vlhké místnosti.

"No, kde jsem asi byl?" reaguji podrážděně, "v šatně jsem se převlékal do pracovního," a uvědomuji si, že takto bych s ženou mluvit neměl. "Není mně moc dobře. Pálí mě ze slunka oči a byl jsem rád, že mohu být chvíli v šeru," odpověděl jsem znovu na omluvu.

"Když vás pálí oči, měl jste si zajít k lékaři," uzavřela správcová stroze tuto debatu. Potom jsem se dozvěděl, že budu čistit hroby. "Za chvíli bude polední přestávka a pánové se co nevidět objeví," sdělovala mi dál žena, "parťák vám už ukáže, co budete dělat."

Za okny se skutečně začal ozývat hluk kovových nástrojů a směsice různých hlasů a smíchu vracející se pracovní party. Správcová mě pak představila chlapům s tím, že oni mi už sami nejlépe řeknou, jak to na hřbitově chodí. Nyní nás bylo dohromady osm. Pracuje se ve dvojicích, a jen když je třeba udělat větší práci, například naložit velké kontejnery se smetím na nákladní auto, sejdou se všichni ke společnému dílu. Pracovat budu s Milanem, který už všechno zná.

Hloupé fóry a srandičky, asi na ně nemám vhodnou náturu. Nevěděl jsem, jak se mám chovat. Přestávka proběhla v družném veselí, kdy se tajně popíjelo pivo z pětilitrového kanystru, aby to paní správcová neviděla. Je to správná ženská, ale novopečená manželka vedoucího na ředitelství, a taky jsem se dozvěděl, že zde měli nedávno potíže s pitím alkoholu. Vzpomněl jsem si, že jsem koupil láhev rumu a nyní jsem nevěděl, jestli ji mám dát chlapům. Ale nakonec je to jedno. Nejistě jsem chlapům nabídl láhev. Uvítali mé gesto s nadšením. Milan mi dal půlku své svačiny, protože jsem si nepřinesl nic k jídlu. Je to hodný kluk, kterému je asi dvacet roků, a taky má kus dobrodružné povahy, což nás po chvíli přivedlo k tajuplným rozvahám kolem starých německých hrobek podél hřbitovní zdi. Skončila polední přestávka a Milan mě odvedl bludištěm pěšinek na místo, které nám bylo společně určeno. Práce nám šla od ruky. Očistili jsme čtyři zarostlé hroby, což byl slušný výkon. Zapomněl jsem přitom na únavu a pochmurnou náladu. Taky posvátné ticho a klidná amosféra hřbitova na mé podrážděné nervy působily zklidňujícím dojmem. Cestou z práce mě Milan zval na pivo, ale omluvil jsem se, že mám nějaké vyřizování. V duchu jsem už počítal, kolik krabiček léků si musím koupit, a vymýšlel jsem vhodnou kombinaci, která by mě neházela do depresivních stavů malomyslnosti a tupé beznaděje.

Nakoupil jsem, co bylo třeba a něco navíc z peněz, které jsem si dopoledne vyzvedl na úřadě. Vůbec jsem neuvažoval, co bude potom. Nemyslím dopředu. Něco se stane, musí se něco stát, co bude mít zásadní vliv na další vývoj událostí. Nemám co ztratit, už jsem prohrál vlastní život. Komu ještě záleží na ztraceném feťákovi? Kecy a samé kecy! Kurátor si myslí, že mám šanci, jako by neviděl tu kopu beznaděje, která mě zavaluje a dusí. Pro normálního člověka je problém získat byt a vybavení, vystudovat a obstarat si zaměstnání, které mu dá smysl a prostředek k životu. Je problém založit vlastní rodinu a uživit ji. A vůbec nemyslím na to, že člověk potřebuje ke svému životu zájmy a koníčky, odpočinek a jistotu. Pro mě jsou to všechno pouze plané úvahy, které mě v lepším případě dokáží naplnit vztekem a nenávistí proti čemusi, co neumím pojmenovat. A dost, mám před sebou nyní týden života a cítím v kostech, že se musí něco stát. Jen najít odvahu a dostat se až na samé dno. Ze zkušenosti už vím, že člověk si dokáže vážit maličkostí a objevit pravou podstatu věcí teprve tehdy, až ztratí to poslední, co mu ještě dávalo v životě smysl. K tomuto výslednému kroku je potřeba veliké odvahy, má-li jej člověk učinit vědomě a svobodně, aby nepozbyl svou největší sílu a moc. Tuším, že jsem našel správnou cestu, i když se nyní zdá, že je to cesta zkázy vedoucí třeba i do pekel. Ať se stane, co se má stát!

Něco velikého jsem pochopil a cítil jsem se nyní klidný. Neměl jsem už strach. Přišel jsem na ubytovnu, kde nikdo nebyl. Uvařil jsem si čaj a připravil správnou dávku léků. Potom jsem se posadil do kuchyně a přemýšlel, co udělat dál. Chvíli jsem si četl v deníku a nakonec jsem odešel do města. Bylo mi příjemně a lehce. Toulal jsem se ulicemi a nad ničím neuvažoval. Takto jsem nakonec, asi po třech hodinách chůze, došel až k železnému mostu. Nejdříve mě to nenapadlo, ale v okamžiku jsem si uvědomil, že jsem na čímsi významném místě. Podivil jsem se zvláštní náhodě či souhře nevyzpytatelných okolností, které mě dovedly na toto místo. Posadil jsem se na lavičku v blízkém parku a bez přemýšlení čekal, co se bude dít dál. Nic se nestalo. Asi jsem usnul, protože když jsem se probral z podivného stavu, byla mi zima a na obloze zářily barevné hvězdy. Měl jsem nevysvětlitelný pocit, že se něco stalo. Něco důležitého, ale ať jsem se sebevíc snažil rozpomenout na nějakou nepatrnou událost, nic se mi nevybavovalo. Byl jsem odpočatý a cítil jsem se plný sil. Náhle jsem si uvědomil, že něco není v pořádku. Rozhlédl jsem se kolem a vtom jsem si všiml, že hvězdy na nebi září v jasných duhových barvách a jsou uspořádány do obrazců a složitých vzorů. Něco mi říkalo, abych se pozorně soustředil a nechal na sebe působit energii z hvězd. Pak se mi naskytlo uchvacující divadlo. V rychlém sledu se mi jako ve snu před vnitřním zrakem objevovaly důležité okamžiky z vlastního života. Byl jsem novorozeně, které prolétlo tunelem smrti a zrození. Byl jsem vystrašeným dítětem, nemocným a opuštěným. Znovu jsem si prožil významné chvíle dětského objevování světa, okamžiky bolestné i uchvacující. Prožil jsem si pád z popelnice a otřes mozku. Ohrožení života, kdy jsem se v zimě topil v hluboké jámě s vodou, když pode mnou praskl led. Jako zázrakem mě zachránil náhodný kolemjdoucí. Byl jsem snílkem a klukem prožívajícím důležitá dobrodružství svého života. Prožil jsem si první okamžik, kdy jsem se jako dítě na letním táboře v noci ztratil a ocitl se mimo náš prostor a čas. Jako noční můra se mi vracely prožité chvíle a odehrávala se ve mně přeměna, jejíchž důsledků jsem si zatím nebyl plně vědom. Uviděl jsem svou první lásku a zklamání. Vývoj a růst. Prožil jsem si všechny ty bláznivé okamžiky a nevysvětlitelné souhry podivných náhod a okolností, kterým jsem nyní na jediný okamžik plně porozuměl. Ocitl jsem se na pokoji ubytovny, kde jsem o Vánocích poprvé vyzkoušel účinky drogy, a najednou mi bylo jasné, že právě tak to bylo jedině možné. Prožil jsem si všechny ty šílenosti, které pak následovaly v nevyhnutelném vývoji. Znovu jsem zažil okamžiky blízké smrti a nedávnou léčbu na protitoxikomanickém oddělení. Vše se odehrálo s nekompromisní jasností a živostí, přesto že se jednalo jen o pár minut podivného vytržení. A ono to neskončilo. Viděl jsem dál. Prožil jsem velké utrpení a beznaděj hraničící se zoufalstvím, rezignaci a prázdnotu. Potom jsem spatřil světelný paprsek vycházející z ryzího krystalu, toulal jsem se po hvězdách a nesl jsem světelnou pochodeň.

Probral jsem se z tranzu a uvědomil si místo, kde se nacházím. Matně jsem si vybavoval několik málo vzpomínek na právě prožité chvíle. Věděl jsem, že jsem myslel na své dětství, vzpomínal na školní léta a probíral jsem se svým feťáckým osudem. Nakonec jsem si vybavil pád do hlubin a gejzír světla. A pak, jako bych nárazem ztratil vědomí, jsem se ocitl opět na lavičce v parku. Probral mě chlad od řeky. Musel jsem nejspíš usnout, protože si nedovedu jinak vysvětlit, že je už tma a na obloze svítí hvězdy. Podíval jsem se na hodinky, které ukazují čtvrt na dvanáct v noci. Asi jsem doopravdy usnul a celou dobu prospal. Zapálil jsem si cigaretu, kterou jsem bezmyšlenkovitě pokuřoval za chůze s vidinou postele v pokoji ubytovny. Odemkl jsem dveře a ani jsem nerozsvítil. Tiše jsem zalezl pod peřinu, abych neprobudil spícího Bohouška a brzy nato jsem sám usnul tvrdým a bezesným spánkem.

 

Osmý den

Když jsem se ráno v půl páté probudil, Bohoušek ještě spal. Tiše jsem vylezl z postele a postavil vodu na čaj. Zvláštní, cítil jsem se odpočatý a v dobré náladě. Na včerejší den jsem si moc nevzpomínal. Věděl jsem, že jsem se vrátil pozdě v noci a že jsem byl u železného mostu, ale co se tam dělo, to pro mě zůstalo tajemstvím. Zalil jsem čaj také pro Bohouška, kterého jsem slyšel vstávat. Chvíli jsem uvažoval, jestli si mám vzít prášky. Uvidím později, zatím mi není špatně. Připravil jsem si do práce svačinu a mezitím přišel do kuchyně Bohouš. Nejdříve si mě nedůvěřivě prohlížel, ale nakonec něco zabručel a zapálil si cigaretu. Než jsem odešel do práce, povídali jsme si o tom, jak se mně líbí na hřbitově a o mém kamarádovi. Bohouš Milana znal a řekl mi, že je to prima kluk, který semtam provede nějakou blbinu a potom toho lituje.

Cestou do práce jsem uvažoval, jak je možné, že se mi takto zlepšila nálada? Východ slunce, azurově modrá obloha s bílými mraky fantastických tvarů, které dráždily mou představivost. Zpěv ptáků a svěží ranní vzduch. To všechno na mě působilo kouzelnou mocí a mimovolně jsem si uvědomoval skutečnou hodnotu těchto prožitků existujících nezávisle na mých představách. Mohu být třeba nemocný a poničený zákeřnou chorobou, a slunce bude stále vyzařovat životodárnou energii. Mohu se nacházet na úrovni primitiva nebo na nejnižším stupni společenského žebříčku, a ptáci budou pořád pět své ranní písně jako signál ohlašující ptačí existenci. A nakonec, až tu jednou nebudu, všechny ty zázraky a projevy života v rozmanitých formách zůstanou zachovány. Mimovolně si uvědomuji vlastní nepatrnost ve srovnání s bezprostředními projevy života, kterými jsem byl na chvíli prosycen. Byl jsem přijat do přírodního království s ryzími zákonitostmi, kde není třeba vymýšlet a používat omezující člověčí pravidla.

Ve vznešené náladě jsem dorazil až na hřbitov, kde chlapi při cigaretě v družné atmosféře řešili problém s výběrem peněz na jablečné víno. Milan, jako nejmladší, měl zajet na kole do bufetu u nemocnice. Automaticky jsem zbystřil pozornost a rychle jsem přemýšlel, jestli nepotřebuji něco v nemocnici. Nakonec to vyřešil Milan, když mi řekl, že mám pokračovat v práci na řadě hrobů, kterou jsme včera začali. A kdyby se náhodou vrátila správcová z podniku dřív, než jak včera odpoledne tvrdila, mám si něco vymyslet. Třeba že si musel nutně odskočit a že se hned vrátí. Chlapi se smáli a bavili se o tom, že správcová stejně Milana dobře zná. Mezitím Milan odjel a ostatní se rozešli po práci. Já jsem se v šatně, která vypadá jako hrobka, převlékl a pak, když jsem z tašky vytahoval cigarety, jsem nahmatal igelitový pytlík, do něhož jsem si včera přesypal všechny léky. Polilo mě horko. Sedl jsem si na bednu a nevěděl jsem, co mám udělat. Nakonec mi v řešení pomohla nastalá situace. Venku volal nějaký člověk a sháněl se po paní správcové. Polkl jsem prášky, které jsem měl připraveny v ruce a rychle schoval pytlík do tašky. Potom jsem zavolal ven, že správcová je na podniku a že se vrátí, jak jsem se dozvěděl od chlapů, až v poledne. Neznámý hlas mi poděkoval a dál bylo ticho. Zaposlouchal jsem se, jestli něco neuslyším. Zvuk letadla, šumění listnatých stromů, které se nacházely v řadách podél hlavních hřbitovních cestiček a občasný trylek ptáka. Musím jít pracovat, napadlo mě, a vůbec se mi nechtělo. Těžce jsem se zvedl, posbíral svoje i Milanovo nářadí, které zanechal opřené u vchodu do šatny, a vydal jsem se do horní části hřbitova, kde se nacházela včerejší nedodělaná řada zarostlých hrobů. S nově získanou chutí jsem se pustil do práce, která mi šla od ruky. Na nic jsem přitom nemyslel. Za chvíli se vrátil Milan a přinesl flašku čůča, jabčáku neboli konzumního jablečného vína.

"Ták, hezky, napiješ se?" zval mě Milan a usadil se do stínu kamenného náhrobku a chystal se kapesním nožem sloupnout umělohmotný vršek z hrdla láhve.

Zapálil jsem si cigaretu a zvažoval jsem, jestli mám na léky pít alkohol. Posadil jsem se naproti Milanovi a nic jsem neodpovídal. Po krátkém úsilí se mu podařilo lahev otevřít. Napil se jako první z plna hrdla a podal mi flašku. Poděkoval jsem a zlehka se napil s tím, že chvíli počkám, co to se mnou bude dělat.

"Proč děkuješ?" smál se Milan a balil si cigaretu z levného tabáku, "s tebou si asi člověk neužije moc legrace."

Nevěděl jsem, co mu mám odpovědět. Nabídl jsem Milanovi cigaretu a svěřil jsem se, že někdy nevím, jak mám na lidi reagovat. Odpověděl mi, že o věcech zbytečně moc přemýšlím. Udivilo mě, jak mě hned napoprvé správně odhadl. Řekl jsem mu na to, že jsem už takový a že se mi to bude snad jednou hodit. Nato nade mnou Milan mávl rukou a rozhodl, že bychom měli jít něco udělat, neboť až se vrátí Božena, paní správcová, bude zbytečný rozruch. Do polední přestávky jsme udělali pěkný kus práce, přičemž jsme vypili víno a dokouřili cigarety. Při práci jsem přemýšlel o tom, co mně Milan povídal, uvědomoval jsem si, že do hřbitovní party nezapadám. Že jsem jiný a mám obrovskou smůlu, že mi nic jiného nezbývá. Anebo přece? Napadly mě stejné myšlenky jako už tolikrát. Až na dno! Musím si prožít vlastní zkušenost. A co když se ve všem mýlím? Raději nemyslet.

Po svačině, kdy jel Milan znovu nakoupit, jsem se nabídl, že půjdu s ním. Věděl jsem už, že se zpátky nevrátím. Správcová ještě nepřišla, a proto jsem jí vzkázal po parťákovi, že mi není dobře, a jak mně včera radila, zajdu si k lékaři. Vzal jsem si ze šatny věci a odešel jsem, aniž bych počkal na Milana, který mě potom předjížděl na kole a se smíchem řval, že jsem stejně blázen. Vůbec to nemyslel zle, a proto mi ani tolik nevadilo, že vystihl můj podivný stav vlastními slovy.

Co bude dál? Nevím, dnes už k doktorovi nepůjdu. O půl druhé jsem dorazil na ubytovnu. Cestou jsem uvažoval, co řeknu na vysvětlení Bohoušovi, a měl jsem štěstí. V baráku nebyl. Osprchoval jsem se, a když jsem se utíral do osušky, zaujaly moji pozornost dvě lahve zastrčené vzadu pod umývadlem. Nejdříve mě napadlo, že si tam Bohoušek schoval nějaké pití, ale když jsem si později zaprášené flašky bez etiket prohlížel, zjistil jsem, že jedna je prázdná a druhá obsahuje zbytek nějakého ředidla. Nedalo mi to, abych si nepřičichl, a vmžiku se mi vybavily vzpomínky na horské lázně, kde jsem pracoval a zažil zvláštní chvíle při čichání rozpouštědla. Docela mě to rozklepalo a zmocnilo se mě silné vzrušení. Po dlouhé době jsem opět pocítil ono zvláštní vytržení spojené s jemnými vibracemi a tajemnem nových dimenzí mimosmyslové existence. Věděl jsem už dávno, že se jednou opět vrátím k čichání. Pokaždé jsem zažíval zvláštní pocit, že mně v čichačské euforii vždy v posledním okamžiku něco nesmírně důležitého uniká mezi prsty. Nikdy jsem se s tím nesmířil a je ve mně hluboko zakódovaná síla a odhodlání odhalit veliké tajemství vlastní existence. Možná jsem skutečně blázen, za něhož mě před pár hodinami označil ve své úpřímnosti Milan, ale já si nemohu pomoci.

Spočítal jsem si, kolik mi ještě zbývá peněz, a už jsem byl rozhodnutý koupit ředidlo nebo vyzkoušet lepidla, o kterých povídali kluci na protitoxikomanickém oddělení v léčebně. S novou chutí, v zaslepujícím vytržení jsem vyrazil do města, abych v drogerii nakoupil vhodné prostředky. S nejistotou a dávkou podezřívavosti jsem sledoval prodavačky, jestli neprokoukly můj záměr. Určitě jsem se musel chovat divně, ale ničeho si nevšimly. Další starost, kam mám jít? Do lesa, na smetiště, nebo počkat, až bude noc? To bych nevydržel. Starý opuštěný barák, napadlo mě a zároveň se mi vybavilo, že kousek od ubytovny se nachází polozbořený objekt, v němž je v přízemních místnostech uskladněn stavební materiál. Dům je obehnán plechovým plotem, a přestože se nachází téměř v centru města, je izolovan od okolního světa. To je přesně to místo, které ke svému experimentu potřebuji. Vzal jsem si s sebou do tašky tužky a sešit na poznámky. Mám zkušenost, že člověk při čichání ztrácí paměť a dostává se do zmatených stavů, kdy se chová jako bez rozumu. Ale vím, že v dané chvíli má toto počínání, pro normální lidi chaotické, konkrétní smysl. Budu si vést záznamy a pak se je pokusím rozebrat a zjistit, co se během prožitků se mnou při čichání dělo.

Nepozorovaně a se strachem, aby mě někdo neviděl, jsem prolezl dírou v plotě poté, co jsem odstranil kus drátu, který držel pohromadě uvolněné plechové pláty. Nezpůsobil jsem žádný rozruch a pokračoval jsem dál v opatrném plížení kolem dřevěných palet s cihlami a v průzkumu zatuchlých prostor opuštěného domu. Prošel jsem zšeřelou chodbou ke schodišti, které vedlo do vyšších pater, a přes kopy rozmanitého harampádí jsem došel k jinému, dřevěnému schodišti vedoucímu na půdu. Při každém kroku se ozývalo nepříjemné vrzání, i když jsem se snažil o co nejopatrnější výstup po zaprášených schodech. Zastavil jsem se a se zatajeným dechem poslouchal okolní zvuky. Až sem nahoru doléhaly tlumené hlasy z ulice. Slyšel jsem tep vlastního srdce, které mi tlouklo vzrušením. Nezjistil jsem žádné ohrožující odezvy a rozhodl jsem se, že zbytek schodiště projdu rychle bez zastávky. Bez problémů jsem se ocitl na půdě, kde bylo cítit suché ztrouchnivělé dřevo trámů prožraných červotočem ve stovkách dírek a chodbiček. Cítil jsem pach myšiny a starého papíru. Když jsem se rozkoukal v přítmí půdních prostor, objevil jsem v jednom zastrčeném koutě starobylé kanape a o kus dál krabice s pomuchlaným novinovým papírem a jutový pytel s nějakými hadry. Opatrně jsem otevřel podkrovní vikýřové okénko, které bylo zašlé špínou a nepronikalo jím téměř žádné světlo, a popotáhl kanape kousek od stěny, tak aby na jeho povrch dopadaly sluneční paprsky. Byl jsem spokojený. Vlastní činnost mě zaujala natolik, že jsem zapomněl i na strach z prozrazení. Vytáhl jsem z tašky sešit, tužku a dvě plechové krabičky s lepidlem, které jsem spolu s igelitovými sáčky koupil v drogerii. Zmocnilo se mě opět netrpělivé vzrušení. Jen zachovat klid a rozvahu. Do sešitu jsem napsal dnešní datum a zaznamenal přesný čas začátku experimentu. Musel jsem se svému počínání smát. Napadlo mě, že kdyby mě zde nyní někdo našel, řekl bych, že provádím pokus pro vědeckou práci na téma "účinky těkavých látek na chování čichače a jeho prostředí". Teď si nejsem docela jistý, co je pravda. Jsem feťák, nebo experimentátor, který provádí vědecký pokus na sobě samém za účelem poznání skutečnosti? Jestli se mám jako feťák zničit, tak tedy metodou vědeckého pokusu. Dost úvah!

Připravil jsem si igelitový sáček a už ve zvláštním tranzu jsem se pustil do pravidelného vdechování koncentrovaných výparů uvnitř sáčku, který jsem si přidržoval na ústech, přičemž jsem zároveň nosem vdechoval malou část čistého vzduchu. Nejdříve jsem vnímal úžasné ticho, uvnitř kterého jsem slyšel čisté ostré zvuky. Jako by se můj sluchový aparát v okamžiku vyladil na nejjemnější frekvenci, kterou není schopno lidské ucho vnímat za normálních podmínek. Slyšel jsem jemné praskání a vrnění, které by se dalo přirovnat ke zvukům elektrického transformátoru, kterým prochází proud o vysokém napětí. Potom se vibrace zvyšovaly do vyšších tónin a přitom jsem prožíval extatické pocity v přílivech až pudového vzrušení. Když jsem otevřel oči, uviděl jsem prostor jakoby prozářen zvláštním světlem, v němž jsem spatřoval všechny předměty ostře a jasně ve světlém stínovém pozadí, jako bych obraz vnímal ve fotografickém negativním i pozitivním provedení zároveň. Vše se odehrálo během asi dvou minut, kdy jsem měl zároveň pocit ubíhajících hodin a nepatrného okamžiku. Ztratil jsem pojem o čase, a nemít na ruce hodinky a záblesk utkvělé myšlenky na experiment, zmizel bych mimo prostor a čas v hlubinách vlastních duševních procesů. Dosáhl jsem první hranice změněného smyslového vnímání. V posledním okamžiku jsem si uvědomil pudový strach, který mi zabránil překročit bariéru, za níž jsem tušil volnost a svobodu v nefyzické existenci.

S nevolí zjišťuji, že jsem si pokydal před nedávnem koupené kalhoty lepidlem. Jsem zmatený, snažím se zasychající skvrny setřít špinavým kusem hadru. Jsem nervózní, nemohu najít sáček s lepidlem. Sešit na poznámky mi překáží. Vytáhl jsem nový igeliťák a druhou plechovku lepidla. Při přípravě sáčku jsem si zapatlal ruce, a nakonec mi to bylo jedno. Zalezl jsem do zastrčeného výklenku půdy a ve dřepu jsem pokračoval ve vdechování jedovatých výparů.

Opět klid a úžasné ticho, bzukot transformátoru a euforie. Jsem nabuzený a rozhodnutý překročit bariéru. Blížím se k důležitému zlomu a uvědomuji si vnitřní hlas, který tiše a naléhavě varuje v opakujících se vlnách v doprovodu syntetických zvuků porouchaného kompaktního disku. J. M. Jarre, Pink Floyd a The Doors, otevřely se mi dveře do uchvacujícího světa projevujícího se v širokém spektru elektromagnetického záření. Objevuje se mi celý vesmír ve všemožných formách své existence, kterým mě provázejí zvláštní milující bytosti se stříbřitě zářícími těly v jemných šupinkách. Kladou mi otázky přímo do mozku telepatickou cestou, využívají tak mého psychického aparátu jako prostředku k navázání komunikace a spojení se světem lidí. Provádějí se mnou inteligenční testy, a když správně odpovídám, plní se mé sny a vlastní představy. Dostává se mi odpovědi na jakoukoliv otázku. Zajímám se o technické vymoženosti, o cestování v čase a o lidskou psychiku. Dozvídám se o informačním poli a o rozdílném čase, který je v lidském přeneseném významu nosičem informace, kdy neexistuje minulost ani budoucnost, vše je obsaženo v jediném jako energie nesoucí pravděpodobnou formu v nekonečných možnostech rozmanitých podob. Dovídám se o existenci vyššího kosmického řádu, kdy planeta Země se všemi svérami existence, tedy i člověčí, jako jedna z omezeného množství v tomto vesmíru, je výjimečná svojí současností a prostorem, v němž se nachází v konstelaci ve vyšším vesmírném řádu. Zjistil jsem nesmírné množství informací, které mi zůstaly uloženy v buněčné struktuře mezi neuronovými spoji centrální nervové soustavy v čele s šedou hmotou, která jediná zůstává zachována, zatímco zbytek lidského organismu postupně během let vzniká a zaniká ve vlastním vývoji, přeměně a stárnutí. Bylo mi dáno spatřit vlastní a člověčí možnosti. Prošel jsem zkouškou a dozvěděl se mnohá tajemství, která se, až se dopracuji vhodného okamžiku, sama projeví v plné síle ve vlastním smyslu. Potom jsem byl informován, že na vše, co jsem právě prožíval, musím zapomenout. Bylo mi nesmírně smutno. Nikoliv že zapomenu, vše je uloženo na dobu neurčitou, ale že ztrácím kontakt s milujícími bytostmi, se kterými jsem spočíval ve výsostném spojení a v naplnění láskou a úplným porozuměním.

Probral jsem se náhle ze zmateného snu. Celé tělo jsem měl ztuhlé a tupá mysl se nebyla schopna zorientovat v prostoru a čase. Všude kolem byla tma a já jsem nevěděl, kde se nacházím a vůbec kdo jsem. Pohnul jsem strnulou rukou, do níž mi začala znovu normálně proudit krev a postupně se mi vybavovaly i vzpomínky. Uvědomil jsem si sebe sama a snažil jsem se dál rozpomenout, kam jsem se to dostal a kde se nacházím. Okamžik jsem měl pocit, že jsem na pokoji oddělení léčebny uprostřed noci. Zašátral jsem rukou kolem, dotkl jsem se nohy a zjistil, že jsem oblečený a obutý. Vtom se mi vše najednou vybavilo. Jsem ubytovaný na bezdomovecké ubytovně, pracuji na hřbitově a dnes odpoledne jsem vylezl na půdu starého baráku, abych uskutečnil pokus s lepidlem. Ale jak to, že je kolem tma? Zmocnil se mě strach. Jak se dostanu po tmě z baráku? Snažil jsem se dál rozpomenout, kudy jsem vylezl na půdu. Škrtl jsem zapalovačem, a když jsem se rozhlédl, spatřil jsem na zemi zmuchlaný igelitový sáček se zbytky lepidla. Plamen zapalovače rozehřál kovové součástky a umělé hmota začala chytat. Uhasil jsem oheň a popaměti nahmatal sáček na zemi. Opatrně, konečky prstů, abych se neumazal od lepidla, jsem se snažil najít otvor, což se mi po chvíli soustředění podařilo. Protrhl jsem zaschlou vrstvu lepidla a igelit jsem nafoukl. Příjemný pach syntetiky a vlna uvolnění. Vdechoval jsem výpary, přestože mě první vdechy pálivě dráždily v krku. Brnění v celém těle a ticho noci. Uvědomil jsem si jemné vrnění a napadlo mě - energie z hvězd. Dostal jsem strach, že mi dojde lepidlo. Vzpomněl jsem si na první sáček, který se mi záhadně ztratil. I potmě jsem se kupodivu popaměti přesunul na kanape, a když jsem zašátral v mezeře mezi zdí a kanapem, nahmatal jsem ztracený igelitový pytlík a taky zavřenou plechovku z poloviny naplněnou zbytkem lepidla. Oddechl jsem si. Už jsem nepřemýšlel nad pokusem. Potřeboval jsem se nyní zbavit napětí a obav, které ve mně probouzela mizerná realita. Potřeba klidu a zapomnění v útěku do nevědomí zvítězila.

 

 

Devátý den

Ráno jsem se probudil prokřehlý zimou a škrábalo mě v krku, jako bych tam měl zapadlé hořké sousto. Sucho v ústech, ucpaný nos a pociťoval jsem obrovskou žízeň. Venku se rozednívalo, řvali ptáci a tupě mě bolela hlava. Když jsem si uvědomil, co se přes noc se mnou asi dělo, bylo mi smutno. Cítil jsem svíravé stahy kolem břicha a chtělo se mi zvracet. Zapálil jsem si cigaretu, která mi vůbec nechutnala. Těžce jsem se zvedl z kanape. Kdybych neměl takovou žízeň, zůstal bych ležet na půdě a bylo by mi to jedno. V tlumeném světle ranního rozbřesku jsem našel správnou cestu ven z domu. Podlamovaly se mi nohy a svět se kolem houpal. Se strachem jsem co nejtišeji, abych neprobudil Bohouška, odemykal dveře ubytovny. Hned z chodby jsem proběhl do koupelny. Zavřel jsem dveře a u umyvadla jsem uhasil žízeň. Když jsem pohlédl do zrcadla, rozbušilo se mi srdce. Uviděl jsem bledou a pohublou tvář se zapadlýma kulatýma očima. Hleděla na mě špinavá stvůra s rozcuchanými vlasy zapatlaná od lepidla a prachu, který vytvářel v zaschlých šmouhách na obličeji strašidelnou masku. Podíval jsem se na sebe a měl jsem pocit, jako bych zhubl o deset kilo. Boty i kalhoty jsem měl také potřísněné zaschlým lepidlem a navíc jsem byl celý špinavý od mouru a prachu. Košili jsem měl na rukávu roztrženou a teprve nyní jsem si uvědomil, že jsem někde ztratil svetr. Umyl jsem si ruce i obličej od lepidla, které nechtělo pustit. Třel jsem si ústa mokrým ručníkem, až jsem si sedřel kůži na rtu. Cítil jsem se mizerně a vzal jsem si dávku léků. Musím se vzpamatovat a srovnat si v hlavě, co bude dál.

Zapálil jsem si v kuchyni cigaretu a po chvíli jsem se cítil líp. Uvařil jsem čaj a snědl oplatek. Bylo mně jasné, že takto nemohu jít do práce. Včera jsem odešel před koncem pracovní doby a řekl jsem parťákovi, že musím k lékaři. Co řekne doktor, až uvidí, v jakém jsem stavu? Nepošle mě zpátky do psychiatrické léčebny?

Musím si zajít do skříně na pokoj pro čisté tričko, napadlo mě. Opatrně, abych neprobudil Bohouše, jsem otevřel dveře. Nikdo v pokoji nebyl. Oddechl jsem si a posadil se na postel. Na nočním stolku jsem uviděl lístek, na kterém jsem měl zprávu od Bohouše, že se po mně ptal kurátor a že jsem se měl včera zastavit na úřadě. S tlukoucím srdcem jsem si uvědomil, že jsem na to docela zapomněl. Vypadlo mi to docela z hlavy. Dnes je středa a na úterý jsme měli domluvenou schůzku. Zmocnil se mě zmatek. Přece takto nemohu jít za sociálním kurátorem a omlouvat se za minulý den. Musím k doktorovi, protože mi včera bylo špatně. Převlékl jsem se do čistého trika a vyprášil kalhoty. Trochu to pomohlo, vypadá to jako pracovní oděv. Snad si lékař ničeho nevšimne. Bylo sedm hodin, a přestože jsem se cítil unavený a nejraději bych zalehl do postele, vypravil jsem se na cestu k lékaři.

Měl jsem štěstí, v čekárně jsem byl mezi prvními pacienty. Bylo mi horko a cítil jsem se mdle. Dokonce mě jedna paní chtěla pustit před sebou. Šlo to rychle, ani jsem se nenadál a stál jsem v ordinaci před paní doktorkou. Řekl jsem jí popravdě, že jsem se před nedávnem vrátil z léčení a že se necítím dobře. Zdravotní sestra hlásí, že u nich nemám dokumentaci, a doktorka zjišťuje, že jsem neprošel ani vstupní prohlídkou. Podivuje se razítku zaměsnavatele v občance a nakonec mi sděluje, že to není její starost. Řekla mi, že si vyžádá moji zdravotní dokumentaci a zatím že zůstanu doma. Léky žádné nedostanu, protože neví, co mně může předepsat. V pátek se mám opět ukázat. Všechno proběhlo rychle, ani jsem se nenadál a stál jsem venku s pracovní neschopenkou v ruce. Pak jsem zašel na podnik do účtárny, kde jsem doklad odevzdal, a správcové na hřbitově jsem nechal vzkázat, že jsem nemocný. Měl jsem to za sebou. Venku jsem se posadil zničeně na obrubník chodníku a zvažoval, co dál.

Už mi na ničem nezáleží. Možná bych se měl vrátit do léčebny. Primář mi říkal, že kdyby to se mnou mělo venku dopadat zle, mám se zavčas vrátit na oddělení, dokud se docela nezničím. Je mi smutno. Celá léčba byla k ničemu. Zajít za kurátorem, na to nemám odvahu. Neumím si vymýšlet. Řekl bych mu pravdu a co by následovalo potom, nevím. Cítím práznotu, nic nemusím a nic se mně nechce. Těžce jsem se zvedl z chodníku a odešel jsem někam směrem k parku. Obloha se zatáhla těžkými mračny a schyluje se k dešti. Kráčím dlouhou ulicí a chce se mi spát. Začlo drobně pršet a kapky deště mě šimrají v obličeji jako slzy. Příroda pláče, napadlo mě a uvědomuji si, že nejsem docela sám. Začala mi být zima a vzpomněl jsem si na svetr, který jsem ztratil nejspíš na půdě starého baráku. Měl bych se tam zajít podívat. Ta myšlenka mě zaujala natolik, že jsem zvažoval dál, jestli by nestálo za to, koupit celou lahev rozpouštědla. Představa nabízejícího se vzrušení se mě celého zmocnila. Už jsem neuvažoval. Bylo mi to jasné! Objevil se motiv, stejně nemám o co přijít. Až na dno!

Vše proběhlo hladce. Koupil jsem plechovou lahev rozpouštědla a prodavačce to bylo lhostejné. Vyšel jsem z drogerie a za pět minut jsem už stál před známým barákem. Ve vhodném okamžiku jsem prolezl připravenou dírou v plotě a pak rychle přízemní chodbou a po schodech jsem vyběhl rovnou na půdu, kde jsem i okamžitě našel na zemi ztracený svetr. Posadil jsem se na kanape a vytáhl koupenou lahev. Osvěčeným způsobem jsem dozickým klíčkem opatrně prorazil umělohmotné víčko a k vzniklému otvoru přiložil složený kapesník. Když jsem otočil lahev dnem vzhůru, mohl jsem se zaposlouchat do jemného zvuku do ní vnikajících bublinek. Po chvíli natáhl kapesník správné množství těkavé tekutiny. Hlavně nezapomenout uzavřít vršek lahve a potom už jen složit kapesník do dlaní a vdechovat přes vlhkou tkaninu potřebný vzduch. Při prvním vdechnutí jsem měl pocit, že se mi trhají plíce. Řezalo to v krku a zalapal jsem po dechu. Opatrně jsem to zkusil znovu a nastoupily známé pocity ticha, vibrací a vytržení. Uviděl jsem, jak půda ožívá různými stíny a pohyby. Věděl jsem, že si toho nemusím všímat, čekal jsem na hranici, kterou musím překročit, abych se dostal do říše splněných přání. Najednou si na všechno vzpomínám. Na včerejší noc a udivuje mě, jak jsem mohl ráno na úžasné prožitky zapomenout. Za jistou hranici jsem se však nedostal. Pouze jsem tušil ono tajemné, co nepřestávalo budit mou touhu po skutečných prožitcích. Čichal jsem intenzívně do okamžiku, kdy jsem ztratil vědomí. Když jsem se probral, našel jsem na podlaze kapesník od prachu. Znovu jsem nasál rozpouštědlo a s šíleným odhodláním sebevraha jsem se opět toužil přiblížit k hranici euforie a ztráty vědomí za doprovodu barevných snů a zmatených vizí. Ztratil jsem pojem o čase a nacházel jsem se na hranici mezi životem a smrtí. Probral jsem se druhý den ráno s prázdnou lahví a neměl jsem jistotu, kolik dní jsem na půdě pobýval.

 

Desátý den

Bolelo mě břicho a pociťoval jsem žízeň. Byl jsem zmatený. Smál jsem se znovu a znovu podivnému zvuku vlastního hlasu, který jsem nepoznával. Slezl jsem z půdy a bloudil prostorami baráku, protože jsem nemohl najít východ. Tady byly přece dveře. Posadil jsem se na zem a snažil jsem se soustředit myšlenky. Mohl bych vylézt oknem, rozhlížel jsem se po místnosti a můj zrak padl na dveře. Zvedl jsem se a dovrávoral k objevenému východu. Chvíli mi trvalo, než jsem zjistil, jak se dveře otevírají. Když jsem scházel po schodech, uklouzla mi noha a sletěl jsem po hlavě dolů. Nic se mi jako zázrakem nestalo. Oslnily mě bodavé sluneční paprsky. Chvíli jsem mžoural kolem sebe a s obtížemi přemítal, co dál. Mám sucho v ústech a nakonec utkvělá představa něčeho se napít rozhodla. Kousek odtud je samoobsluha, kde si mohu něco na uhašení zmáhající žízně koupit.

-

"Haló, pane!" probral mě něčí hlas.

"Stalo se vám něco?" uvědomuji si další hlasy. Najednou jsem se docela probral a uvědomil si, že sedím na schodech před samoobsluhou zády opřený o odpadkový koš. Mám strach otevřít oči. Až když jsem uslyšel ženský hlas, který se nabízel, že zavolá záchrannou službu, otevřel jsem oči a řekl, že jsem v pořádku. Stálo nade mnou pár lidí a starší pán sděloval ostatním, že ze mě cítí ředidlo. Někdo řekl, že jsem zfetovaný a že by spíš měli zavolat veřejnou bezpečnost. Rychle jsem řekl, že mi opravdu nic není, a zvedl jsem se k odchodu.

"Zapomněl jste si tady tašku," volá za mnou paní. Nejraději bych utekl, ale vrátil jsem se pro věci, které jsem nechal ležet na schodech.

Byl jsem celý špinavý od prachu a omítky, a přestože jsem sám nic necítil, napadlo mě, že musím pořádně smrdět syntetikou. Odešel jsem na ubytovnu, abych se dal do pořádku.

Bohouš byl na pokoji, slyšel jsem zvuk rádia. V koupelně jsem zjistil, že mám na obličeji zaschlou krev a na hlavě pořádnou bouli. Opláchl jsem se studenou vodou, abych se probral a vypucoval si špinavé oblečení. Bohouš si mezitím postavil v kuchyni vodu na čaj, a když jsme se míjeli, neodpověděl mi na pozdrav. Lehl jsem si oblečený na postel a koukal do stropu. Za chvíli si přinesl Bohouš čaj a stroze mi řekl, že byl na baráku správce a ptal se na mě. Nevěděl, co mu má říct. Taky zde byl už dvakrát kurátor a vzkazuje mi, pokud se objevím na ubytovně, že sem odpoledne příjde a mám na něj počkat. Volali mu z technických služeb. Nic dalšího Bohoušovi neřekl. Nevím, o čem bych se měl s kurátorem bavit. Řekl jsem Bohoušovi, že mám pracovní neschopenku.

"Na to, abys mohl fetovat!" vybuchl podrážděně Bohouš. "Myslíš si, že to na tobě nikdo nepozná? Podívej se na sebe, jak vypadáš!"

Nevěděl jsem, co říct. Musím pryč, napadlo mě. Sbalil jsem si pár věcí do batohu a rozloučil jsem se.

"Kam chceš jít?" zeptal se mě už mírněji Bohouš.

"Nevím," odpověděl jsem upřímně a povzdechl si: "Snad mě něco normálního napadne."

Unaveně jsem odešel, a když jsem zavíral dveře, slyšel jsem ještě Bohouše, jak za mnou volá, co má říct kurátorovi, až se tu objeví. Nevím, pomyslel jsem si a naplněn svíravým pocitem smutku v hrudi jsem odešel do města.

Na ulici jsem si koupil zmrzlinu, abych mohl zajíst prášky. Procházel jsem potom místy, kde jsem předpokládal, že se nesetkám s kurátorem a nikým známým. Na ubytovnu se už nechci vrátit. Z chůze se mi podlamují kolena a chvílemi na mě jdou mrákoty. Měl bych se najíst, zvažuji a vzpomínám, kdy jsem naposledy pořádně jedl. Kousek odtud je nádražní restaurace. Rozhodl jsem se zkusit se dosyta najíst a zaplnit pokažený žaludek. Cestou na nádraží mě napadlo, že bych se mohl zajet podívat do rodného města. Nějak to dopadne, co tady a co tam? Nemám co pokazit, horší to už být nemůže. Na nádraží jsem si koupil jízdenku a zjistil, kdy mi jede vlak. Mám chvíli čas. Šel jsem si koupit něco k snědku.

Celou cestu jsem prospal a kdyby mě paní, která si mě pamatuje z bydliště, včas neprobudila, nepřestoupil bych na správný vlak a jel bych dál do hor. Takto jsem mohl k večeru vystoupit na známém nádraží v konečné stanici rodiště. Matku jsem doma nenašel a nikomu jinému z rodiny jsem se nechtěl ukazovat na oči. Zašel jsem rovnou do hostince na náměstí, kde jsem předpokládál že najdu alespoň někoho z kamarádů, který by mě nechal u sebe přespat jako za starých časů.

Od číšníka jsem se dozvěděl, že Děs sedí v kriminále, Škvarek se odstěhoval a Miroš si našel ženskou a dal se na slušný život. Ze staré party už ve městě nikdo nezbyl. Objednal jsem si tlačenku s cibulí a přemýšlel nad tím, proč jsem zůstal sám. Přisedl si ke mně Pepíček, kterého každý znal jako místní veselou postavičku. Poručil jsem mu pivo a na půl ucha poslouchal jeho bláznivé historky. Nakonec mi nabídl, že jestli nemám kde přespat, mohu zůstat přes noc u něj. Poděkoval jsem mu a řekl, že uvidím. Zaplatil jsem útratu a šel jsem se projít po známých místech, která ve mně vyvolávala smutek a melancholické vzpomínky na dětství. Kam jsem se to dopracoval? Snil jsem o velikých věcech, objevech a poznání. Jako dítě jsem toužil po tom, stát se spisovatelem. Dnes je ze mě troska a ztracená existence. Setmělo se a uvažoval jsem, jestli mám přijmout Pepíčkovu nabídku. Vrátil jsem se na náměstí a nakonec jsem se rozhodl, že přespím ve starém opuštěném hostinci jako už tolikrát. Prolezl jsem dírou ve zdi a chodbou prošel k vyraženým dveřím. Nic se zde nezměnilo. Na zemi se válí slamník a stará deka. Posadil jsem se a zapálil si cigaretu. Jsem hrozně unavený a slyším, jak mně buší srdce. Hlavou se mi honí zvláštní myšlenky, vzpomínám na vlastní život a snažím se přijít na to, kde se stala chyba. Ochladilo se, a kupodivu mi to nevadí. Nacházím se ve stavu klidu a smíření se s osudem. Přestože jsem zesláblý, nemohu usnout a vůbec mně to nevadí. Jako by čas zvolnil své tempo a i myšlenkové obrazy rodící se spontánně v mém vyčerpaném mozku plynou pomalu. Nikam nespěchám a cítím se nesmírně starý. Jako bych prožil život ve zrychleném filmu, kdy zběsile letící obrázky a děje se mění ve vybuchujících gejzírech barevných proudů a rotujících spirál podél rudé nitky jako příčinné osy táhnoucí se prostorem černého světla, ve kterém vše vzniká a zaniká. Zaposlouchal jsem se do hluboce znějícího zvuku a vzpomněl jsem si na příhodu z dětství, kdy mě tentýž jednotvárně vibrující nízký tón vyděsil vprostřed noci s utkvělou představou, že kolem prošla smrt. Nejpodivnější na tom byla zvláštní souhra okolností, za kterých právě v tu noc zemřela stará sousedka. Babička mi později vysvětlila, že jsem byl výjimečně citlivé a vnímavé dítě a že tato schopnost se v našem rodě dědí už po generace. Opět slyším podmanivý zvuk, který mě kdysi vyděsil, a dnes se mě zmocňuje klid a úleva. Vím už, co to znamená. Konec a jistota, že se konečně zbavím strachu a bolesti. Cítím, že se usmívám a prostor je najednou prozářen nesmírným světlem a milostí, kterou jsem sám prostoupen. Ocitám se náhle v energetickém poli ryzí moudrosti a spočívám v jediném bodě prostoru před osudovou volbou. Znám odpovědi na všechny otázky, v kterých jsou odpovědi již obsaženy. Mám už nyní jasno a vím, co bude následovat. Překročil jsem hranici a vracím se zpět s pocitem pokory a jistoty.

-

Do rána jsem nespal a vážně přemítal o vlastní budoucnosti. Mám teď před sebou spoustu práce. Budu se učit a budu žít, abych mohl pomáhat lidem. Spatřil jsem začátek stezky, po které jsem se z vlastního rozhodnutí vydal. Už se nemohu dočkat rána, až pojedu zpět na oddělení léčebny, kde chci učinit první důležitý krok na těžké cestě, kterou nyní spatřuji v jasných a živých obrazech před sebou.