Aplikační místnosti nebo šlehárny?

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se v protidrogové politice do centra pozornosti široké veřejnosti, zdravotníků a nakonec i politiků dostal kromě stávajících “pilířů” (represe, prevence a abstinenční léčby) nový přístup – “harm reduction” čili “snižování škod.” Povýtce pragmatické a často kontroverzní metody, které používá, si kladou za cíl zmírnit rizika, které (především injekční) užívání drog přináší společnosti “díky” uživatelům, kteří s tímto škodlivým návykem nejsou schopni nebo ochotni přestat. Filozofie snižování škod je vedena především postojem “používejme to, co funguje.” Možná i to je důvod překotného rozšiřování aplikačních místností v posledním období.
 
Aplikační místnosti (též “centra hygienické aplikace”) představují zdravotnická zařízení, v nichž si mohou závislí za hygienických podmínek a beze stressu aplikovat přinesenou drogu; v některých zemích je jím dokonce droga (většinou farmaceuticky vyrobený heroin) vydávána.
 
Aplikační místnosti si kladou za cíl
 
1) odstranit šíření nemocí, přenosných krví (AIDS a záněty jater typu B a C) mezi závislými a zabránit jejich “vynesení” do populace, která drogy neužívá
2) zabránit úmrtí na předávkování mezi závislými
3)významně snížit nebezpečí poranění dětí i dospělých o odhozené jehly na ulicích, hřištích, v parcích apod. (uživatelé v místnostech si drogu aplikují sterilními nástroji, které jim jsou vzápětí odebrány)
4)snížit užívání na veřejných místech (průjezdy domů, ulice atd.), které vyvolává veřejné pohoršení a mohlo by působit návodně pro děti a mládež
5)dostat závislé uživatele do pravidelného kontaktu s lékařskou a další pomocí (což mimo jiné zvyšuje možnost převedení na substituci typu metadonu nebo dokonce abstinenčně orientovanou terapii v okamžiku, který je pro to vhodný)
 
Všechny existující místnosti mají status zdravotnických zařízení, zaměstnávají zdravotnický personál a sociální pracovníky a řídí se přísnými, přesně definovanými pravidly, čímž se významně liší od divokých “šleháren” typu curyšského “drogového parku” ze sedmdesátých let i od “drogových bytů,” jak je známe z České republiky dnešních dnů.
 
Aplikační místnosti zavádějí přísná kritéria pro ty, kteří je chtějí využívat. Většinou mezi ně patří

S aplikačními místnostmi bývá vesměs spojena možnost oprat si šatstvo, někdy pořídit si obnošený oděv a v některých případech i charitativní potravinová a vitaminová pomoc.
 
Základní podmínkou zvýšení bezpečnosti a komfortu všech občanů díky aplikačním místnostem (jinými slovy především zamezení porušování veřejného pořádku závislými a snížení rizika poranění o jehly a následné nákazy) je shoda a těsná spolupráce zřizovatele zařízení (jímž většinou bývá obec a v některých případech církve) s policejními orgány a státním zastupitelstvím. Obce ve všech známých případech výslovně podporují – a to v některých případech i finančně – zvýšenou přítomnost policie v okolí aplikačních místností, aby tak zabránily dealingu a/nebo veřejnému užívání při čekání na vpuštění do aplikační místnosti.
 
V posledních několika letech byly aplikační místnosti zakládány především v evropských zemích, když prvním státem, který z nich učinil standardní a oficiální součást své protidrogové politiky, bylo Německo. Přijetí příslušného spolkového zákona v únoru 2000 se setkalo s vyjádřením nesouhlasu ve Výroční zprávě INCB (Mezinárodního výboru pro kontrolu drog - informační agentura OSN bez výkonných pravomocí). Německo vyjádřilo ochotu obhájit svůj postup před příslušným mezinárodním soudem, INCB však žádný podnět k soudu nepodal a Výroční zpráva INCB z roku 2001 se nese ve znatelně smířlivějším tónu – pravděpodobně zejména proto, že Úmluvy OSN o kontrole narkotik výslovně dovolují používání drog za “vědeckými a zdravotnickými účely” a německé aplikační místnosti jsou z definice zdravotnickými zařízeními.
 
Během posledních dvou let došlo po ověření úspěšnosti aplikačních místností ve smyslu dosažení cílů, jež si kladou (viz výše) k jejich dalšímu rozšíření: v Evropě jsou dnes aplikační místnosti bez vydávání heroinu zavedeny kromě Německa ještě v Nizozemí, Švýcarsku a Luxemburgu. Heroin k aplikaci je vybraným závislým vydáván ve Velké Británii, některých holandských zařízeních, ve Švýcarsku a ve Španělsku, zavedení tohoto způsobu minimalizace škod se chystá v Rakousku a Portugalsku.
 
Nejnověji byly aplikační místnosti zoficiálněny v Austrálii otevřením církevního zařízení tohoto typu v Sydney; novinkou je též vývoj v Kanadě, kde podporu “centrům hygienické aplikace” ve Vancouveru vyjádřil Robert Lesser, velitel protidrogových jednotek Kanadské policie (RCPM).
 
V České republice se o aplikačních místnostech zatím vedly úvahy pouze pro centrum Prahy, které je z České republiky nejvíce postiženo negativními jevy, souvisejícími s veřejným užíváním drog. Podnět k jejich zřízení podaly v roce 1999 příslušné odbory Městské části Prahy 1 prostřednictvím místostarostky pro sociální a zdravotní problematiku Mgr. Pavly Kafkové. Následovaly dva roky diskusí, završené návštěvou některých zastupitelů a přizvaných odborníků v obdobných zařízeních ve Frankfurtu nad Mohanem a Hamburgu.
 
Na sklonku loňského roku došlo k hlasování obecního zastupitelstva, které záměr stát se zřizovatelem aplikační místnosti těsnou většinou odmítlo a k řešení tohoto problému, přesahujícího hranice jedné městské části, vyzvalo Magistrát hl. m. Prahy.
 
Ten minulý týden odmítl nejen zřízení aplikačních místností, ale i podporu programům výměny injekčního nářadí a dalším ve světě běžně prováděným způsobům ochrany společnosti před negativními důsledky užívání drog. Tato zdravotní opatření se rozhodl nahradit tvrdším prosazováním represe a náměstkovi pro zdravotní péči Otto Köchnerovi nařídil v tomto smyslu přepracovat program magistrátní protidrogové politiky.
 
MUDr. Tomáš Zábranský
Ústav preventivního lékařství
LF UP Olomouc
psáno pro Listy Prahy 1 a Neviditelného psa