DROGA JAKO PAKLÍČ

“Příliš si nevybavuji, jak jsem se dostal do psychiatrické léčebny. Jenom si matně vzpomínám, že mě tam někdo přivedl. Potom jako bych procházel nějakým snovým světem, všechno bylo zahaleno šedou mlhou, která se občas protrhla a já něco málo mohl spatřit. Co si uvědomuji jako výrazné, byl rachot centrálního klíče v zámku. A pak chodba působící jako tunel, kachličky, sterilita, desinfekce, personál v bílých pláštích... Když na to dnes vzpomínám, připadá mi téměř neuvěřitelné, že se to událo.”

Jiří Minarčík má období závislosti na drogách už za sebou. “Pět let jsem pracoval na tom, abych je nebral.” Silou vůle, kterou měl vždycky abnormální, se mu podařilo vrátit zpátky do našeho rozměru, do způsobu vnímání a způsobu existence, který byl nám, lidským bytostem, určen. Dnes z něj přímo vyzařuje vnitřní ukázněnost a řád. V Šumperku, kde pracuje jako terapeut, založil společně se svým kamarádem poradenské středisko DOMUS pro pomoc lidem, kterých se droga už nějak dotkla. V roce 1997 vyšla ve vydavatelství MAŤA jeho kniha “Čtvrtý rozměr závislosti”, ve které popisuje své zážitky z doby závislosti na drogách a cestu zpět do normálního života.

Rozmanitost vesmíru

Mojí zálibou odjakživa byly otázky týkající se vesmíru, jeho dimenzí. Bádal jsem a vnitřně hledal, což mě vedlo k četbě klasiků, jako je například Albert Einstein. Studoval jsem o něm knihu, kterou napsal nějaký Rus. Bylo to nesmírně složité, vyčerpávalo mě to, ale zároveň naplňovalo nesmírnou radostí. A najednou se stalo to, že jsem prostě pochopil. Je jedno jak, je jedno co, je jedno, jestli to byla teorie relativity. Byl jsem ve stavu, kdy jsem věděl, že prostor kolem nás má spoustu tvarů, možností, dimenzí. tehdy jsem došel k přesvědčení, že záleží na člověku, jestli ten prostor, to nekonečno obydlí, nebo ne. Jestli využije těch nejrůznějších možností. Jestli je vůbec postřehne. I přímka mě může dovést zase zpět, do původního místa. Existuje tolik alternativ. Vlastně všechno, co je, existuje v nekonečné rozmanitosti. To mě vždycky přitahovalo, toužil jsem všechno vědět, poznat a prožít.

Droga jako paklíč

Dalo by se říct, že jsem drogy používal z jakýchsi “studijních a bádacích důvodů”, dopomáhal jsem si do jistých stavů vědomí, do jiných rozměrů. Ovšem je to, jako byste si otevírali paklíčem dveře do míst, kam prostě ještě nemáte přístup. Jako byste porušili nějaký vesmírný zákon a vstoupili někam, kam si ještě nezasloužíte vstoupit, protože nejste dostatečně připraveni, nejste na takovém vývojovém stupni. Jako byste si brali něco, co vám nepatří. Použili jste paklíče namísto toho, abyste pracovali na sobě a do oněch stavů se dostávali přirozenou cestou.

Bariéry

Než se ale člověk vůbec dostane pomocí zážitku s drogou nebo látkou, která má schopnost “otevírat”, do nějaké sféry, kde skutečně dochází k poznání, musí si projít i určitými bariérami. První z nich jsou zvukové efekty, různá vrnění, hluky, zvláštní zvuky. Člověk je překvapen, zaskočen, nečeká to, neví, čemu to přisuzovat. Každý, kdo se přiblížil k této hranici poprvé, se vždycky vrátil zpátky. Neznám nikoho, komu by se to podařilo hned. Ovšem i toto je po návratu zpět většinou vnímáno jako pozitivní zážitek, jako úžasné uvolnění, člověk má pocit, že zažil něco ohromného, něco, co mělo čtvrtý rozměr. Někomu to třeba zas tolik neřeklo a je pro něj lepší knedlo vepřo zelo. Většinou jsou ale ohroženi lidé, kteří tíhnou k nějakému tajemnu, fantastičnu, hledání. Když člověk překročí zvukovou bariéru, nastupuje další - vizuální. Objevují se různé paobrazy, barvy, světla. Pokud jde o mě osobně, vnímal jsem velice intenzivně nejrůznější vibrace, zvuky ve vysokých tóninách, zvonkohry, ultrazvuk, transformátor. Nevnímal jsem paobrazy, ale úplné gejzíry světel, viděl jsem barevný film, ale neuvěřitelně zrychlený, viděl jsem stromy s aurou, vnímal jsem krásné barvy, ale nebyly to obyčejné barvy, byly to barvy jako zdroje energie, světla. Byl jsem schopen vnímat lidi i za rohem, souviselo to s čichovými vjemy, kolem prolétla moucha, ale já ji vnímal jako rachot tryskáče, v noci na ztichlé noční ulici s otevřeným nebem jako bych slyšel hudbu z vesmíru. V této fázi se člověku probouzejí i různé tvůrčí schopnosti, jako by se člověk napojil na nějakou informační databanku. Člověk má možnost vracet se kamkoliv, promítat si různé filmy, může cestovat do jiných světů.

Další bariérou je setkání s bytostmi. Tato bariéra je individuální a má spoustu rozměrů. Pokud jde o můj osobní prožitek, tak mohu říct, že jsem se setkal s láskyplnými vyspělými bytostmi, které mě vždycky vedly k tomu, abych se vrátil zpátky. Nevnímal jsem je zrakem, byla to spíš určitá energie, vnímal jsem intenzivní pocit lásky a souznění. Neverbálně jsme spolu rozmlouvali o všem možném, o různých objevech, principech, o cestování v čase, o tom, jak funguje mozek. Ptal jsem se a ony neverbálně odpovídaly, jako by se jednalo o přímý záznam do šedé hmoty CNS. Je zajímavé, že když jsem se zeptal na smysl člověka, na to jediné neodpověděly. Tyhle bytosti mě ovlivnily nejvíc. Když jsme se loučili, řekly mi, že mi vymažou paměť, že si nebudu z našeho setkání nic pamatovat. V nejhlubší pokoře jsem prosil, aby to pro mě nebylo navždy uzavřené. Potom mi bylo dovoleno, že to tak může zůstat, že si to sice budu pamatovat, ale nebudu z toho smět čerpat a bude záležet jen na mém úsilí, jestli se k tomu dopracuji sám. Je to jako když člověk vlastní krásnou knihu, ale musí se naučit řeč, ve které je napsána, aby si ji mohl přečíst. Nic není zadarmo, ke všemu se člověk musí dopracovat svým úsilím. Láskyplný a nádherný stav, který jsem zažil s těmito bytostmi, si však pamatuji, nosím ho s sebou a mám v sobě touhu ho nabízet a rozdávat.

Pomáhat ostatním

Velice výrazně mě ovlivnil jeden z posledních zážitků, kdy jsem ještě bral drogy. Vypadalo to pro mě, jako bych umřel, prožil jsem si něco zvláštního. Je těžké popsat, co se tehdy událo. Vím, že jsem si zpětně prožil celý svůj život, byl jsem v nějakém světle, které bych nazval informačním polem, kde mi bylo dáno nahlížet věci minulé i budoucí. Měl jsem možnost se vidět. A tehdy jsem prožil něco úžasného, něco velmi silného, co ve mně zůstalo. A slíbil jsem si, že se budu věnovat pomoci lidem. Ten slib, pod vlivem toho úžasného zážitku, ve mně zůstal a stal se pro mě něčím ohromně pozitivním. Kdykoliv je mi špatně, vzpomenu si na tento okamžik a odněkud z podvědomí se mi vynoří hluboký smysl toho, co dělám.

Autogenní trénink

V léčebně jsem se poprvé setkal s autogenním tréninkem, což je způsob relaxace, uvolnění těla a mysli, kdy se jakoby spouštějí podvědomé mechanismy samoléčby organismu, regenerace. Zjistil jsem, že je mi to velice blízké, že se takto člověk může uvolňovat i v běžném životě, aniž o tom něco ví, a právě tohle bylo v léčbě rozhodující. Tady jako bych stanul na prahu čehosi, co mi dávalo možnost poznat, že v životě člověka lze prožít spoustu úžasných zážitků i bez drog a návykových látek. Začal jsem se tedy intenzivně věnovat autogennímu tréninku a potom už byl jen krůček k meditaci a koncentračním cvičením. Vlastně jsem začal pracovat na tom, aby mé tělo a má mysl co nejlépe fungovaly, aby se mi staly jakýmsi prostředníkem. Došel jsem k tomu, že dokáži nyní prožívat daleko intenzivněji věci a pocity, než když jsem byl na drogách. To mě činí spokojeným, svobodným, nezávislým. Uvědomuji si jako nikdy předtím, jak je život krásný, kolik dává člověku šancí a možností. A záleží jen na člověku, jestli vynaloží úsilí na jejich realizaci.

Text  Hana  Poltikovičová
(převzato z časopisu VITAL 1996)