Sedm týdnů v Nepálu a Indii
Lidové noviny (6. 10. 2001)
autor: Marta Švagrová
 
Sedm týdnů strávil Daniel Hůlka a jeho osm přátel na romantickém" výletě do Himálaje. Jeli a šli Nepálem a Indií, překonali strasti fyzické i psychické a z romantiky zbyla tvrdá zkušenost pohodlím zhýčkaných Evropanů, kteří se odvážili tam, kam běloši nikdy nechodí. Většina z nich ví, proč. Marta Švagrová
 
LN: Vypadá to, že jste si s kamarády vyšlápli na hodně nebezpečný výlet. Můžete už, s třítýdenním odstupem, zhodnotit, jestli to stálo za to?

Jsem strašně rád, že jsem tam byl. Ale musím přiznat, že jsem chvílemi - a bylo těch chvil hodně - nebyl vůbec rád, že tam jsem. Jel jsem s představou, že se nebudu chtít vrátit, jak mě tam všechno osloví - hory, náboženství, způsob života. No prostě - romantika veliká.

LN: A nebylo to tak?

Všichni jsme se shodli na tom, že největší zkušeností, kterou to člověku dá, je, že si strašně začne vážit všeho, co má. Nepálem i Indií putujete strašnou bídou, a i když o tom leccos člověk čte, realita ho stejně zaskočí. Romantický vandr po horách? Když jde o život, romantika končí. LN: Byli jste ale skoro na střeše světa". To něco znamená. Koneckonců, přežili jste... Předesílám, že hory miluju. Vyrůstal jsem na horách, do hor se chci zpátky odstěhovat. Nikdy se mi do té doby nestalo, aby mi na horách bylo špatně, ať jsem byl kdekoli. Tentokrát se to ale stalo. Nevím, jestli se to takhle dá říct, ale ty hory nás prostě vůbec nepřijaly: dobře, my tě tady strpíme, ale dávej si dobrý pozor, protože my ti rozhodně nepomůžeme v ničem a při sebemenší chybě tě zabijeme. Překvapilo mě to, nebyl jsem na to připravený, nikde na horách jsem to doposud nezažil. Vlastně musím říct, že jsem se nikdy neocitl v tak nepřátelském prostředí.

LN: Spravedlivě budiž řečeno, že ty hory vás samy nezvaly. Proč jste se tedy pouštěli do tak riskantního podniku?

Já to na ně taky nesvaluju. Byli jsme v zajetí těch svých romantických představ. Chtěli jsme se dostat do míst, kam nikdo nikdy nechodí a kde nikdo nežije. Teď už aspoň víme, proč se tam žít nedá. Všude pusto, od čtyř a půl tisíce metrů nad mořem neroste ani tráva, všude jsou jenom kameny, písek a ledovec. Tam výš se vlastně už není ani na co dívat. A přichází pocit beznaděje: prší, je chladno, únava nekončí a k nejbližším lidem je třeba sedm dní pěšky. Na cestu zpátky nezbývá dost vody ani jídla, takže nemáte na vybranou, musíte dál, i když je jasné, že to bude ještě těžší. Horší by už asi byl jen pocit, že jsme neobstáli.

LN: Na pokraji sil, ale zvládli jste to nakonec všichni. Co udělá taková výprava s přátelstvím?

Všichni jsou to moji velmi dobří kamarádi mnoho let, a proto si můžu dovolit o nich říct, že je to banda děsnejch šílenců. Vždycky, když nás zkušení varovali, kudy rozhodně nemáme jít, protože cesta je nejistá a nebezpečná, krátce jsme se poradili a vydali se právě po ní. Ale i když každý z nás prožil svou velkou krizi, každého z nás postupně postihla nemoc, pokaždé se našel jeden, který ty druhé podržel. Ráno se probudíte zmožení ze včerejších deseti hodin cesty. Je mokro, mlha a zima. A jeden - kupodivu pokaždé to byl někdo jiný - najde sílu se rozchechtat a ukazovat, jak jsou ty hory krásné a tvrdit, že nás dnes čeká něco úžasného.

LN: A čekalo?

Samozřejmě, že to bylo úžasné. Ale jinak, než jsme si původně mysleli.

LN: Co bylo nejlepší?

Asi lidi. Obyčejní, přátelští, vstřícní, v Nepálu i v Indii. Takové jsem poznal třeba v Lehu v severní Indii, v domorodých částech města, kde nejsou muslimští obchodníci, ale jenom Tibeťani a Šerpové. Sedí na chodníku, prodávají zeleninu, žijí neobyčejně střídmým životem. Když s nimi pobudete pár hodin, cítíte, že tady je něco jinak, ve své důstojnosti vzbuzují respekt. Tady taky člověk potká docela jiné mnichy než v turistických zónách.

LN: Chystali jste se proniknout do klášterů. To se nepodařilo?

Měli jsme ty naivní vznešené představy, že najdeme možnost meditovat, protože prostředí, všudypřítomné náboženství nás osloví... První, co zjistíte, je, že buddhismus pro turisty je disneyland. Nakonec jsem už do těch klášterů, které byly jakž takž přístupné, odmítal chodit. Přijdete do svatyně a Buddha je obloženej bankovkama. To abyste nezaváhala, jak se máte zachovat. Koupil jsem si od mnicha v jedné svatyni staroindickou mapu a pak jsem zjistil, že je to v Německu vyrobenej xerox. Člověk se jim asi nemůže divit, že k turistům přistupují tak, jak si většina z nich asi zaslouží. Například je možné ubytovat se v klášteře. Probíhá to tímto způsobem: Američan si za sto, sto dvacet dolarů denně zajistí průvodce. Oni mu nesou s sebou i koupelnu a hamburgery, skoro ho donesou ke klášteru, tam zaplatí lámovi, že ho naučí meditovat". Už proto jsme se těmto trasám chtěli vyhnout. Pochopitelně, existují jiné kláštery, kam turistu nepustí. Pokud by se člověk chtěl k tamní víře a stylu života dostat blíž, musel by v té zemi samozřejmě žít delší dobu, snažit se asimilovat. Pak by snad měl šanci najít si vlastní, přirozenou cestu.

LN: Absolvovali jste dlouhou cestu z Káthmándú přes Nepál, severní Indii, zdolali jste himálajský masiv. Jak jste se, kromě vlastních nohou, dopravovali?

Z Káthmándú, kam jsme doletěli, jsme nejprve jeli asi sedm dní Nepálem pronajatým autem. Za tu cestu mu snad dvacetkrát rupla guma, byl to povoz ve strašném stavu, takové jsou tam ale všechny. Po Nepálu se dá ujet dvě stě kilometrů tak za osm hodin, v Indii to pak trvá minimálně dvanáct hodin, protože cesty jsou tam o mnoho horší. Sedm dní v autě, ze kterého se za jízdy všechno, včetně báglů, sype, v devíti lidech (přidal se k nám kamarád Izraelec) plus řidič... Jednou jsme narazili na padlý strom přes silnici. Řidič odmítl vystoupit, protože je to prý past maoistických banditů, kteří se v těch končinách vyskytují a okrádají i zabíjejí lidi. Že musíme počkat, až přijedou další vozy, když nás bude víc, netroufnou si na nás. Asi za hodinu opravdu přijelo několik autobusů a aut, strom byl odstraněn, všichni vyjeli - a my nenastartovali. Jindy jsme zase přišli o poslední kolo zrovna uprostřed přírodní rezervace, kde se volně pohybují tygři a nosorožci. Řidič odmontoval kolo, vyskočil, stopl kolemjedoucí autobus a odjel. My stáli uprostřed té džungle kolem nepojízdného auta a přemítali, co uděláme, až některé to zvíře vyleze... Tehdy jsme už pochopili, že všechno bude trochu jinak, ale zdaleka jsme netušili, jak moc.

LN: Spali jste ve stanech, nebo jste se odvážili i do místních ubytoven?

Okusili jsme ode všeho. Spalo se, kde se dalo. Ale ne všude bělochy vidí rádi. Dorazili jsme jednou ve dvě v noci do Nepal Ganji. Unavení, zmoklí, hladoví. Okenice se před námi zavíraly jedna po druhé. Paradoxně jediný, kdo nás vzal pod střechu, byl Číňan, který měl ubytovnu pro nepálské dělníky. Střízlivý by tam člověk přespat nemohl. Na tu špínu a hmyz se těžko zvyká, musíte vypít víc tvrdého alkoholu už kvůli dezinfekci i proto, abyste byl vůbec schopen něco pozřít. I když vás totiž všichni varují, co nesmíte jíst a co nesmíte pít, nakonec vám stejně nic jiného nezbyde. I když naše batohy vážily skoro třicet kilo, všechno s sebou nosit nemůžete. Člověk je pak vděčný za hospodu, byť to byla jen díra z udusané hlíny s ohništěm.

LN: Jak jste se dostali do Indie?

Zajímavá byla už nepálsko-indická hranice: polní blátivá cesta se závorou. U ní seděl asi osmiletý chlapeček a podle pokynů úředníka za rohem tahal za šňůru a pouštěl, nebo nepouštěl lidi, povozy tažené osly, rikši, kola s vozíky. Hranice je otevřena jen hodinu a půl denně a Evropan je tu něco nevídaného - zase jsme zvolili cestu, kudy běloši nejezdí. Vlastně jsme za celou naši cestu potkali jen jednou Němce, kteří v obytných autech jedou kolem světa, a jednoho Skota, který svět objížděl pro změnu na kole.

LN: V Indii jste už chodili jenom pěšky?

Nejprve jsme zažili jízdu vlakem, do kterého taky Evropané nikdy nevstupují - buď lítají, nebo jezdí auty či speciálem, rozhodně ne veřejným dopravním prostředkem. Přejít jeden vagon nám trvalo hodinu a tři čtvrtě - tak byl narvaný. Koupili jsme si sice lehátka, na každém z nich ale seděli čtyři Indové. Zase ta nepředstavitelná špína - ale ty lidi byli ohromně příjemní, byli jsme pro ně atrakce, hezky se s nimi povídalo. Sprchu jsme zažili, když k ránu přišli dva vojáci s odjištěnými samopaly, zkontrolovali naše doklady a skoro nás svlíkli donaha a všechno prohledali. Když nic nenašli, velmi slušně se omluvili, podali nám ruku a odešli. Později jsme se přesvědčili, že sice snad půlka indické populace jsou vojáci, že jsou ale naprosto spolehliví, korektní, pomůžou, když se něco stane, perfektně mluví anglicky a jsou milí.

LN: Přesto - čím jste byli podezřelí, co u vás hledali?

Myslím, že asi drogy, možná zbraně. Právě, že tamtudy běloši nejezdí, mysleli si možná, že jsme pašeráci.

LN: Marihuana a hašiš je ale v těch krajích prý běžná součást života. Asi jste se tam s nimi setkali... V Nepálu se těmto drogám ani nemůžete vyhnout. Než ujdete v Káthmándú sto metrů po ulici, pětkrát vám nabídnou hašiš. I když tvrdí, že je tam jeho užívání nelegální. V Indii je to poměrně hlídané, zase tu ale všude volně roste konopí. Je nelegální si ho i trhat. Ale, jak jsme viděli, v severní Indii i v Nepálu všichni k těmhle drogám přistupují jako k přirozené věci s tamní kulturou neodvratně spojené, nikdo je za užívání nestíhá. V dolní Indii je to zřejmě přísnější, také nás varovali, že prodavač, který turistům něco nabídne, hned za rohem zavolá policistu, ten, pokud u cizince něco najde, zadrží ho, odveze, vystraší a pak jej obere o všechny peníze, co má u sebe. Minimálně prý tisíc dolarů na hlavu. Nevím, jak se pak vůbec dostane domů.

LN: Je rozdíl kouřit hašiš nebo marihuanu tam a tady?

Spousta lidí, kteří tady kouří trávu nebo hašiš, to dělají z touhy po nějakém úniku právě do takovýchto sfér. Ale když tam v těch místech jste, nepotřebujete to. Kvůli síle zážitku v takovýchto horách člověk rozhodně kouřit nemusí, tam to není potřeba. Adrenalin, řídký vzduch, příroda - to stačí samo o sobě. Něco jiného je mít možnost vyzkoušet si to s mnichy u svatyně, zúčastnit se bohoslužby, to pak je zážitek ohromný.

LN: Kdy jste se nejvíc bál?

Přituhovat začalo, když jsme jeli do hor. To už se dá hodnotit jako přímé ohrožení života, třebaže zkušení tvrdí, že autobus je nejbezpečnější druh dopravy v Indii, protože je státní, a tedy podléhá kontrole. Když odhlídnu od toho, že jednomu na klíně sedí dvě paní a na ramenou má dvě děti, nejhorší je, že se uzounké silnice, vytesané v úbočích skal, tak od dvaceti do čtyř set metrů nad potokem kdesi dole drolí. Každou chvíli se kus utrhne, každou chvíli se objeví zával. Měl jsem hroznou závrať, když jsem se podíval dolů a viděl kola mimo cestu - a dole vraky ohořelých autobusů. Ptal jsem se řidiče, jak často padají prý tak šestkrát do měsíce. Člověka napadne intenzivní otázka: kde je rozumná hranice, kdy dobrodružství ještě stojí za tak velký risk, a kdy už ne.

LN: V horách to bylo lepší?

Ani zdaleka. Teprve pak, v okamžiku, kdy jsme se vydali na trek směřující k přechodu přes Charang La, abychom přešli hlavní himálajský masiv, jsme pochopili, že jde o kejhák. Nebudu to celé vyprávět, ale byly okamžiky těsně před dosažením cíle, kdy jsme nemohli dál, oblézali kamenopády, zdolávali velké převýšení, lezli po kolmé skále... Permanentní psychický tlak, strach o život, kam se člověk podívá, všude šutry a skály, nikde lidi, nikde nic. Ale vylezli jsme až nahoru, 5300 metrů, teklo nám z očí, z nosu i z pusy, dýchat se skoro nedalo, ale vypili jsme plechovku plzně a byli šťastní, že jsme to nevzdali.

LN: Nebylo všechno tak špatné, dokonce jste prý uspořádali koncert... Dva. Jeden v Shimle, to je lázeňské město ve výšce dva a půl tisíce metrů, v katolickém kostele jsem s klavírem zazpíval Dvořákovy Biblické písně. A potom druhý, úplně improvizovaný koncert, jsme uspořádali v Čarangu: Přišla celá vesnice, asi čtyřicet lidí, zpíval jsem na plácku Schubertovo Ave Maria a potom s klukama nějaké písničky jen s kytarou, kterou jsme s sebou nosili. Byla to legrace, vesničani byli spokojení, začali tancovat a potom nám sami taky zazpívali, mimochodem moc hezky.

LN: Může to, co jste letos v létě prožil, nějak ovlivnit váš život nebo práci?

Měl jsem hodně času přemýšlet a myslím, že jsem si ujasnil plno věcí. Co chci a co nechci dělat, s kým, do který pořadů už nepůjdu... Taky jsem hodně uvažoval o tom, co může člověk jako já - zpěvák, muzikant - udělat, aby čelil současné aroganci moci, aby nějak dal najevo, že lidi si nemusí všechno nechat líbit. A aby pomohl tomu, co hodně u nás upadá a čemu se říká národní hrdost.

LN: Máte na mysli už něco konkrétního?

Mám. Určitě bych se chtěl víc věnovat klasice. A propagovat něco, v čem jsme dobří a co svět oceňuje možná víc než my sami, českou klasickou vokální tvorbu. První projekt, který jsem si zatím jen lehce zformuloval, počítá s tím, že bych nazpíval klasické věci tak, jak je páni skladatelé napsali a ke každé bych přidal i novou moderní verzi. Určitě bych tam chtěl mít Janáčkovo Zdrávas Maria, něco z Dvořákova Stabat mater, něco z Martinů Polní mše... Mým cílem je pochopitelně zaujmout ty, kteří poslouchají komerční desky, ale také nenaštvat klasikáře nebo třeba jazzmany. To samozřejmě předpokládá dokonalou kvalitu, což se nemusí povést. Ale zkusit to chci. Jsem možná úplně naivní, ale nějak se mi zachtělo posilovat jakýsi pocit národní hrdosti, a jinak to neumím.

LN: Muzikál už vám nestačí?

Nechtěl bych opustit muzikál, když je dobře udělaný, má stejnou hodnotu jako dobře udělaná opera. Myslím, že není třeba hudbu škatulkovat. Sting taky zpívá s Liverpoolskou filharmonií. Všichni děláme hudbu, jen v jiném stylu. To není důvod koukat se na někoho skrz prsty. A já muzikál miluju, stejně tak jako miluju klasickou hudbu.