Zbyšek Lorenz (16.1.2001)
Předmět: Úvod do studia psychologie
Seminární práce na téma:
 
Jiří X. Doležal – Ano, propaguji drogy!
Časopis Bariéry
Nelze pouze vykřiknout, “Co je to za nesmysl!”, je nutné chopit se argumentace protivníka, mírně se s ní ztotožnit, potlačit negativní emoce a stejně chladně jako odpůrce argumentovat, ovšem zdravým a nezkaleným rozumem.

K napsání tohoto referátu mě inspirovaly diskuse s klienty ve středisku pro mládež Klíčov, na oddělení Alternativa, kde pracuji. Alternativa je psychoterapeutické, komunitní zařízení pro mladé lidi ve věku 15 - 20 let, ohrožené drogovými a jinými škodlivými návyky a závislostmi. Často používají argumenty, které si přečetli v článcích, jejichž autorem je Jiří X. Doležal, článcích, které obhajují užívání drog, legalizaci marihuany, narkomanský styl života, tzv. “duchovní” drogovou cestu a další. Jejich argumenty jsou dobře promyšlené a prodiskutované. Začali mi chybět argumenty proti jejich dogmatickým a neúplným názorům. Proto jsem začal problematiku studovat hlouběji a nacházel další souvislosti, které jejich argumentaci popírají a vyvracejí. Konečným cílem mého záměru - studia tématu obhajoby drog - je nalezení důvodů úspěšnosti názorů JXD u pubertální a adolescentní mládeže a nalezení platformy, která by nejen argumentovala proti názorům typu JXD, ale aby, což je důležitější, co nejpřesněji specifikovala důvody pro abstinentní styl života. Argumentace musí být ovšem přizpůsobena mentálnímu věku diskutéra, neméně záleží také na osobnosti, která abstinentní styl obhajuje, na její zralosti, obratnosti a pohotovosti v diskusi.

Pro úvod do této problematiky jsem si vybral článek z časopisu Bariéry, pro který napsal JXD zdarma článek, shrnující ve čtyřech tezích jeho vlastní drogovou filosofii. Následující text je napsán ve formě polemiky: vždy je uvedena teze JXD a k ní poznámky a argumenty, které tuto tezi vyvracejí nebo zpochybňují. Téma by bylo možno rozpracovat do velkých detailů a lze hledat i u jiných autorů propagujících drogy, ovšem pro naše účely toto postačí.

Stejně důležité jako je nabourávání dogmatických a škodlivých argumentů Doležalovy drogové filosofie, je důležité pevné zastávání názoru, který obsahuje logické argumenty chránící zdraví, identitu a celistvost osobnosti jdoucí životní cestou nezávislosti a abstinence. Tvoří tak jakýsi morální pól, který může přitahovat další osoby, které se chtějí vydat tímto směrem.

Jiří X. Doležal: Ano propaguji drogy!

Teze první: Brát drogy je normální!
První tezi jsem záměrně formuloval velmi provokativně. Zaměníme-li termín “brát drogy” termínem “sjet se”, “rozšoupnout se”. “oslavovat”, zjistíme, že skutečně v našem kulturním okruhu je naprosto normálním a většinovým chováním občasná konzumace drog, především alkoholu. Dělá to cca 72% populace. V postmoderní epoše, epoše míšení tradic a kultur, ve kterém žijeme, je však naprosto nelegitimní a zhoubné, aby stát jednu drogu (alkohol) toleroval a vydělával na ní jen proto, že je zde tradiční, zatímco jinou drogu (marihuanu) – výrazně méně rizikovou z hledisek návyku, sociálního úpadku i zdravotního poškození – zakazoval jen proto, že je to droga mladých.

Co je to norma v oblasti drog: norma statistická, která vyčísluje procento těch, kteří drogy užívají pravidelně, občas, zřídka, vůbec apod. Dále norma zdraví – co je pro zdraví prospěšné, co je zdraví škodlivé, norma ekonomická, co je pro společnost výhodné či ztrátové. To se týká trestné činnosti při uchovávání, nabízení či výrobě drogy, hrazení nákladů společnosti při uvěznění provinilce atd.

Většinové chování populace nemusí být měřítkem toho, co je normou. Z nedávných dějin víme, jak zavádějící je řídit se většinou, jak škodlivé je ztratit vlastní názor, svou individualitu a splynout s manipulovatelným davem a nazývat toto chování normou.

“…nelegitimní a zhoubné”, vyjasněme nejprve pojmy: legitimní rovná se zákonné, alkohol je, ať chceme nebo nechceme legitimní drogou, tedy drogou, jejíž užívání není podle zákona trestné. Je stejně drogou jako marihuana, obě drogy tedy patří mezi škodlivé látky. Kde je tedy důvod, proč rozšiřovat nabídku škodlivin. Je povinností státu z Ústavy, chránit zdraví občanů.

Brát drogy je nelegální. Porušením zákona jedinec sám sebe ohrožuje tím, že se dostane do sporu se zákonem, což může být velmi nepříjemné.

“…droga mladých”, argument, že marihuana je zakazována proto, že je drogou mladých vyplývá snad z úvahy, že alkohol je drogou všech, mladých i starých, alkohol občas pijí “všichni”, tedy 72% populace.

K tématu legalizace marihuany: jakmile se pootevřou dveře pro legalizaci jedné drogy, co by bránilo legalizaci ostatní drog jako je hašiš, LSD, psylocibin, pervitin aj.

Teze druhá: Brát drogy je dobré!
Opět provokativní formulace, opět nutné vysvětlení. Slovo “drogy” obvykle označuje naprosto odlišné substance, které spojuje jediné: To, že jsou zakázané. Podíváme-li se na skupinu zakázaných drog zblízka, zjistíme, že obsahuje podmnožinu, zvanou psychedelika. Tj. drogy rozšiřující vědomí, zvyšující tolerantnost, snižující rigiditu a tupost. Jedná se především o marihuanu a hašiš (účinná látka delta9-tetrahydrocannabinol, THC), diethylamid kyseliny lysergové (LSD) a psylocibin – účinnou látku “magických hub”, lysohlávek a límcovek.
Konzumace těchto drog je riziková, je dobré (alespoň u začátečníků), aby probíhala pod dozorem zkušeného šamana či psychoterapeuta, ale celospolečenský přínos těchto drog je rozhodně vyšší než celospolečenské škody, které způsobily…
Je nevývratné, že lví podíl na odbourání donedávna nesmírně silného tlaku předsudků, konvencí a bigotnosti ve státech celého judeokřesťanského okruhu mělo masové rozšíření psychedelik v 60. letech. Masově prožitá zkušenost, že svět vypadá úplně jinak, masově zažitá extáze, osvobození se od ničivého a zotročujícího tlaku dogmat “společenské korektnosti” či moudrosti etablovaných starců, byla na počátku toho nejvyššího, k čemu se bílá civilizace dopracovala. Totiž svobody jedince – i jedince černého, homosexuálního, jedince ženského pohlaví. Nebýt psychedelik, byla by dnešní společnost méně tolerantní k odlišnosti a celá řada menšin by byla oficiálně diskriminována.

Další teze začínající provokativním tvrzením, právě tak blízkým dopívající mládeži, aby ho v další větě zjemnil “upřímným” tvrzením, že vlastně provokuje. Pro mě samotného se vynořuje otázka, proč JXD používá takovýchto formulací, zda k připoutání pozornosti určité vrstvy čtenářů nebo prostě myslí takovýmto způsobem.

Ano je pravda, že vyjmenovaná psychedelika rozšiřují vědomí a experimenty to potvrdily. Psychedelika zvyšují tolerantnost, tvořivost, snižují rigiditu a tupost. Po několika prvních dávkách, může člověk, který drogy požil, tuto iluzi získat. Po překročení určitého počtu dávek, pro každého člověka je to jiné množství, se skutečnost stává pravým opakem tohoto tvrzení. V první řadě hrozí závislost na droze. Pokud je někomu něco příjemné, opakuje takové chování do té doby, než ho za začne z nějakého důvodu jeho vlastní chování omezovat nebo mu začne jinak znepříjemňovat život. Je známý případ, kdy lidé, kteří měli možnost stimulovat ve svém mozku dráždění centra libosti pomocí elektrody, museli být po dlouhém čase odpojeni, protože v jiném případě, by v pokusné laboratoři seděli dosud. Méně než deset procent lidí užívajících drogy je schopno, příjem drog regulovat a využívat jejich pozitivních účinků. Po dlouhodobějším užívání psychotropních látek, klesá výkon jedince, klesá soutěživost, tak nutná k úspěchu a sebeprosazení v soudobé společnosti, klesají mentální schopnosti, klesá inteligenční kvocient, narušuje se krátkodobá i dlouhodobá paměť, vývoj osobnosti začíná stagnovat v kruhu drogy, vědomostní potenciál může zdánlivě růst, zdánlivě proto, že je méně kvalitněji zpracováván. Je známým faktem, že dlouhodobé užívání barbiturátů způsobuje tzv. setřelou řeč jako ireverzibilní poruchu. Okolo nás je mnoho lidí, kteří se léčili nebo se léčí ze závislosti, a kteří mohou prohlásit, že i oni sami si o sobě mysleli, že patří mezi ty, kteří jsou schopni užívání drog regulovat, a že právě jim se “to” nemůže stát. Užívání psychedelik, a existuje o tom několik odborných a ověřených prací, poškozuje genetický kód, rozvíjí potenciál narcismu v osobnosti.

Je pravděpodobné, že fámu o výhodách drog šíří dealeři drog, sami často fetující, kteří používají, překroucené názory autorů, kteří sami s drogami experimentují nebo experimentovali, autory jako jsou Stanislav Grof, Ram Dass, Rupert Sheldrake, Thimoty Leary, Aldous Huxley, Charles Baudlaire, celá řada beatnických básníků, tedy slov žijících či mrtvých vědeckých i literárních autorit. Nejcitlivější a nejvnímavější lidé, kteří dosáhli úspěchu a obliby se devastují drogami, tedy lidé, kteří svým působením tvoří ve společnosti pojmy jako je etika a humanita. Pokud ztrácejí tyto nejlidštější vlastnosti, nebo dokonce umírají na následky, které jim drogy způsobily, lidská společnost ztrácí důležitou možnost zpětné vazby ke svému chování ať už jednotlivců, skupin nebo společnosti jako celku.

Drogy způsobují tzv. specifické poškození. Lidská psychika, zvláště v době dospívání, je nastavena či naprogramována na “překonávání obzorů”, na pronikání do dosud neznámých fyzických prostorů. Existuje nepřeberné množství způsobů, jak obzory nacházet a překonávat. Nabízí se přirovnání k cestovateli, který projde svět pěšky. Je to velmi dlouhé a namáhavé, ovšem také bezprostřední. Cestovatel je v přímém kontaktu s mnoha realitami různých národů, s jejich mentalitami a netřeba vyjmenovávat hodnoty, které tyto národy vytvořili, které je možné poznat a studovat. Je tu také možnost nasednout do tryskového letadla a obletět několikrát zemi, prosvištět nad neznámými kraji, zahlédnout je z dvojitého okna. Prozaicky řečeno, nezvednout zadek z místa - použít drogové zkratky.

S užíváním drog a závislostí na droze je to jako s genialitou a debilitou, řídí se podobnými pravidly, které vyjadřuje Gaussova křivka. Ta se dělí na několik částí. Největší procento je těch lidí, kteří drogy užívají a stanou se závislými, poté křivka na obě strany klesá. V jednom směru klesá k těm, kteří s drogou žijí, mají problémy, ale v únosné míře. Několik málo procent je těch, kterým droga prospívá. Na druhou stranu se křivka svažuje k těm, kteří jsou ve ohrožení. Někteří lidé se rodí nejen se sklonem k závislosti, ale také se sklonem k duševním poruchám, ať už zjevným nebo latentním. Droga je právě tím činitelem, který se do mikrosvěta psychiky, jejích jemných a tajemných nitek endokrinního a hormonálního systému vžene jako uragán. Pokud je systém nestabilní, o čemž člověk nemusí nic tušit, může už první účinek drogy vést k různým duševním poruchám od periodických depresivních poruch, hraničních stavů, k psychózám. To je případ, kdy si člověk zavře dveře svému přirozenému zrání. Navíc droga může nepozorovaně způsobit i při zdánlivě normální vývoji člověka zablokování dveří do dalšího stupně zralosti. Při požití LSD či při holotropním dýchání může dojít k proražení tenké a neviditelné hranice duševního zdraví.

Požadavek, aby konzumace drog probíhala pod vedením “zkušeného šamana” či psychoterapeuta je směšný. Šamanství u nás nemá žádnou tradici, co “šaman” to jakýsi fetující dobrodruh, který riskuje své zdraví a pokud riskuje zdraví ostatních, kterým se prezentuje jako zkušený, je to hazardování s integritou osobnosti a zdravím osoby obecně. Každý psychoterapeut, který nabídne drogu druhému nebo přihlíží jak si druhý drogu aplikuje, prohřešuje se vědomě a hrubě proti Etickému kodexu psychologické činnosti, poškozuje další a stojí mimo hranici zákona.

Nesouvislá poznámka ohledně celospolečenském přínosu či škod, je bezpředmětná protože z uvedeného jasně vyplývá, že skryté škody na intelektu, morálce a tvořivosti jsou nedozírné.

Za vysvobození z tlaku předsudků, konvencí a bigotnosti 60. let může rozšíření psychedelických drog. Na tomto místě je třeba poznamenat, že v intervalech zhruba dvacetiletých, kdy nezuřila žádná válka, se v duši člověka dostávají ke slovu Maslowovy vyšší duchovní potřeby – mír jako přirozený experiment. Jasným dokladem je Pražské jaro šedesátého osmého roku, které nebylo nesenou drogou. Dále autor obhajuje působnost psychedelik a jejich vliv na toleranci k menšinám o odlišným jedincům. Předepišme tedy psychedelika skinheadům a jiným nesnášenlivým skupinám občanů. Snad ani v arabském světě, kde jsou psychedelika staletí tradiční, nevedlo jejich užívání k větší rovnoprávnosti arabských žen. Je možno uvést mnoho dalších příkladů, které zpochybňují bagatelizace autora.

Teze třetí: Mnoho fyzicky zdravých lidí potřebuje i “tvrdé” drogy k plnocennému životu bez utrpení.
...Nyní se dostávám i k drogám “tvrdým”, k “jedům”. K látkám, jejichž užívání povede ke vzniku závislostí. K heroinu.
Je třeba se uvědomit, že člověk je bytost biopsychosociální. A porucha v kterékoliv vrstvě může u disponovaného jedince způsobit takové psychické utrpení, že nezvládá život za střízliva. Je celkem jedno, jestli se jedná o člověka s těžkou neurózou, o hraniční osobnost, o člověka chronicky a od dětství citově deprivovaného či o člověka po otřesném infantilním sexuálním zážitku. Je to prostě trpící člověk. A pokud si nepomůže – Diazepamem, antidepresivy, heroinem – žije v pekle. Moderní psychiatrie tuto tezi akceptuje. Málokterý psychiatr či praktický lékař je však ochoten psát takto postiženému člověku psychofarmaka, která jej utrpení zbaví.
...
Braní tvrdých drog a opiátů především totiž ve většině případů není příčinou problému, ale symptomem hlubokého utrpení člověka, který na tu psychickou bolest, jež jej celý život ničí, potřebuje alespoň na chvíli zapomenout.

Nechme na psychiatrech, aby sami posoudili, velikost utrpení, aby k jeho zmírnění použili antidepresiva, anxiolytika či hypnotika. Jsou odborníky, kteří absolvovali humanitní obor a jsou schopni normálního posouzení bolesti. Na prvním místě při akutním stavu duševní poruchy či nemoci je snahou moderní psychiatrie dostat pomocí léků pacienta do takového psychického stavu, ve kterém je schopen absolvovat psychoterapii – v nejlepším případě. Problémy, které způsobili člověku lidé, může nejlépe odstranit opět člověk. Utlumit bolest lékem a stát se na něm závislým, aby nemocný nežil “v pekle” jak navrhuje autor je prostou, závislou fabulací, která je oblíbená u i našich klientů. Je důležité rozdělit onemocnění na bio – psycho – sociální, nalézt příčinu, ve které se problém nalézá a poté rozhodnout o podání medikamentu, o to se snaží každý psychiatr. Život člověka může být plný utrpení a je dobré toto utrpení tlumit a odložit ho na dobu, kdy bude snesitelnější, a kdy jak lékař tak pacient budou schopni společně pracovat na jeho příčině (pokud bude nalezena). Odsunout příčinu utrpení užíváním drog a vytvořením závislosti, je tou pravou cestou do bludného kruhu, cestou jak si vlastní utrpení zvětšovat. Výsledky tohoto přístupu často vidím ve vlastním zaměstnání.

Skutečně, užívání drog je symptomem utrpení a je reakcí a požadavkem úlevy na nesnesitelnost života. Cesta ovšem vede jinudy – klikatí se a zamotává při hledání příčin stavu člověka, tolik opěvovaný a proklamovaný cíl autora JXD. Proč právě v tomto aspektu slevuje ze svého “šamanství” a potřebuje na chvíli zapomenout…?

Teze čtvrtá: Příčetnost především!

Stát si platíme především proto, aby problémy řešil, ne přidělával. Žádoucí drogová politika státu je proto zcela zřejmá:

  1. Legalizovat marihuanu a ostatní přírodní psychedelika
  2. Zásadně snížit práh ordinací, ve kterých může psychicky trpící člověk legálně a od lékaře získat léky, které potřebuje, aby se zbavil utrpení. I kdyby se mělo jednat o heroin.
“Drogový problém”, “dealeři”, “drogami zničené životy” a ostatní libůstky pak zmizí samy.

O legalizaci a otevřených dveřích už jsme se zmínili. Snížení prahu ordinací: může sám pacient nelékař, rozhodnout o léku, který by ho zbavil utrpení? Sotva. Nejbližším co se nabízí ke srovnání je legálnost alkoholu – zmizel snad alkohol z pultů jeho dealerů nebo snad je méně opilých, méně rozvrácených rodin díky legalizaci alkoholu? Tyto a další libůstky nezmizely a potýkáme se s nimi. Realizovat přání JXD vede ke svobodě člověka – pacienta, svobodě, která mu nepřísluší, a je pro něho životu nebezpečná.

Celý článek při opakovaném a podrobné četbě neukazuje zdaleka na rozšířené vědomí, myšlenky na humanitu, toleranci a starost o člověka. Není ani ukázkou ambivalentního přístupu k droze typu “drogy ano, ale co za to?” tak, jak jsme u Doležala zvyklí. Myšlenky článku se jeví jako simplifikující, generalizující, nevědecké. Z daleka jsem v něm nenašel postmoderní pluralitu názorů, alespoň náznak pochybností, konfliktu mezi mnohými názory na tuto problematiku či jiná možná řešení. Jediný program jež by následoval po teoreticky uskutečněných požadavcích, které ve článku předkládá, je ten, že problémy zmizí samy. Vyvstává tedy otázka, o co vlastně Jiří X. Doležal usiluje? Celkově jeho článek působí jako dogmatická argumentace dlouhodobého narkomana, který nechce fetovat sám.