Závislost na předpis
Harpes Bazaar, 15. srpna 2001
autor: Jana Krejčí
 
Důvěrně
Kokain je pasé, extáze je pro děti a alkohol je cítit z úst. Stále více lidí - u nás i ve světě - se stává závislými na lécích.
 
"Předpis jsem dostala, když jsem potřebovala. Stačilo říct lékaři."
 
Proti ilegálním drogám se vede mezinárodní válka, ale drogy legální se zatím těší stále větší oblibě. Brát léky na cokoli - na bolesti hlavy, břicha, na únavu, deprese, spánek, na hubnutí - je podle většiny lidí poměrně normální. Přestože nadměrné nebo příliš časté užívání léků může způsobit závislost a závažné zdravotní problémy, z nichž se mohou stát chronické potíže, spotřeba léků každoročně výrazně stoupá. Závislost na nich se nevyhýbá ani jednomu pohlaví, ženy však přece jenom o něco vedou. Na odvykací kúry přicházejí mnohem častěji.
 
Závislost začala v dětství
Dvaatřicetiletá Monika začala brát léky proti bolesti velice brzy - už jako třináctiletá holka. Dávala jí je její matka. Když Monika dostala první menstruaci a trpěla křečemi a silnými bolestmi břicha, maminka sáhla do zásuvky nočního stolku, vytáhla krabičku spasmoveralginu a podala jí půlku pilulky se slovy, že tohle jí udělá dobře. Byla to pravda - po chvíli se Monice ulevilo a po bolesti nebylo ani památky. Od té doby si brala spasmoveralgin každý měsíc. Závislost se u ní projevila až o třináct let později, léky brané v dětství ji nezpůsobily bezprostředně. Problém byl v tom, že braní léků jí připadalo naprosto normální, a když se pak dostala do problémů, cpala je do sebe doslova plnými hrstmi. "Když mi bylo šestadvacet, rozešla jsem se s přítelem, se kterým jsem chodila sedm let, a dostala se do depresí," vypráví Monika. "Nic mě nebavilo, špatně jsem spala, často jsem brečela, trpěla silnými úzkostnými stavy a pořád jsem byla celá utrápená. Pak mi jeden kamarád doporučil návštěvu psychiatra, k němuž prý kdysi sám chodil a on ho z depresí dostal. Objednala jsem se, zašla jsem tam a plačky jsem začala psychiatrovi vyprávět, jak je všechno strašné, jak mě nic netěší a že v poslední době vážně uvažuji o sebevraždě. Když jsem odcházela, držela jsem v ruce předpis na oxazepam, který mě měl zbavit úzkosti a stresu. Hned jsem si lék vyzvedla a okamžitě jsem zapila tři tablety, které mi psychiatr doporučoval. Udělalo se mi lépe. Úzkost se zmírnila, deprese také a plačtivé stavy mě už nepřepadávaly tak často. Avšak místo toho, abych začala dávky snižovat, brala jsem prášků čím dál víc, na pravidelných návštěvách u psychiatra jsem se tvářila, že je skutečně moc a moc potřebuju, což také byla pravda, a on mi je předepisoval. Čas od času jsem kombinovala léky s alkoholem nebo s nějakými dalšími léky, které se daly koupit volně v lékárně, a tak jsem to dělala přibližně čtyři roky. Totálně jsem zkolabovala. Můj organismus ten nápor nevydržel - dostala jsem žaludeční vředy, začala jsem trpět silnými migrénami, každou chvíli mě popadl svalový třes a znovu jsem musela vyhledat pomoc - tentokrát jsem však musela k Apolináři na oddělení závislostí. Nechali si mě tam půl roku a během té doby jsem podstoupila celou řadu terapií. Když jsem odcházela, myslela jsem si, že jsem čistá a že zvládnu jak své problémy, tak život bez léků. Mýlila jsem se. Při první příležitosti jsem do toho spadla znovu. Smůla byla, že moje nejlepší kamarádka pracovala jako neuroložka, a já jsem se vydala za ní. Byla moc hodná a pomohla mi. Když jsem potřebovala, ochotně mi nějaký ten recept napsala. Pokaždé mě upozornila na to, abych to nepřehnala, ale jinak se mě nevyptávala. O mém pobytu na oddělení závislostí nic nevěděla, takže jí nebylo nic podezřelé. Časem jsem si vymyslela celou řadu známých, kteří mají nejrůznější problémy, ale nemají čas chodit k lékaři. Naoko jsem léky sháněla například pro babičku, pro dědečka, pro hysterickou matku a sestru, kterou zrovna vyhodili z práce... Léky jsem pochopitelně musela střídat, protože by bylo nápadné, kdyby všichni brali to samé. A když jsem zrovna neměla po ruce nic na předpis, kupovala jsem si nurofen a ibuprofen a házela je do sebe jeden za druhým. I to byla jedna z věcí, které mě znovu zničily fyzicky. Opět se ozvaly vředy a migréna a dokonce jsem začala mít potíže s pamětí. Znovu jsem skončila na oddělení závislostí a znovu jsem tam strávila přibližně půl roku. Teď už sice několik měsíců nic neberu, ale říct, že jsem se z toho dostala, nemohu. Není totiž den, kdy bych si na léky nevzpomněla."
 
Léky mají léčit...
"Lidé se léků bojí méně než drog nebo alkoholu, a je to pochopitelné, protože léky mají přece léčit, a tudíž nemohou být škodlivé," vysvětluje stále větší oblibu léků lékařka Nora Kadlecová. "To je ale obrovský omyl. Kromě toho o závislosti na lécích koluje fáma, která říká, že odvykání nedá skoro žádnou práci. Stačí je prý přestat brát, překonat několik dní bez nich, maximálně týdnů, a je po problémech. Z toho důvodu se lidé, a ženy především, nerozmýšlejí, jestli vůbec léky začít brát, či nikoli, ale užívají je automaticky a bez výčitek svědomí. To je však další velký omyl. Nastává tedy paradoxní situace, kdy maminka brojí proti drogám, z jedné cigarety marihuany, kterou najde své ratolesti v tašce, dostane skoro infarkt, ale sama má na nočním stolku vystavenou celou plejádu lahviček s léky. Jedny jsou proto, aby mohla spát, druhé, aby ji nebolela hlava, a třetí, aby se uklidnila. Faktem ale je, že závislost na lécích se musí léčit stejně jako jakákoli jiná závislost, že její léčení není jednoduché a úspěšnost není stoprocentní. Pokud se závislý rozhodne pro soustavnou odvykací kúru, musí počítat s tím, že si na začátku projde detoxikačním programem, poté následuje základní léčebný pobyt, který trvá tři až čtyři měsíce, a nakonec nastupuje takzvaný doléčovací program. Během té doby se pacient účastní skupinových a individuálních terapií. Spolu s ošetřujícími lékaři a terapeuty při nich hledá na své problémy jiné řešení než léky. Ani po absolvování léčby však není ze závislosti venku. Ta se může lehce vrátit, takže teprve po roce až dvou bez léků se dá říct, že léčba proběhla úspěšně."
 
Třikrát více než před deseti lety
V posledních letech roste spotřeba především léků na uklidnění a na spaní. V roce 2000 se prodalo třikrát více uklidňujících léků, než tomu bylo v roce 1991, a podle lékárníků tyto počty budou ještě stoupat. Dnes není žádný problém zajít si k lékaři, postěžovat si na deprese nebo špatné spaní a odejít s receptem v kapse. Tento "trend" nepostihl pouze Českou republiku, ale ještě před námi většinu západoevropských zemí, z nich především Francii a USA. Rada pro mezinárodní kontrolu drog při OSN například ve své zprávě uvádí, že předpis na uklidňující léky získává až třicet procent pacientů bez toho, aniž by u nich byla diagnostikována nějaká duševní porucha. Podle amerického ministerstva zdravotnictví začalo brát v roce 1998 léky na uklidnění okolo 1,5 milionu lidí z jiného důvodu než z léčebného. Otázkou zůstává, kdo za to může. Lékaři, kteří předepisují léky bez důkladného vyšetření, nebo pacienti, kteří zveličují své problémy jen proto, aby léky dostali? Rada pro mezinárodní kontrolu drog viní rovným dílem vládní instituce, lékaře, farmaceutické společnosti i spotřebitele léků."
 
Bez antidepresiv ani ránu
Devětadvacetiletá Helena bere rok a půl deprex, který jí předepsala její obvodní lékařka. Důvodem byly silné deprese, kterých se nebyla schopná jinak zbavit. Krátce po zahájení léčby nastoupily místo smutku pocity štěstí a euforie. Helena se začala smát, chodila rozjásaně po ulicích a ze všech lidí, které dříve nemohla ani vystát, protože jí naháněli hrůzu, byli najednou skvělí kamarádi. "Deprex mi zachránil život," tvrdí. "Už se se mnou nikdo nechtěl stýkat, protože jsem byla apatická a tvářila se jako boží umučení. Byla jsem protivná i sama sobě. Nedokázala jsem se na sebe ani podívat do zrcadla. Tomu je teď konec a já jsem schopná normálně fungovat." Helena je však schopná fungovat jenom díky lékům. Když si je náhodou zapomene vzít, je totálně vykolejená a znovu se jí vracejí staré potíže. "Nedávno jsem odjela na týden do Španělska a krabičku s léky zapomněla doma," vypráví. "Byla to tragédie. Jakmile jsem zjistila, že je nemám, popadl mě děs. Místo týdenního odpočinku jsem trpěla jako zvíře. Léky jsem začala brát hned, jak jsem se vrátila, ale pár dní mi trvalo, než jsem se dala dohromady." O tom, že by měla dávky léků snižovat a poohlédnout se po jiné terapii, Helena neuvažuje. "Proč? Přece nepřestanu brát něco, co mi dělá tak dobře! Jsem šťastná, jako jsem nikdy nebyla."
 
Závislosti hvězd
Léky neberou jen "obyčejní" lidé. Libuje si v nich stále víc slavných osobností. Na hollywoodských večírcích už neseženete kokain - ten je totiž pasé. V případě zájmu dnes dostanete pilulky, které způsobují euforie, pocity štěstí, a když si je ještě přihodíte do sklenky šampaňského, účinek se násobí. Alarmující je, že léky zneužívají také komiksové postavičky, tolik oblíbené u dětí. Své zkušenosti s nimi má třeba Homer Simpson z kresleného seriálu Simpsonovi. Právě v tom vidí psychologové a lékaři největší problém. Dokud se bude k lékům přistupovat tak tolerantně a benevolentně, bude počet závislých stoupat.
 
Nežádoucí účinky
Podle zkušeností doktorů a odborníků na závislosti jsou nejrizikovějšími léky pro vznik závislostí především léky, které obsahují deriváty morfinu. Jsou to léky se zklidňujícím účinkem, jako například kodein, diazepam a rohypnol. Tělo si na ně snadno zvyká a poměrně brzy se objevují typické příznaky závislosti. Tyto léky však nejsou zdaleka jediné. Nebezpečné mohou být i ty, které lze koupit volně v lékárnách a které se neužívají přesně podle pokynů v příbalovém letáku. Léky na bolest například způsobují žaludeční potíže. V České republice je denně hospitalizováno pětadvacet pacientů s krvácením do žaludku, přičemž v polovině případů jsou příčinou právě léky. Ve Spojených státech zemře ročně na poškození zažívacího traktu léky průměrně 17 000 osob. U nás sice podle údajů Státního ústavu na kontrolu léčiv není zaznamenaný žádný případ, ale hlášení od lékařů nejsou údajně dokonalá, takže kdo ví, jak je tomu ve skutečnosti. Poškození trávicího ústrojí a krvácení žaludku způsobují zejména léky s obsahem kyseliny acetylsalicylové a dále s obsahem látky ibuprofenum. Z léků jsou to pak především aspirin, acylpyrin, ibuprofen a nurofen. Dalšími léky, které mohou způsobovat závislost a potíže, jsou léky na hubnutí. "Pokud berete léky na hubnutí déle než tři měsíce a nejste pod lékařským dohledem, měli byste lékaře urychleně vyhledat," říká Nora Kadlecová. "S těmito léky mají problémy téměř výhradně ženy, protože právě ony si často myslí, že hubnutí bez diet či fyzické námahy je nejlepší. Ve snaze dosáhnout co nejlepších výsledků během krátké doby porušují doporučení na letácích a riskují vznik závislosti. V lécích na hubnutí jsou totiž obsaženy látky podobné amfetaminu, což jsou stimulační látky, které potlačují chuť k jídlu, vyvolávají pocity dobré nálady a nutí k vyšší aktivitě. Uživatelé těchto léků v prvních týdnech skutečně hubnou, ovšem léky zároveň vyčerpávají organismus, poškozují trávicí ústrojí a také ledviny. Máte-li problémy se spaním, jste-li úzkostní nebo trpíte-li depresemi, obraťte se na odborníka a zkuste nejprve vyzkoušet nějakou jinou formu pomoci. Pokud na vaše potíže skutečně nic jiného než léky nezabírá, choďte na pravidelné prohlídky k lékaři a vždy dodržujte pokyny na příbalových letácích," zdůrazňuje lékařka.
 
Nový oblíbený "lék" slavných
Slavné osobnosti a léky - to jsou skoro synonyma. Alespoň v některých případech. Například Melanie Griffith se se závislostí na lécích potýká už od dob dospívání a není zdaleka jediná. Problémy s braním léků měli nebo stále ještě mají například Elizabeth Taylor, Courtney Love, Michael Jackson, rapový zpěvák Eminem a v poslední době také jeden z hlavních hrdinů seriálu Přátelé - Matthew Perry, který musel nedávno podstoupit odvykací kúru. Nejoblíbenějšími léky celebrit jsou především dva léky - Vicodin a OxyContin. Oba se užívají na uklidnění. Courtney Love, která stejně jako Matthew Perry a Melanie Griffith našla zálibu právě ve vicodinu, k tomu všemu lakonicky dodává: "Ukažte mi někoho, kdo prášky nebere. Všichni je berou. Vždyť stačí pár pilulek a okamžitě jste v pohodě."