Drogová problematika
Papež se postavil proti liberalizaci drog
Zdroj: Zpravodajství ČTK Datum: 20.10 2000 Autor: CAS

VATIKÁN 20. října (ČTK) - Papež Jan Pavel II. při dnešním setkání na
Svatopetrském náměstí v Římě odsoudil snahy liberalizovat jakoukoli formou,
a to i částečně, konzumaci drog. Přitom zdůraznil, že není možné "bojovat
proti toxikomanii drogami".
V proslovu k 20.000 bývalých toxikomanů, kteří se dokázali s pomocí sdružení
Communita Incontro vymanit ze zajetí drogové závislosti, také ujistil,
že
"církev jde po boku všech, kteří se na celém světě angažují v boji proti
drogám".
"Církev vždy zdůrazňovala, že konzumace návykových látek není žádné řešení.
Tvrdí to i nyní s plnou rozhodností všem, kteří chtějí liberalizovat
narkotika nebo je částečně legalizovat v domnění, že tyto látky by mohly
přispět k omezení či ke snížení škod, jejichž oběťmi jsou jak jednotlivci,
tak společnost," upozornil Jan Pavel II.
Přitom zdůraznil, že "proti toxikomanii nelze bojovat drogou. Ti, kteří
prošli zkušeností s
drogami, dosvědčují, že jejich konzumace neznamená nic
jiného než odmítnutí sebe sama i odmítnutí reality. Droga je často následkem
prázdné duše člověka, který ztratil orientaci a sklouzává k beznaději."
Za jedinou cestu, která vede v boji s drogovou závis
lostí k úspěchu, označil
Jan Pavel II. "širokou prevenci, která je nezbytná k tomu, aby nahradila
kulturu smrti kulturou života: je nutné nabídnout mladým lidem a rodinám
konkrétní důvody, proč se angažovat, a pomoci jim v jejich každodenních
těžkostech".
Agentura AFP připomíná, že v Evropě, na obou amerických kontinentech a v
Thajsku nyní pracuje přes 200 středisek, v nichž se léčí nejméně 10.000
toxikomanů, kteří se chtějí vymanit z drogové závislosti.

Zaslal Tomas Zabransky

 

Drogová problematika

alias protidrogová politika (veřejná mocenská činnost).

Na rozdíl od vysokých politických činitelů, mezi něž s politováním řadím i vysoké církevní hodnostáře, si mohu ještě dovolit jasně vyjádřit svůj názor. Jsem bývalým uživatelem (exuser), jenž si prošel zkušenostmi se závislostí na drogách. Po zdlouhavě nejistém procesu léčby a resocializace (návratu do společnosti) jsem se úspěšně postavil na stranu těch, kteří se zabývají tzv. protidrogovou prevencí (snižování poptávky, léčba a předcházení škodám působených užíváním drog).

Po přečtení článku, v němž se papež postavil proti liberalizaci (uvolnění, zmírnění omezení) drog, mne napadla otázka, co je to vlastně ten “boj proti toxikomanii a drogám”, jenž se nám v poslední době tak často připomíná?

Ano, bojoval jsem sám se sebou, se svým pokušením, ale nikdy mne nějak nenapadlo, že by mi někdo nebo něco postavilo drogu do cesty. Drogy (látky, na něž si mohu vytvořit závislost) se v tomto světě vyskytovaly od nepaměti, a vyskytovat patrně nadále budou, pokud tedy nějaká ta mocenská struktura neporazí ve svém boji všechny drogy včetně toxikománií. V mém případě bylo kdysi otázkou času, kdy se ocitnu před závažným rozhodnutím, jestli jít či nejít do experimentu s drogou. Byla to moje vrozená zvídavost a experimentátorský věk, na druhé straně pak totální neinformovanost a absence (nepřítomnost) jiných možností adekvátní (přiměřené) seberealizace, co rozhodly o mém dalším životě.

Proti čemu a s kým to tedy chtějí pánové bojovat a obzvláště pak před volbami či závažnými politickými rozhodnutími, a zejména pak ti, kteří této specifické problematice ani nemohou pořádně rozumět. Já se mohu ve vší úctě skromně nazývat expertem přes drogy jednoduše proto, že jsem si to prožil. Jaksi mi bylo dáno, abych zasvětil svůj život drogám. Dnes již drogy (ty tzv. nelegální) neužívám, ale abych se dokázal dříve vymanit ze závislosti, musel jsem to celé pochopit. Abych se potom mohl stát expertem (psychoterapeutem), musel jsem své poznání podrobit důkladné erudici (vzdělání) a začlenit to celé do širšího společenského konceptu (pojetí).

Z mých osobních zkušeností vyplývá, že konzumace návykových látek může paradoxně (rozporuplně) vést k řešení osobních problémů. Je zde ale nutno rozlišovat, co je ryze osobní problém a co je společenským problémem. Nemělo by se, tuším, stát, aby společnost přebrala zodpovědnost za osobní rozhodování jednotlivce. Zdravě uvažující jedinec nebude za normálních okolností riskovat a nepůjde do pochybného experimentu s drogou. Každému je dnes již zřejmá jasná zpráva: “Brát drogy se nemá…” Přesto se v každé populaci vyskytuje určité procento (cca 0,5%?) lidí, kteří z jakéhosi důvodu propadnou onomu nutkání a nedokáží si jinak pomoci. Jsou období, kdy toto procento ve společnosti vzrůstá, nebo naopak klesá. Někde jsem slyšel, že minoritní (menšinové) skupiny obyvatelstva fungují jako zvětšovací sklo sociální problematiky celé společnosti. Co vnímám já, jako člověk se skromnými prostředky, na rozdíl od státního aparátu, při pohledu přes specifickou lupu drogové problematiky? Vidím transformující se společnost procházející si krizí významu, vidím dočasné tápání a kulturní nevyhraněnost. Vidím také obrovský potenciál skrývající se ve zdravém rozumu a v tradičních schopnostech naší národní mentality (povahy a způsobů myšlení).

Osobně nejsem zastáncem legalizace tzv. měkkých drog ani liberalizace, jde mi především o zachování jakýchsi jasných pravidel či zákonů, jež jsou oproštěny od politických pohnutek a machinací, v čemž spatřuji současně největší problém. Pravidla jsou pravidla, jakýmsi odrazem doby, čemuž se dá nějak přizpůsobit, ale žádná pravidla či rozmarná a nestálá pravidla, to je jako nechat sebou zmítat na loďce bez jakýchkoli vesel a kormidla v bouři.

Jiří Minarčík