Jsou slova, která se stala zaklínadlem až kletbou, a v našich zeměpisných šířkách ztratila na významu (třeba socialismus, globalizace a v našem drogovém kontextu pak například liberalizace, methadon…). Každý si pod nimi představuje něco jiného a tuto svoji představu pak používá k “nálepkování” ostatních. Jedno z těchto zaklínadel - liberalizaci konzumace drog - použil ve svém projevu papež, aniž upřesnil význam tohoto slovního spojení. Kolega Minarčík ve své reakci nabízí hned dva významy: uvolnění a zmírnění omezení. Můj slovník cizích slov, který mám po ruce, nabízí ”svobodomyslnost, shovívavost, snášenlivost”, v kontextu se západními zeměmi i označení pro pokrokovost… Každý z těchto významů je ve vztahu k drogám na pořádnou diskusi.

Velmi mě provokuje otázka, jestli je opravdu nutné bavit se (alespoň mezi věcmi znalými odborníky) o liberalizaci a obzvláště ve vztahu k marihuaně. Jak tedy nazvat současný stav u nás? Z mých pozorování je jasné, že trávu alespoň jednou kouřilo anebo kouří dál nejméně 80 % dnešní mladé generace (dejme tomu mezi 16-25 lety).

Jiří Minarčík poznamenává, že pravidla – zákony jsou jakýmsi odrazem doby. Já bych spíše řekl: měly by být… Myslím si, že je to vážný problém, protože alespoň psané zákony musí respektovat danou společenskou realitu, ať už je jakákoliv a líbí se nám či nikoliv. U nás tomu tak rozhodně není. Všichni vědí o společenské škodlivosti takto ”vykolejených” zákonů. Zákonodárci jsou buď k smíchu anebo ke vzteku, když přijímají zákonné normy, které jsou a budou masově nedodržovány. I společnost, respektive lidé, kteří ji tvoří, jsou ovlivňováni všeobecnou neúctou k zákonům – hádejme jak… Za dané situace u nás vidím dvě řešení:

  1. Sebrat odvahu, prosadit platný zákon a v souladu s ním ztrestat oněch 80 % mladých.
  2. Sebrat odvahu a změnit zákony, tak aby byly přiměřené situaci. Tedy liberalizovat už liberalizované.

Potom je ještě ”třetí cesta”: nechat být situaci jak je a pravidla používat proti těm, kteří překážejí. Mají smůlu, že se na ně přišlo anebo je někdo udal. Upřímně řečeno, nezávidím politikům toto rozhodování.

Jan Pavel II. Také řekl, že ”není možné bojovat proti toxikomanii drogami”. Nepochybně má pravdu, protože vzletná obecná tvrzení jsou obvykle pravdivá. Já zase ze své konkrétní praxe vím, že některým ”toxikomanům” lze paradoxně drogami pomoci. Populističtí neodborníci pronášející veřejně své soudy o drogách, však velmi rádi zaměňují boj proti drogám s potíráním jejich uživatelů.

Čert ví, jak to ten papež vlastně myslel ?!

Petr Hromada