Vážení přátelé,

po delším zvažování a v souvislostech s postupnými změnami, kterými prochází vládní protidrogová politika posledních let, začal jsem se ocitat ve stavu jakési rozpolcenosti, přičemž jsem průběžně hodnotil smysl své práce s problémovými uživateli návykových látek. V současnosti pracuji jako vedoucí a psychoterapeut v kontaktním a poradenském centru prevence drogových závislostí. Před tím jsem téměř po dva roky působil paralelně jako vedoucí centra a státní úředník v postu školského protidrogového koordinátora. Tímto úředníkem jsem se snažil být dle svých nejlepších představ a možností. Obě tyto role pro mne pak ve svých souvislostech byly bezesporu velice užitečnou zkušeností. Mohl jsem si uvědomit ony poněkud odlišné pozice, kdy zvláště do budoucna oceňuji, že jsem získal možnost profesního náhledu na protidrogovou problematiku (politiku) jako společenskou intenci.

Rozhodl jsem se v tomto pojednání, jak je mým již tradičním zvykem, k poněkud osobnějšímu přístupu, jenž mi nabízí svobodnější prostor k vyjadřování. Konkrétně v této rozpravě jsem se pak pokusil vyjádřit můj aktuální postoj k zvolenému tématu, které jsem nakonec shrnul pod pracovním názvem: “Problematika drog versus společenská zakázka konce druhého tisíciletí.”

Prost slupek oficiality, obvyklých frází a příkladného konstatování objevných pravd, dovolil jsem si ze svých předešlých textů zkompilovat tento “referát”. A jelikož jsem mezi svými přáteli a kolegy znám již tím, že kladu důraz spíše na aktuální prožitek, prazáklad to sebelepších myšlenek, než na “pointu vtipu”, uchyluji se rád k tomuto způsobu popisu věcí, událostí a dějů.

Lidská společnost se přirozeně i uměle dělí na velké počty rozličných skupin, čili na jakési subsystémy, z nichž každý má nejen svoji specifickou funkci, ale i své řízení. Vše je determinováno historicky ve společensko-kulturních kontextech, ale současně i formováno zevním politicko-ekonomickým uspořádáním. Celý systém je neustále v pohybu a mění se v závislostech na čase a prostoru. Základní společenskou jednotkou je lidská bytost, jež se biologicky a především pak psychologicky projevuje jako tzv. otevřený systém, jenž se vyznačuje schopnostmi adaptace k okolnímu světu, vlastnostmi pojímání informací a reprezentacemi modelů světa. Tímto otevřeným systémem pak mohou procházet informace (energie). Psychologicky jsme v současnosti společensky i morálně predisponováni pro příjem stále složitějších souborů informací, jež a priory racionalizujeme, analyzujeme a opětovně syntetizujeme v nové soubory informací. Ve valné většině se však jedná pouze o zdánlivě kvalitativní proces. Ve skutečnosti jde nejčastěji o kvantitu sesbíraných a zkompilovaných informací. Tato obecně poplatná situace se nemalou měrou podílí na současném formování společenské zakázky, jež se dotýká tzv. “protidrogové prevence”.

Dovolím si nyní poněkud iracionální demonstraci, která dle mého mínění dostatečným způsobem vystihuje současnou společenskou situaci:

“Charakteristika drogové závislosti, koncepce prevence, zneužívání návykových látek, sociálně patologické jevy u dětí a mládeže… Protidrogové postoje, preventivní strategie, systémy prevence… Nekontrolovatelné šíření a destruktivní působení…, zneužívání, kriminalita, xenofobie, rasismus, nepřiměřené formy násilí… Ohrožený společenský vývoj v naší zemi…, mládež méně odolná vůči působení nejrůznějších nežádoucích vlivů… Legislativa, novelizace, represe, v působnosti resortu, podle trestního zákona… Koncepce a program protidrogové politiky vlády…”

Konec oblíbených proklamací poplatných dnešní době.

Společenská zakázka klade obecně důraz na vznik a podporu mechanizmů protidrogové prevence, kam patří např. výchova a vzdělávání, poradenství a krizová intervence, speciální programy snižující rizika spojená s užíváním návykových látek, programy střednědobé a dlouhodobé léčby, resocializace v terapeutických komunitách apod. V neposlední řadě bych zde chtěl ještě připomenout legislativní předpisy a represivní složky spojené s prevencí drogové kriminality. Jedná se o jakýsi “multidisciplinární” konstrukt společenské zakázky, jenž složitou situaci poměrně výstižně popisuje, však nijak výrazně ji neřeší a nezjednodušuje. Naopak se dle mého mínění problém, jenž se stal v celosvětovém měřítku doménou našeho století, příliš komercializuje, politizuje a uměle aktualizuje. Společnost (stát) se pak ujímá přemíry zodpovědnosti za nižší celky “organizace”, jež ve svém důsledku přebírají neadekvátní zodpovědnost za konkrétní jedince. Klient je v těchto případech zbavován odpovědnosti za svůj stav v procesu, jímž si musí projít. Odpovědnost na sebe přebírá profesionál, organizace či systém poskytované péče. Z léčebného pobytu se např. může potom lehce stát neosobní záležitost, v níž neselhává klient (pacient), ale systém a organizace. Řečeno pak signifikantně slovy pacienta: “Oni mi nepomohli…”

Jako státní úředník jsem se cítil být mnohdy nucen řídit se striktně pokyny svých nadřízených, různými směrnicemi a pravidly, jež reprezentovaly vládní protidrogovou politiku. Cítil jsem se být omezen, a prost “zdravého rozumu”, stal jsem se součástí jakéhosi systému byrokratické struktury žijící na úkor, řekněme - svých klientů.

Ve své současné funkci vedoucího centra nesu zodpovědnost za statut nestátní organizace a zažívám si cosi obdobného. Většina nestátních organizací zabývajících se protidrogovou prevencí je z majoritní části finančně závislá na státních dotacích, jež jsou jednotlivým organizacím udělovány v souladu se státní zakázkou (politikou). V současné situaci se cítím být nepřímo nucen složitě vykazovat počty klientů a dramatizovat jejich problematiku dle poplatného hesla: Čím více toxikomanů a čím závažnější problematika, tím více finančních prostředků a lukrativnějších zakázek. Obecně s tím pak souvisejí mnohé z aktivit, jakými jsou např. okázalé výměnné programy, generalizující snižování rizik u uživatelů drog nebo povrchnost a uniformita v přístupech k jednotlivým klientům s apriorní nedůvěrou v proces jejich úspěšného zvládání problému závislosti. To se samozřejmě opět zpětně promítá do formulací společenské zakázky.

Na tomto místě je vhodné zmínit se alespoň v bodě o dalším zajímavém fenoménu posledních let, jenž je ne zcela nový naší národní povaze a výrazně ovlivňuje vládní protidrogovou politiku. Jedná se o prorůstání organizovaných nestátních asociací do vládních a politických struktur státu. Státní orgány by si měly zachovávat svoji právní nezávislost ve výkonu moci reprezentující politiku vlády. Nestátní organizace jako součást rozvíjející se moderní občanské společnosti by si měly rovněž v ideálním případě zachovávat svoji identitu a nezávislost. Současné podmínky k tomu však příliš nespějí. Jedná se zde např. o problémy spojené s nejasnými právními předpisy a nemotivujícími předpisy daňovými, jedná se o problémy nevyhovujícího systému přerozdělování státních financí (zvláště pak ve vztahu k nestátním organizacím). Obecněji pak jde o problém neadekvátní vládní politiky spolu s konzervativními postoji státní správy. V důsledku toho dochází mezi oběma zmiňovanými stranami k ambivalentním reakcím, jež vyúsťují v onom charakteristickém “politikaření” v boji o finance, vlivy a pozice.

V tomto bodě jsem se do budoucna inspiroval u svých klientů, u nichž mnohdy platí pravidlo takzvaného “prolhání” se k pravdě. Osobně mi to pak skýtá jistou naději, že i současná politicko-ekonomická situace v naší zemi směřuje k vyspělé demokratické společnosti s mechanizmy správného fungování.

Dovolím si nyní vrátit se ještě ke svému profesnímu zaměření psychoterapeuta a k tomu, jak to souvisí se společenskou zakázkou. Hodnotím smysl své práce a zároveň si uvědomuji, že i já vytvářím jakousi prezentaci či parciální nabídku jako součást společenské zakázky. Rozhodně však nejsem člověk, jenž by tíhnul k politikaření a komerci. Nedovoluje mi to moje povaha a osobní historie. Vzpomínám si na dobu zhruba před deseti lety, kdy se začalo formovat moje profesní zaměření. Tehdy jsem si zapsal do deníku, a bylo to pro mne velmi důležité:

“Terapeut je ten, kdo provádí léčení. Tedy léčitel, napadlo mne. Psychoterapie je léčba duše psychologickými prostředky. Duše je princip a individuální podstata, která se projevuje v životě člověka jako vitální síla vyjadřující se ve vztahu ke světu. Psychoterapie je umění, při němž se využívá speciálních zkušeností terapeuta, jenž s pomocí rozličných terapeutických metod zprostředkovává klientovi rozšířený náhled na život v souvislostech s jeho projevy. Terapeut je potom člověk – jakýsi průvodce, který je obdařen schopnostmi a zkušenostmi pomáhat lidem v nemoci a nouzi…”

Dospěl jsem v tomto referátu k velmi  “osobnímu nasazení”. Házel jsem odstavci textu jako hracími kůstkami, a podoben archetypálnímu šamanovi, usiluji se i v těchto chvílích pochopit ony skryté transcendentální souvislosti.

Snad proto bych si ještě závěrem dovolil nabídnout kontemplačních otázku:

Stát jako vrtošivý mecenáš nebo klient prezentující společenskou zakázku. Otázka pak zní, jakou roli v tomto problému zastává náš profesionální status?

Děkuji za pozornost.

J. Minarčík
září 1999