TĚLO NÁSTROJEM DUCHA

Cit pro estetiku je schopnost vnímání krásy. Obvykle je to záležitost vytříbeného vkusu. Paradoxní je ale skutečnost, že děti mají schopnost pro vnímání krásy vrozenou. Vzpomínám si na experiment mojí matky, kdy mi jako malému chlapci představovala reprodukce různých obrazů. Od těch, které můžeme spatřit v galériích, až po ilustrace a plakáty propagující budovatelskou éru socializmu. Mým úkolem bylo pojmenovávat představovaná díla. Zprvu jsem dával přednost ilustracím z dobrodružných románů, ale nakonec zvítězil můj přirozený cit pro krásu. Ztotožnil jsem se s díly nadčasových mistrů. Byl jsem fascinován krásou - stejně jako je tomu při pozorování východu slunce, odlesků paprsků na vodní hladině, při bouři nebo snění pod noční oblohou. Spontánně jsem rezonoval s reprodukovanou skutečností.

Vnímání skutečnosti a přirozená touha po kráse je stejně stará jako lidská touha krásu zachytit, reprodukovat ji a uchovávat. Jak se o tom můžeme přesvědčit např. v jeskynních galériích, v pyramidách, na papyrusových svitcích, v katedrálách…, obecně v umění.

V tomto článku se chci zaměřit speciálně na krásu, její vnímání a prožívání v souvislostech s naším organizmem. Každý si bezpochyby alespoň občas uvědomuje, jak vnímá a prožívá své tělo. Samozřejmě z naší podstaty nelze oddělovat mysl či duši od těla. Je obecně známo, že jedno ovlivňuje druhé, což dokonale vystihuje dnes poněkud zprofanované rčení: “Ve zdravém těle zdravý duch…”

Některé přírodní kultury věnovaly tělu zvláštní pozornost, ať již jako schránce nebo nástroji ducha či prostředku komunikace. Oslavovaly prostřednictvím těla krásu jako synonymum souznění, dokonalosti či božskosti. Dokázaly svému tělu naslouchat, věnovat mu patřičnou pozornost a daleko lépe a přirozeněji využívat jeho skrytých potenciálů, než je tomu v současnosti.

Žijeme v uspěchaném přetechnizovaném světě, jenž předstihl naše po předcích zděděné reakční mechanizmy. Nestihli jsme se naučit zvládat některé nové stresující faktory, jež se projevují jako každodenní frustrace, agresivita, nesprávná životospráva, problematické sociální vztahy apod. Svými vrozenými neurofyziologickými reakcemi se pramálo lišíme od lovce – sběrače. To, co nás odlišuje, je naše kultura nebo tzv. “vyspělá moderní civilizace”.

Klíčová otázka tohoto článku by mohla znít: Co se odehrává každým okamžikem v našem těle a co přirozeně ovlivňuje naši mysl? Brzy ráno když rozespalí pohlédneme do zrcadla, když v rychlosti posnídáme, abychom se poté tlačili v dopravních prostředcích? Jak se cítíme před svým nadřízeným, jak bychom nejraději zareagovali na své podřízené. Co se v nás odehrává, když si uvědomíme politickoekonomickou situaci v naší zemi, nebo když si vyslechneme zprávy ze zahraničí? Jak vnitřně reagujeme na své bližní a jaký vztah skutečně zaujímáme k sobě samým? Může se stát, že se nějak najednou ocitáme v začarovaném kruhu, kdy něco ovlivňuje naše vnímání a prožívání. Kdy nás nakonec ani nenapadne, že bychom si mohli nějak pomoci a “vypadnout z kola ven”.

Správně fungující tělo je prostředkem k naší zdravé mysli. Samozřejmě, že zdravá mysl nás rovněž dokáže vést k správnému fungování těla. Připadá mi ale snazší začít u našeho těla, jehož mechanizmy fungování jsou nám za daných podmínek bližší, než je tomu s naší psýché.

Ocitám se nyní před úkolem srozumitelně zjednodušit jeden ze základních neurofyziologických mechanizmů fungování našeho organizmu. Každý dnes již ví, že lidské tělo je řízeno složitým nervovým systémem, jímž pomocí mnoha receptorů zachycujeme a přijímáme informace z vnějšího světa (také z vnitřního prostředí organizmu). Tyto informace jsou na úrovni oblastních systémů zpracovávány na nervové impulsy, které jsou dále složitě předávány do vyšších nervových ústředí, odkud potom centrální nervový systém zpětně řídí a kontroluje činnost efektorů, tkání, orgánů, hospodaření s energií apod.

K tomu, aby mezi sebou jednotlivé nervové buňky mohly komunikovat (předávat si chemické či elektrické signály), je zapotřebí tzv. nervových přenašečů (neurotransmiterů). Protože tyto látky se v našem organizmu vyskytují v celé řadě (adrenalin, acetylcholin, dopamin aj.) a podílí se na složitých neurofyziologických reakcích, uchýlím se k zjednodušujícímu modelu, jenž může být pro naše účely postačující.

Patrně nejpopulárnějšími představiteli nervových přenašečů jsou endorfiny. Jedná se o skupinu látek vznikajících především v našem mozku, které tlumí bolest a ovlivňují pozitivně naši náladu. Podobnost s názvem opiátu zde není čistě náhodná. Skutečně si náš organizmus umí přirozenými cestami vytvářet látku, jež se chemickým složením, ale také svými účinky podobá opiátům, mezi něž řadíme např. kodein, morfin a heroin. Opiáty tlumí bolest, uvolňují svalstvo a mají silně euforizující účinky.

Jednotlivé nervové buňky si předávají signály prostřednictvím synapsí, což jsou místa jejich funkčního spojení (nervové zápoje), kde dochází k přenosu impulsu přes synaptickou štěrbinu (o tloušťce jen několik nm). K přenosu dochází za přítomnosti nervových přenašečů, jež štěrbinu chemicky zprůchodní a umožní tak další přenos či šíření vzruchu (informace).

Zjednodušeně pak, např. povel k pohybu prstu začíná v mozkové kůře, odkud je veden jako vzruch nervovou buňkou do krční míchy a odtud další nervovou buňkou k příslušnému svalu ruky. V případě jedné i druhé nervové buňky se vzruch šíří jako elektrický náboj. Přenos z první nervové buňky na druhou a přenos mezi druhou nervovou buňkou a svalem se děje za pomocí neurotransmiterů.

Před pár lety mi jeden žák páté třídy na otázku, co je to závislost, nečekaně odvětil: “Moje droga je sport.” Hodně jsem nad tím přemýšlel, až jsem dospěl k závěru, že zmíněný žák má ve své podstatě pravdu. Sport, jinými slovy - práce s tělem, je způsob, jak náš organizmus naučit vytvářet uspokojující množství nervových přenašečů a správně s nimi hospodařit.

Teoreticky se jedná o velice složitý problém. Prakticky je to naopak celé velmi jednoduché, poněvadž ve více či méně optimální podobě se tak děje neustále. Lidský organizmus je přizpůsobující se systém, jenž usiluje o zachování stálosti a rovnováhy (homeostázy) i přesto, že je vystavován neustálým změnám.

Vezměme si jiný příklad. Z vlastní vůle se rozhodnu, že pravidelně každé ráno udělám dvacet dřepů. Pokud nejsem na tuto relativně speciální činnost nijak navyklý, pravděpodobně budu první týden pociťovat bolest a únavu. Organizmus má ale schopnost přizpůsobovat se pravidelné zátěži. Pokud nás neodradí počáteční nerovnováha, můžeme se s jistotou spolehnout na to, že po nějaké době se náš organizmus přizpůsobí. Zvýší se jeho tolerance k zátěži a naopak můžeme zažívat jistý pocit uvolnění a uspokojení. Znamená to, že jsme tělo naučili hospodařit s neurotransmitery. Silou své vůle jsme donutili svalstvo k činnosti, která je realizována pomocí nervových vzruchů. K tomu, aby mezi sebou jednotlivé buňky mohly komunikovat, bylo zapotřebí nervových přenašečů, jež svými účinky nakonec působí relaxačně nebo povzbudivě. Tento mechanizmus se navíc po nějakou dobu uchovává, i když jsme od pravidelného cvičení upustili.

Při mojí práci s lidmi závislými na drogách mne napadlo teoreticky porovnat prožitky horolezce po maximálním výkonu s prožitky člověka pod vlivem drogy. Na první pohled oba shodně vypovídají o úžasných pocitech štěstí, radosti a uspokojení. Oba se s vysokou mírou rizika mohli ocitat na pokraji svých sil. V čem však spočívá zásadní rozdíl mezi těmito jedinci? Horolezec se na svůj špičkový výkon připravoval několik let. Vytrénoval a připravil své tělo i mysl k perfektnímu fungování. Hladiny neurotransmiterů u něj při maximálním výkonu dosahují přirozeně vysokých hodnot. Kdežto člověk experimentující s drogou uměle aplikuje do svého organizmu chemickou látku, jež se mu stává a priory nebezpečnou. Jeho tělo ani psychika není schopna bez následků akceptovat umělé aplikované množství drogy, která svými účinky potlačuje a nahrazuje naše přirozené neurotransmitery. Organizmus se postupně přizpůsobuje, potlačuje tvorbu vlastních nervových přenašečů, až se nakonec stává závislým na dodávce drogy, bez které není již schopen fungovat. U toxikomana se pak jedná o “normální” stav se zvýšenou tolerancí k droze, a již bez mimořádných prožitků! Drogu neužívá proto, aby mu bylo skvěle, ale aby mu nebylo špatně – aby se vyhnul maximálně nepříjemným abstinenčním příznakům.

U zmíněného horolezce se jedná o přirozený stav rovnováhy s naučenými reakčními mechanizmy. Jedná se u něj o dlouhodobou záležitost, životní filozofii, jež člověka obohacuje a dává jeho životu vyšší smysl. Dá-li se v tomto případě hovořit o závislosti, jedná se o závislost na maximálním výkonu, na zvládání extrémních podmínek a na stavech rozšířeného vědomí.

Nebylo mým záměrem v tomto článku podat konkrétní návod, jak nakládat se svým tělem, či snažit se vytvořit nějakou filozofii. Mým přáním bylo pouze inspirovat čtenáře k zamyšlení nad otázkami, jež se v dnešní době plné zásadních změn bezprostředně nabízejí.

7/2/2000, jum.