Kvůli závislosti ztratil osm let
Mladá fronta DNES 8. 9. 2001
autor: (ill)
 
Březnice - Drogy za život v komunitě Grunt v Březnici vyměnil třiadvacetiletý Libor Kovařík z Vyškova. Při včerejším dni otevřených dveří v tomto terapeutickém zařízení po celý den pro příchozí připravoval v malém stánku s občerstvením vynikající pizzu - zeleninovou a žampionovou. "Kuchařem jsem se vyučil před pár lety v období, kdy jsem nějaký čas nefetoval. Pak mě ale opustila holka a zase jsem do toho spadl," říká mladík, který se v Gruntu od listopadu loňského roku léčí ze závislosti na čichání ředidla. Právě vaření ho v komunitě nejvíc baví. Chtěl by se jím živit i po návratu domů. Zatím je však ve třetí fázi terapeutického programu, zbývá mu ještě čtvrtá. Tu chce dokončit asi do půl roku. "Po neděli půjdu poprvé na dva dny domů," těší se Libor Kovařík. Neobává se, že venku podlehne pokušení koupit si ředidlo. Vzpomínky na děsné zážitky z posledního období života s drogou jsou stále živé. Už by nechtěl takové stavy prožít. "S drogou jsem ztratil osm let života. Nechtěl bych přijít o další," říká tiše mladý muž, který se krátce po svých čtrnáctých narozeninách dočetl v časopise o halucinogenních účincích těkavých látek a chtěl to zkusit. Osud k němu byl natolik zlomyslný, že ho přivedl do party lidí, kteří už měli s podobnými experimenty zkušenosti. Libor neodolal. Nejdřív čichal látku Vulkán, která se používá na lepení cyklistických duší. "Začal jsem s lepidly, pak jsem přešel na ředidla. Za pár měsíců jsem zjistil, že už s tím nemůžu přestat," vzpomíná na zlomové chvíle. Fetoval doma i na odlehlých místech v parku. Do pytlíku nalil ředidlo, zabořil do něho hlavu, jako by v něm něco hledal a zhluboka se nadechl. Tak to opakoval několikrát po sobě a halucinace se za chvíli dostavily. Účinky ředidla se podle něho nedají srovnat s marihuanou či alkoholem. "Měl jsem hmatové, čichové a vizuální halucinace, které měly svůj kořen zřejmě někde hluboko v podvědomí. Byly to takové obrazy, které bych v normálním stavu nevymyslel. Příjemné, ale ke konci převážně děsivé," popisuje Libor Kovařík. Zkoušel i toluen, ale toho za chvíli nechal. Jeho účinky byly na něj příliš silné. "Míval jsem po něm výpadky. Když mě přešly halucinace, měl jsem tělo samou modřinu. Asi jsem někde padal," pokračuje ve svém příběhu. Vzpomíná i na situaci, když šel přes náměstí ve Vyškově s taškou, v níž měl toluen, a zadržela ho policejní hlídka. "Byl jsem tehdy zfetovaný a z tašky byl cítit toluen. Policajti mě za to na noc zavřeli a musel jsem pak zaplatit pokutu tři sta korun," směje se. Rodiče o jeho závislosti po celých osm let věděli. "Snažili se mi pomoci tím, že to nechali na mně. Do ničeho mě nenutili," říká s vděkem v hlase a pomalu už myslí na zítřek. Na statku Grunt ho opět čeká práce, která je součástí terapie.