Dva roky v pekle
Esquire (28. 1. 2002), autor: CHris R. Green

Chtěl se vydat na vytouženou dovolenou, ale jeho cesta skončila za mřížemi jednoho z nejhorších lapáků na téhle planetě. Horší zážitky může člověk získat jedině v pekle.

Celý jsem se osypal vyrážkou. Jídlo bylo příšerné. Miska cizrny, fazolí nebo podřadné rýže, obvykle plná červů a švábů.

Opřený o stěnu se Thomas snažil uniknout zubatým ostřím vyrobeným z hliníkových plechovek a připevněným k rukojetím od zubních kartáčků. Ani ne za minutu bylo po všem. Oběti byly odtaženy pryč, zatímco ostatní byli zmláceni a jako odměnu jim varlata ovázali drátem a dali elektroterapii. Jedinou jistotou, kterou v tomto světě Thomas měl, bylo, že začarovaný kruh ponížení, násilí a mučení bude pokračovat. Thomas byl jediný běloch mezi dvěma sty zoufalými muži, kterým byla odepřena lidskost, a zůstal mezi nimi třicet měsíců. Prošel závislostí na prášcích na bolest a na spaní a v jednu chvíli už to vzdal a rozhodoval se pro vhodný způsob sebevraždy.

POSLEDNÍ MINUTA SVOBODY

Vše začalo nevinně. Vychovatel Thomas a jeho přítel, učitel Greg, si zakoupili last minute zájezd do Spojených arabských emirátů. Byla to super koupě. Pro špatně placené pedagogy to byl téměř zázrak, protože běžně si nemohou dovolit ani letět na Mallorku. O Emirátech toho nevěděli moc, ale proč by měli, když všechno, co je zajímalo, byl bazén a lehátko se slunečníkem. Během letu se nic zvláštního nestalo, ale totéž se už nedá říci o příletu. "Měla to být odpočinková dovolená a oba jsme si ji rozhodně zasloužili, vzpomíná dvaatřicetiletý Ian. "Cítil jsem se skvěle, když jsme tam přijeli a já bez problémů prošel celní kontrolou. Začal jsem se rozhlížet po letištní hale, když jsem uslyšel výkřiky z místa, kde Gregovi prohlíželi zavazadla. Vydal jsem se tím směrem a stále jsem si myslel, že o nic nejde a za chvíli už budeme na cestě do hotelu. Pak se strhlo peklo. Celníci mávali malým plastovým balíčkem a křičeli něco arabsky. Neměl jsem ponětí, co se děje. Celníci z balíčku vytáhli malou tmavě hnědou kostku a křičeli "Haš! Haš!" Věděl jsem, že jsme v průšvihu, ale domníval jsem se, že se to vyjasní. Řekl jsem jim, že to byla taška mého kamaráda a že hašiš musí být jeho, ale nerozuměli mi." Bylo toho tak na dva jointy. Nic velkého. Jenže ve Spojených emirátech, kde se můžete dostat za mříže za prdění na veřejnosti, jim to vyneslo rozsudek, který v Británii dostávají tak ozbrojení lupiči. Vyděšenou dvojici rozdělili a každého zvlášť vyslýchali a provedli důkladnou tělesnou prohlídku. Žádný z nich neměl s drogou nic společného a i dětinsky prosté vyšetřování by bývalo odhalilo, že nejsou dealeři. Policisté nařídili test moči, který byl proveden velmi vědecky, a to tak, že se oba vymočili do lahviček, které byly následně přelepeny lepicí páskou a schovány do skříně. Nepřekvapilo ho proto, že výsledky testů zpečetily jeho osud. "Oba jsme měli naprosto shodné výsledky, což je pravděpodobnost jedna ku čtyřem milionům.

VÍTEJTE V PEKLE

Po třiceti hodinách hrubého vyslýchání bez minuty spánku položili před Iana formulář v arabštině. "Podepiš a půjdeš domů..." Bylo to přiznání viny. Se spoutanýma rukama a nohama jej strčili do malé tmavé cely, kterou osvětlovalo pouze světlo procházející otevřenými dveřmi. Okamžitě se stal terčem násilí a sexuálního obtěžování. To, že měří skoro dva metry a má světlé vlasy a modré oči, mu moc nepomohlo. Dokázal se však ubránit a schoulil se v rohu. Byl k smrti vyděšený, byl sám a bál se i usnout. Následujícího dne jej nacpali do klece v zadní částí terénního auta a zajeli třicet kilometrů do pouště. Auto nadskakovalo na nerovnostech a Ian se ze všech sil držel pletiva. Pak se uprostřed rozžhaveného písku objevilo vězení Al Wathba. "Celou dobu jsem neviděl nic než písek a pak se najednou na obzoru objevila strážní věž. To mi vzalo poslední kapku naděje. To bylo něco, co jsem znal z filmů, ale nevěřil jsem, že to někdy zažiju na vlastní kůži. Myslel jsem si: Tak odsud se živý nedostanu." Thomase zavedli do mužského bloku, kde se o každou malou celu pro šest dělilo dvacet mužů od těch trvale deprimovaných až po notorické rváče a násilníky. Jednou ho dokonce za spoutaná zápěstí pověsili na zábradlí, ale unikl násilí, protože byl cizinec. Jiní to štěstí neměli a skončili s těly pořezanými, zhmožděnými a krvácejícími od pěstí, bot, obrovských pendreků a pažeb pušek. "Pravidelně jsem omdléval horkem a zhubnul jsem třináct kilo. Celý jsem se osypal vyrážkou. Jídlo bylo příšerné. Miska cizrny, fazolí nebo podřadné rýže, obvykle plná červů a švábů. Nakonec to člověk stejně snědl. Abyste přežil, musíte jíst." Thomas strávil třináct měsíců ve vazbě a poté byl oficiálně odsouzen ke čtyřem rokům. "Byl jsem nevinný. Nebyl to můj bágl. Doma by se tomu policajti zasmáli. Kamarád dokonce poslal důkaz o tom, že jsem nemohl o té droze vědět, ale jim to bylo jedno."

ŤÁKEM PROTI SVÉ VŮLI

Rodina a přátelé bombardovali ministerstvo zahraničí žádostmi o intervenci. Neustále byli ujišťováni, že vláda dělá vše, co je v jejích silách. Život ve vězení se točil kolem pěti modliteb denně. Thomase denně probouzelo svolávání k ranním modlitbám při východu slunce, vodu měl k dispozici tři hodiny denně, a když se chtěl osprchovat, musel nejdřív zpod plastové trubky odstranit vrstvu výkalů. Vězeňský doktor mu dal nějaké prášky. "Vždycky mě na dva dny úplně omámily, vzpomíná. "Nemohl jsem vstát, byl jsem v jakémsi kómatu a jen jsem seděl v rohu a něco mumlal. Vypadal jsem asi hrozně, ale raději jsem čas trávil v jiném světě, kde jsem nemusel na nic myslet. Bral jsem všechny možné pilulky a oni mi je rádi dávali, protože chtěli mít ode mě pokoj." "Bití vězňů do krve bylo na denním pořádku. Stejně jako já se moc nebránili a trpělivě všechno snášeli. K varlatům jim připevnili elektrody a pouštěli do nich proud. Jednomu chlapovi, který tam byl za to, že se opil, přiložili pistoli k hlavě a zmáčkli spoušť. Nebyla nabitá. Byl jsem narkoman? Stal jsem se jím až po příchodu tam." "Ministerstvo zahraničí nedělalo vůbec nic, protože si nechtělo znepřátelit tamní úřady. Trvalo jim šest týdnů, než mi sehnali zubní pastu, takže jsem moc nevěřil, že se odtud kdy dostanu. Člověka totiž nakonec zlomí ty nejhloupější detaily - nemáte žádný toaletní papír, žádný hrnek k pití a žádnou zubní pastu." Když už se chystal spáchat sebevraždu, odvlekli ho k soudu, kde byl bez jakéhokoli zaváhání shledán vinným. "Myslel jsem si: Tak díky, vy hajzlové. Teď je to oficiální. Ale mě nedostanete, a ta myšlenka mě posilovala stále víc. Dlužil jsem to sám sobě a své rodině. Přestal jsem brát prášky. Začal jsem pomáhat ostatním vězňům. Učil jsem je anglicky. Naučil jsem je texty písní Boba Marleyho a Sheryl Crow. Bylo to jako ze špatného film u. Seděl jsem v cele uprostřed pouště a zpíval jsem si: ,All I wanna do is have some fun' (Všechno, co chci, je trocha zábavy.). Dny čirého zoufalství byly najednou pryč. Začal jsem si vybavovat obličeje svých příbuzných a přátel a to mi dodávalo sílu. Tak nějak podivně jsem se zatvrdil. Věděl jsem, že mě nemůžou zlomit. Byla to psychická bitva." Začal míchat hnusný vězeňský chleba s vodou a vzniklá kaše horkem ztvrdla na kámen. Tímto lepidlem slepil dohromady pár kartonů a udělal v cele poličky. Vyrobil si i šachy. Boje a násilí byly stále častější. Různé gangy se neustále střetávaly kvůli takovým malichernostem jako příděly vody. Prostě se na sebe vrhali a Thomas si musel dávat dobrý pozor, aby zůstal stranou. "Viděl jsem muže s rozříznutým břichem. Jinému rozřízli tvář. Mladý Ind, takový jemný typ, se v cele oběsil. Seděl pro krádež pár plechovek piva. Do cely, kde byli dva mladí Číňani, chodili každou noc vězni s noži a brutálně je znásilňovali. Čím víc toho člověk vidí, tím míň ho to rozrušuje. Prostě ztratíte lidský cit."

DÁREK K VÁNOCŮM

Po dvou letech Thomas zoufale bojoval o pár sandálů, které mu poslala matka jako dárek k narozeninám, ale které byly zabaveny, hned jak přišly. "Zavolali mě k bráně. Domníval jsem se, že mi konečně dají ty sandály. Vzali mě do administrativního bloku, ředitel věznice mi potřásl rukou a řekl: ,Tady jste skončil.' Byl jsem volný. Dobře jsem to nechápal. Čekal jsem boty. Nemohl jsem to pochopit. Rozplakal jsem se jako děcko. Vrhl jsem se mu kolem krku a smál jsem se a brečel zároveň. Vrátili mi kufr a já se mohl převléknout do svých šatů. Po dvou letech v kufru byly šaty trochu pomačkané, ale to bylo úplně jedno." Thomas byl propuštěn na Štědrý den v 9.30. Jen těžko se loučil se svými spoluvězni, se kterými se velmi spřátelil a kteří mu pomohli přežít. "Byl jsem v pekle, a když jsem se tam naučil přežívat, byl jsem najednou zpátky a nedokázal jsem se s tím vyrovnat. Bylo to matoucí a měl jsem najednou ze světa venku strach. Na letišti v Abú Zabí jsem čekal, že mi někdo položí ruku na rameno a odveze mě zpátky. Nestalo se. V letadle jsem zase slyšel svou mateřštinu, ale zněla mi nějak divně. Nechtěl jsem vedle nikoho sedět. Musel jsem se znovu učit životu mezi lidmi. Musel jsem si znovu vypěstovat běžné emoce." "Bylo to čiré peklo. Ani na chvíli jsem nemohl ztratit obezřetnost a to mě zcela změnilo. Ale neměl jsem ani čas zahořknout. Cítím vztek jenom z toho, že jsem tam za mřížemi nechal spoustu lidí, kteří si vězení nezaslouží a které už asi nikdy neuvidím. Mám vztek i na údajně skvělou naši diplomacii, která pro mě udělala tak málo - znali pravdu, ale nedokázali (nebo nechtěli) nás dostat ven. Nechci si ale Abú Zabí a celou arabskou kulturu spojovat s tímto zážitkem. Chci se tam vrátit jako turista... jednou."

Každodenní život ve věznici Al Wathba

Al Wathba je jednou z několika nelidských věznic ve Spojených arabských emirátech, v zemi v Perském zálivu, která dodržuje striktně zákony islámu. Na většině území je zakázán alkohol a právní systém je nepochopitelný a neproniknutelný pro odborníky ze Západu. Vězení, které leží v poušti asi padesát kilometrů od Abú Zabí, je považováno za věznici s maximální ostrahou. Deset spartánských bloků cel je postaveno kolem hlavního nádvoří a v každém je třicet cel, které ústí do jedné společné chodby. Cely jsou postaveny pro dva až šest vězňů, ale všechny jsou zoufale přeplněné. Na hlavním nádvoří je basketbalové hřiště, které je ale používáno, pouze pokud je očekávána důležitá návštěva. V knihovně jsou v policích falešné desky z umělé hmoty imitující řady knih, aby vznikl dojem širokého výběru. Vězni dostávají dvě deky. Postele neexistují. Hygiena je katastrofální a vězni si misky a hrnky vyrábějí ze starých kartonu. Vězni mohou od příbuzných a přátel dostávat balíky, ale bachaři, kteří se nechávají platit za ochranu, většinu věci stejně zabaví. Vězňům je povoleno psát dopisy, ale cenzoři jsou líní je čist, a tak je rovnou vyhazují do koše. Občané západních zemi mohou být v takovýchto podmínkách drženi i v rámci vyšetřovací vazby a může trvat i rok, než se jejich případ dostane k soudu.

Kuřákův průvodce světlem, kde není vhodné si ubalit

Dali byste si čouda? Tak tady raději ne. Některé země mají velmi přísné drogové zákony a někde jsou dokonce i drogoví dealeři informátory policie.

Thajsko
V Thajsku drogy nesnášejí. Když u vás najdou jakékoli množství čehokoli, zacházejí s vámi, jako byste postříleli celou rodinu. I kdyby našli flek od hašiše na vašem tričku, skončíte v kriminále, sazba je 2-20 let.

anon
Za pěstování trávy tam dávají doživotí, a turisté tedy nemohou očekávat nic příjemného, když je chytí s trochou trávy v sáčku. Podle množství můžete dostat 3-5 let.

Kypr
Zákonodárci na Kypru se usilovně snaží, aby se z jejich země nestala druhá Ibiza. Policie jde po drogách velmi tvrdě a hotelové pokojské a barmani v nočních klubech jsou většinou na její výplatní pásce.

USA
Ačkoli je tráva v Kalifornii běžné téma, pořád vám ještě hrozí, že když vás s ní chytí, pošlou vás urychleně domu a do Států se hned tak nepodíváte. A ačkoli v takovém Las Vegas více méně legálně seženete alkohol, sex i hazard, za trávu půjdete za mříže - velmi rychle.

Indie
Krásná mezera v zákoně. Přestože cannabis je v Indii nezákonný, zákon se nevztahuje na celou rostlinu. Listy jsou běžně prodávány v autorizovaných obchodech.