DÝDŽEJ
Magazín Mladé fronty DNES (7. 2. 2002), autorka: Lída Holmerová, Adam Maršál

Stačí ke slávě jenom pouštět desky?
V popularitě se mohou měřit s nejslavnějšími jmény rockové a popové hudby. Nemají elektrickou kytaru, nezpívají - a přece je zbožňují tisíce mladých lidí na celém světě. Hudbu pouštějí z gramofonu, z černých vinylových desek. Před jméno si píšou zkratku DJ. Dýdžej.

God is a DJ - Bůh je dýdžej, zpívá britská skupina Faithless. V pátek a sobotu večer je to pro spoustu mladých naopak. S trochou nadsázky by se dalo tvrdit, že jejich dýdžej je pro ně Bůh. Nepřinášejí snad ochotně peníze za cédéčka a vstupenky do klubů? Netančí jich stovky v tomtéž rytmu?

DJ versus diskžokej
DJ je zkratka pro anglické slovo discjockey. Ale jestli si myslíte, že když řeknete "diskžokej" a "dýdžej", máte na mysli totéž, jste na omylu. A pokud u toho budou nějací fanoušci, v lepším případě se na vás budou koukat, jako kdybyste nedělali rozdíl mezi Dalmácií a dalamánkem. Sami dýdžejové si z toho takovou hlavu nedělají a diskžokeje berou spíš jako kolegy. "Nemám nic proti disku, klidně bych ho lidem, kterým se líbí, i zahrál, problém je jen v tom, že ty desky u sebe většinou nemám," říká Loutka, zřejmě nejznámější český DJ. V čem se tedy diskžokej a dýdžej liší? V podstatě jim jde o totéž: aby se všichni dobře bavili. Každý toho dosahuje trochu jinak. Diskžokej na diskotéce pouští písničky od různých interpretů a většinou je prokládá hláškami typu: "Je dobře, lidičky, že tu jste, je tu přece víkend a budeme se tu všichni prima bavit." Dýdžej většinou do hudby nemluví. Ale výjimky potvrzují pravidlo, třeba dýdžejka Marusha povzbuzuje: "Ruce do vzduchu! A hudba, co říkáte, cítíte ještě hudbu?" Na rozdíl od diskžokeje dýdžej hudbu nepouští, ale vytváří, lépe řečeno sestavuje z předem připravených dílů přímo na místě. Vytváří zvukovou koláž: rytmy a melodie mixuje. Má před sebou dva gramofony. Desky na nich mění následujícím způsobem: ve sluchátkách si poslechne, co mu hraje na prvním gramofonu, sladí to pomocí prstů a mixážního pultu s hudbou na druhém gramofonu a potom obě desky pustí přes sebe. Pak druhou desku vymění podobným způsobem za novou. Tento postup by se v autoškole dal přirovnat k umění točit volantem: neobejdete se bez něj, ale k řízení potřebujete mnohem víc. Špičkový dýdžej nejen že pouští hudbu ze dvou nebo tří gramofonů najednou, ale také může upravovat tón (zesilovat basy, středy a výšky), tempo, přidávat své vlastní zvuky. Z toho všeho pak vznikne typický a neopakovatelný zvukový koktejl, kterému se říká hudební set.

Drogy za gramofon nepatří
Hip hop, drum'n'bass, jungle, house, trance, techno, twostep... Směrů, kterými se vydává dnešní hudba, je bezpočet a odlišit je dokážou jen odborníci nebo ti, kterým se tahle hudba líbí. Všechny vyjmenované styly spojuje právě osoba dýdžeje. Lidí, kteří hrají zatím jen pro zábavu a pro kamarády, je u nás několik stovek, méně je těch, kteří si pouštěním desek dokážou přivydělat něco ke svému pravidelnému zaměstnání. Profesionálních dýdžejů je jen pár desítek. Podívejme se na ty, které obratnost jejich prstů na gramofonu živí. Jak vypadá jejich den? DJ chodí spát pozdě, a tak také vstává později než průměrný Čech, dejme tomu, že budík mu zazvoní kolem jedenácté. Není ničí zaměstnanec, většinou má živnostenský list na živnost producent nebo hudebník. Do práce tedy nemusí, takže si den organizuje po svém. Agentura podepisuje za dýdžeje smlouvy, domlouvá mu hraní, a za to si bere patnáct nebo dvacet procent z peněz, které vydělá. Většinou spolu komunikují po e-mailu a mobilním telefonem, ale občas je dobré se vidět. Takže pracovní oběd nebo káva, napovídá diář. Teď začíná to nejdůležitější: nakupování desek. Dýdžej míří do několika specializovaných obchodů, kde už ho většinou znají a zdraví jako starého kamaráda. To, co se u nás sehnat nedá, DJ najde a objedná přes internet. Hlavní práce začíná, když lidé dostanou chuť jít do klubu, tedy v pátek a v sobotu večer. Většinu dýdžejů, i těch, kteří hrají už řádku let, party baví a je to na nich vidět. Ale i tak si občas pracovní večer potřebují zpříjemnit. S Chrisem Sadlerem jezdí všude jeho manželka, dýdžejku La-Di-Du doprovází letadlem do zahraničí i po Čechách její přítel. Jak jsou na tom s drogami? La-Di-Da je zvyklá postavit se za gramofony úplně střízlivá, jinak by se jí hrálo obtížně. Vydržet celou noc vzhůru jí pomáhají kapky z jinanu dvoulaločného, které zlepšují prokrvení mozku a chrání jí sluch. Chris Sadler přiznává, že občas kouří marihuanu, ale jiné drogy nebere a ani nepije. Shrnuto a podtrženo: Vzhledem k tomu, že se dýdžejové v klubovém prostředí pohybují denně a party je jejich práce, odolávají svodům dát si něco ostřejšího mnohem lépe než ti, které přišli pobavit.

Velblouda a opici
DJ, nová hvězda zábavního průmyslu, u nás zažívá největší ohlas v posledních deseti letech. Na největší české taneční party pod širým nebem, Lucky People Center u jezer u Staré Boleslavi, přišlo letos přes dvanáct tisíc lidí, což je počet, kterému mohou konkurovat jen ty nejlepší rockové festivaly. DJ má slávu, peníze i obdiv fanynek. A to v takové míře, že je to jemu samému někdy protivné. Ilustruje to historka o jednom z našich nejlepších dýdžejů, třicátníkovi, kterému mladičké dívky nabízely milostná dobrodružství tak často, a hlavně tak nestydatě, že uvažoval, jestli by nebylo lepší skončit. Jednou za ním zase přišla taková holčička a bez okolků mu řekla, co po něm chce. Že je to pro ni otázka prestiže, prožít konec večera právě s ním. Dýdžej nejdřív nevěřil svým uším. Potom se chtěl slečny rychle zbavit, a tak jí řekl: "Jedině pod podmínkou, že vezmeš ještě kamarádku." Jenže po deseti minutách s úžasem zjistil, že holčička stojí znovu před ním, vedle ní kamarádka a obě rozzářené obličeje. "Tak jsme tady!" Teď se už doopravdy rozzlobil: "No ty ses snad zbláznila?! Tak víš co, malá, přiveď si ještě velblouda a opici, a potom se spolu budeme bavit, jo?" a holky zklamaně odešly.

Koks a hotelové bary
Češi však milují i zahraniční hvězdy. Když v sobotu ve tři hodiny ráno ve Veletržním paláci na pódium přišel Darren Emerson, jeden z nejznámějších světových dýdžejů, spoluautor písničky Born Slippy z filmu Trainspotting, tisícům lidí vylétly bezděčně ruce vzhůru. "Darren Emerson", pulzoval červený nápis nad jejich hlavami a kolem něj na dvou pružných lanech řádili kluk s holkou ve stříbrných oblecích. Pískot, jekot, vlny radosti. Přestože jména těch nejslavnějších dýdžejů, jako je Fat Boy Slim nebo Carl Cox, znají lidé po celém světě, jejich popularita je díky tomu, že vycházejí z klubového prostředí, trochu jiná než u popových zpěváků. Na ulici je lidi nepoznávají, rozhodně nepotřebují ochranku jako třeba chlapecká kapela Lunetic. I když jestli se někdo chová nafoukaně, nebo ne, nezáleží moc na kvalitě hudby, kterou hraje: "Někteří zahraniční dýdžejové se chovají jako malí," říká anglický DJ Chris Sadler, který žije v Praze. "Když jim lidé z pořádající agentury nenakoupí kokain, vypijou všechno, co najdou v hotelovém baru, z pokoje telefonují do celého světa, takže to agenturu vyjde ještě mnohem dráž." Jiní dýdžejové mají zase rovnou ve smlouvě kolonku na společnice.

Nikdo mě neposlouchal
Jaké vlastnosti musí mít člověk, aby se stal profesionálním dýdžejem? Neobejde se bez citu pro rytmus, kromě toho musí mít taky vytrvalost, nevzdávat se a hrát, přestože dlouho nevydělá ani korunu. A jaký je rozdíl mezi dobrým dýdžejem a špičkovým dýdžejem? To, co má ten druhý, popisuje asi nejlépe slovo charizma. Clubbeři, tedy ti, kteří chodí do klubů, svého dýdžeje prostě musí milovat. Luďkovi Urajovi je čtyřiadvacet let, říká si DJ Hellium a jeho největším snem je stát se profesionálním drum'n'bassovým dýdžejem a producentem. Snaží se o to rok a občas ho můžete potkat, jak vystupuje v různých menších pražských klubech. Jediným vybavením, které doma má, jsou dva gramofony. Hraní před lidmi v klubu na dobré aparatuře bere jako trénink. "Největší částka, kterou jsem si kdy hraním vydělal, byla asi tisícikoruna za večer, ale to pro mě zatím není podstatné," říká mladík, který přes den pracuje v kavárně v centru Prahy a ze svého platu živí ještě ženu a dvouletého syna Lukáše. "Dobré gramofony stojí třicet tisíc minimálně, k tomu si připočtěte ještě patnáct za mixák. Jedna deska stojí tři sta padesát korun. Ideální by bylo koupit si jich tak deset za týden místo jedné. Ale já si to nemůžu dovolit," říká Luděk. Bude mít jednou Luděk Uraj nahrávací studio, kde bude tvořit své vlastní skladby? A bude si, stejně tak jako čeští špičkoví dýdžejové, říkat za party deset dvanáct tisíc korun? Kdo ví. Rozhodně by neměl ztrácet naději. Podobně jako on totiž začínali všichni. "Když dostávám hezké dopisy a od holek plyšová zvířátka, mám radost, ale jako hvězda si vůbec nepřipadám. Dělám pořád totéž, jen se to lidem začalo líbit. Ale moc dobře si pamatuju na dobu, kdy jsem hrál v klubu Újezd pro prázdný sál osm hodin v kuse," vzpomíná DJ Chris Sadler, vystudovaný doktor medicíny. "Muzika, která se mi líbí, mým rodičům nikdy nic moc neříkala a mám pocit, že dodnes by byli radši, kdybych byl doktor. Ale přijde mi super vydělávat si peníze tím, že někomu pouštíte hudbu, kterou máte rád." Když přijede Sadler domů do Anglie na narozeninovou oslavu svých rodičů, desky nechá doma. "Maminka se byla jednou podívat v klubu Roxy. Viděla tam ty stovky šílících lidí. Ale mám pocit, že si stejně říká, jak mu za tohle může někdo platit?"

Jak to všechno začalo
Není možné určit, kdo byl úplně první DJ na světě. Pokud bychom hledali pradědečky dnešních dýdžejů a chtěli se vyhnout anglickým klubům dvacátých let minulého století, museli bychom se podívat na Jamajku let sedmdesátých. Právě tam si v té době kluci postavili gramofony na ulici, začali pouštět reggae ze sedmipalcových vinylů, a tak uspořádali vlastně první streetparty. Naopak pravlastí techna, hudby, kterou dnes tak milují protiamericky naladění odpůrci globalizace, nebyla slunná Jamajka, ale město, kde začal automobilový průmysl - Detroit. Industriální prostředí inspirovalo několik nadšenců k vytvoření nového stylu elektronické hudby. Neměla ani slova, ani melodii, jen stále se opakující, agresivní, ohlušující rytmus. Pojmenovali ji techno a začali ji pouštět v opuštěných skladovacích halách. Téměř současně, tedy v letech osmdesátých, přišli na podobný nápad v New Yorku a z výstředních klubů podobných Studiu 54 vzešel něžnější a melodičtější bratříček techna, hudební styl house. Evropa poprvé výrazněji uslyšela house a techno ve zlomovém roce 1987, kdy se parta amerických dýdžejů rozhodla z plenek odrostlý styl vyvézt do Anglie, která v té době žila elektronikou skupin Depeche Mode nebo Erasure. Američtí dýdžejové Derrick May, Ken Ishii a Kevin Saunderson v Albionu rozjeli opravdovou klubovou scénu v pojetí, jak ji známe dodnes. Bar, taneční parket, pódium a na něm dýdžej. Angličané se kromě toho chopili nové taneční hudby po svém: zamilovali si neorganizované party pod širým nebem a vytvořili hudební styl, kterému se začalo říkat rave. Měl stejně brutální rytmus jako techno, typické pro něj byly například smyčky z hlasů z reklamy. Putování raverů vyvrcholilo koncem května 1992 na legendární akci v Castlemortonu, kam přišlo podle odhadů pětadvacet až čtyřicet tisíc lidí. Pro mnohé z nich to však byla poslední party. Média popsala událost jako bezmezné plenění a pobouření veřejnosti dalo podnět ke schválení takzvaného Criminal Justice Act, zákona, který přesně definoval taneční party a umožňoval tvrdý postih jejich pořadatelů. Anglické soundsystémy (DJ s kamarády plus technika plus auta, ve kterých všichni bydlí) tedy v polovině let devadesátých odjely do Evropy a spolu s nimi se začala šířit i jejich taneční hudba. Podobným způsobem jako taneční dýdžejové pouští desky i dýdžejové hiphopoví. Hip hop je hudební styl, který vznikl mezi černochy na předměstích velkých amerických měst, ale nyní je oblíbený na celém světě. Hiphopoví dýdžejové si tolik nezakládají na náladě setu, jako na "tricích", tedy technických dovednostech při pouštění desek, jako je například scratchování nebo vracení.

Kdo je nejlepší český dýdžej?
Co se týče techniky pouštění desek, nejzručnější jsou určitě hiphopoví dýdžejové, na druhou stranu nejoblíbenější jsou zase ti, kteří pouštějí house. A není vůbec vyloučeno, že nejlepší český dýdžej zatím hraje někde ve zkušebně odhlučněné papírovými obaly od vajíček jen tak, pro kamarády. Výběr následujících jmen vychází z anket Czech Dance Music Awards, v níž hlasují čtenáři časopisu o taneční hudbě Tripmag, a návštěvníci webových stránek Czech Techno Choice 2000. Další jména přidal Dan Kafka, zakladatel renomovaného serveru o taneční hudbě www.techno.cz

1. co DJ hraje, 2. jak se jmenuje doopravdy, 3. kolik mu je, 4. co dělal dřív, 5. co poslouchal, když mu bylo 15

DJ Electromajk,
1. vytvořil zvláštní odrůdu hudebního stylu trance, který nazval "wet and hard",
2. Michael Burian,
3. 29 let,
4. studoval hotelovou školu,
5. Depeche Mode, Kraftwerk

DJ Loutka
1. house,
2. Michal, příjmení nikdy z osobních důvodů neříká,
3. 34 let,
4. předtím pracoval jako barman ve Futuru

DJ Tráva
1. house, tech-house,
další informace by byly jen neověřené, protože DJ Tráva se s lidmi z novin, jako je MF DNES, nebaví, protože ho deníky nezajímají

DJ Wich
1. hip hop,
2. Tomáš Pechlák,
3. 23 let,
4. předtím hrál na elektrickou kytaru v kapele Eggnoise,
5. grunge

DJ Katcha
1. jungle,
2. křestním jménem Kateřina, nechce zveřejnit své příjmení,
3. 24 let,
4. vystudovala aranžérstí, ale pracovala jako barmanka, kvetinářka, zelinářka a web designérka,
5. INXS, Laibach, David Bowie a Radio 1

DJ IM Cyber
1. jungle,
2. Ivana Marcinová,
3. 22 let,
4. i v současnosti pracuje jako redaktorka časopisu Týden,
5. všechno od Wolfganga Amadea Mozarta po hard core

DJ Chris Sadler
1. tech-house,
2. Chris Sadler,
3. 26 let,
4. vystudoval medicínu,
5. metal

DJ Agent
1. techno,
2. nechce zveřejnit své jméno,
3. 29 let,
4. stavební průmyslovka,
5. Queen a ostatní rockové kapely

DJ Pavel Krejdl
1. techno,
2. Pavel Krejdl,
3. 26 let,
4. prodavač v potravinách,
5. Depeche Mode, Bros, Modern Talking

Co potřebuje DJ k práci
La-Di-Da, která patří mezi nejznámější a nejlepší české dýdžeje, by jednou ráda natočila desku z tónů a frekvencí, které jsou nejen příjemné, ale i léčivé
Gramofon
Gramofony Technics se vyrábějí od roku 1969 a jsou pro dýdžeje po celém světě skoro kultem.
Schránka na desky
Pokud s sebou na party někdo vozí osmdesát až devadesát desek, taška přes rameno mu nestačí.
Sluchátka
La-Di-Da používá sluchátka Sennheiser HD25. Jsou malá, skladná a je v nich dobře slyšet.
Pití
DJ, i když je to dívka, tráví dlouhé hodiny v suchém a zakouřeném vzduchu klubů. La-Di-Da proto vypije za noc litry minerálky.
Špunty do uší
Pokud ztratí DJ sluch, má dohráno. Proto někteří chrání své uši na party, když zrovna nepouštějí desky, pěnovými špunty.
Deska
Převážná většina dýdžejů pouští pořád klasické černé desky, kterým neřeknou jinak než "vinyl".
Povzbuzující prostředky
La-Di-Da bere pouze kapky s výtažkem z jinanu dvoulaločného, které zlepšují paměť a prokrvení mozku. Alkohol a drogy by byla na hraní poznat.
Speciální časopisy
DJ Chris Sadler si některé kupuje tady, jiné objednává po internetu. Ve speciálních časopisech pro dýdžeje se dozví o technických novinkách i nejnovějších deskách.