Zakázaná extáze
Respekt (17. 12. 2001)
autoři: Martin Kontra, Jan Kovalík

Přísnost neuspěla ve válce proti drogám
Valí se to na nás ze všech možných stran. Pozor drogy! Uchvátí-li tě, zahyneš! -- dovídáme se z televize, novin, řečí v hospodě, billboardů podél cest. Riziko je tak obrovské, že se Parlament rozhodl před dvěma lety tvrdě zasáhnout. Novela trestního zákona dala možnost policii stíhat každého, koho podezírá z držení drogy v množství "větším než malém". Přísnost proti drogám ale neuspěla - v zemi jich je víc, prosazují se ty více nebezpečné a přitahují i víc kriminality. Tento výsledek alespoň před měsícem shrnula vládní komise, která během dvou let monitorovala drogovou scénu. Politici zatím nenavrhli, jak neúspěšný postup nahradit něčím efektivnějším. Už proto je dobré občas zvednout hlavu a podívat se, čím se český boj s omamnou hrozbou liší například od poměrů v západní Evropě. Na první pohled je vidět -- rozdíly jsou větší než malé.

Na kometě
"Občas to nejsem schopen vysvětlit ani svým vrstevníkům. Smějí se mi, že jsem si léta hrál na věčně mladého," říká čtyřiatřicetiletý Jiří z Prahy. Úspěšný majitel malé reklamní agentury objevil počátkem devadesátých let, podobně jako mnozí jeho někdejší kamarádi z gymnázia, neodolatelné kouzlo plynoucí z kouření marihuany. "Když nám bylo šestnáct, pili jsme pivo. Hospodské debaty o knihách a smyslu života, divoké mejdany v bytech rodičů a zvláštní stav mysli za ranních kocovin -- to všechno bylo hodně inspirativní. Připadali jsme si před spolužáky napřed a mně se zdálo, že chlast je dobrou odpovědí na všeobecnou mizerii osmdesátých let," usmívá se Jiří. Když po revoluci narazil na marihuanu, bylo to podobné jako předtím s alkoholem. "Konopí skvěle vystihovalo můj momentální stav, byl to symbol nové svobody," vzpomíná Jiří. "Opět jsem se cítil vepředu. Kouřili jsme trávu, žvanili, propadali záchvatům smíchu a cítili jsme se spříznění a otevření. Kouření mi navíc dalo zvýšenou emotivní citlivost, třeba v hudbě jsem byl najednou schopen vnímat všechno, každý jemný a předtím ztracený zvuk." Počátkem devadesátých let odešel Jiří z vysoké školy a začal vydělávat peníze. V sedmadvaceti dosáhl skvěle placeného postu v jedné pražské reklamní agentuře a tehdy navštívil svou první taneční party. Na ní ho kamarád zasvětil do tajů nové drogy, extáze. "Nikdo z mých tehdejších kolegů to neznal. Zase jsem byl mezi prvními," usmívá se Jiří. Nová droga mu dala kvanta energie. "Opustil jsem zaměstnání a drzého šéfa a založil si vlastní firmu. Všechno klapalo. Někdejší kamarádi mi s tím svým pivem a věčně stejnými řečmi o práci připadali jako nějací moji strejdové." Okolo třicítky se Jiří přistihl, že má stále mladší a mladší kamarády, ale před dvěma lety se jeho touha "letět" najednou poněkud zpomalila. "Na jedné party jsem si uvědomil, že mě to už vlastně nebaví. Je to pořád dokola. Člověk má pocit, že hledá, jen do chvíle, než mu dojde, že tuhle noc prožil už asi padesátkrát. Navíc mi ti o deset, patnáct i dvacet let mladší lidi najednou přišli přeci jen moc rychlí a svěží," vzpomíná na svůj zlom. Během následujících dvou let skončil s extází, vrátil se k občasným cigaretám marihuany, oživil zpřetrhané vazby a dnes rozhodně nepohrdne pátečním večerem v baru se svými vrstevníky. "Je to jako bych byl pár let někde na cestách," popisuje s úsměvem návrat ke "staré partě". Běžná životní etuda, chtělo by se říci. Až na to, že Jiří se při ní dostal bezpočtukrát do konfliktu se zdejšími zákony. Přestože nikomu neublížil ani nikoho svými životními přemety neotravoval, měli čeští strážci zákona v průběhu posledních let povinnost ho minimálně stokrát poslat do vězení. Jde o notoricky známou věc: v roce 1998 prosadili čeští poslanci navzdory převládajícím evropským trendům "drogovou novelu", která policii nařizuje stíhat každého, kdo užívá omamné látky a kdo je tudíž občas nosí i s sebou po kapsách.

Třikrát míň
Minulý týden dostali čeští poslanci šanci se evropské cestě přiblížit. Nevyužili ji. Návrh Františka Pejřila (ODS) upozorňující na fakt, že v Česku dnes stejně jako v civilizovaném světě experimentuje s drogami zhruba čtvrtina mladé populace a že takový zástup lidí jednoduše není možné šmahem kriminalizovat, smetla sněmovna se stolu během pár minut. Pejřilův pokus zrušit paragraf zakazující nosit u sebe jakékoli drogy podpořilo jen dvaadvacet poslanců. Přes tento neúspěch mají Češi tváří v tvář svým dětem lepší pozice, než měli jejich generační souputníci na Západě před třiceti lety. Tam se o drogách začalo mluvit ve velkém na konci šedesátých let. Tehdy se roztrhl pytel s umělci básnícími před mládežnickým publikem o úžasném světě "nových" drog. O marihuaně či LSD coby prostředcích otevírajících brány vědomí dosud nevídaným zážitkům se zpívaly písně a psaly knihy. Zároveň se ale ve společnosti rozběhla debata, co si s náhlou popularitou drog mezi mládeží počít. A ve většině zemí to skončilo vznikem více či méně tvrdé protidrogové represe. Zákony zpravidla trestaly jak obchod s drogami, tak jejich samotné držení. Zhruba po dvaceti letech se ale začalo ukazovat, že represe nikam nevede. Staré drogy na západoevropském trhu zůstaly, závislých narkomanů ani překupníků neubývalo a navíc se vedle nich objevila čím dál silnější skupina "rekreačních" milovníků drog. Miliony lidí ve věku zhruba do třiceti let začaly experimentovat s marihuanou a později s tzv. tanečními drogami. Stíhat čtvrtinu populace, která navíc nikomu viditelně neškodí, je samozřejmě nemožné. A když se pak ještě ke všemu na konci osmdesátých let dostali k moci někdejší rebelové ze "zlatých šedesátých", tendence přesunout represi od uživatelů drog k obchodníkům dostala jasný směr. Podoby změny se liší podle zemí. Nejznámější je asi "holandský model", v němž úřady navzdory zákonu tolerují regulovaný prodej konopných drog. Stejně tak dospělí Švýcaři dnes ve své zemi nemohou být stíháni za konzumaci, nákup nebo pěstování marihuany či hašiše. Až třicet gramů těchto drog si také mohou legálně koupit v prodejnách se státní licencí. Policejní tolerance k uživatelům lehkých drog funguje také například ve Francii nebo Belgii. A zřejmě nejsilnější signál změny přišel nedávno z Velké Británie. Tam jsou od roku 1999 drogy rozděleny do tří kategorií podle stupně nebezpečnosti. V nejhorší jsou heroin, kokain a LSD, následují amfetaminy a barbituráty a do posledního nejlehčího šuplíku se nově vedle uklidňujících léků dostala i marihuana. "Umožníme tím policii soustředit všechny síly na boj proti zabijáckým drogám, zejména cracku, kokainu a heroinu," vysvětlil spoluobčanům lehkou klasifikaci marihuany britský ministr vnitra David Blunkett. Protidrogová politika Blairovy vlády si dala čtyři základní cíle: zlepšit prevenci, zefektivnit boj proti drogové kriminalitě, usnadnit narkomanům přístup k léčbě a vyhnat překupníky z ulic britských měst. "Každá libra vložená do terapeutických služeb ušetří tři libry na výdajích spojených s potlačením a řešením kriminality, soudním a vězeňským systémem," opřeli se ve zmíněné britské koncepci tamní úředníci o jasná a čitelná čísla.

Mapa jiných světů
O podobné argumenty se opíral i pokus Františka Pejřila. Vizionářského poslance ostatně s měsíčním předstihem podpořila vládní analýza zkoumající přínos protidrogové novely z roku 98. Její výsledky jsou srozumitelné: policie sice utratila během dvou let za tvrdší represi 37 milionů navíc, ale nepodařilo se jí dosáhnout žádné z met, které zastánci tvrdšího přístupu slibovali. Dostupnost drog se nesnížila, jen místo perníku vstoupil na trh extrémně nebezpečný heroin. Obliba marihuany a tanečních drog navzdory tvrdším zákonům nadále stoupala podobným tempem jako v západní Evropě. Přesto měli poslanci o Pejřilově návrhu předem jasno a už během jeho čtení se bavili tak nahlas, až je musel předsedající několikrát poprosit, aby kolegu alespoň vyslechli. Překotný vývoj české drogové scény přitom není zrovna nudným příběhem. Zdejší mapa milovníků "jiných světů" byla v době před listopadem 1989 vcelku čitelná. Krom zdejšího všudypřítomného alkoholu patřilo k "máničkám" a lidem z undergroundu maximálně příležitostné kouření marihuany a jistá obliba lysohlávky kopinaté -- houby s halucinogenními účinky. Svoboda samozřejmě přinesla uvolnění i na trhu s drogami. Dnes je v Praze stejně jako v každé evropské metropoli možné opatřit si během několika minut cokoli od extáze po heroin. A proto nepřekvapí, že vedle závislých narkomanů, jejichž situace je víceméně podobná všude v západním světě, se začínají ke svým kolegům z Evropy přibližovat i čeští rekreační experimentátoři. Přechod mladší generace k relativně bezpečnějším drogám mapuje například srovnávací studie zkoumající uživatele drog na techno party v sedmi evropských metropolích. Za Prahu ji zpracoval Státní zdravotní ústav. Průměrný účastník tohoto projektu byl svobodný, dvacetiletý student, žijící s rodiči. Mimo alkoholu a cigaret, které alespoň jednou v životě vyzkoušel téměř každý z pěti stovek oslovených, zvítězily s přehledem marihuana a hašiš, kterou vyzkoušela drtivá většina mladých. Až s odstupem pak následovaly halucinogeny, pervitin a extáze, které v západním světě i v Praze přitahují pětinu milovníků tanečních party.

Extáze
"Je to nádherný pocit. Absolutní relaxace uprostřed uspěchanýho města," říká čtyřiadvacetiletá Jitka, asistentka z advokátní kanceláře. Mluví o extázi, kterou si obvykle zpříjemňuje víkend. Drogu si zamilovala před čtyřmi roky a jak říká, nikdy na ten pocit nezapomene. "Těžko to popsat. Najednou jsem intenzivně cítila to samé jako šest tisíc lidí kolem mě. Naprostá euforie a teplo," líčí první setkání s extází na taneční párty. "A ráno nic, ani náznak kocoviny." Extáze se však nekonzumuje jen k tanci, někteří lidé ji užívají třeba i jako náhradu dovolené. Katka (33) si se svým přítelem jednou za čas koupí extázi a celý víkend stráví spolu na chatě. "Nakoupíme ovoce, pustíme příjemnou hudbu a hned ráno si vezmeme extázi. Takový víkend vydá za týdenní dovolenou na Kanárech, na kterou nemáme čas ani peníze," říká Katka. Přestože výsledky zmíněné studie ukazují, že nejužívanější drogou na taneční scéně je bezkonkurenčně marihuana a hašiš, v povědomí veřejnosti jsou tyto akce spojovány právě s "taneční" extází. V současné době je to nejoblíbenější syntetická droga mladé městské populace. Je těžké ji hodnotit, protože se jedná o velmi mladou látku (byla vyrobena na začátku století, zákaz ji postihl až s masovým rozmachem v sedmdesátých a osmdesátých letech) a k objektivnímu zvážení dopadů schází hodnověrná data. Skeptici z řad lékařů se obávají rizika poškození mozku při nadměrném užívání, ale dodnes nebylo potvrzeno žádné úmrtí spojené s užitím MDMA, jak zní chemický vzorec extáze. Její konzumenty zpravidla nečeká rychlá závislost a následný propad na sociální dno, jako tomu bývá třeba v případě heroinu. Pilulky s různými logy dnes berou lidé všech sociálních vrstev, od studentů přes sekretářky až po manažery. Protože extáze vyvolává pocit sounáležitosti, lásky a pochopení, jsou místa její konzumace pro nezainteresovaného pozorovatele zajímavou podívanou. Zvlášť pro ty navyklé na atmosféru zdejších hospod či běžných restaurací. "První party mne úplně odrovnala. Všude byla strašná spousta lidí, ale všichni se usmívali. Při sebemenším šlápnutí na nohu se mi každý hned omlouval," vzpomíná už citovaný Jiří. Extáze rozhodně není droga na celý život, kolem třicítky člověka většinou omrzí a přestane ji brát. Charakteristickým znakem poživatelů MDMA je i důraz na co nejbezpečnější konzumaci. Internet je plný vzkazů, v nichž si milovníci pilulek sdělují své zkušenosti. "Pozor na Spacemana," můžeme se tak dozvědět. "Účinkuje až za dvě hodiny. Tak ne abyste se přebouchli." Podobnou cestou se vydali i majitelé tanečních klubů v západní Evropě. Návštěvníci si tam mohou zdarma nechat na speciálním místě otestovat svou tabletku, takže hned vědí, co je uvnitř a zdali je to bezpečné.

Když komáři vařili
Vždycky to ale taková idylka být nemusí. Když se Komár (??) tenkrát v normalizovaných Čechách nemohl domluvit s rodiči o tom, zda si nechat narůst dlouhé vlasy, rozhodl se odejít z domova. Začal bydlet v jednom bytě s několika známými. A tam si také poprvé píchnul kodein. "Bylo mi sedmnáct. Pamatuju si, že mě to úplně odpálilo. Naprostá euforie, pocit vnitřní síly, spousta energie. Na pár hodin mi patřil celý svět," vypráví za stolem pražské restaurace drobný nenápadný muž s nepřehlédnutelnou jiskrou v očích. "Režim byl na hovno a já si chtěl šlehat, byla to taková forma protestu." Už po půl roce ale přišly potíže. "Jakmile jsem si zkoušel dát pauzu, dostal jsem průjem a bylo mi dost mizerně", popisuje rodící se závislost. Po maturitě následovala vojna, ze které se Komár dostal poměrně brzy, když v jeho skříňce našli stříkačky a zásobu kodeinu. Odjel za kamarády do Ostravy. To si již píchal pervitin a tady se ho od známého naučil vařit. "Většinou jsme se sešli v pátek a vařilo se na víkend. Bylo to tam na talíři a každý si bral kolik chtěl," popisuje bizarní svět českých perníkářů. Realita venku za dveřmi začínala pomalu mizet. "Nezaregistrovali jsme ani, že byla nějaká revoluce. Bylo nám to jedno," říká Komár. V roce 1993 přivedl kamarád ke Komárovi neznámého podnikatele. "Potřebuji uvařit pervitin a mohu sehnat jakékoli množství efedrinu," zněla jeho stručná nabídka. Za dva dny leželo na stole víc než čtvrt kila efedrinu -- a do týdne z něj byly dvě zavařovací sklenice čistého pervitinu. "Ten chlap přijel, zalovil v kufru a dal mi do ruky sto tisíc," vzpomíná Komár na první kšeft. "Připadal jsem si jako v americkém filmu, na které jsme se občas koukali na videu." Teprve teď začala pravá "jízda": peníze, velké objednávky a vaření. Když ale pak za pár měsíců odemkl Komár jednou večer dveře svého bytu, čekala ho za nimi hlaveň policejní brokovnice. Zhruba dvě stě tisíc hotovosti, tři gramy pervitinu a aparatura na výrobu ho nasměrovaly rovnou do vazby. Kvůli nedostatku důkazů a malému množství nalezených drog dostal za výrobu a distribuci omamných látek "jen" dva roky žaláře. "Do vězení za mnou přijeli rodiče a ty vztahy se začaly nějak dávat do kupy. Tak jsem se rozhodl, že s tím končím," vzpomíná na divoké mládí Komár, zaměstnaný dnes jako truhlář u stavební firmy.

Alespoň zastavit
Popsaný typ domácího drogového zločinu naznačuje hranice, za které nejsou zdejší vařiči ochotni jít. Nemůže tu být řeč ani o vydírání, ani o praní špinavých peněz. "Valná část těchto lidí v Česku spotřebuje svoje zisky na nákup drog," popisuje perníkáře šéf protidrogové centrály Jiří Komorous.
Na trhu nebezpečných narkotik se ale pohybují i drsnější povahy. Nejvíc jich zcela jistě najdeme mezi obchodníky s heroinem. "Je to sofistikovaný zločin, k němuž patří úplatky, vydírání a mafiáni v drahých autech, skupující přes nastrčené osoby vily v nejlepších pražských čtvrtích," říká o cestě bílého prášku z barmských a afghánských dílen k evropskému konzumentovi Komorous. Česká republika leží na křižovatce, z níž putují zásilky jak do Itálie, tak do západní a severní Evropy. Pár let po revoluci to vypadalo, že čeští narkomani si vystačí s pervitinem, ale zhruba v roce 1993 začal heroin v zemi zůstávat. "A od té doby to pořád narůstá," říká Jiří Komorous. "Občas se nám podaří zachytit velkou zásilku, ale podle mých odhadů zaregistrujeme zhruba pětinu drogy, která se tady nakonec spotřebuje. V tuto chvíli bych považoval za úspěch, kdyby se nám podařilo heroin vytlačit z ulic a stabilizovat jeho nabídku." Komorousova slova narážejí na zásadní fakt: nabídka i spotřeba heroinu na českém trhu v posledních letech navzdory přitvrzení protidrogových zákonů stoupá. Nestálo by tudíž za pokus vyjmout po západoevropském vzoru z kriminálního světa ty drogy, které prokazatelně nikomu neškodí a soustředit pozornost na to, co je opravdu nebezpečné? "Jakmile bychom ten paragraf zrušili, tak by to znamenalo, že nám drogy nevadí," říká na to současný ministr vnitra Stanislav Gross. "Policie by navíc v některých případech nebyla schopna prokázat, že ty dva kilogramy heroinu, které zadržela, nejsou pro vlastní potřebu." Vstřícnější postoj naznačuje za svou stranu předsedkyně Unie svobody Hana Marvanová. "Pokud víme, že třetina mladých nějaké drogy bere, měli bychom na to zareagovat," říká Marvanová, pro kterou je nejpřijatelnějším řešením rozdělení drog podle stupně nebezpečnosti a "vyjmutí" konopných drog z trestního postihu. "Trend je jasný. Neměli bychom stíhat nikoho, kdo drogy jenom bere," říká za ODS stínový ministr vnitra a nejznámější "drogový liberál" Ivan Langer. "Stejně tak je důležité, abychom začali pracovat na oddělení nebezpečných drog od těch méně škodlivých," říká Langer s tím, že coby případný ministr vnitra by pro to "udělal maximum". Přesto doporučuje opatrnou skepsi: "Jsem realista. Tak riskantní téma teď už nikdo nezvedne. Do voleb se nestane nic."