High Hollywood
Cinema (4. 1. 2002), autor: Olaf Tarmas/hej

Drogy jako filmové téma
Drogy představují vedle sexu a násilí snad nejkontroverznější filmové téma. Jeho pojetí a zpracování přitom prošlo tolika proměnami, že už to vydá na speciál.

Tady je první část...
Opiový čípek si zavedl příliš pozdě. Heroin se z jeho těla vytrácel a s ním i zácpa, kterou způsobil. A kde jsou jeho drahocenné čípky! Renton se zoufale vrhá k špinavé záchodové míse, po hlavě se noří do hnědé břečky, prodírá se úzkým odpadem, mizí v kanalizaci a znovu se vynořuje v idylickém podvodním světě. V prosvětlených hlubinách na něj čeká ráj v podobě ztraceného pokladu. Vítejte ve světě drogových filmů, kde hranice, dělící v očích diváka nevolnost a idylu, je jen velmi tenká a kde "skutečnost" vždycky stojí v uvozovkách. Fekální anabáze Ewana McGregora v Trainspottingu přesně postihuje, v čem tkví iritující dráždivost drog a jejich filmového zpracování: bezprostředně tu totiž sousedí vtip s bludem, snový svět se zoufalou beznadějí a přelud svobody s otroctvím závislosti. Téma konzumace a působení drog je stejně jako zobrazení sexu a násilí stále ještě obklopeno řadou tabu, a tudíž - i neutuchající fascinací. Když v roce 1894 natáčel Skot W. K. Laurie Dickson jedny z prvních pohyblivých obrázků (ještě svou poctivou "dřevěnou" kamerou), které si pak diváci mohli prohlížet v tzv. kinetoskopech, tedy přístrojích s kukátky pro jednoho diváka, byl tam vedle filmečků z boxerských zápasů či živých obrazů spoře oděných dam také pásek s titulem Chinese Opium Den. Vůči podobným filmům sice existovaly protesty už tehdy, ovšem Hollywood přistupoval k drogám zpočátku stejně nezaujatě jako Coca-cola, která do svých limonád přimíchávala to nejlepší z listů koky - takže ještě v roce 1916 mohl Douglas Fairbanks vrávorat komedií The Mystery of the Leaping Fish jako zfetovaný detektiv Coke Ennyday vcelku bez potíží. V průběhu divokých 20. let ovšem tlak veřejnosti vůči hříchem prolezlému Hollywoodu rostl a reakcí byl legendární Production Code, v roce 1930 vytvořený a posléze od roku 1934 natvrdo uplatňovaný soubor pravidel a zákazů, který striktně definoval, jakým způsobem se mají národu napříště prezentovat (respektive neprezentovat) násilí, sex a drogy. Důsledné dodržování Produkčního kodexu od poloviny 30. let bylo přímo podmíněno nevídaným přílivem realismu do amerického filmu, vznikem celé vlny gangsterských a tzv. novinářských snímků, na jejichž základě vyvinuly nejrůznější spolky (v čele s katolickou ligou) tak silný tlak, že Hollywoodu nezbylo než se podřídit. Filmy, které konzumaci či obchod se substancemi, které společnost pokládala za nelegální, byť jen naznačily, od té chvíle nedostaly tzv. Production Seal (cenzurní povolení), a byly tudíž vyloučeny z distribuce v řetězcích kin, kontrolovaných velkými studii. Zároveň s tím nadešla hvězdná hodina tzv. exploatačních filmů - senzačních zpráv o drogách s tituly jako Marihuana, The Weed with Roots in Hell! (1935) nebo Reefer Madness (1936), které se promítaly v provinčních kinech a pod chatrným pláštíkem osvěty děsily i vzrušovaly diváky líčením těch nejhorších následků užívání drog. Kletba Produkčního kodexu trvala dalších dvacet let, přičemž první ranou jeho nedotknutelnosti byl (pokud jde o drogy - sex narušoval jeho autoritu už dříve) film Otty Premingera z roku 1955 Muž se zlatou paží, v němž Frank Sinatra ztělesňoval hráče závislého na heroinu - první seriózně pojaté drama o závislosti na droze. Breenův cenzurní úřad, fungující v rámci Sdružení amerických filmových producentů a distributorů (MPPDA - dnes jen MPAA), mu samozřejmě obratem odepřel cenzurní povolení, a Preminger tedy začal svůj film uvádět v nezávislých kinech - s překvapivým úspěchem. To byl začátek procesu narušování Produkčního kodexu, ovšem byla to teprve kulturní revoluce Nového Hollywoodu, která ve druhé polovině 60. let definitivně smetla cenzuru z pozice strážce filmové mravnosti. Na prahu Věku vodnáře a volné lásky se halucinogenní drogy jako LSD staly pro novou generaci režisérů, herců a diváků neselhávajícím prostředkem k prolomení nejprve psychických a posléze společenských bariér. První "drogový útok" na Hollywood provedl v roce 1967 král béčkových filmů Roger Corman snímkem The Trip, v němž Peter Fonda jako unavený režisér televizních reklam hledá spirituální osvěžení v LSD. Velká studia se po krátkém váhání pokusila novou euforii antikultury přijmout (a využít ji) a začala se předhánět ve výrobě komedií o LSD. Tak například Otto Preminger natočil v roce 1968 pro Paramount snímek Skidoo, bizarní muzikálový trip, v němž vytvořil svou poslední roli Groucho Marx coby gangster jménem Bůh. Vítězství ale nakonec přesto patřilo nezávislosti, resp. Dennisi Hopperovi a Peteru Fondovi, kteří v roce 1969 natočili svou Bezstarostnou jízdu, manifest nezkrotného hledání svobody a ztracené Ameriky neomezených možností. Doba rebelů ale už pomalu končila - po vraždách, spáchaných komunitou hippies kolem Charlese Mansona, a heroinem způsobených úmrtích Jimiho Hendrixe, Janis Joplinové a Jima Morrisona se postoj k drogám prudce zúžil na akcentování rizika a vedlejších účinků jejich užívání. Filmy jako Panika v Needle Parku (1971), v němž Al Pacino jako malý newyorský zlodějíček strhává svou přítelkyni do závislosti na heroinu, už představují vystřízlivělý pohled na drogovou kulturu a heroin se napříště stává takřka metaforou úpadkového světa velkoměst. Počínaje realistickými kriminálkami typu Francouzské spojky (1971, druhý díl 1975) přes "blaxploitation" filmy jako Shaft (1971) až k dobrodružstvím agenta 007 (Žít a nechat zemřít, 1973) se obchodníci s drogami stali ve filmu ztělesněním zla. Za těchto okolností pak hašiš už mohl sloužit i jako komický prvek: v roce 1978 se tak poprvé sešlo duo Cheech a Chong, aby v rolích dvou magorů natočilo po prvním Up in Smoke ještě čtyři další taškařice. V 70. a 80. letech se v Hollywoodu dostala ke slovu jiná droga - kokain. Ovšem zatímco v zákulisí se sjížděla jedna lajna za druhou, ve filmech oné doby (9 1/2 týdne, Top Gun, Flashdance) se zrcadlo stále používalo jen k tomu, aby si hrdinové upravili účes. Z dekády vlídného sebevzhlížení tak skutečně vybočuje jen jeden film o drogách, a to snímek Briana De Palmy, který ve své poctě gangsterkám Zjizvená tvář rozpoutal v roce 1983 doslova sněhovou bouři, která Al Pacina jako velkého dealera kokainu Tonyho Montanu brutálně smetla z vrcholu jeho kariéry. V thrillerech typu Rok Draka (1985) byly drogy (v daném případě heroin) jen vedlejším motivem a sloužily pouze jako záminka k rozpoutání okázalé akce. K novému účtování s drogami tak dochází až v 90. letech, kdy se režiséři na vlně retra ohlíželi za 70. lety. Počínaje Van Santovými Narkomany (1989) až k Demmeho Kokainu (2001) se táhne linie nostalgií poznamenaných drogových vzpomínek. Ve vztahu k drogám se znovu objevuje komika, a dokonce i ironie - stačí si vzpomenout na šílené hrdiny Gilliamova snímku Strach a hnus v Las Vegas (1998 - odehrává se v roce 1971), jejichž halucinogenní vize se zvrhávají do směšnosti, anebo na Tarantinovo Pulp Fiction - historky z podsvětí, kde se už o čtyři roky dříve stal heroin předmětem absurdního černého humoru. Evropské filmy jako Trainspotting (1995) anebo Human Traffic (1999) šly ještě dál. S cynickým humorem a dobrou hudbou totiž dokázaly vedle vší bídy divákovi zprostředkovat i něco z oné "rány", kterou jsou heroin nebo extáze schopny vyvolat. Morálních soudů se v Trafficu zdržel i Steven Soderbergh, o to přesněji však postihuje stav společnosti, která je s drogami nerozlučně spojena, a přesto se drásá nekonečným bojem s nimi. Ačkoliv jsou dnes už mnohá tabu překonaná a drogy často fungují spíše jako insignie životního stylu, provází filmové tripy stále tatáž fascinace. Jejich hrdinové totiž iritujícím způsobem naplňují kritéria klasických filmových hrdinů. Jejich touha má v sobě určitou míru vzpoury, bezohlednosti vůči sobě i jiným - příkladem budiž Nicolas Cage, který se v Leaving Las Vegas s divokou radostí rozhodne upít se k smrti. I ta nejzničenější troska je obklopena jistou dávkou svůdné přitažlivosti psance, který chce vést život podle vlastních zákonů, anebo aurou stejně citlivého jako egocentrického umělce, který za nás překračuje hranice. A přitom tím, co nás k podobnému typu filmů přitahuje, nejsou vždy jen scény drogového opojení. Stejně nás láká jejich rub prokletí závislosti, bolest abstinence a proces tělesného i morálního úpadku. Harvey Keitel prožívá jako zpustlý Bad Lieutenant skutečné martýrium, na jehož nejnižším bodě už stojí jen nahé zoufalství - a to nám Keitel z plátna fascinujícím způsobem předává. Pokud platí, že film je příslibem skutečných emocí a překročením hranic každodennosti, pak jsou to právě filmy o drogách, které tento příslib morbidním způsobem naplňují. A každý čtvrtek přichází dealer s novou dávkou.