BOLÍVIE - SOUMRAK KOKOVÉHO RÁJE
KOKTEJL (15. 1. 2002), autor: David Walter

Kouzelná říše andských velehor, náhorních plošin propadajících se hluboko zařízlými údolími mlžných lesů až do koberce neprostupné amazonské džungle tvoří kulturně nesmírně pestrou zemi s největším podílem domorodého obyvatelstva v Latinské Americe. I když její území o rozloze Francie a Španělska dohromady ukrývá obrovské nerostné a přírodní poklady, je vůbec nejchudším státem na kontinentu. To je klasický paradox země "třetího světa". V čele stojí bývalý diktátor, který umírá na rakovinu ve Washingtonu, zatímco jeho země je paralyzována mýcením kokových polí, jež asi třetině lidí přinášela jedinou obživu. Hned po Kolumbii a Peru patřila Bolívie k největším vývozcům kokainu. Po úspěšné akci se produkce koky, ze které se vyrábí kokain, snížila téměř na desetinu. Spokojení Američané slíbili kompenzaci. Pomoc se však míjí účinkem. Bolivijci hladoví a bouří se. Nákladné programy vytvářejí lidé, kteří mají jen malé znalosti a respekt k odlišnému myšlení potomků staré kultury Inků. Bolívie je dnes jednou z posledních hranic civilizace - připomíná Divoký západ USA 19. století se všemi jeho možnostmi i tragédiemi. Je stále ještě nepromeškanou výzvou odvrátit soumrak kokového ráje.

HOŘKÉ VÍTĚZSTVÍ
"Koka nám pomáhá zvládnout hlad, žízeň, únavu, problémy s vysokou nadmořskou výškou, navozuje pocit spokojenosti a uvolňuje stres," říká José o tradičním všeléku bolivijských indiánů, kteří listy koky žvýkají již po stovky let, aby lépe zvládli život v extrémních podmínkách. Koka však ve 20. století dostala další dimenzi - z listů tohoto keře se začal získávat kokain nejen v lékařství, ale i jako žádaná droga. Ta se stala velkým obchodem pro několik vyvolených. Moderní kokainový "průmysl" ještě před třemi lety vytvářel až 60 % národního produktu Bolívie. Země se řadila mezi největší světové producenty koky, která se pro velkou řadu chudých farmářů brzy stala jediným zdrojem příjmů. Od 70. let proudily tisíce rolníků z hor do tropů, aby zde ve stínu And pěstovali koku. Nyní přišli o své živobytí. Vojáci bolivijské armády podporované USA podnikají úspěšné akce na vymýcení koky ze země - jde údajně o "největší vítězství ve válce proti drogám - ideální model pro další země". "Za poslední dva či tři roky udělala Bolívie ve válce proti drogám více, než jakákoli jiná země v Latinské Americe!" opěvoval úspěchy Bolívie americký velvyslanec Manuel Rocha. "Důstojný plán" prezidenta Bánzera úspěšně zničil veškerá koková pole čtyřiceti tisíc rodin. V Peru a Kolumbii byli rolníci přátelsky přesvědčováni, aby sami přešli na jiné plodiny. V Bolívii nedal bývalý diktátor nikomu na vybranou. Vojáci jednoduše vtrhli na pole a koku odnesli i s kořínky. Plocha, na které se koka ilegálně pěstovala, se údajně zmenšila na desetinu. Do konce funkčního období v srpnu 2002 - jak slibuje Bánzer - již zlikviduje pole všechna. Bánzerova vláda by tedy mohla slavit úspěch - vždyť splnila požadavky, které podmiňovaly štědrou americkou pomoc. Boj proti drogám jak se všichni shodneme - je jistě záslužnou činností. Znamená to však, že účel světí prostředky? Kritici se ozvali již na adresu účinnosti celé akce - Bolívie sice již nefiguruje na předních místech největších vývozců koky na světě, ale celková produkce koky se údajně nesnížila, jen se přesunula do sousedních států. Kokain má po světě odhadovaných 14 milionů uživatelů, což představuje natolik silnou poptávku, že ji jen málokterá země typu Kolumbie nechá bez povšimnutí. Pro běžné Bolivijce mají však poslední akce vlády především zásadní vliv na jejich životy. "Je to lidská tragédie - tisíce chudých rodin náhle nemají obživu," tvrdí pastor Villa Tunari. Šok a zoufalství se brzy změnily ve vlnu odporu. Farmáři se bouří. Desítky obětí na straně "vzbouřenců" i vojáků jsou výsledkem střetů jen v posledním roce. Federace pěstitelů koky protestuje jedním hlasem: "Budeme se bránit proti této vládě, která se slepě zavázala poslouchat nařízení z Washingtonu bez ohledu na osudy vlastních obyvatel."

ALTERNATIVNÍ PROGRAMY
"Přišli jsme z chudé vesnice nedaleko Potosí hledat lepší život. Koka byla to jediné, co jsme měli," říká farmář Rios. Až půl roku po vojenské akci věnovala vláda hladovějícím lidem ananasovníky. Byl to však danajský dar. Každá rodina sice dostala až 6000 rostlin, ale již zde nebyl nikdo, kdo by rodinám vysvětlil, jak ananas pěstovat. Na tři sta rodin připadal údajně jeden zemědělský technik. Než stačil rodiny navštívit, vykvetla už jen polovina plodin, zbytek ananasů hnil v zemi. Nakonec bylo ovoce, které farmáři sklidili, z velké části malé a deformované. Ananasy se prodávaly jen stěží za zlomek ceny kvalitních kusů. "Jíme rýži a brambory - porci pro dva dělíme na šest členů celé rodiny," smutně říká Rios po mizivé sklizni. Ani ti, kteří měli úrodu bohatou, nemají na růžích ustláno. Ceny řady plodin, které vláda nařídila pěstovat jako alternativní, se propadly kvůli jejich přebytku na trhu. Bolivijská vláda však ústy ministra zemědělství Hugo Carvajala viní především samotné farmáře z neschopnosti. "Farmáři pěstující koku se měli v našem drogovém ráji vždy lépe než vesničané z hor, protože pěstovali ilegální plodinu," vysvětlil národu viceprezident Ramirez. "Když někdo v USA přestane vykrádat banky a začne s legálním zaměstnáním, může snad čekat stejné příjmy jako dříve? Rozhodně ne! S tím se musí naši ilegální pěstitelé koky smířit. Už před několika lety jsme se s farmáři snažili domluvit - nabízeli jsme v přepočtu až 2500 amerických dolarů, aby začali pěstovat jiné produkty. Oni si peníze vzali, obratem je utratili, a začali opět pěstovat koku. Proto jsme přistoupili k tvrdé akci." První bílou vránou mezi zničenými pěstiteli koky je komunita, kde působí agentura Spojených států pro mezinárodní rozvoj. Ta učí místní ženy vyrábět džemy z nových tropických citrusových plodů. Program se rozvíjí úspěšně - tržby z prodeje již rodinám přinášejí příjmy dosahující poloviny těch, které měly při pěstování koky. Rodina Pozových z této komunity se shoduje: "Nyní máme alespoň co jíst a navíc nám program dává nový smysl života." Pro většinu farmářů je ze všeho nejhorší psychicky devastující čekání na vládní pomoc, která se ve většině případů omezuje na dary rýže, brambor nebo plodin, jež rodiny neumějí pěstovat. Zakopaný pes alternativních programů je v jejich rychlosti, účinnosti a kvalitě. Bohužel nedrží krok s efektivitou mýcení kokových polí. Koho je možné vinit - "hloupé" farmáře, nebo "chytrou" vládu, která jim nikdy neumožnila vzdělání? A co USA - neměly by snad Bolívii pomoci více, když chtějí, aby splnila jejich rozkazy?

ZAHRANIČNÍ POMOC
"Podívejte - dostali jsme od německých sponzorů dvě motorky, traktor na lesní práce a terénní auto," říká Carlos, správce národního parku Noel Kempff Mercado (magazín Koktejl 12/2001), a přitom se s novou Toyotou řítí prašnou hrbolatou cestou napříč džunglí osmdesátikilometrovou rychlostí. O den později při podobně dobrodružné jízdě vůz nabourá. "Vylétli jsme z cesty a narazili do stromu. Tady to auto nikdo neopraví. Budeme muset počkat, až s tím Němci něco udělají. No máme ještě jedno auto a traktor," utěšuje se Carlos, který díky svému razantnímu stylu jízdy ještě týž den téměř ulomí komín u nového traktoru, když se s ním snaží prorazit zarostlou cestu a je líný vystoupit a použít na prosekání mačetu. V době, kdy opouštíme park, stojí traktor i Toyota pick-up v houští nedaleko centra správců parku. Ani místní všeuměl z nedaleké vesnice to nebyl schopen spravit. Tak se čeká. "Máme stále ještě ty motorky," chlácholí se Carlos. Hal Pecock z Fundación Amigos de la Naturaleza (FAN), který dohlíží na rozvoj parku a život lidí na jeho území či v těsném okolí, má však na věc jiný názor: "Podívejte, ti mladí kluci nemají k drahým darům od německých sponzorů vůbec žádný vztah. Nikdo je nenaučil, že by se měli o věci starat, a ne je odhodit na bláto, jako to jsou zvyklí dělat s dřevěnou lodí či motykou za pár drobných. Celý park skýtá obrovský potenciál pro turisty - dokonce tu bylo vybudováno i několik turistických center, v džungli byla pracně vymýcena přistávací dráha přímo v parku, ale vše chátrá a zarůstá. Nákladné investice svěřili investoři i nadšenci pro přírodu lidem, kteří nikdy neprošli hlubším vzděláním. Jen těžko se učí zodpovědnému přístupu, když mnohým nedochází přímá souvislost mezi pracovními výkony a celkovým výsledkem." "Veškerá zahraniční pomoc v Bolívii se do velké míry míjí účinkem," potvrzuje dobrovolník mírových sborů John z Arizony. "Vlády vyspělých zemí i soukromé organizace nejdříve zkoušely posílat peníze bolivijské vládě. Tato metoda totálně selhala. Celý systém je tak zkorumpovaný, že při přerozdělování prostředků postupně zmizí až 90 % celé pomoci v rukou vládních úředníků a představitelů místní samosprávy. Výsledný efekt pomoci je dosti pochybný i u těch prostředků, které se k potřebným lidem skutečně dostanou. Projekty se zaměřují například na stavbu obecní kanalizace, jejíž absence způsobuje v Bolívii velké hygienické i ekologické problémy. Jakmile se však nákladný systém někde porouchá - mnohdy vinou nevhodného zacházení samotných Bolivijců - lidé jej celý zavrhnou a odmítnou používat. Místo výměny jediné levné součástky tak nefunguje celý systém, který svou poruchou v očích místních jen potvrdí předpojatý strach a nedůvěru ke všemu novému a cizímu." Znamená to tedy, že za vše mohou "hloupí" Bolivijci?

ŠKOLA ZÁKLAD ŽIVOTA
"Nejlepší nástroj v boji proti chudobě, drogám a všem problémům," - tak se obecně charakterizuje mimořádný význam vzdělání po celém světě. I v Bolívii si to lidé uvědomují - tedy především ti z větších měst. Drtivá většina z nich začíná chápat, že alespoň jedno dítě na studiích je šance, aby se někdo z rodiny stal uznávaným, vzdělaným a především finančně zabezpečeným člověkem. Gramotnost ve městech je již přes 90 %. Co však lidé z vesnic? I tam je školní docházka - alespoň teoreticky - povinná pro děti ve věku od 6 do 14 let. V souvislosti s posledním vládním programem "Participación popular", který předpokládá přesun vládních výdajů z měst do vesnic, jsou zakládány školy v drtivé většině místních komunit. Financování a kvalita výuky jsou však silně demotivující. Většina učitelů vede výuku ve španělštině. Ta je sice oficiálním jazykem země, ale hovoří jí jen 60-70 % Bolivijců, kteří mnohdy mají španělštinu jen jako druhý jazyk. Na vesnicích však většina lidí hovoří pouze kečuánštinou, jazykem Inků, nebo ajmarštinou, což je předincký jazyk náhorní planiny Altiplano. Mnohé děti tak do školy nedocházejí jednoduše proto, že svému učiteli vůbec nerozumějí. "Ne, dnes jsem do školy nešel musím přece vyhnat lamy na pastvu a pak pomoci rodičům na poli," zdůvodňuje dvanáctiletý Augustin. "Stejně nemá význam posílat děti do školy, oni je tam nic užitečného nenaučí," vysvětluje otec Hermano. "Proč by měl umět spoustu nepotřebných věcí, které nám stejně nepomohou ani na poli, ani doma. Je to jen ztráta času. Když budou hovořit jen španělsky, ještě zapomenou vlastní jazyk." I když tedy školy již oficiálně na venkově fungují, neberou vůbec ohled na místo, kde byly otevřené. Učí zde učitelé z města, kteří neznají jazyk ani realitu místních podmínek. Často frustrovaní z jazykové izolace z vesnice odcházejí. Učitel se dětem změní třeba až šestkrát do roka, jako se to stalo v odlehlé andské vesnici Piuna. Kromě učitelů se zdá být největším problémem vlastní náplň výuky. Ta probíhá v "západním" stylu a pro děti z hor či odlehlých vesnic v džungli je většinou zcela odtržená od světa, ve kterém žijí. Výsledkem je, že jen minimum dětí a zejména jejich rodičů cítí potřebu pokračovat na střední škole, nebo dokonce jen navštěvovat tu "povinnou" základní. Není to tedy začarovaný kruh, kde lidé z domorodých vesnic lpí na tradičním způsobu života, který jim moderní vzdělání může jen ničivě narušit? Jak jinak se mohou dočkat lepších zítřků?

MOTIVACE
"Nastupovat," svolává Hal na svůj pick-up dospělé muže z bambusových chýší vesnice La Florida. Korba se rychle zaplní snědými svalnatými muži, kteří ve svých šlachovitých pažích pevně svírají ostré mačety, na korbě je i Halova motorová pila. "Ti lidé mě tady mají rádi. Vědí, že jim chci pomoci a že to má svůj význam. Nyní se snažím zlepšit spojení této odlehlé vesnice s civilizací. Nejbližší veřejný autobus projíždí několik desítek kilometrů odsud, a to pouze jednou týdně. Dříve tu však vedla mnohem přímější cesta do městečka San Ignacio. Ta ovšem několikaletým nepoužíváním údajně zarostla. Chceme ji obnovit a tak zlepšit spojení vesnice se světem." Již brzy za vesnicí mizí cesta v zelené stěně džungle. Místní však stále dokáží rozpoznat, kudy cesta vedla. Doslova jako kobylky se vyrojí před Halovo auto a pomocí mačet, sekyr i motorové pily se prokousávají stále blíž k civilizaci. Za námi zůstává zelený tunel, který po mnoha hodinách úsilí a k velkému nadšení všech vesničanů konečně spojí La Floridu s nejbližším rančem, odkud již vede slušná cesta až do San Ignacia. "Zarostlá cesta se zdála být nepřekonatelným problémem, dokud nepřišel Hal," pochvaluje si propocený Santos. "Za firemní peníze jsme nakoupili mnoho kilometrů ostnatých drátů. Budeme je rozdávat farmářům a vůbec všem pěstitelům dobytka, kteří žijí v blízkosti národního parku Noel Kempff Mercado. Jejich dobytek se tak již nebude popásat na území parku a ničit zdejší unikátní ekosystém. Farmáři budou zase spokojení, že jim zvířata neutíkají," nadšeně hovoří Hal o svých dalších aktivitách. Přesto má on i jeho kolegové před sebou ještě dlouhou cestu.

VÝZVA NÁRODNÍCH PARKŮ
"Jste opravdu šťastné děti, když žijete mezi tolika vzácnými druhy zvířat," říká dětem v odlehlé andské vesnici na území národního parku Alto Madidi bolivijská ekoložka Rosa, která kromě španělštiny umí hovořit i místní kečuánštinou. "Je velmi důležité, aby si lidé uvědomili, že ze zachování veškerého přírodního bohatství, které je dosud obklopuje, mohou sami v budoucnu mít prospěch. Velkou budoucnost vidím v turistice, která by mohla zaplatit lidem čistou vodu, lékařskou péči i vzdělání. Pokud místní pochopí, že cizinci jsou ochotní zaplatit za to, že uvidí nezkaženou přírodu, jistě se k ní budou lépe chovat. Zabijí méně vzácných zvířat, spálí méně lesa pro svá pole, která budou raději efektivněji využívat. I těžbu dřeva či nerostů omezí či najdou způsob, jak ji dělat mnohem ekologičtěji. To vše záleží na jejich vzdělání, jež jim umožní stát se například průvodci - tedy lidmi, kteří si zachovají znalosti svého dosavadního způsobu života a zároveň získají možnost přijmout to, co jim prospěje z moderního světa. Jenže to vše zůstává v odlehlých částech parku zatím pouze utopií!" Až do roku 1952 byli domorodí obyvatelé Bolívie prakticky otroky. Teprve tehdy dala vláda indiánům větší pravomoci včetně volebního práva. Staletí útlaku však natolik změnilo povahu indiánů, že jsou i dnes velmi snadno vykořisťovatelní bílými lidmi, kteří je vždy v minulosti řídili. Dnes je pro tyto lidi velmi obtížné postavit se na vlastní nohy, dosáhnout ekonomické nezávislosti místo pasivního čekání na vládní pomoc. Někteří vesničané od řeky Tuichi ovšem již vzali osud do svých rukou: "Ilegální těžaři nám nabídli v přepočtu 1100 amerických dolarů za to, že jim povolíme vykácet určité množství mahagonových stromů. Nakonec těžbou převýšili domluvený limit šestinásobně a navíc zmizeli, aniž by nám zaplatili jediný centavo," přiznává smutně paní Morales a omluvně dodává: "Lidé z vesnice sice vědí, že je kácení vzácných stromů nezákonné, jenže bylo pro nás velmi obtížné odolat takové finanční nabídce, když máme tak málo možností, jak se tu sami uživit." Park Alto Madidi je považován za nejrozmanitější park v Amazonii - dokonce ani světoznámý NP Manú v Peru se mu údajně nevyrovná bohatostí druhů fauny i flóry na členitém území, rozkládajícím se od zasněžených vrcholků And až po tropické lesy nížin. Organizace Conservation International se rozhodla zapojit místní komunity do projektu budování ekoturistických ubytovacích zařízení. Podle tohoto plánu nyní místní budují hned několik ubytoven v povodí řek Tuichi a Beni přímo na území národního parku, který je dosud turistům prakticky nedostupný. Předpokládá se, že zisky z provozu těchto zařízení půjdou na financování projektů vesnic, které se na jejich zbudování podílely. Do budoucna by mělo i vlastnické právo přejít přímo na domorodce. To je model, který se již velmi osvědčil v Ekvádoru v podobě projektu "Kapawi" (Ačuárové, magazín Koktejl 9/2000). Celý projekt a vlastně i park je však vážně ohrožen plány na stavbu obrovské přehrady na řece Beni nad městečkem Rurrenabaque. Přehrada by způsobila zatopení tisíců čtverečních kilometrů parku včetně nových ekoturistických zařízení, vesnic a vzácné přírody. Lidé, kteří proti stavbě bojují, jsou stále v zoufalé menšině. Ve vládě se ozvaly pouze ojedinělé první hlasy o přemístění elektrárny dále od národního parku. Již v srpnu 1998 schválili zákonodárci projekt, jenž má Bolívii přinést velké množství elektrické energie, která by se mohla výhodně prodávat sousední Brazílii. V takové chudé zemi, jakou je Bolívie, se většina lidí stále stará více o své přežití, než o životní prostředí. Politici prosazují mnohem ochotněji ty plány, jež zabezpečí práci a obživu v krátké budoucnosti, než ekologickou rovnováhu, která se může vrátit až v "nedozírné" době příštích volebních období. V době, kdy domorodci začínají chápat vazbu mezi ochranou životního prostředí a svojí budoucností, vrhá projekt elektrárny na celou oblast temný stín tísnivé nejistoty.

DIVOKÝ VÝCHOD A CIZINCI
"Jediné, na co se můžeš v Bolívii spolehnout, je síla amerického dolaru. Čím více máš těch půvabných 'papírků', tím větší máš právo - na půdu, na svůj výklad zákonů, na přízeň policie, imigračního, vojska, vlády," svěřuje se Němec Frederick, který v Bolívii zakotvil před několika lety, když byl na cestě kolem světa a právě tady u Santa Cruz se mu zalíbilo natolik, že tu zůstal. "Chtělo to tučné úplatky těm správným lidem - brzy jsem dostal povolení k pobytu, koupil jsem si doslova za hubičku slušný pozemek, kde mám dnes ranč větší než Boby z Dallasu." Na imigračním oddělení potkávám hned několik cizinců. "Je to hrozné, mám tu snoubence a nechtějí mi prodloužit trvalý pobyt, prý musím vycestovat a požádat na zastupitelském úřadu mimo Bolívii. Nejbližší je v Riu či Sao Paulu v Brazílii nebo v peruánské Limě," vzlyká mladá Australanka. "To oni si jen tak hrají na důležité - prostě čekají úplatek a pak udělají, co vám na očích vidí," chlácholí nás ostřílený Frederick. Podle něj je možné si koupit v Bolívii za peníze vše - snad i novou identitu. "Přicházejí sem nejrůznější lidé - někteří hledají svobodu, jiní dobrodružství nebo nový život. Půda je opravdu velmi levná, a tak je tu řada cizinců, kteří se rozhodli usídlit se v odlehlých částech Bolívie na východ a jih od Santa Cruz," dodává. Hal se mi již dříve zmínil o americkém milionáři: "Vydělal velké peníze na burze, a tak se rozhodl, že zachrání část amazonského pralesa - aby se tam nikdy netěžilo. Koupil velké území národního parku, kus džungle, kterou vlastní pro radost a svůj dobrý pocit." Zvláštní skupinou cizinců jsou lidé, kteří přišli ze svého přesvědčení - misionáři (viz článek Dědictví jezuitů). Další skupinu tvoří náboženská sekta německy hovořících mennonitů. Ti se nyní ve východní Bolívii usazují ve stále větším měřítku - našli zde potřebný klid pro svůj život v izolaci od okolního zkaženého světa.

KŘESŤANÉ A PAČA-MAMA
"Tío, dej nám více stříbra, vyšší ceny na trhu, méně úrazů, sesuvů a hlušiny. Ochraň nás, a my ti budeme dále přinášet koku, alkohol i cigarety," modlí se k ďáblovi, vládci podzemí, horník Mazca hluboko pod zemí na konci úzké štoly kdysi nejbohatšího stříbrného dolu světa v hoře Cerro Rico u Potosí. "My všichni jsme tu křesťany - tedy na zemi. Jakmile sestoupíme do podzemního systému štol a šachet, musíme začít uctívat přírodní síly, kterým tu vše patří." Horníci mají jasno: na nebesích žije bůh, pod zemí je ďábel - Tío, který je má ochraňovat, pokud si jej dostatečně nakloní a usmíří. Snad nikde jinde není pověrčivost tak očividná, jako právě mezi indiány, kteří nasazují své životy v dolech. Horníci jsou vystaveni působení řady zdraví škodlivých chemikálií a plynů a ohroženi náhlými sesuvy v nezajištěných štolách. V podzemním pekle velmi zodpovědně dodržují nepsaná pravidla ve vztahu mezi nimi a přírodními silami. Nikdy nepustí do šachet ženy. "Přinesly by nám smůlu," vysvětluje Mazca. Mohly by totiž způsobit žárlivost bohyně Pača-Mamy. "Matku přírodu" si indiáni také pravidelně usmiřují v podobě obětí. Podle své peněženky obětují lamu nebo alespoň darují svazek pravých stodolarových bankovek. Zatímco je oficiálně 95 % Bolivijců katolického vyznání, v praxi se jejich úřední náboženská orientace smísila s inckým i ajmarským systémem víry. Vznikla tak zvláštní směsice, nad kterou se nepozastavují snad jen samotní Bolivijci. Věří v Panenku Marii, a zároveň uctívají i přírodní bohy a duchy spojené například s okolními horami. Pověstná je oslava Fiesta de la Virgen de Urcupiňa u Cochabamby. Na vrchu Calvario se tu zjevila Panna Maria, a místní lidé dokonce nalezli její kamennou podobiznu. Na výročí této události se vždy koná mnohatisícový průvod a mše. Po ní musí kněz posvětit přinesené dary v podobě miniatur domů či kamionů, které si jejich majitelé přejí v životní velikosti. Nakonec se všichni úprkem vrhnou s velkými kladivy na kamenný vrchol hory, kde se snaží odštípnout kus posvátné hory pro štěstí. Až uctí Pannu Marii, obětují papírové peníze duchům hory a uspořádají oslavy, kde místní alkohol čiča teče proudem. Všichni doufají, že na rok dopředu mají o štěstí postaráno. Vždyť uctili všechny síly, které znají. V oblasti víry si Bolivijci tedy již vybrali - volí vždy to lepší ze všech světů: křesťanského, či indiánského. A všechny své spřízněné bohy i duchy umí i řádně oslavit - není snad dne, kdy by se někde v Bolívii nekonala fiesta. (Příkladem bizarních rituálů je i Tanec ďáblů v Oruru - magazín Koktejl 3/1999.)

SOUMRAK INDIÁNSKÝCH KULTUR
Snad v žádné jiné zemi v Latinské Americe nežije tolik původních obyvatel jako právě v Bolívii. Díky izolovanosti a zaostalosti se zdejším indiánům vyhýbal smutný osud původních obyvatel například Brazílie. V Bolívii si více než v jakékoli zemi na kontinentu uchovali indiáni své tradice a způsob života. Platí za to daň v podobě propastné chudoby a podle našich měřítek i velké zaostalosti. Jsou to lidé, kteří se jen velmi obtížně adaptují na podmínky nové doby. Ztráta kokových polí je pro ně zvlášť tíživá především proto, že si sami nedokáží snadno najít alternativu. Na druhou stranu jsou to však obdivuhodní lidé, kteří umějí přežít jak v extrémních podmínkách neúrodné a nehostinné náhorní planiny Altiplano, tak ve zrádné a nebezpečné amazonské džungli. Při životě je drží znalost tradiční medicíny - vždyť pověstní léčitelé kallahuaya z oblasti Charazani v bolivijských Andách rozlišují 600-1000 léčivých bylin! Klíčová je také úzká vazba se světem duchů a přírodních sil, které se navíc provázaly s panteonem křesťanského světa ve zvláštní synkretickou náboženskou mozaiku. Jen těžko si však lze představit přežití indiánů v moderním světě, který je stále více pohlcuje, ať se jim to líbí, nebo ne. Obtížně myslitelná je příprava indiánů na kariéru bankovního úředníka nebo jaderného technika, když jeho svět doposud tvořila vesnice, kde jediné kamenné stavení byl zchátralý kostel nebo budova distribuce humanitární pomoci. Budoucnost zřejmě leží v nové formě vzdělání, které původní obyvatelstvo naučí, jak se lépe starat o své zdraví, hygienu, životní prostředí. Předá jim znalosti z oblasti zemědělství či veterinářství v daných lokálních podmínkách. Naučí je číst, psát a počítat, aby je nikdo neokradl nebo aby nepodepsali smlouvu, která jde proti jejich zájmům. Jak potvrzují první úspěšné pokusy například v indické části Himálaje nebo v severní Kanadě, nové vzdělávání by mělo obsahovat i hodiny vlastní kultury, kde se děti učí o mizejících dovednostech, mýtech i rituálech svých předků, významu své kultury a hrdosti na ni. Jen tak nepropadnou pocitu méněcennosti při konfrontaci s "vyspělejší moderní" kulturou či civilizací. Nový přístup ke vzdělání by domorodcům měl ukázat cestu, jak důstojně žít v dnešní době. Aby si sami podle svého přání mohli zharmonizovat výhody obou světů - svého původního i nového. Přežití domorodých kultur na celé Zemi a Bolívie je toho živým příkladem - závisí na tom, jak dokáží přijmout nové tak, aby jim to jen prospělo, a zároveň odmítnout vše, co by znamenalo úplné popření jejich vlastní kultury. Na konci osídlování Severní Ameriky (Kanady a USA) v 19., ale i ve 20. století byli původní obyvatelé zahnáni do rezervací. Dodnes zde žijí lidé se zničenou identitou a důstojností, kteří se nedokázali vyrovnat s moderní dobou, a přitom již zapomněli dovednosti svých předků. Bolest svých zlomených srdcí jen otupují alkoholem, drogami a ve větší míře než ostatní populace se uchylují ke kriminálním činům a k zoufalým sebevraždám (jako je tomu dodnes například mezi Inuity v Kanadě). "Latinská Amerika je jen stěží imunní proti procesu sociální homogenizace, tak známé dnešnímu průmyslovému světu," zamýšlí se nad osudem neevropských kultur Thomas Skidmore ve své knize Modern Latin America a dodává: "Oblast And, jižní Mexiko a Guatemala tam žijí indiáni v dostatečné koncentraci na to, aby si mohli udržet svoji tradiční sociální identitu. Obecně ovšem platí, že urbanizace v Latinské Americe likviduje vše venkovské a provinční. V moderním světě, ať kapitalistickém, či socialistickém, má kulturní pestrost jen malou šanci na život." Je tedy jasné, že proces "modernizace" se nedá zastavit - nikde. Původní obyvatelé Bolívie stojí nyní na rozcestí. Bude se historie opakovat a indiáni z Amazonie, Kečuové a Ajmarové z Altiplana skončí jako mnozí původní obyvatelé ve zbytku "civilizovaného" světa? Vyhyne jejich kultura, hrdost, stanou se naším dalším černým svědomím? Stoupnou si rezignovaně do řady zubožených žebrajících prosebníků s otevřenou dlaní a stále se opakujícími slovy "Dej mi, dej mi"!?

KOKA V BOLÍVII
Zatímco na Západě je koka (keřovitá rostlina Erythroxylum coca) považována především za základ pro kokain, v Bolívii její lístky žvýká většina lidí stejně, jako my si dáme kafe, Angličané čaj, Jemenci kát a Etiopané svůj čat. Pro mnohé domorodce je koka dokonce předmětem či prostředkem uctívání. "Mama Coca" je uznávána jako dcera Pača-Mamy, bohyně země a přírody. Před delší cestou proto pokládají domorodci listy koky pod kámen, aby si zajistili bezpečný dojezd. Indiáni obětují koku bohům, aby vypudili duchy zla ze svých domovů a polí. Obětování koky má přinést větší úrodu, v dolech pak bohatou žílu. Tradiční ajmarští léčitelé yatiri používají koku při svých rituálech. V odlehlých oblastech se dodnes koka užívá místo peněz jako platidlo. Španělští dobyvatelé brzy zjistili, že jejich poddaní pracující, kteří žvýkají listy koky, jsou mnohem výkonnější a odhodlanější splnit vytyčené úkoly. Proto conquistadoři konzumaci koky přímo podporovali. Dnes žvýká většina venkovských mužů i žen, a dokonce i mnoho zástupců střední třídy ve městech. Většina Bolivijců evropského původu však stále považuje žvýkání koky za nechutný indiánský zvyk, ke kterému by se sami nesnížili. Pro většinu indiánů žijících v extrémních klimatických podmínkách slouží koka jako stimul nervového systému, který jim umožní pracovat bez přestávky na oběd s vysokým fyzickým nasazením. Horníci posedlí vidinou bohaté stříbrné žíly užívali koku tak intenzivně, že v dolech u Potosí vydrželi pracovat až 72 hodin bez zastavení! Koková pauza má i významnou sociální funkci, stejně jako u nás přestávka na cigaretu. Listy koky rostou na keřích v nadmořské výšce tisíc až dva tisíce metrů. Prodávají se na váhu na všech trzích v Bolívii. Indiáni žvýkají obvykle třicet až čtyřicet kokových lístků najednou. Pro bílé arinaos se však doporučuje začít s dávkou deseti lístků. Koka se osvědčí zejména při zdolávání vysokohorských průsmyků s těžkým batohem na zádech. Při intenzivním žvýkání koky se jde hned mnohem lehčeji...