Prince sice nemáme, ale...
Haló noviny (25. 1. 2002), autor: Jan Kadlec

A podívejme se! Člověk by si myslel, že britská královská rodina má ty nejlepší hmotné i morální předpoklady, aby její rodinný život byl světlým vzorem pro všechny rodinné svazky ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska. Snad kromě toho irského Ulsteru, kde myšlení tamějších katolíků a protestantů už několik století vězí na úrovni raného středověku. Leč jaký to omyl! Britskou královskou rodinu postihl v uplynulých dnech malér, který díky hromadným sdělovacím prostředkům dosáhl vpravdě celosvětových parametrů. Co se stalo? Syn následníka britského trůnu prince Charlese a zesnulé lady Diany, sedmnáctiletý mladíček Harry, byl usvědčen z nadměrné konzumace alkoholických nápojů a z kouření marihuany. K odhalení došlo náhodou, když jeden ze starších služebníků královského paláce ucítil z Harryho oděvu silnou vůni marijánky a okamžitě to omeldoval princi Charlesovi. Jak uvedl britský list News of The World, princ kouřil marihuanu hlavně při divokých party s kamarády a alkoholu holdoval v londýnských putykách nižší cenové kategorie. K tomu je nutno podotknouti, že konzumace alkoholu mládeží je v Británii protizákonná, alkohol smějí pít pouze osoby starší 18 let. Papá Charles řešil rodinný průšvih rozumně. Vzal si na pomoc staršího Harryho brášku Williama a oba mladičkému provinilcovi domlouvali. Navíc Charles nezdárného synka odvezl na exkurzi do rehabilitačního centra v Peckhamu, kde se léčí lidé závislí na heroinu, aby mu ukázal, jaké následky může mít nepřiměřená konzumace drog. Otcovská, jakož i bratrská domluva a návštěva rehabilitačního centra byly prý, jak tvrdí zdroj blízký princi Charlesovi, pro Harryho dostatečnou terapií. Postup panovnické rodiny při řešení tohoto vpravdě královského průšvihu vysoce ocenil britský premiér Blair. Ten má s podobnými záležitostmi i vlastní zkušenosti díky svému synkovi Evanovi, který musel být předloni jako šestnáctiletý hospitalizován pro opakované opilství. Povídal jsem si o této záležitosti při nedělním kafi se svým nejlepším přítelem, rovněž starobním důchodcem Josefem. Pepík měl z toho maléru obrovskou radost. Tvrdil, že něco takového by se nemohlo stát ani u Havlů, ani u Klausů, ba ani u Zemanů a vůbec, že v té Británii na tom musejí být s alkoholismem a narkomanií dětí a mládeže moc špatně. A kam prý se na ně hrabeme my. Jenomže tentokráte jsem v debatě s Pepíkem zcela mimořádně triumfoval já. Ukázal jsem mu článek, který tři dny před koncem minulého roku vyšel ve Večerníku Praha s titulem přes celou stránku - »Opíjejí se čím dál menší děti«. To »opíjení« se ovšem tentokráte netýkalo britských, ale českých dětí. Článek se zabývá smutnou kapitolou v životě současných českých dětí a mládeže - alkoholismem. Uvádí i konkrétní případ, kdy sanitka pražské záchranky musela v poslední školní den před Vánocemi vyrazit do základní školy ve Vodičkově ulici, kde se třináctiletý školák opil do němoty. A podle vedoucího lékaře operačního střediska Pražské záchranné služby Ondřeje Fraňka není tento případ rozhodně žádnou výjimkou. Opilí nezletilci kolem patnácti let jsou pro záchranku každodenní záležitostí. Ale i menší děti jsou často odváženy. »Ne že by jich bylo deset denně, ale vždy se najde několik dvanácti až třináctiletých opilých dětí tři až čtyři za týden,« dodává Franěk. Klinický biochemik Tomáš Zima v článku konstatuje: »Věková hranice prvních zkušeností s alkoholem u dětí se rok od roku snižuje. Nepočítám-li náhodné napití u předškoláků, už deseti až dvanáctileté děti vyzkoušely chuť alkoholu a třinácti až patnáctileté mají mnoho zkušeností. V tom jsme předstihli dokonce i tak vyspělou zemi, jako je USA.« Zjištění vskutku neradostné. Pak jsem Josefovi ukázal asi půl roku starý článek z Lidových novin, v němž se uvádí, že podle zveřejněného průzkumu Světové zdravotnické organizace (WHO) se Česká republika řadí na druhé místo v Evropě v počtu dětí, které okusily některou z drog. Podíl »drogových experimentátorů« mezi českými dětmi se navíc neustále zvyšuje. Zatímco v roce 1955 zkušenost somamnou látkou přiznalo 23 procent dětí, v roce 1999 už stejný zážitek neskrývalo 45 procent mladistvých. Českou republiku tak v Evropě předčí pouze Velká Británie s 36 procenty patnácti až šestnáctiletých narkomanů. Tam ovšem počet mladistvých experimentátorů s drogami klesá - v naší zemi je tomu naopak. Ostatní materiály z mého soukromého tiskového archivu, týkající se dětské zločinnosti v naší vlasti nebo šikany na českých školách, Josef už vidět nechtěl. Jenom smutně pokýval hlavou a poznamenal, že »ten kapitalismus je holt všude a furt stejnej«. Tak, vážení čtenáři, pokud jde o dětský alkoholismus či narkomanii, žádného prince sice u nás nemáme, ale...