Streetworker
Mladá fronta DNES (23. 1. 2002), autor: (ipd)

Praha - Narkomani v metropoli měli kvůli válce v Afghánistánu téměř půl roku nedostatek heroinu. Prohlásil to včera šestadvacetiletý streetworker Martin Větrovec, který se už šest let věnuje v občanském sdružení SANANIM drogově závislým lidem. "Situace pro narkomany byla velmi nepříjemná," sdělil Větrovec ve včerejším on-line rozhovoru na internetové adrese praha.idnes.cz. "Část uživatelů se pokusila vyřešit ji užíváním rohypnolu, který je na ulici běžně k dostání, část se obrátila na staré toxikomany, kteří dokážou připravit jiné opiáty, například braun, a další část přešla na užívání pervitinu. Abstinovat se pokoušela jen malá část populace, bez větších úspěchů," uvedl streetworker v souvislosti s tím, že právě kvůli situaci v Afghánistánu mnohé drogy do Evropy nepřicházely. Přinášíme některé další otázky a odpovědi, které při včerejším rozhovoru zazněly.

Co lidé v Praze nejvíc berou?
Na ulici patří k našim nejčastějším klientům uživatelé heroinu. Nedá se ale říct, že by heroin dominoval, protože například v našem kontaktním centru jsou nejčastějšími klienty uživatelé pervitinu. Protože pracujeme hlavně s injekčními uživateli, neobjevují se mezi našimi klienty většinou lidé užívající taneční drogy, marihuanu a dalších drog, které se neaplikují jehlou. V současnosti proto asi nejsem schopen říct, jaká droga se v Praze užívá nejvíc. Nabídka trhu je v současnosti velmi široká.

A nebude to třeba tím, že lidé užívající marihuanu, LSD nebo třeba extázi prostě nemají problémy jako lidi na pervitinu nebo heroinu.
Samozřejmě. I tito lidé můžou mít s užíváním problémy, ale jsou zcela jiného rázu, než na jaké se zaměřujeme my. Pro tyto klienty neexistuje žádný speciální program a v našich silách není věnovat se něčemu dalšímu než skupině intravenózních uživatelů.

Co máte na své práci nejraději?
Těší mě, že můžu alespoň trochu pomoci někomu, kdo pomoc potřebuje, že moje práce má smysl. Tato práce je také velmi zajímavá v tom, že se setkávám s osudy lidí, pro které jsem možná první osobou, která je poslouchá a má o ně opravdový zájem.

Jakou máte vy a organizace, ve které pracujete, "úspěšnost" vyléčených?
Těžká otázka. Klienti, kteří odcházejí z terénních programů do dalších zařízení, v drtivé většině zatím neabstinují. Jestli se jim to podaří, se dá jen těžko zjistit, protože zpět (od léčeben, ambulantních a doléčovacích programů) nedostáváme žádné zprávy. Jedinou oblastí, kde se dá tento údaj sledovat, jsou právě naše vlastní zařízení. Procento úspěšnosti vám v této chvíli z hlavy neřeknu, ale určitě by se tato čísla dala zjistit na internetové adrese www.sananim.cz.

Jak vypadá váš pracovní den?
Můj pracovní den se liší podle toho, jestli mám službu v terénu, nebo ne. Pokud ano, přicházím do kanceláře v 11 hodin, zapisuji statistiku z minulého dne, připravuji si do tašky všechny potřebné věci, které na ulici klientům nabízíme, seznamuji se se zápisem z průběhu předchozího dne, aby bylo možné navázat na práci s klienty, kterou začali kolegové, ujasňuji si, co je třeba s kterým klientem probrat apod. Do terénu odcházím v půl druhé, od 14.00 jsem spolu se dvěma kolegy v terénu, pohybujeme se po stálých místech v přesně stanovené době, aby nás klienti snadno našli. Terén končí v 19.00. Pokud na ulici zrovna nejdu, pracuji od 9.00 do 17.00 v kanceláři. Tam se věnuji provozním a organizačním věcem.

Mají podle vás lidé, o něž se staráte, něco společného? Chtějí se někteří z nich zbavit své závislosti?
Samozřejmě. Málokdo z klientů chce užívat drogy do konce života. Naším cílem je nenutit nikoho, aby začal abstinovat. Důležité je, aby až se klient sám rozhodne, že chce přestat, věděl, jak a na koho se obrátit, a měl důvěru v pracovníka, který mu s jeho rozhodnutím může pomoci.

Je něco, co vás při vaší práci potěší, nebo zažíváte jen samá zklamání?
Práce v terénu je samozřejmě trochu nevděčná v tom, že když se klient rozhodne něco změnit, tak se nám ztrácí a my se pak jen těžko dozvídáme o jeho dalších osudech. Na druhou stranu díky tomu, že naše organizace provozuje také vlastní terapeutické komunity, je velmi příjemné se v nich setkávat s lidmi, kteří prošli terénními programy. Někdy se také stane, že potkáme abstinující klienty na ulici, a jde často o příjemná setkání.

Zajímalo by mě, jaké je vaše původní povolání a proč jste si vybral právě tohle. Přeju hodně úspěchů.
Streetwork je moje první a zatím poslední zaměstnání. Po gymnáziu jsem se pokusil o studium na VŠ zemědělské, ale po roce jsem odešel. Pak jsem vlastně náhodou nastoupil na civilní službu do kontaktního centra a tam jsem zjistil, že to je přesně ta oblast, která mě zajímá a které bych se chtěl věnovat.

Skýtá vaše práce taky nějaká nebezpečí?
Pohybujeme se na otevřené drogové scéně. To jistá nebezpečí přináší, ale protože jsou jasně daná pravidla, jak se v případě ohrožení chovat, nedošlo za celou dobu mé práce k žádnému závažnějšímu incidentu.

Co si od své práce slibujete?
Doufám, že se mi podaří oslovit alespoň některé z uživatelů drog, kteří se pohybují na ulici a jsou bez kontaktu na nějakou pomáhající organizaci. Tím, že se s těmito klienty začne pracovat včas, se podle mého názoru výrazně sníží jejich poškození jak po zdravotní, tak i po sociální stránce. Zároveň pokud klient dostane informace, stává se menším ohrožením i pro okolní "nedrogovou" populaci.