Život na hraně
Reflex (15. 11. 2001)
autor: Petr Holec

Tomáš Rejman si dal jointa a vzal špatnou odbočku. Bratry Homolovy jsme proto nehledali v Jevanech, kde převážně žijí, ale na Vyžlovce. Do Jevan mě bývalý skejťák, nyní podnikatel a pořadatel závodů, vezl, protože jsem mu zavolal, že chci psát o českém skateboardingu a on by mi mohl pomoct. "Tak to musíme zajet za Homičema, ty ti o tom řeknou všechno."

S Rejmanem za volantem musíte být připraveni jet hranu - podobně jako na prkně. Poté, co během odpoledne přišel v bance záhadným způsobem o deset tisíc korun, mu hladinu adrenalinu ještě dorovnal řidič tahače, který nás i s Rejmanovým přispěním málem poslal do betonového zátarasu. Rejman ho vzápětí uzavřeným pruhem předjel a vykloněn z otevřených dveří na něj začal rozčileně hulákat. "Normálně bych k němu přišel a dal mu tečku do ksichtu, hajzlovi! Tohle je jako když na tebe někdo vytáhne bouchačku a zneužije práva silnějšího!" K Homolům do Jevan jsme místo po páté dorazili před půl osmou, nijak to ale nevadilo. V téhle komunitě nehraje menší časový posun žádnou významnou roli. Matěj s Honzou bydlí v lesním srubu, k jehož boku je přilepená legrační přístavba na postele. Zvenku připomíná budku na propanbutanovou bombu. V místnosti naproti venkovním dveřím stojí combo Pevey a elektrické klávesy a všude okolo se povalují kousky oblečení Quiksilver. Bratři se sem odstěhovali na celý rok, do Prahy jezdí, jen když potře bují. "V zimě se stěhujeme tam," kývl pětadvacetiletý Honza směrem k solidnější chatě stojící níže v lesním svahu, kde přebývají jejich rodiče. Homolové vedou svobodný život, něco mezi skejtem a rockem. Oba patří do české skejtové špičky a od sponzorů mají kompletní vybavení, živit se ale musejí sami. Nikdo z českých jezdců zatím není placený profesionál jako ve světových týmech, takže vystudovaného fotografa Matěje a loutkáře a skeneristu Honzu živí především muzika. Jsou tvůrčím duem a zároveň šéfy skaterockové kapely Wohnout, jež vydala u Sony dvě alba. Jejich skladby, jako Sejko No Pí, těžko přeslechnete ve skejtových obchodech, na závodech nebo na amatérských videích, která si skejťáci sami točí. Oba Homolové působí jako kliďasové. Jejich ležérní artikulace připomíná plandavou skejťáckou módu, někde uvnitř se však ukrývá náklad energie, kterou cíleně upouštějí pouze nad překážkami nebo na pódiu.

Underground
Osmadvacetiletý Matěj jezdí od roku 1986, kdy dostal stejné prkno, jako měli všichni kluci v tehdejším komunistickém bloku. O dva roky později se sportu (a životnímu stylu) začal věnovat intenzívněji. Předtím dělal judo a hrál tenis, pak ho ale okouzlila parta skejťáků na Strahově, kde stávalo jedno z prvních kovových úček. "Tehdy se tam denně otáčelo dvacet lidí, kteří se nám zdáli dobře vyfreakovaný. Z ostatních sportů byl člověk zvyklej, že někam přišel ve čtyři, byl tam trenér, dělal jsi kliky a dřepy a v šest jsi odešel, aniž bys věděl, proč to děláš - kromě toho, že tě tam posílali rodiče. Na skejtu jsme mohli jezdit, kdy jsme chtěli, a i ta móda byla zábavná," vzpomíná, zatímco balí jointa. Právě svoboda, permanentní vývoj a nespoutanost systémem a pravidly diktovanými zvenčí jsou hlavními atributy sportu přitahujícího jako magnet mladé rebely. Téměř každý může přijít s novým trikem a vyhrát, aniž by potřeboval nákladné zázemí. " Skejt se podobá akrobatickým sportům, navíc jeho prostředí je hodně variabilní. Můžeš jezdit na rampě, v parku nebo ve městě. Schody a zábradlí jsou vždycky jinak vysoký a dlouhý, pořád se dá jít dopředu. Třeba akrobatický lyžování je taky drsný, ale vyčerpaný. Víc než pět salt teď nikdo neudělá - možná tak šest za pět let. Skejt jde dopředu hrozně rychle," vysvětluje Matěj. A to i navzdory tomu, že se nikdy nestal bohatým masovým sportem a firmy vyrábějící oblečení i výbavu nikdy nefúzovaly do mamutích korporací. Dokonce i v Americe, kde do skateboardingu teče nejvíc peněz, si uchoval určitý punc undergroundu. U nás nebylo dlouho o čem mluvit, za komunistů ho totiž do totálního undergroundu poslala právě jeho pošpiněná a hlučná undergroundová reputace. Jezdci si museli vystačit s pár železnými U-rampami, běžným oblečením a podomácku vyráběnými prkny. "Nebylo možný dostat se k časáku, natož k videu," vzpomíná starší Homola. Přitom právě video hraje ve skejtu nezastupitelnou roli, protože se podle něj jezdci učí nebo - jak sami přiznávají - kopírují triky. V amatérském videofilmu The Skate Story, natočeném v roce 1985 na Strahově, jezdí v šusťákových trenýrkách a botaskách kluci, jimž se prkno pod nohama rozlomí při každém třetím skoku.

Splynutí do streetstylu
Čtyřicetiletý Ivan "Zobák" Pelikán, dnes šéf Rejmanova obchodu, který si na prkno poprvé stoupl v roce 1977, si ještě pamatuje bratry Formanovy, přes jejichž tátu - režiséra Miloše Formana - získal první opravdové prkno. Nebo tehdy ještě dětského herce Filipa Renče, který to na Strahově taky zkoušel. "Nebyl to žádný pozér, normálně jezdil," vzpomíná Ivan. "Ty nejhezčí holky jsme ale měli my," upřesňuje Rejman. "To víš, pořád to byl jen dětskej herec." V polovině osmdesátých let se skateboarding začal měnit, a to nejen ve světě. Dřívější gymnastické disciplíny, jako freestyle, skok vysoký nebo daleký a slalom, volně splynuly do současného streetstylu, který vedle vertikální rampy v podstatě vydržel až dodnes a přiblížil sport městským zábradlím a schodům. Podobně se unifikovala i velikost a tvar desek. V roce 1988 se v Praze v někdejším PKOJF uskutečnil závod Euroskate, na který přijela evropská špička. Pro československé skejťáky to byl malý Listopad. "Pořádala ho CKM, SSM a skateboardingová asociace a přišla se podívat iStB," vzpomíná Matěj. "Do tý doby jsme všechno znali jen z časopisů. Tehdy jsme ale skejt poprvé viděli na vlastní oči, což hodně kluků inspirovalo." Kromě nejlepších triků a ramp se mezi domácí skejťáky dostala i spousta kvalitního vybavení. "Němci si přivezli náhradní desky, a vždycky když nějaký vyšel z haly, nahrnulo se k němu několik Čechů, aby nám ji prodal. Kupovali jsme všechno. Dneska máš desku dva měsíce a pak ji zahodíš. Tenkrát jsme ji dva měsíce otloukali a pak jsme ji draze prodali dál. Vystřídalo se na ní třeba patnáct lidí, až praskla." Od té doby se hodně změnilo. Několik Čechů má šanci prosadit se do profesionálního světového týmu. Vítěz Mystic Cupu dnes bere 5000 dolarů, český mistr 50 000 korun a v Českém poháru se suma zvýšila z původních pěti na pětadvacet tisíc korun. I menší obchody, jako Rejmanův, materiálně podporují několik jezdců a městské skateparky financují i firmy jako Opavia nebo Léčiva, jež se skateboardingem nemají primárně nic společného, které však využívají jeho popularity pro pozitivní reklamní image. Díky Mystic Cupu, do něhož vstoupil před dvěma roky jako hlavní sponzor Eurotel, má Praha jeden z nejmodernějších skateparků v Evropě, jehož cena se pohybuje okolo dvou miliónů korun.

Nekonečný mejdan
Jako naprostého amatéra mě během závodů nebo i tréninku skejťáků praštila do očí technická náročnost sportu, který vlastně mnoho lidí za sport ani nepovažuje. " U skejtu málokdo vydrží, protože trvá hrozně dlouho, než se na něm naučíš. Tři roky třeba můžeš honit jenom stabilitu," vysvětluje Matěj, zatímco jeho mladší bratr, jenž se právě vrátil s pivem z hospody, doplňuje další důležitý aspekt: "Skateboarding nikdy nepřijal tradiční tréninkový model s trenéry, kluby a soustředěními." To je sice pravda, trávou rozesmátý Rejman to však ihned uvádí na pravou míru: "V osmdesátých letech proběhly podobný pokusy v Americe. Kluci tam jezdili pěkně za sebou a všichni na sobě měli žlutý trička a červený trenýrky. Tam už vyzkoušeli všechno." Vlastně nejen v Americe. Už šestnáct let se v Prachaticích koná několikadenní letní Summer camp, kterého se letos zúčastnilo přes dvě stovky kluků. Jeho pořadatel Miroslav Bartoš v MF Dnes prohlásil, že "skateboard je jedním ze způsobů, jak dát mladým lidem smysluplnou zábavu a uchránit je tak před nebezpečím drog. Přitom zejména starší lidé se často domnívají, že mezi skateboardisty dnes existuje spousta feťáků. To je nesmysl. Kdyby tihle kluci brali drogy, v životě by se na prkně nenaučili tak dobře jezdit." Skejt, drogy a alkohol, notoricky známý příběh, táhnoucí se za tímto sportem stejně hlasitě jako nařvaný punk a hip hop, ozývající se z městských skateparků. Je pravda, že jako městský adrenalinový fenomén tento sport vždy přitahoval dost problémových jedinců, jimž je obvyklý fádní život příliš těsný. Ostatně tak celý skateboarding před téměř čtyřiceti lety v Americe začal. " Měl jsem pár kamarádů skejťáků, kteří skončili špatně, ale mezi námi tvrdý drogy nejsou," říká Matěj. Když se rozhlédnete po skateparku, uvidíte polonahé vychrtlé kluky s dready, náušnicemi a tetováním, jimž visí ke kolenům plandavé džíny, ze kterých co nejvíc vyčuhují boxerky, jak létají nad nejrůzněji tvarovanými překážkami. Současně ucítíte pivo, pot, cigarety a trávu a samozřejmě i risk, nebezpečí a odvahu - tedy prostředí tolik přitahující spoustu holek a stejnou měrou děsící rodiče.

Pivo a tráva odlehčují
Jelikož ve skejtu rozhoduje odvaha a momentální potlačení strachu, neboť většina špičkových triků je fyzicky i technicky nejen dost obtížná, ale i nebezpečná, kouří někteří kluci před jízdou trávu nebo pijí pivo. Těžko byste ale mezi závodníky našli někoho, kdo se rozjede po vpichu, vyskočí do vzduchu a špičkou prkna se trefí na metr vysoké a pár centimetrů široké zábradlí, zatímco se pod ním prkno několikrát otočí. "Při závodech si dáme pivo nebo trávu, protože se pak cítíme odlehčení. Někteří jezdci na tom mají dokonce založený svůj styl," přiznává Honza. Rejman ho překřikuje: "Třeba Tom Penny jezdil na Štvanici úplně vožralej a byl nejlepší. Bral to tady jako mejdan. Prostě nevydržel čekat na svý jízdy a pít sodovku a vožral se. V Americe je to trochu jiný než v Evropě, tam je sledují a nesmějí si zapálit jointa nebo jezdit vožralí. Taky musejí nosit helmy a i rozhodčí musejí být střízliví." "Střízlivej skejťák, prototyp sportovce, asi neexistuje. Nebo spíš jako výjimka potvrzující pravidlo. V Čechách jsou takoví asi tři," uzavírá debatu Matěj. Jeho slova potvrzují i mnohé amatérské videofilmy - jako například český Sk8 Is Gr8 (Skate Is Great) - v nichž se prolínají technické finesy z Letné s magickým městským panoramatem se zapadajícím sluncem a divoké pitky - jako v případě dvou machrů zvaných Laco a Papu, jejichž tah končí záběrem do výstřihu barmanky, zvracením a obnaženým přirozením. Jenže všechno je relativní. Když vylezete na štvanickou U-rampu, takže se horní kolmá část stěny ztrácí z vašeho zorného úhlu, a podíváte se do hloubky pod sebou, zjistíte, že na pouhé chlastání piva a hulení trávy jsou tihle kluci příliš špičkoví gymnasté, jejichž triky spotřebují obří dávku talentu, energie a odvahy, a že na prkně nechávají velkou část zdraví i srdce. Nebezpečí zranění si dobře uvědomuje i Matěj Homola, přesto ani po patnácti letech na prkně neví, jak dlouho bude ještě jezdit. "Není moc vyzkoušený, do kolika let se dá závodit. Může tě zastavit zranění - jednou se ti prostě vysype kotník tak, že už ho nikdo nespraví. A nemusíš na to bejt ani moc starej, viděl jsem dost kluků, kteří skončili v osmnácti. Myslím, že se dá jezdit tak do pětatřiceti." O profesionální budoucnosti moc nepřemýšlí ani mladší Honza, oba včetně Rejmana vkládají šance spíš do mladší generace. Například do dvacetiletého Lukáše Vlčka z týmu Volcom Europe, podle mnohých velkého talentu s nadějí stát se placeným členem světového profesionálního týmu. Na srpnovém štvanickém SK8 NIGHT CONTESTU o nejlepší triky, kde se sešla česká špička a po kterém následoval mejdan až do rána, zvítězil nejvyšším olliem. Subtilní Pražák, absolvent obchodní akademie uvažující o studiu na FTVS, zde za velkého aplausu skočil český rekord 97 centimetrů (světový rekord je 112,5 cm). Ollie je skejťácký fundament, bez něhož se žádný jezdec neobejde a který se někteří učí tři i více let. Mnozí se ho nenaučí nikdy. Je to zdánlivě prostý skok, kdy jezdec zvedne prkno tak, že i ve vzduchu vydrží několik sekund přilepeno na jeho nohou, ovšem jen na pohled. Třeba Ivan Pelikán přiznává, že se ho dodnes pořádně nenaučil, a to je legenda. Introvert Vlček má daleko do rebela, když ho však pozorujete v akci, jako by to najednou byl někdo úplně jiný. Jezdí od čtrnácti let, kdy ho do party, v níž jezdil i loňský mistr republiky Michal Farkač, přivedl starší bratr. Vlček je typickým odchovancem Jižního Města, svůj streetstyl léta piloval na schodech, zábradlích a svodidlech, které komunističtí urbanisté a architekti navrhovali pro cokoli kro mě skejtu. Na rozdíl od Homolů se Vlček chce závoděním jednou živit. "Snažím se jezdit co nejlíp, dělat fotky a bejt profík." Během sportu nepije ani nekouří trávu, i když přiznává, že stejně jako ostatní má před každou jízdou strach: "Vždycky se musíš rozhodnout, jestli se na to zábradlí nebo schody pustíš, nebo ne. Jo jasně, chlastám, ale ne před závodama a nehulím." Finančně Lukáše, jenž je nyní na civilní službě, podporují rodiče. "Měl jsem štěstí, že když jsem začínal, jezdil už brácha, takže rodiče věděli, o čem to je. Dneska jsou oba rádi, když mě vidí i v cizích časopisech."

Maggi a to ostatní
Matěj Homola přirovnává skateboarding k lezení po skalách - a něco na tom zřejmě bude. Skejt, podobně jako lezení, nemá téměř žádná papírová pravidla a nikdo dopředu neví, kdo s čím přijde. Pro stě se rozjedete a buď to vyjde, nebo ne. A možná že v tom spočívá jeho největší kouzlo, protože až ho někdo přesně definuje, přijdou striktní pravidla, systém a větší peníze a zmizí anarchie, solidarita a pospolitost, která skejťáky i přes přirozenou rivalitu drží dohromady. Během zpáteční cesty z Jevan do Prahy jsem se Rejmana zeptal, jestli se za vyzývavostí skejťáků ve skutečnosti skrývá úplně stejná touha po vítězství jako u ostatních špičkových sportovců, kteří kvůli tomu denně dřou. Na okamžik se zamyslel, obě předloktí položil na volant a pak celý skateboarding nacpal do krátké definice: "To víš, že chtěj´ vyhrát a bejt nejlepší. Prachy jsou ve skejtu tak malý, že kvůli nim to nikdo dělat nebude. Když vyhrajou, serou z toho maggi. Všichni chtěj´ vyhrávat, hulit, chlastat a píchat holky." Když jsme se po chvíli v opačném směru přiblížili k místu incidentu s tahačem, přivedl Rejmana do extáze řidič avie, který to klidně řezal uzavřeným pruhem. Pustil volant a spontánně si zakřičel, podobně jako když mi v obchodě pouštěl skejťácký video: "Ty vole, tak tohle mě bere!!! Ta drobná kriminalita, kterou za komoušů dělali skoro všichni. Jenže dneska už moc posloucháme!"
__________________________

Jak to začalo a je v USA
Vše se odjakživa točilo okolo kalifornské Huntington Beach, pláže nacházející se asi hodinu jízdy jižně od Los Angeles, kde dnes sídlí tým legendy světového skateboardingu Tonyho Hawka Birdhouse. Zatímco surfování je spjato s utopickou vizí Kalifornie (populární kluci tu balí nejhezčí holky), skejt se stal útočištěm pro rebely a odpadlíky společnosti. Do povědomí lidí se poprvé výrazněji zapsal počátkem šedesátých let, jako svébytný sport však téměř neexistoval až do poloviny let sedmdesátých, kdy ho surfař Frank Nasworthy navždy změnil svými polyuretanovými kolečky. Poté Kalifornii zasáhlo několik období velkého sucha, což mělo za následek, že kolem vyschlých bazénů se začalo poflakovat příliš mnoho kluků, kteří neměli nic lepšího na práci než je sjíždět. Za pár let přiburácel na západní pobřeží punk a punková anarchie musela zalahodit uším dospívajících kluků, jejichž sport byl založen na ujíždění policajtům, skákání přes ploty a v očích úřadů ničení majetku. Všechny tyto vlivy se slily v jednu oblast plnou barů, obchodů, skladišť, prázdných městských ploch a drog, táhnoucí se od Venice Beach po Santa Moniku, známou též jako Dogtown (Psí město). Právě zde vznikl díky hrstce dětí ulice, jež si říkaly Z-Boys, nový skateboarding. Jejich krédo "kašlem na vás na všechny" sportu vtisklo image. Současně však tihle kluci světu dokázali, že banda flákačů bez budoucnosti může nalézt svou slávu v zanedbaném a zapomenutém městském betonu. Současný profesionální skateboarding funguje asi takto: vzhledem k tomu, že jde stále o průmysl, jemuž vládnou menší (ve světovém měřítku) samostatní výrobci vybavení jako Quiksilver, Vans, Volcom či Reef, využívají tyto firmy nejlepší jezdce pro svou promotion. Závodníci signují téměř všechny výrobky a točí na video své nejlepší triky, které firmy využívají pro celosvětovou reklamu. Ti nejlepší fasují kompletní vybavení a ročně si vedle výher mohou přijít až na 100 000 dolarů.