Děti za mřížemi
Mladý svět (5. 3. 2002), autor: Jakub Zeman

Když uvidíte tvář dítěte, které zabilo kamaráda, první věc, která vás napadne, je: Jak je to možné? Jak je možné, že je dítě schopno ve čtrnácti letech zabít. Může za to rodina, nebo se takoví lidé jednoduše špatní už narodí?

Příběh první: Z vraha hrobníkem

Lukáš (18), osm let za vraždu

Lukášův případ patří k těm, nad kterými nám zůstává rozum stát a ptáme se, kde se stala chyba. Subtilní mladík se slámovými vlasy totiž nevypadá rozhodně jako vrah. Od třinácti let měl Lukáš homosexuální poměr s jedním ze svých spolužáků. Ten trval skoro dva roky. Lukášovi vztah pravděpodobně kompenzoval emoce, které nenacházel v jinak poměrně fungující rodině. Ve chvíli, kdy nastala ve vztahu krize, nedokázal ji řešit a v afektu kamaráda zabil. Okolnosti jsou nejasné. Nicméně, i když on sám tvrdí, že šlo o náhodu, ve skutečnosti to bylo asi trochu jinak. Lukáš přítele pravděpodobně doopravdy zabít chtěl. Do budoucnosti nic neplánuje. Ve chvíli kdy byl odsouzen, začala se o něj jeho rodina zajímat. Často za ním jezdí a našli mu práci. Paradoxní je, že když si mohl vybrat mezi několika zaměstnáními, zvolil nakonec povolání hrobníka.

Dětské vězení

Pro mnohé konečná stanice. Věznice pro mladistvé ve Všehrdech je poslední instancí. Ti, kteří se sem dostanou, už prošli jak diagnostických ústavem, tak některým z pasťáků. Pokud však spáchali nějaký závažný přečin, mohli je dát rovnou sem. Podle zákona musí být mladiství (15 - 18 let) odděleni při výkonu trestu od dospělých. Ve Všehrdech je asi šest set padesát vězňů. Z toho je asi sedmdesát kluků mladších osmnácti let. "Pokud se nám nepodaří změnit něco v jejich přístupu ke světu a myšlení, můžete si být na sto procent jisti, že se vrátí. Možná ne k nám, ale určitě do toho spadnou znovu," říká zástupce ředitele věznice Hlaváček. Bohužel však neexistuje žádná statistika. Není tedy jasné, jak je jeho metoda účinná nebo naopak. Nicméně o Všehrdech se říká, že patří k těm lidštějším místům. Odsouzení, jak se jim tady říká, mají možnost dodělat si školu. "Nabízíme jim několik učebních oborů, byli se tady dívat dokonce lidi z Finska. Něco takového u nich prý není zvykem" chlubí se Hlaváček. Samozřejmě že účast je dobrovolná. Kdo nechce, nemusí dělat nic. To však ve skutečnosti vydrží málokdo.

Ostnaté dráty

Z venku vypadá budova věznice jako obyčejný dům. Prozrazují ji ostnaté dráty a mříže v oknech. Každému, kdo prochází vrátnici, prohledají batoh a brašnu s fotoaparátem. "To víte, člověk nikdy neví" usmívá se strážný a otevírá masivní mříž, která za námi vzápětí zaklapne. Tak a teď jsme doopravdy ve vězení. Za chvíli začne vánoční besídka. V sále asi pro sto lidí je zatím poměrně prázdno. Jenom několik účinkujících se volně prochází. Je vidět, že jsou nervózní. Na první pohled je poznat, že sem nepatříme. A moje bloňďatá kamarádka, která nás sem vzala, přitahuje neúměrné množství pozornosti. Někteří z nich jsou vrazi, jiní se pokoušeli o pohlavní zneužití nebo znásilnění. Prodej drog nebo rozkrádačky jsou zde běžným přečinem. Dostali se sem z různých důvodů. V šedivých a skoro vždy zoufale nepadnoucích kalhotách a kabátech jsou si zde ale všichni rovni.

Tady je každý bez viny

Podle závažnosti a charakteru svých přečinů jsou vězni rozděleni do jednotlivých oddělení. Kluci z "áčka" a "béčka" jsou ti nejméně nebezpeční. Většinou jsou zde za krádeže, případně za prodej drog. Kluci z oddělení c a d jsou ti, kteří trpí poruchami osobnosti a patologickým chováním. Ve chvíli, kdy přijde do věznice nováček, nikdo se ho neptá na to, co udělal. Ve věznici nikdo nikoho neodsuzuje za to, co udělal. "To už za nás udělal soud" říká vězeňský psycholog Šplíchal a dodává: "my jsme po ně vlastně poslední instance. Musíme se snažit jim pomoct, ne je demotivovat. Odsud totiž už není kam jít." Největším problémem je samozřejmě zpětná integrace vězňů zpět do společnosti. V současnosti u nás neexistuje žádný vládní nebo nevládní program, který by se o něco podobného staral. Nejsou peníze, tak jako na mnoho věcí. Kdyby však stát vynaložil dostatečné finanční prostředky na zařazení vězňů zpět do společnosti, v dlouhodobé perspektivě by to znamenalo úsporu nákladů na věznice, které si na sebe většinou nevydělají. "Když propouštíme někoho na svobodu, dáme mu dvě stovky na autobus" říká ředitel věznice a pokračuje "to je ale všechno, nemůžeme mu pomoci s ničím jiným a člověk, který nemá fungující rodinu a stráví nejdůležitější období za mřížemi, má jen velmi malou šanci na úspěch." Vězni často nemají kde bydlet a se záznamem v trestním rejstříku těžko hledají práci. "Na rozdíl od předrevolučních dob, kdy je v zaměstnavatel musel přijmout, to mají teď o mnoho těžší," komentuje situaci ředitel Hlaváček.

Příběh druhý: Lahví po hlavě

Pavel (22), osm let za těžké ublížení na zdraví

"Ahoj, já jsem Pavel," říká plaše vypadající mladík s nakrátko ostříhanými černými vlasy. "Tak jak?" ptáme se. "Ještě čtyři roky," usmívá se. "Ale zkusím teď zažádat o podmínečné propuštění." Pavlův životní průšvih začal v patnácti. Jeho matka odjela na Floridu a předala syna do opatrování jeho starší sestry. S tou Pavel nikdy nevycházel příliš dobře. Potřeboval peníze, které mu nebyla schopná dát. Nejdříve zkoušel pracovat, ale špatně placené brigády ho příliš nebavily. Proto si začal přilepšovat drobnými krádežemi. Nakonec vymysleli s kamarády "geniální" plán. Vyberou obchod s elektronikou. Bylo mu sedmnáct a všechno mu připadalo až zázračně jednoduché. Vletí dovnitř, prodavačku omráčí ranou do hlavy a dříve než se někdo vzpamatuje, budou se zbožím pryč. Ve skutečnosti to však dopadlo trochu jinak. Pavlovi připadl úkol zneškodnit prodavačku. Vzal si na to skleněnou láhev. Bohužel však zasadil ránu, která byla až příliš silná. Žena tak skončila s těžkým poraněním mozku v nemocnici. Ještě než ji Pavel omráčil, stačila aktivovat poplašné zařízení, a přivolat tak policii. Pavel a jeho komplicové pak vběhli policistům přímo do náruče. Za pokus o vraždu dostal osm let. "Až si to odsedím, chtěl bych založit rodinu, mít děti, prostě vést normální život," ukončuje vyprávění.

Holky nekradou

Poruchy chování u dívek mají zcela jiný charakter. Jen málokdy jde o kriminální činy. Odpovídá tomu i počet dívek mladších osmnácti let, které si právě odpykávají trest. V současnosti jsou dvě ve věznici v Pardubicích a jedna ve vazební věznici v Ruzyni. "Je to dáno především tím, že holky dospívají trochu dřív a mají vůbec jiný přístup ke svému okolí než kluci" říká ředitel Diagnostického ústavu pro dívky v Praze Jan Toman. Do ústavu se dostávají dívky s nejrůznějšími problémy. Mají problémy doma, ve škole. Často z domova několikrát po sobě utečou. Občas se tady objeví někdo s drogovou závislostí. To jsou však spíše výjimky. Jsou zde šest až osm týdnů a pak se většinou vracejí zpátky do rodin. Pobyt mohou nastoupit dobrovolně, případně ho může nařídit soud jako předběžné opatření. Samozřejmě se i sem občas dostanou asociální dívky s patologicky kriminálním chováním. Je to však spíše výjimky, zlomek z celkového počtu asi dvou set holek, které ústavem ročně projdou.

Jak se jmenuješ?

Ptá se farář Luděk Rejchrt jedné z dívek, která je nová. "Valérie," odpovídá drobná dívka s vlasy na mikádo zastrčenými za uši. "Hmm - a jak ti říkají doma, jak se dá nějak pěkně říct Valérie?" pokračuje Rejchrt. "To nevím, mně doma nikdo nic hezkého neříká," odpovídá dívka a dívá se do země. V ústavu dívky procházejí programem o třech stupních. V tom prvním, tzv. "áčku", se musí vyrovnat se svou minulostí a se vším, co provedly. Druhé, "béčko", je věnované jim samým, jejich osobnosti a sebepoznání. Poslední "céčko" je vždy o výhledech do budoucnosti, o tom, co bude.

Příběh třetí: Větší než malé množství

Jakub (19), čtyři roky za držení drog

"To je fakt smůla," říkáme si, když Jakub vypráví svůj příběh. Krást začal už v patnácti. Měl hodně volného času a chtěl více peněz, než mu byli rodiče schopni dát. Začal vykrádáním aut a následně se začal věnovat i dealerství drog. Do vězení se dostal vlastně úplně náhodou. Prodal kamarádovi ve škole pár gramů marihuany. Ten ji však o přestávce nechal na lavici a když ji učitelka objevila, přišly otázky. Aby se zbavil obvinění, prozradil Pavlův kamarád, od koho trávu dostal. Začalo vyslýchání, při kterém vyšly najevo i vykrádačky, kterými si Jakub přilepšoval. Jakub je mezi vězni výjimkou. Jako jeden z mála si udělal hned tři kurzy. Vyučil se zahradníkem, kovářem a v současnosti dodělává elektrotechniku. Hned na první pohled se od svých spoluvězňů liší stylovou červenou bundou a přirozeně inteligentním projevem, který postrádá sprostá slova. Když se bavíme o budoucnosti, má to Jakub celkem jasné. I přesto, že říká skoro totéž jako kterýkoli jiný vězeň, mezi slovy cítím, že se přece jen chce změnit. "Víte, teď se mi narodil malý bráška a já bych fakt nechtěl, aby někdy skončil jako já. Chtěl bych mít děti a ženu, kterou budu mít rád," dodává.

Kdo za to může

I když je příčinnou neúnosného chování na straně dítěte většinou nezájem ze strany rodičů, je skoro nemožné to dokázat. Proto je žaloba na rodiče pro zanedbání péče opravdovou výjimkou. Otázkou je, zda by zpřísnění postihu rodičů pomohlo situaci vyřešit. "Podle mého názoru by měli mít rodiče za dítě plnou odpovědnost, to znamená, že když někoho napadne a způsobí škodu, měli by bez diskusí zaplatit plnou výši škody," říká Jan Toman, ředitel diagnostického ústavu. Ne všichni to vidí jako řešení. Špatný rodič by totiž mohl svoje problémové dítě vždy "preventivně zmlátit, aby je přešla chuť..." Bouřlivá diskuse se rozpoutala také okolo snižování trestní odpovědnosti. Do vězení by pak mohly jít i děti, které teď trestu pro svůj nízký věk uniknou. Je otázkou, zda dítě vůbec do vězení patří. Snížení trestní odpovědnosti by muselo být vykompenzováno zavedením tzv. alternativních trestů, které jsou běžné v zahraničí. Samotné snížení by totiž problém dětské kriminality nevyřešilo. Specifickým rysem dětské kriminality je neschopnost předjímat důsledky svých činů. Děti přemýšlejí v krátkodobých perspektivách. Uvažují v horizontu jednoho týdne. "Když zavřete dítě na rok do vězení, nepochopí to jako trest. Ve chvíli kdy je pustíte ven, začne dělat tytéž věci, za které se do vězení dostalo," říká J. Toman. Brutálních kriminálních činů dětí přibývá. Řešením však není represe, po které se tak často volá, ale důsledně rozvržená prevence. "Největším problémem pro nás není nedostatek financí, ale přístup veřejnosti. Nejradši by všechny problémové děti někam zavřela, aby se na ně nemusela dívat. Nedochází jí, že i ona za ně nese odpovědnost. Byla to právě společnost, která je mnohdy dohnala, tam kde jsou," uzavírá Jan Toman.
 

Hranice trestní odpovědnosti v jednotlivých zemích (zdroj Ministerstvo vnitra ČR)

Z e m ě Minimální věk
BELGIE (výjimečně od 16 let)PERU, FILIPÍNYod 18 let
POLSKOod l7 let
PORTUGALSKO, ŠPANĚLSKO, země býv.SOVĚTSKÉHO SVAZU (výjimečně u těžkých zločinů od 14 let)od 16 let
ČESKÁ REPUBLIKA, SLOVENSKO, DÁNSKO,FINSKO, ISLAND, NORSKO, ŠVÉDSKOod 15 let
ALBÁNIE, BOSNA, BULHARSKO, CHORVATSKO,ITÁLIE, JAPONSKO, JUGOSLÁVIE, KOREJSKÁ REPUBLIKA, MAKEDONIE, NĚMECKO, MAĎARSKO,PARAGUAY, RAKOUSKO, RUMUNSKO, SLOVINSKOod 14 let
FRANCIEod 13 let
IZRAEL, KANADA, KYPR, NIZOZEMSKO, ŘECKOod 12 let
TURECKOod 11 let
ANGLIE, MALAJSIE, NOVÝ ZÉLAND, SEVERNÍ IRSKOod 10 let
MALTA, URUGUAY od 9 let
SKOTSKO, BERMUDY od 8 let
HONGKONG, SIMGAPUR, ZIMBABWE, IRSKO (výjimečně),ŠVÝCARSKO (děti soudí úřady připomínající instituci péče o dítě)

Průzkum veřejného mínění: "Co je podle vás především potřebné udělat pro snížení agresivity dětí a mládeže?"

Důslednější péče v rodině 34 %
Kvalitnější výchova v rodině i ve škole 17 %
Zpřísnění trestů 18 %
Širší možnosti využití volného času 11 %
Kontrola násilí v médiích a kultuře 11 %
Osvěta, prevence 2 %
Jiná odpověď + neví 7 %