BYL JSEM NA SRAZU HACKERŮ
Reflex (28. 3. 2002), autor: Miloslav Hamřík

PRVNÍ BŘEZNOVÝ VÍKEND SE V BRNĚ USKUTEČNILA TZV. CYBER UNDERGROUND SESSION. JEDNALO SE O SRAZ HACKERŮ A TVŮRCŮ POČÍTAČOVÝCH VIRŮ Z ČESKÉ A SLOVENSKÉ REPUBLIKY. O KONÁNÍ CELÉ UNDERGROUNDOVÉ AKCE VĚDĚLO JEN PÁR VYVOLENÝCH A PŘÍJEZD ČESKÉ POLICIE SE TENTOKRÁT NAŠTĚSTÍ NEKONAL.

Hacking, cracking i psaní počítačových virů nepatří mezi státem podporované aktivity, a tak se policie snaží alespoň mít informace o lidech, kteří hackerskou scénu tvoří. Tak se taky stalo, že na jedné z akcí v lednu 1998 byli mezi hackery dva tajní policisté v civilu a dělali si obrázky, které jistě nezařadili do své soukromé videotéky. Policie tenkrát během zátahu vybrala od všech zúčastněných občanské průkazy a tak měla skvělý nástroj k monitorování jejich činností. Není divu, že hackeři raději nestojí o přílišnou publicitu, a mohu proto říct, že chápu jisté obavy z mého foťáku. Proto jsem dodržel jejich téměř paranoidní požadavky ohledně všech detailů u zveřejněných fotek. Dále jsem se zavázal k tomu, že nebudu v článku nazývat zúčastněné jejich skutečnými jmény a většinu z nich pro jistotu ani jejich přezdívkami, protože jim nechci nijak komplikovat život. Obsah článku jsem pak konzultoval s jedním z organizátorů akce, abych třeba omylem neprozradil víc, než by bylo pro tuto komunitu přípustné. Dostat se k hackerům tak blízko, netajit své úmysly a zapadnout do jejich společenství se totiž nepodaří každému. Jako člověk z počítačové branže jsem k tomu ovšem měl jisté předpoklady. Neosypu se při slově "kompilování" a chápu jejich terminologii, což je nesporná výhoda. Negativ filmu jsem raději hned po vyvolání fotek zničil. Možná jsem paranoidní, ale - jak říkají hackeři - to neznamená, že mne nesledují a já bych byl opravdu nerad, kdyby u mě policie tyto věci našla a zabavila. Faktem je, že všechna tato pře hnaná opatření mají své racionální vysvětlení. USA často přirovnávají hackery a crackery k teroristům. Bohužel veřejnost zná případy, kdy se někdo vloupá do banky, ukradne nějaký obnos a policie ho po čase dopadne. Pro veřejnost zůstane hacker vždy černou ovcí a spodinou počítačových odborníků, i když pozice hackerů je vlastně zcela jiná. Jedná se zpravidla o skutečné kapacity, které objevují nedostatky, vylepšují technické překážky počítačových systémů, programují nástroje a vymýšlejí způsoby, jak podobným průnikům zabránit. Nenabourávají se do cizích sítí. Díky hackerům vznikl i jeden z konkurentů Microsoftu - LINUX. A jak vlastně vypadá neškodný hack? Třeba když dokážete na Playstationu 2 rozchodit databázi v Oraclu. Slovy jednoho hackera: "Cílem hackerů je vlastní proces poznávání, učení a pochopení problému (ať už programátorského, či bezpečnostního), na rozdíl od crackera, jehož cílem je nabourat počítač nebo prolomit protipirátskou ochranu."

HACKEŘI NEJSOU CRACKEŘI
Lidé, kteří se nabourávají do systémů za účelem krádeže či poškození dat, se nazývají crackeři. Rozdíl mezi hackerem a crackerem je zhruba stejný jako mezi zedníkem a demoliční četou. Ale zajímá to vůbec někoho? Stejně je veřejnost hází s crackery do stejného pytle s nápisem "ŠKODNÁ". Normální člověk by možná ani netušil, že v části jedné z brněnských hospod probíhá něco neobvyklého. Přesto si dovolím tvrdit, že zhruba dvacet československých hackerů, virařů (lidé píšící počítačové viry) a jedna slovenská hackerka pod jednou střechou zas tak něco obvyklého nejsou. Celá akce byla naplánována jako dvoudenní a jednalo se o přátelské setkání lidí, kteří se zpravidla vídají jen na podobných setkáních, která se konají jednou do roka - a pak už se znají jen z Internetu a zpráv zpravodajských či antivirových serverů. Prvního dne se srazu zúčastnil i zakladatel serveru Hysteria.sk, jehož většina hackerů zná pod přezdívkou Pajkus a který patřil k zakladatelům asi nejznámější a dnes již neexistující hackerské skupiny CzERT. Na setkání přijel autem z Bratislavy něco po poledni. Sedělo se u jednoho stolu a pevný zasedací pořádek neexistoval, takže se debatovalo v menších skupinkách a lidé měnili svá místa podle toho, s kým si chtěli povídat či se seznámit. Mluvilo se samozřejmě o počítačích, o sítích, o Linuxu, o Microsoftu, o chybách jednotlivých systémů, o ochranách v zabezpečování, mluvilo se o některých zvlášť povedených hackcích a o počítačových uživatelích. Mluvilo se o internetových diskusích na nejznámějších počítačových serverech a mluvilo se taktéž o různých hláškách, které pro nesly osoby, jejichž znalosti počítačů zřejmě nebyly na dostatečné úrovni. Hlášce typu "Nechápu, proč IP adresy jsou tak špatně vytvořené od 0 do 255 a proč to není třeba od 0 do 999" se nezasvěcený člověk asi nijak nepodiví, ale posluchače z řad hackerů dokáže velice pobavit. Stejně tak výrok: "Každý má nárok na svou chybu," adresovaný směrem k operačnímu systému WINDOWS, zřejmě neupadne v zapomnění. Samozřejmě se ale řeč se stáčela i na obyčejné věci ze života: na práci či bydlení. Pilo se, jedlo, občas se venku zakouřila marihuana nebo vevnitř zahrály šipky. Pro mne trochu překvapivé zjištění bylo, že hackerem nemusí být jen člověk, jehož zaměstnání je s počítači pevně spjato, ale i někdo, kdo pracuje třeba jako dělník v hutnickém průmyslu. Ještě před třemi lety byl tento hacker vyznavačem punkového směru, na hlavě nosil červeného kohouta a neměl kde spát. Později si našel práci a díky kamarádovi poznal počítače.

JAK SE "NAPÍCHNOUT"
Cesty lidí vedoucí k hackingu jsou zkrátka nevypočitatelné. Stejně tak se na srazu objevil člověk, který je už asi půl roku doma bez počítače, a tak se často zdržuje v práci do pozdějších hodin. Méně překvapivým faktem je skutečnost, že mimo zákonem povolené drogy si hackerská komunita velice rozumí i s kouřením konopí. Kouří skoro všichni, někdo míň, někdo víc. Za zmínku stojí i to, že někteří slovenští hackeři přijeli na sraz ze svých domovů v České republice. Dozvěděl jsem se od nich, že prý Slovensko nedokáže počítačové odborníky dobře zaplatit, a tak si někteří raději našli práci u nás. Zdá se to být logické, protože i přes rozdělení federální republiky vlastně žádná hranice pro tyto lidi neexistuje. Čechové jezdí na srazy na Slovensko a Slováci za námi do Čech. Dokud bude hackerská scéna z obou republik držet při sobě, žádná hranice ani nevznikne. Teprve zde jsem pochopil, že černé napojení na telefonní linky není jen fikcí autorů filmů a knih, ale věcí, která se občas provádí i u nás. Napíchnout se na cizí telefonní linku prý není zas tak nesnadné, stačí k tomu minimální znalosti a rozvodna, nebo ještě lépe telefonní budka na nepříliš veřejném místě, pár metrů drátu pro lepší maskování a jen pár sekund strachu. Takové telefonování má dvě nesporné výhody: jednak máte všechny služby zdarma, jednak vaši případnou aktivitu lze vysledovat jen k telefonnímu číslu, které nepatří vám a vy s ním nemáte fakticky nic společného. O nejoblíbenějším operačním systému nebylo pochyb, stačilo se podívat na displej notebooku, který si jeden z přítomných přivezl. Mezi těmito lidmi vítězí alternativní operační systémy, jako freeBSD nebo Linux, ale kupodivu jsem se s některými návštěvníky shodl v tom, že použití Linuxu jako síťového serveru není špatné, nicméně pro běžného uživatele tento systém není nejvhodnější. Nabízí se tedy otázka, odkud se berou fanatici v internetových diskusích, když i většina hackerů přizná, že ani Linux není ideální, nicméně je nastavitelný do nejpodrobnějších detailů a je zdarma.

NOČNÍ PROCHÁZKA
Před devátou hodinou se skupinka asi sedmi lidí (včetně mě) vypravila dvěma vlastními auty na motokárovou jízdu v podzemních garážích v M-paláci. Někteří z nás byli více či méně trochu omámeni alkoholem či něčím jiným, ale výsledné časy odpovídaly zdejšímu pravidelnému průměru jízd. Kolem čtvrt na deset jsme dorazili zpět. Pajkus a někteří další slovenští hackeři se rozloučili a rozjeli se domů. My setrvali na Střelnici až do jedenácti hodin večer. Poté se celá skupina přesouvala nočním Brnem pěšky až na Petrov. To je místo vzdálené jen pár minut pěšky od hlavního nádraží s téměř nulovým osvětlením a nádherným výhledem na celé noční město. Tady jsme se pak bavili, vyprávěli vtipy a vůbec pokračovali v bujarém veselí až do půl jedné, kdy jsme usoudili, že teplota venku během březnové noci je přece jen trochu nízká, a rozhodli jsme se jít vstříc blížícím se rozjezdům tramvají. Následovalo loučení, někteří si vyměnili své e-maily a mobilní čísla, mluvilo se o dalším možném srazu a šlo se domů odpočívat. Druhý den již dorazilo jen osm lidí z hackerské scény a většinou se jednalo o lidi z Brna. Hackeři z Ostravska se i přes původní plány v noci rozhodli, že nebudou v Brně spát, a vyrazili ještě v noci domů. Poslali SMS, že se omlouvají. I druhý den probíhal v klidném duchu a skončilo se něco po páté. Další, tentokrát větší několikadenní akce je naplánována na letošní léto a dostal jsem ústní pozvání. Možná by neškodilo myslet jinak a zkusit hacknout svět, aby byl lepší.