Kouříme opium, jako vy pijete víno
Víkend HN (29. 3. 2002), autor: Jiří Sladký

Netrpělivě posedávám v nočním autobusu z Kermánu, těch 1100 kilometrů do íránského hlavního města by měl urazit po dobrých rovných cestách za noc a kousek dopoledne. Jenomže stojíme už druhou hodinu a vidina příjezdu do Teheránu ještě před polednem se rozplývá. Na kontrolním bodu se řadí všechny od východu projíždějící busy a bezpečnostní složky, u nichž je krajně obtížné alespoň odhadnout zařazení, důkladně procházejí osazenstvo.

Ač se zdá, že z kontrolovaných by na první pohled mohla být polovina narkomanů, ozbrojenci postupují podle jednoduchého klíče: Na řadě je ten, kdo se nejvíc odlišuje, neformální zjevy, z nich nejpodezřelejší vlasatec, a pak muži šikmých očí, nejspíš Afghánci nebo Turkmeni. Pro uniformy potenciální pašeráci. Neoholený muž, podle upnuté flanelové košile přes kalhoty tajný, dlouze zkoumá týpkům oči, někteří musejí ukázat jazyk, vyhrnout rukávy. Vybrané jedince odvádějí do budovy ke speciální prohlídce. Ne každý z nich se do autobusu vrací. Takových stanovišť je během noční cesty několik, někdy trvá zastávka i dvě hodiny. V ranním šeru před Kašánem podstupujeme nejdramatičtější kontrolu. Vystoupit musí všichni, uniformovaní prohlížejí kapsy, hrabou se v osobních zavazadlech. Skupina vojáčků si pohrává se samopaly. Jeden z nich civí na obsah mého batůžku, ukazuje nechápavě na objektivy, naštěstí si už netroufá do kapes, což si u domácích dopřává bez jakýchkoliv rozpaků. Přitočí se ke mně jeden z cestujících, podle kufříku nejspíš podnikatel, a lámanou angličtinou vysvětluje. Loni prý tak zdlouhavé kontroly ještě nebyly, opatření proti pašerákům drog se zpřísňují. V opačném směru, z Teheránu, se takové kontroly neprovádějí.

Závislých na heroinu přibývá
Dnešní Írán se asi nejvíc podobá našim pozdním 80. létům, kdy se socialismus ještě nerozpadl, režimu nevěří ovšem už téměř nikdo a ještě méně lidí je ochotno jej podporovat. Povolujícího tlaku totalitní vlády využívá jako tehdy u nás stále odvážněji reptající obyvatelstvo, vše pochopitelně v orientálním, čili mnohem kontrastnějším a drsnějším provedení. Obyvatelstvo je rozpolceno na dva po smíření rozhodně netoužící tábory, které lze zjednodušeně označit jako liberály pokukující po západních vymoženostech a podobně nepřesně označené konzervativce, hájící navzdory globalizaci tradiční, čili náboženské hodnoty. Toto dělení jde společností napříč ve shodě s věkovou strukturou. Nebývale vysoký podíl mladého obyvatelstva (snad už tři čtvrtiny národa nepřesáhly 30 let) napovídá, které názory mají zřejmě perspektivně větší šanci se prosadit. Stále více lidí si uvědomuje, že země ustrnula za vzdalujícím se světem. Frustrace společnost citelně zasahuje a lidé se uchylují k náhradním scénářům, v nichž hrají důležitou roli drogy. Zatímco kouření opia není ničím novým a patří neodmyslitelně ke zdejšímu stylu života, stoupá počet mladých Íránců závislých na heroinu. Vláda zesiluje postup vůči distributorům i uživatelům drog. Restrikce jde i proti překupníkům do té doby více méně tolerovaného opia. Nejvyšší trest hrozí už za držení 30 gramů heroinu, ale také 5 kilogramů opia. Za rok jsou popraveny desítky až stovky lidí. Z boje s pašeráky drog se stal v posledních letech nebývalý problém íránských bezpečnostních sil. Ročně při něm na obou stranách přijdou o život tisíce lidí.

Opium stojí stejně jako cigarety
V bance, kde pracuje, by si padesátiletý Muhammad opiovou dýmku určitě nezapálil. Tady, na zahradě svého venkovského přítele, je však v bezpečí. Obezřetnosti není ovšem nikdy dost. Při fotografování mizí dýmka i cenná vláčná hmota. Muhammad se netají tím, že se opiem zásobuje na černém trhu. Získat dávku je prý bezpečné, žádné riziko při kouření s přáteli nepodstupuje a o další se nestará. Trochu přehání, když ukazuje významným gestem, jaký že by mu hrozil trest. Stejně tak nadsazuje cenu vykouřené hmoty, aby dodal obřadu příchuti zakázaného ovoce. Opak je pravdou. Jedna dávka terijagu (perský název pro opium), která vydrží mezi kuřáky po jistou chvíli, je neobyčejně levná, přijde v průměru na pár tisíc riálů, tedy zhruba kolem deseti našich korun - záleží, z jakého pochází zdroje a jak k ní kuřák přišel. Cena je srovnatelná s krabičkou amerických cigaret. Není divu, vždyť v Afghánistánu lze získat opium výměnou například za íránskou, státem dotovanou naftu nebo benzín. Nejnáročnější je ovšem přechod hranic s nákladem kontrabandu, ten dramaticky zvýší cenu, která je v Afghánistánu prakticky zanedbatelná. "Tady na Východě se užívá opium, jako u vás pijete víno. Nikdo už neví, kdo a kde je poprvé připravil," vtipkuje Muhammad. "Každopádně jsme tady nejblíž k zdroji," ukazuje k afghánským hranicím. "Ale i íránská surovina je kvalitní, mnozí říkají, že nejlepší na světě. To v Teheránu a ve velkých městech přicházejí mladí rovnou k heroinu. Vláda jim toho zakázala tolik, že nemají mnoho příležitostí k jinému povyražení. My se držíme terijagu jako naši dědové a ti se to učili od svých." K pokuřování se Muhammad pravidelně uchyluje s přáteli při svých výletech z rozpálené pouště sem, do stinných a příjemných hor. Po několikahodinovém obědě a společném čajování nastává ta dlouho očekávaná chvíle "soukromí". Role jsou jasně rozděleny. Zatímco Muhammad se oddává s Alím, svým přítelem z města, který řídí v Kermánu dopravní firmu, opiovému rituálu, ženy probírají novinky. Děti zase brázdí okolní přírodu a vesnické sady, brouzdají se v potoce. Pravidelný opiový obřad je pro Alího s Muhammadem příjemným vytržením ze všedních dnů, které, jak říkají, se už léta neliší jeden od druhého. Za své peníze si toho moc nekoupí, auto a dům mají, a cestování je byrokratickými překážkami natolik komplikované, že nezbývá, než o ně ztratit zájem. Po týdenním shonu je to společné posezení s bohatě prostřeným ubrusem a dýmkou, které je musí uspokojit. Nakonec takto pomalu probíhá život v Íránu v rámci tradic a zvyklostí a současnost na tom máloco mění. Sedíme se zkříženýma nohama pod rozložitou třešní. Na udusané zemi uprostřed zahrady spočívá nezbytný koberec. Na něm velká mísa ze železa, kotlík naplněný popelem až po okraj s doutnajícími dřevěnými uhlíky. Snad celou věčnost ten popel nikdo nevyklepal. Bleskne mi hlavou, kolik asi opiových seancí, kolik vrstev popela... Železnými kleštěmi přidrží Muhammad žhavý uhlík, který předtím na plynovém vařiči ještě patřičně nažhavil, a připaluje vonnou hmotu. Nejprve je ovšem třeba připravit dýmku. Malou, z tvrdého hladkého dřeva. Těsně před kulatou hlavou, ve které ale není vyhloubený otvor, jak je běžné u tabákových dýmek, protahuje muž jehlou tenkou skulinu. To kvůli řádnému tahu. Ten umožní nasát omamný dým co nejvíc a nejhlouběji. Teprve když je štěrbina řádně provzdušněna, vyjímá z plastikového váčku podivnou nahnědlou hmotu podobnou plastelíně či máslu (ne náhodou je terijag tureckým výrazem pro máslo) a dlouze ji mne mezi prsty, vytahuje a zase smačkává válečky. Vyválí nevzhlednou kuličku a obratně přilípne ke konci dýmky, právě nad pročištěný otvor. To už v kleštích žhne uhlík, kterým přilepenou drogu pomalu připaluje. Vzduch je hned plný nasládlé vůně. Připomene pryskyřici, kadidlo i indické tyčinky.

Terijag, to je klid a blaženost
Už sklizeň opia je součástí šíitského rituálu. Zářezů do nezralých makovic musí být dvanáct, ke cti dvanácti imámů. V Persii se traduje tento příběh: Tři muži dorazili jednoho večera k zavřené městské bráně: muž propadlý alkoholu, další kouřil hašiš, třetí byl kuřákem opia. Alkoholik chtěl rozbít bránu, ctitel hašiše podnícen fantazií jako červík prolézt klíčovou dírkou. Zato milovník opia prohlásil: Počkejme do rána, jakmile bránu zase otevřou. Tady je klíč k odpovědi, proč je terijag v Íránu tak oblíben. Kouzlo opia je v nesmírném klidu, blaženosti a oproštění od starostí, jež se rozlije po těle a duši a jehož síla překonává údajně i hlad... První tah dýmkou musí jít opačným směrem, ven. Prudkým fouknutím se cesta uvolní a pak nezbývá než se věnovat povznášejícím parám. Když člověk zatáhne z plných plic, škvařící se placka prská jako smůla - a tahat se musí co nejrychleji za sebou. Mocnými tahy, aby už prskající kulička doslova zmizela před očima a skoro všechen dým zůstal jako odměna kuřákovi. A dým ho odvedl tam, kam touží - k branám ráje či do říše klidu a uspokojení. Marně přemýšlím, kam přenáší mě, a ten správný pocit stále nenalézám, teprve později se dostavují pozoruhodné stavy, sny, vidiny a náznak euforie. Jistě ne tolik, když si ale představím, že takových několikagramových dávek spořádají náruživci za odpoledne i pět šest, vzrůstá mé porozumění. Po troše ztuhlé makové šťávy nezůstane žádný popel, všechna hmota se vypaří v podobě dýmu, zůstane jen libý pocit a příslib nové dávky, nového opiového opojení, rytmus pomalu ubíhajícího íránského života a času. Každoročně se počet narkomanů užívajících opium, morfium a stále častěji i heroin zvyšuje. Ročně je zabaveno nicotných 200 tun opia, zatímco odhady spotřeby jdou do tisíců tun. Jako epidemie stoupá počet infikovaných AIDS, kterých je opět nejvíc mezi narkomany. Desetina obyvatel pravidelně užívá drogy, z toho jen podle oficiálních odhadů více než milión je na nich závislých. Přes přísný zákaz a drakonické tresty roste zájem o narkotika zejména mezi dívkami a ženami a není výjimkou, že drogy užívají i školní děti. Mladí tvoří v Íránu s doznívajícím populačním boomem výraznou většinu obyvatel, a právě mezi nimi se zvyšuje spotřeba heroinu. Kaspické pobřeží, kde se zdržuje nejvíc bohatých Teheránců, kterým tu patří většina přímořských vil, je místy přímo poseto injekčními jehlami a zdržovat se tu po setmění se nedoporučuje. Stejně tak v mnohých teheránských parcích a chudinských čtvrtích.

Musíme vás chránit
V Damghánu mě autobus vyklopí na žhavou dlažbu. Po poledni je na kraji polopouště naprostý klid. Pistácie svítí rozložené na pytlovině, ale pohovořit se staříky odpočívajícími mezi oříšky ve stínu plachet krámu mi není dopřáno. Události jdou v rychlém sledu. Přijíždí mladší muž na motorce a zve mne k návštěvě svého domu. Na první pohled běžné pozvání, jakých cizinec v Íránu obdrží za den několik. Zvědavost přemáhá opatrnost. Údajný obchodník přivolává mobilem svého pomocníka. Jedeme nedaleko, do nízkého domku zastrčeného v hliněné uličce. Muž má zakrvavené oko a divoké strniště. S odstrašujícím výrazem neladí nevtíravá zdvořilost. V Íránu běžná, tady ovšem s odstínem strojenosti, která podvědomě dává varovný signál. Už už se zvedám, když mi Ahmed, jako by vycítil rozpaky, podává sluchátko. Zve svého učitele angličtiny a ten jej chválí jako nejlepšího žáka a za chvíli doráží osobně. Dojem se zlepší, ale učitel se nezdrží dlouho. Po jeho odchodu najednou začnou vzduchem svištět bankovky, všechny stejné, se zeleným portrétem Chomejního - co kus, to zhruba dolar. Ahmed s přítelem začali přepočítávat svůj výdělek. Bleskurychle, přesto neuvěřitelně dlouho oba procházejí jednu bankovku po druhé, ten paklík jich obsahuje snad pár stovek a stejně tlusté mají Ahmed s pomocníkem každý ještě dva. Připadám si jak po úspěšném přepadu banky. To nejlepší však má ještě přijít. Dobrý úlovek se musí oslavit. Ze samovaru teče čaj, na koberci přibývá mísa okurek se solí. Nenuceně, jako bych tu nebyl, balí muži mezi šálky čaje rourku z vytrženého papíru. Zdobná kaligrafie připomíná list z Koránu. Jakmile jsou ubaleny dvě trubičky, připadne Ahmedovi to nejdůležitější. Na vařiči rozpálený drát přidrží v kleštích a připaluje důvěrně známou placku. Ptá se mě, zda vím, co drží - přitakávám otázkou: Nejspíš z Afghánistánu, co? Jen se oba pousmějí a už papírovou rourkou vdechují dým ze škvařené hmoty. Tentokrát s jakousi podvědomou obavou odmítám. Po čtvrthodině už je byt prosycený jak v pravé kuřárně opia, clona dýmu ztěžuje vidění. Stále se snažím dohlédnout za roh, kde jsem zanechal svůj batoh. Přichází to, co viselo ve vzduchu. Zvonek, bouchání na dveře a dovnitř se dere chlap jak hora. Přestože chybí uniforma, z chování je jasné, o koho jde. Divné je, že pán domu se s mužem srdečně a zdvořile zdraví. Papírové smotky a další rekvizity jsou v mžiku pryč. V místnosti stojí sloupy nasládlého dýmu, ten muž musí mít poruchu čichu, říkám si, když policista nejeví známky nepokoje. Někdo mě udal, vzpomenu na cestu liduprázdným středem města, anebo - a až se z toho zatočí hlava - pečlivě připravená provokace. Pomyslím na svůj batoh ponechaný kdesi v koutě bez dozoru. Ten policista, zjevně přítel hostitele, mi mohl sám cokoliv podstrčit ještě před prohlídkou. Jedu opět na motorce a držím se hostitele, vpředu, na své motorce, sedí policista. Na stanici dlouze čekáme na velitele. Prohlídka zavazadel se koná až za jeho přítomnosti, nedůsledná a naštěstí bez nálezu. Uleví se mi a opouštím myšlenku o spiknutí. Nečekaně přichází omluva, velitel hovoří lámanou angličtinou, pracně hledá slova. Připomíná pašování drog. Jsou tu od toho, aby ochraňovali cizince, slyším v Íránu v podobné situaci už potolikáté...