PUNK MĚ NAUČIL VÁŽIT SI SEBE
Cosmopolitan (26. 2. 2002)

Tři roky strávila na ulici s vyholenou hlavou. Zvládla i drogy - a o své šokující minulosti napsala knihu. S dvaadvacetiletou studentkou Veronikou Hladilovou si povídala Barbora Dvořáková.

Ještě nedávno byste ji poznala jen stěží. "Začala sem nosit samý starý věci, co matka vyhodila, po ulicích sem sbírala různý kovový součástky a ty sem si pak montovala do vlasů, sehnala sem si dělnický boty a ze svý skříně sem vyhodila všechno barevný. Ucho sem si probodla sichrajskama a vobčas si vobarvila páčo na zeleno," napsala v sedmnácti letech v knize Taky sem byla punk, kterou o čtyři roky později vydali. Veronice je dvaadvacet let, studuje psychologii a žurnalistiku v Brně. Věnuje se personalistice a navíc přednáší v brněnském kontaktním centru za symbolický honorář středoškolákům o extrémních hnutích, která sama zevnitř poznala. Mezi punkery totiž strávila tři roky. Kouřila, pila, fetovala. Kašlala na všechno a všechny.

"CHTĚLA JSEM SE NELÍBIT."
Jaké důvody vedou slečnu z katolické rodiny k tomu, aby se stala punkerkou? "Chodila jsem na křesťanská setkání, vedla skautský oddíl, ale nikdo mi nedal odpověď ani na nejzákladnější otázky, potřebovala jsem někam patřit," vysvětluje Veronika. "Hledala jsem skupinu lidí, kteří by mi nepřipadali tolik povrchní a pokrytečtí. Našla jsem pankáče. Líbilo se mi, že tohle hnutí nemá žádné nasládlé hippiesové ideály. Zdálo se mi k smíchu, když jsme přišli do hospody a rázem se všichni bavili o tom, jak není hezké, když holka nosí číro. Od toho přece punk je, aby se lidem nelíbil," poznamenává.

"VYZKOUŠELA JSEM VŠECHNY DROGY."
"Punkeři nechtějí být hodní a úspěšní; většina z nich nic neumí, nic nemá a ani nic mít nedokáže. Jediné pravidlo zní: stát se co nejhorší," prohlašuje. "Důchodce z nás mohlo klepnout, maminky s dětmi se klidily, aby se jim ratolesti nezkazily, ,sociální případy' nás zdravily; opravdový zájem o nás měli jenom malí Romové. Vždy se kolem nás shlukli a vyptávali se, jak to děláme, že máme kohouty, jaké jsme zažili bitky a jestli jim dáme trávu." Zkusila všechny měkké drogy. Od těch tvrdých ji odradili punkeři, kteří si na ně sami vypěstovali návyk. "Ochutnala jsem marihuanu, hašiš, bombičky, prášky, lysohlávky i toluen. Pankáči ho nazývají techo a nic horšího jsem nevyzkoušela. Hlava vás bolí ještě třetí den. Blbě vnímáte, mluvíte, slyšíte, blbě vám to myslí a toužíte jenom spát. Jenomže nesmíte usnout v igelitovém pytlíku, ze kterého jste čichala, protože potom se už nemusíte probudit." Skoro tři roky se pohybovala pouze ve společnosti punkerů a do té doby, než pro ně zorganizovala psychologický víkend, o správnosti své volby nezapochybovala.

"DĚTI SE MĚ BÁLY."
Připravila hry, při kterých víc poznáte sebe samu i ostatní. "Tady ale neplatilo nic z toho, co jsem znala z dřívějška. Když se třeba hrálo na vojnu, většinou se všichni podřídili. Ale tady? Kdepak! Málem by mě utloukli!" vybavuje si. Zlatým hřebem se mělo stát falešné vyhlášení jaderného výbuchu. Tehdy Veroniku poprvé napadlo, že s jejími kamarády není všechno v pořádku. "Bylo jim jedno, jestli budou ozářeni a v bolestech zemřou, odmítali jakoukoli možnost záchrany. Nikoho nechtěli pustit do , krytu', všechno jim bylo jedno. Vždycky jsem si myslela, že každý chce žít co nejdéle a co nejlíp, ale oni se chovali, jako kdyby je těšilo, že už to budou mít za sebou." Od té doby se Veronika dívala na své známé jinak. K definitivnímu rozhodnutí skončit s punkem dospěla o Vánocích. "Vyhodila jsem sprej na auta, kterým jsem se chystala postříkat zdi, a chtělo se mi brečet," svěřuje se. "Dívala jsem se na rodinky a děti, jak si mě vystrašeně prohlížejí. Připadala jsem si sobecká a divila jsem se, jak se takhle můžu chovat - při své inteligenci!" Rozloučení s punkem neproběhlo jednoduše. Skoro rok Veroniku pronásledovali dřívější přátelé, kteří jí odchod nemohli odpustit. Navíc netušila, jak naložit s volným časem. Měla deprese, prožívala drogové flash-backy, ale vydržela. Během punkového období se několikrát předávkovala, téměř se otrávila, ztratila kamarády. Zůstalo jí jenom vědomí, že musí začít od počátku, a pak rodina. "Rodiče za mnou stáli, i když každý po svém. Otec apeloval na mou inteligenci a maminka se za mě modlila."

"POVAŽUJÍ MĚ ZA ZRÁDKYNI."
Přežila - a sepsala knihu. "Po tom skoro roce sem se jednoho rána probudila a byla sem zdravá. Podívala sem se na svět zdravejma vočima a ty mně řekly, že svět je fajn. Podívala sem se zpátky na minulost a na minulost punkovou a uvědomila sem si, že to byla jenom kupa absurdity. (...) Dokázala sem se zbavit samoty a nervů, strachů a svý minulosti. Naučila sem se radovat ze sportu, z lásky, ze slunce, z vody, deště, z pohlazení, z rozhovoru." Veronika poznamenává: "Nejhorší bylo přiznat si, že jsem strávila tři roky nesmyslným jednáním. Není lehké odhodit image, kterou jste si tak dlouho budovala a bezmezně v ni věřila. Dnes na to období pohlížím s odstupem. Když o něm přednáším, nehodnotím ho, jen informuju o tom, co znamená stát se součástí extrémního hnutí. Bývalí přátelé si na mě pamatují, ale nebaví se se mnou. Těsně poté, co jsem partu opustila, se dozvěděli, že jsem si koupila kabelku za tisícovku. Když jsem je potkala na ulici, uplivovali si přede mnou. Považují mě za zrádkyni. Jejich pohrdání se mě ale nijak nedotýká, už jsou pro mě důležité jiné věci. Našla jsem si přítele a brzy mi vyjde druhá kniha, tentokrát o vztazích s muži." Prózu Veroniky Hladilové Taky sem byla punk seženete za 149 Kč v knihkupectvích a na adresách www.hostbrno.cz a www.kosmas.cz.