Peklem ke střízlivosti
Magazín Práva (8. 6. 2002), autor: Dušan Jasánek

Flašku se zbytkem vína odhazuji do popelnice, mačkám zvonek s nápisem DETOX a po chvíli už se za mnou zavírají dveře uzavřeného oddělení v pražské Apolinářské ulici. Doplazil jsem se tam konečně vystřízlivět.

"Přes dvě promile, to je v devět ráno slušný," mrkne lékař Oliver Nyárhidi na display přístroje, do kterého jsem foukal. Moderna, žádné balónky. "Rekord to ale zdaleka není, kolikrát jsme tu měli i přes pět," uzemní mě, když se čepýřím a hovořím v tom smyslu, že jsem se vždycky všechno snažil dělat pořádně, tedy i chlastat. "Tak, svléknout do naha a všechny věci sem," rozevírá sestra velký igelitový pytel. Sbohem, civile. Fasuji erární pyžamo a župan, z vlastních věcí si smím nechat jen bačkory, ponožky, ručník, mýdlo, zubní kartáček, pastu a něco ke čtení. Žiletka zůstává na ošetřovně, holení je povoleno jen pod dohledem. "Konečně normální alkoholik, já už ty feťácký kecy nemůžu poslouchat," raduje se z mého příchodu na pokoj Slávek. Povaluje se na jednom z pěti nemocničních lůžek. Další tři zabrali narkomani, mladí kluci. "To bude pěkná delírka, co?" posmívá se mi dvacetiletý David, jenž se ubytovává spolu se mnou. Zatím je mu hej. Heroin, který si píchl ráno, ještě účinkuje. Zato Tomáš se klepe i s postelí. Nezabírá ani lék, který dostává na zmírnění abstinenčních potíží. Tři roky na heráku si u něj už pátý den tvrdě vybírají daň za vystřízlivění. "Už jsem musel přestat, profetoval jsem tři tisíce denně," říká Tomáš a hlas mu zní stejně propadle, jak propadlý je pohled jeho očí rámovaných tmavými kruhy. "Nejhorší je, že za ty prachy si pak kupuješ už jen to, abys aspoň trochu normálně fungoval."

Absťák přichází
První den mi není do řeči. Polehávám, sem tam přijde milosrdná dřímota. Větší část oběda putuje z talíře rovnou do záchodu. S odcházejícím alkoholem se dostavuje absťák. Cítím vnitřní pnutí celého těla, předchůdce třasu rukou, které by mě prý čekalo, kdybych ještě pár měsíců systematicky pil. Co chvíli naprázdno dávím. K večeru už nemůžu ani pospávat, jsem roztěkaný, na nic se nesoustředím. Po měření tlaku a tepu jen zvednu obočí. "Pořád tolik?" vypravím ze sebe. "To se nedivte, tělo si po těch měsících musí zvyknout," komentuje mou počínající střízlivost po dlouhodobém každodenním pití lékař. Přístroj ukazuje po fouknutí necelých půl promile. Doktor už povoluje injekci diazepamu na uklidnění. Vyslovuji obavu, abych nespadl z louže pod okap a nevyměnil alkohol za prášky. "Nebylo by lepší prožít si absťák bez ničeho natvrdo?" "To jste sem nemusel chodit. Když jste to ale nedokázal doma, nechte to na nás," nemaže se se mnou muž v bílém plášti. Na noc dostávám druhou injekci a tři heminerviny, prášky na potlačení abstinenčních příznaků. Sestra mi je podává ve stejné skleničce, v jaké mi nosili v hospodě frťany. To jsem to dopracoval.

Cigára ve slipech
V noci upadám chvílemi do polospánku. Feťáci si šeptají, jsou na tom ještě hůř. S Tomášem se pořád třese postel. Slávek pochrupuje, absťák má už za sebou. Absolvování detoxu bylo podmínkou, aby ho přijali na další léčbu. Třetí v pořadí. Tentokrát míří do Dobřan. Proč zrovna tam? "Když jsem si to u doktora vytelefonovával, byla to první léčebna, kam jsem se dovolal." Po sedmé hodině ráno je nám vysvobozením cinkání talířů, když sestry připravují ve várnicích dovezenou snídani ve velké místnosti, která je kuchyní, jídelnou a společenským centrem s televizí zároveň. Dvě cimry s osmi postelemi, ošetřovna, sesterna, tři záchody a koupelna, lékařský pokoj. Zamčené vstupní dveře a mříže v oknech. To je celá detoxifikační jednotka Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. "Kurva, dal bych si cigáro, měl jsem dvě krabičky schovaný ve slipech, ale našli mi je," nadává na podrobnou přijímací kontrolu David. Kouření je tu zakázané od doby, kdy někdo v cigaretách propašoval heroin. David nervózně přechází po pokoji. Má zimnici a slzí mu oči. Ještě než na něj přijde absťák v plné síle, dostane po ranní vizitě lék, jemuž říká "esko" podle počátečního písmene. Heroin je "háčko", já jsem "áčko", Ukrajinci na stavbě, které pozoruje z okna, jsou "úkáčka".
"Stejně je to tady lepší než v Bohnicích, i když tam se mohlo kouřit," praví smířlivě David, který je vyučeným prodavačem. "Člověče, všechny místnosti tam měli natřený takovou hnusnou zelenou barvou. Musel jsem pryč, utekl jsem přímo z rozcvičky," popisuje jednu z předchozích léčebných anabází. Pořád je mi stejně hnusně, stěží se doploužím na záchod. Nejsem schopen se ani dívat na televizi, všechno mě šíleně prudí. Další den to samé. Musím vydržet.

Dosmažil
Čtvrtý den jsem z nejhoršího venku, dávky léku mohou jít dolů. Království za cigaretu, kafe a jakoukoliv limonádu, která by nahradila věčný čaj. David s Tomášem jsou na tom ohledně bažení po drogách nesrovnatelně hůř. "Jednoho jointa, proboha!" brumlá si David. S heroinem už prý nechce nic mít, ale marihuanu a extázi nehodlá ze svého života vyškrtnout. Tomáš, zaměstnáním krupiér, vyzkoušel snad úplně všechno. Rád vzpomíná, co s holkama dělá papírek tripu přiložený na přirození (napuštěná droga se běžně nejlépe vstřebává na citlivých místech, třeba na jazyku či v podpaží - pozn. aut.). Nebo na pětidenní čundr na makovém poli, kdy nařezávali plodnice a seškrabovali surové opium. "Já vím, že háčko je největší svinstvo, ale zážitky po něm se tou nádherou nedají s ničím srovnat," vysvětluje, proč skončil na heroinu. Když se v televizních zprávách ohlásí reportér příjmením Herák, jde si raději lehnout. David raději než televizi sleduje z okna Ukrajince. "Radši bych byl jako oni. Od rána do noci makat a nemít na nic jinýho čas." Záhy má přesný přehled o jejich úkolech při rekonstrukci sousední budovy, ví, který nadřízený je nejvíc buzeruje, a hlavně kdo z nich kouří. "Hodný úkáčko, hodný," libuje si, když se mu podaří vysomrovat ubalené cigáro. Protože jsme v prvním patře, spouští pro něj dolů umělohmotný hrnek přivázaný na pásu toaletního papíru. Zapaluje si v kuchyňce od rozžhaveného vařiče a běží se ukrýt do koupelny. Feťáckou partu na detoxu rozšiřuje počítačový expert Petr, který po dvou letech klidu měsíc "smažil" neboli bral pervitin. Dva dny se plouží a pospává, pak je podle svých slov "stabilizován". Podepisuje proto revers a hodlá se odejít léčit do náboženské komunity, kde je zakázáno i poslouchat rádio, číst noviny či hrát šachy. Nás dva alkoholiky posiluje lékařka Alena, která se po dvou letech abstinence za pár týdnů propila bez zjevné příčiny do ještě horšího srabu, než v jakém byla předtím. V silném absťáku ze sebe tato na pohled decentní čtyřicetiletá dáma dokáže vypravit jen omluvu za to, že je "nespolečenská".

Chybí tu posilovna a bar
Můj jedenáctidenní pobyt na detoxu se chýlí ke konci. Spím dobře, protože si nedávám šlofíka přes den. "To se tady nestává často, aby si někdo pochvaloval kvalitní spánek," diví se lékař. Probírám se regálem knih, vesměs věnovaných pacienty (od slušných detektivek po Sirénu Marie Majerové), zvykám si na střízlivost a celkem se mi tu líbí. "Tak to jste první," praví doktor. Jen by tu mohlo být povoleno kouření, telefonování, vycházky, přijímání návštěv a chybí tu posilovna a sauna. "A bar, ne?" směje se lékař. David, kterého už Ukrajinci posílají s jeho věčnými prosbami o cigaretu do zadnice, kouří srolované noviny vylepšené kouskem hadru nebo si balí listy jediné zdejší kytky, usušené v mikrovlnce. Pak s úlevou nasedá do sanitky a vyráží do léčebny v Želivu, když se předtím stokrát u sestry ujistil, že "tam určitě budou i buchty". S Tomášem se přestala klepat postel, ale stejně je v háji. "Když se prej nepůjdu dlouhodobě léčit, na osmadevadesát procent v tom pojedu znova." Léčebnu si však údajně nemůže dovolit, protože v práci o jeho závislosti nevědí nic a doma si myslí, že si maximálně občas šoupne extázi. Když se s ním loučím přáním, abych ho nepotkal někde nafetovanýho, odpoví: "To na mně nepoznáš, když to tři roky nepoznali vlastní rodiče."

Vzhůru do léčebny
"To si myslí, že jsem za devět měsíců v base nestačila vystřízlivět?" rozčiluje se pětadvacetiletá Markéta. Na detox ji přivezla vězeňská eskorta, protože má po dnešním ukončení trestu za krádeže ještě nařízenou ústavní léčbu. Tu nastupuje v Lojovicích hned zítra. "Tady máte Havaj, přála bych vám absťák za mřížema," vypráví už klidným hlasem. Šest let jela v kokainu a heroinu, jen tak z rozmaru, protože dlouho byli s přítelem v balíku. "Pak mě hodili do cely. Svíjela jsem se pět dní na zemi a blila. Když přišla bachařka, tak jenom poznamenala, že v nejhorším mě akorát škrtnou ze stavu." "Jo, Havaj, hovno," protestuje snědý Vítek se súdánskými předky, který obsadil postel uvolněnou Tomášem. "Dávají mi tady jenom půlku prášku. Já jich bral třicet najednou. Bez nich mi hučí v hlavě." Opomněl dodat, že je ke všemu zapíjel pivem nebo vodkou. Jeho nálada se pohybuje v křivce od naprosté apatie po bezdůvodnou euforii. Na lékařích při každé vizitě požaduje zvýšení počtu tabletek "aspoň na tři". Posléze by se spokojil is vitamíny, aby měl "co polykat". Je nejvyšší čas vypadnout. Ostatně už mě čekají v protialkoholní léčebně. "Hezkej absťáček, co? Pamatujte si ale, že to není zdaleka to nejtěžší, co musí alkoholik nebo narkoman přestát," zní mi v uších slova jednoho z lékařů. Pravda, blbě mi bylo pořádně, ale jen pár dní. Zato s touhou po alkoholovém opojení budu zápasit celý zbytek života.
 

Co je detox
Detoxifikační jednotka pro léčbu odvykacích stavů je uzavřené lůžkové oddělení a zpravidla bývá součástí zařízení pro léčbu závislostí. Přijímají zde sice i pacienty v akutní krizi, ale ideální je dobrovolný příchod závislého, který už má na základě kontaktu s odborným lékařem domluvenou následnou ústavní či ambulantní léčbu, což je většina případů. Samotné léčení absťáku připomíná pobyt v normální nemocnici včetně podávání medikamentů značně zmírňujících odvykací potíže. Těžké stavy, včetně předávkování, jsou však samozřejmě záležitostí specialistů na jednotkách intenzívní péče či ARO. Kvůli zajištění bezdrogového prostředí jsou detoxy uzavřené, pacienti nesmějí přijímat návštěvy ani telefonovat.

Vzhůru na detoxifikační jednotku, kde s pomocí odborníků nejen vystřízlivíte, ale hlavně přežijete abstinenční potíže.

Apolinářský detox se stěhuje do rekonstruovaných prostor, většina alkoholiků a narkomanů stejně první hodiny či dny okolí moc nevnímá.

Absťák
Odborně se mu říká odvykací syndrom a nastává po pravidelném užívání alkoholu, drog, některých léků, ale i nikotinu. Tělo se nastaví tak, aby fungovalo i s jedem, po zastavení jeho přísunu se pak vše vrací k normálu, což je zpravidla provázeno značnou fyzickou nevolností, průjmy, bolestmi, nespavostí, třasem a podobně. Nejhorší stavy prožívají těžcí alkoholici, kteří mohou při průvodním deliriu tremens či epileptickém záchvatu dokonce zemřít, a závislí na heroinu. Naopak absťák většinou nemívají konzumenti halucinogenních drog (LSD, lysohlávka) a kuřáci marihuany. I ten nejhorší absťák trvá maximálně čtrnáct dní, během nichž se tělo zbaví jedů a po fyzické stránce je člověk "čistý".

Nejdřív byla záchytka
Předchůdcem dnešních detoxů byla od roku 1951 pověstná záchytka u Apolináře, mimochodem první na světě. Přestože jejím účelem bylo včas podchytit lidi závislé na alkoholu, stala se především odkladištěm agresívních či bezvládných opilců. Záměr se tak podařilo naplnit až po roce 1993, kdy díky legislativním úpravám mohou být do těchto zařízení přijímáni i narkomané, a pobyt není omezen jen na několik hodin. Budoucnost však patří překonání absťáku v domácím prostředí za pomoci odborníků a s podporou blízkých. U nás je něco takového zatím výjimečné, ve vyspělých zemích však jde už dnes o nejčastější formu detoxifikace.

MUDr. Oliver Nyárhidi je u Apolináře vedoucím lékařem přes absťáky.