DEN NEZÁVISLOSTI
Reflex (3. 7. 2002), autor: Jiří X Doležal

Když jsem odjížděl ze Švýcarska, cítil jsem, že mi ty tři dny psychicky pomohly víc než tři měsíce v sanatoriu. Viděl jsem myšlenky, které dvanáct let v Reflexu píšu a za něž mi teď, po schválení novely zákona, hrozí vězení, uvedené do praxe.

Budova vydavatelství Ringier v centru Curychu. Už když jsem ji uviděl (přestože jsem měl na sobě svou jedinou světle modrou košili určenou pro zvláště solidní image), bylo jasné, že je zle. Obrovský dům je vystavěn v luxusním a zároveň architektonicky avantgardním stylu. Dům-socha. Chyběly mi až bolestně beranice, hůl přes rameno a na ní uzlík s buchtama. Vyjel jsem do pátého patra, u výtahu stál kolega a kamarád Carl Just s kolegou Beatem Kraushaarem - to je bývalý legalizační aktivista. Pak jsme šli do jejich společné kanceláře. Padl jsem na židli a najednou zahlédl cosi povědomého - joint. Byl přilepený na zdi, pod fotografií solidního muže v obleku, v prstech třímajícího jointa. "To je ten joint z fotky," vysvětlil Beat. "To je Thomas Zeltner, šéf Švýcarského federálního výboru pro veřejné zdraví. Donesl jsem mu jointa, jestli se s ním nechá vyfotit. Nechal." A to byl první joint, co jsem ve Švýcarsku viděl mimo místa k tomu určená. Pak mne Carl (je reportér specializovaný na krizové oblasti) naložil do auta, vyzvedli jsme Doktora (nesmím uvést jméno kvůli jeho poměrně častým výletům do Prahy), který je ve svých dvaapadesáti čilý, funkční a ekonomicky aktivní, ale při vší úctě opravdu vyhulený, a jeli na poznávací exkurzi. Do Basileje - protože v Curychu bylo zavřeno... Doktor, ač znalec, nebyl schopen vysvětlit, proč jsou vlastně v Curychu hanfstory či hanfshopy (jak se místům, kde se prodávají sušené květy šlechtěného konopí v malých igelitových sáčcích, ve Švýcarsku říká) zavřené. Když jsme vystoupili v Basileji z auta před otevřeným hanfshopem, přestalo mne to zajímat, protože jsem uviděl v praxi realizovaný výsledek mých dvanáct let publikovaných teoretických modelů. To nebyl běžný hanfshop, to byl krám, který provozuje významný basilejský aktivista, bylo tam všechno kolem konopné subkultury a to, čemu my říkáme marihuana, leželo na pultě jako doutníky či tabák do fajfky. A lidé to kupovali stejným stylem jako havana. V rozlehlém obchodě bylo všechno, co vyplývá ze socializované marihuanové subkultury - od rostlinek a sazenic přes trávu v sáčcích až po módu, šaty i šperky, kosmetiku, ozdobné žárovky... Nebyly to věci s motivy marihuany, ty jsem ve Švýcarsku na tričkách a bundách mladých lidí nezahlédl. Obchod byl zavezen zbožím, které se líbí a jež užívají kuřáci marihuany a fanoušci konopí jako ekomateriálu. Byl jsem úplně naměkko. Dohodl jsem s majitelem podmínky focení - nikde nesmí být jméno či logo firmy - a fotografoval legální pytlíky s bílou vdovou, bílým žralokem v běžném trafikovém prodeji. Za prodej nebezpečných drog je ve Švýcarsku přitom až dvacet let vězení. A pak jsem se zeptal Carla, co znamenají ty nápisy v němčině na ceduli vedle sáčků. " Mimo jiné to, že ti nic neprodaj´!" zasmál se vesele Carl.

ŠVÝCARSKÝ ZÁKON

Realita v tom obchodě byla celá formálně ilegální, ale až paranoidně v mezích zákona, který bude platit od počátku příštího roku. Koncept vypadá následovně: Zákon ponechává jako legální pěstování "marihuanového" konopí pro vlastní potřebu (počet rostlin se řeší), dále jeho licencované pěstování. Principiálně ilegální zůstává pro dej. Nebude však stíhán, pokud budou dodrženy níže uvedené podmínky:

- kupující je starší osmnácti let
- kupující není cizinec
- kupující nenakupuje za den více než asi za 70 franků (limit se řeší)
- obchody, kde se prodává konopí s vysokým obsahem THC, nesmějí mít absolutně žádnou reklamu

Držení pro vlastní potřebu je samozřejmě legální, i konzumace, regulována bude však veřejná konzumace. Zákon je ve stadiu švýcarsky pečlivého dolaďování, proto nemá definitivní podobu. Zcela odděluje - v souladu s potřebou reality - trh s marihuanou od trhu s nebezpečnými drogami. Trávu totiž kouří ve Švýcarsku každý třetí rekrut (33 pro cent devatenáctiletých až dvacetiletých chlapců). Přitom plně chrání děti. Zákaz prodeje cizincům řeší "amsterodamský syndrom", kdy se na místo legálního prodeje stahuje veškerý drogový rmut Evropy.

V KONFLIKTU SE ZÁKONEM

Stojím a okouzleně zírám na sáčky se švýcarsky poctivou marihuanou. Nikdy bych si nedovolil ani zeptat, jestli by mi prodali - prostě ze strachu. Doktor vidí mé utrpení, něco řekne prodavači, dá mu peníze a povídá mi: "Tumáš! To je tvoje!" Když vidí, jak se strašně bojím, směje se. Držím totiž v ruce snad šest nebo osm gramů Bílé vdovy - švýcarské kvality - a jsem cizinec na služební cestě. "Ježišikriste, kde já si zakouřím... No přece to nepovezu domů." To už se mi směje i Carl, ujímá se své role ochránce a říká Doktorovi, že musíme zajet někam, kde se nebudu bát. "Tak ho vezmem mezi motorkáře!" Ujedeme pár kilometrů zpět k Curychu do motorkářského klubu a konečně se cítím v bezpečí. Jointy mají v ruce opravdu všichni, jde o místo k tomu určené. Carl mi vysvětluje, že nemám balit na stole. Nedělá to ostatně nikdo - všichni si balí nenápadně, v levé dlani. Jinak se ale nikdo s jointy neskrývá ani nepředvádí. Ubalím, podáváme si s Doktorem jointa a on čeká, jestli po vdově omdlím. Je vynikající, ale léta praxe dělají své, tak neudělám České republice ostudu. Sotva dokouříme, Doktor odchází, Carl ještě chvíli ověřuje, nakolik budu schopen dopravit se do postele vlastními silami, a pak odchází také. Domů jdu dlouhou cestou půlnočním městem a kupodivu mě ani nenapadne dát si pauzu a ubalit. Protože tady ty pubertální partičky středoškoláků vypalující zobák, jakých za stejnou procházku Prahou potkám padesát, prostě nejsou. Zato z každého třetího okna cítím skunk.

OKÉNKO EKONOMICKÉ

Za peníze, za které koupíte jeden gram dobrého konopí v Praze, tamtéž koupíte asi pět Big Maků. V Basileji koupíte jeden gram dobrého konopí za stejnou cenu jako jeden Big Mac. Reálně je tedy v drahém Švýcarsku tráva pětkrát levnější než v ČR. V Praze dělá cena od slušného dodavatele, který nešidí, dvě stě padesát korun za gram s tím, že nakupuje mezi sto dvaceti a sto padesáti korunami za gram. V ČR je minimálně čtvrt miliónu (spíš ale 400 000) aktivních kuřáků marihuany. Co nadělají jejich peníze, které platí nikoliv za kvalitu, ale za riziko svých dodavatelů, v šedé ekonomice naší chudé země, nevím.

CURYCH - SKORO ZAVŘENO

Druhý den obcházím stále z neznámých důvodů zavřené curyšské hanfshopy, a když najdu konečně otevřený, je to krámek s konopnou kosmetikou. Tráva žádná. Dveře obchůdků s ní jsou zapečetěny policií. Konečně najdu jeden zastrčený obchůdek, kde se po dvaceti minutách povídání a focení konečně dozvím, že přece jen to konopí do koupele mají, ale fakt pod pultem. Co se v Curychu kolem konopí vlastně stalo, mi nepovědí ani tady. Na večer mám slíbený program od Carla. Jedeme do městečka, kde jsou o hodně nižší místní daně než v Curychu a kde bydlí spousta opravdu bohatých lidí. Do Curychu to mají půl hodiny po dálnici. Cestou je restaurace, která funguje jako chillout (snad třicet zapálených jointů najednou). Dávám si colu, vylovím svých zbylých pět gramů od Doktora, ubalím si a s gustem vdechnu. Kolem mne se jointy balí jak v manufaktuře - a všechny pod stolem. Carl povídá: " V basilejském kantonu sehrál klíčovou úlohu v legalizaci Jörg Schildt, to je bývalý šéf švýcarské Federální protinarkotické policie. Když se stal ministrem spravedlnosti, výrazně liberalizoval konopí a přitvrdil proti heroinu, aby oddělil scény." Trvá pár minut, než si vysvětlíme, že slyším dobře. Že opravdu v Basileji resortní protějšek dr. Jiřího Komorouse poté, co se stal ministrem, prosadil de facto legalizaci. Dotaz pro dr. Jiřího Komorouse, ředitele Národní protidrogové centrály: Vážený pane doktore, kdy zaujmete postoj jako Jörg Schildt? "To tedy opravdu nevím," přichází lakonický e-mail z NPDC.

ŠŤÁRA PO ŠVÝCARSKU

Rozhodl jsem se, že vše, co mám, vykouřím na místě. Dal jsem se do toho, přesedl na bar a pozoroval, jak se před hospodou střídají bavoráky. Přišli tři kluci - zhruba šestnáct. Přitom cedule s nápisy Od 18 let tu visí prakticky všude. Servírka je vyhodila. V osm se setmělo. Ubalil jsem z třetího gramu. Venku se něco dělo. Vbíhali lidé. Přisedl místní sešlý chlapík. Stěžoval si, jaké dělají policajti problémy s trávou, posléze konkretizoval, že měl nějaké nepříjemnosti, když zkoušel prodávat po hospodách. Ubalil jsem z druhého gramu. Když jsem dokouřil, venku se pořád něco dělo. Zleva ob židli přisedl padesátiletý, unavený chlapík. Dal si kafe a v levé ruce balil. Pak přišli dva policisté v civilu a přisedli si ob tři židle zprava. Dali si pivo. Seděl jsem mezi chlapíkem, co balil jointa, a jimi. Policisté si ťukli a napili se. Chlapík si zapálil. Policisté položili sklenice. Chlapík vyfoukl kouř. Pozoroval jsem oblak, jak se blíží ke státním úředníkům. " Tráva...," řekl jeden naštvaně. Chopil se sklenice a vypil na ex. " Platíme!" pronesl druhý. Nedopil. Zaplatili a odešli, po nikom nešli - prostě tam jen nechtěli být. Druhý den jsem byl snad poprvé v životě rád, že nemám žádnou marihuanu, a nejen kvůli zákonům. Jel jsem do Basileje - a čekala mě štreka po hanfshopech. Inu, co je zajímavého na obchodech, které jsou stejně socializované, normalizované a běžné jako trafiky? Snad ta švýcarská babička, stará paní, majitelka obchůdku s aromatickým konopím, která, než mi dovolila fotit, zakryla pečlivě papírem logo firmy, a - aby bylo vše, jak má být - přeleštila sklo nad sáčky se skunkem. Když jsem se večer vracel vlakem zpátky do Curychu, začal si totálně vyspeedovaný snědý mladík balit jointa na klíně. Zapálil. Žena sedící proti mně zavětřila, znechuceně zavrtěla hlavou a řekla mu cosi - dvě tři slova. Nemluvila o policii, spíš o čuňatech. Mladík se zvedl, odkolébal se na záchod a za chvíli se vrátil na šrot. To byl druhý - a poslední - joint, který jsem ve Švýcarsku viděl mimo místa k tomu určená.

POJĎME ŠVÝCARSKOU CESTOU

Francois Reusser je snad nejvýznamnější švýcarský legalizační aktivista. Dnes pětačtyřicetiletý majitel firmy shemex.com, která zajišťuje síťové a komunikační služby. Sedíme obklopeni startrekovým hardwarem, uprostřed místnosti stojí dva obrovské modely dopravních letadel. "V devadesátém šestém jsme založili Švýcarské konopné koordinační centrum. Jenom výrobci a obchody, ne jedinci, sedmdesát subjektů. Dnes máme asi sto padesát členů. Podařilo se nám vyčistit ulice od dealerů, kteří prodávají dětem - a jenom tím, že jsme začali prodávat v hanfshopech za reálné ceny. Scény se oddělily." Francois byl jeden z prvních, kdo začal prodávat - Primavera, model s koncentrací 21 procent, za pět franků padesát. Podle pravidel, která odráží dnes přijímaný zákon. Francois je jedním z mála - jako aktivista byl nejvíc na očích -, kdo byl za prodej konopí odsouzen. Dostal čtrnáct měsíců podmínku. Ale vyhrál. "Ano, náš zákon je slučitelný s normami EU a přijat bude. Tři ze čtyř rozhodujících politických stran jej podporují, proti budou hlasovat pouze lidovci. Tedy menšina." Zatímco zkušenost s konopím má podle ověřených informací z roku 1998 třicet devět procent Švýcarů mladších 34 let a podle neověřených letošních informací zhruba 48 pro cent devatenáctiletých Švýcarů, u Čechů dle odhadu dr. Ivana Doudy z nadace Drop In zkoušelo marihuanu 60-80 procent -náctiletých. Vláda České republiky je pověře na do konce tohoto roku připravit novelu drogové legislativy. Otázka pro Mgr. Josefa Radimeckého, šéfa vládní Meziresortní protidrogové komise: Bude novela vycházet z podobného konceptu jako ta švýcarská? Pokud ne - proč? Vláda v usnesení k Analýze dopadů nové drogové legislativy (zavedení trestnosti držení drog pro vlastní potřebu) schválila úkol legislativně rozdělit drogy do dvou či do tří kategorií podle zdravotní a společenské nebezpečnosti. Následně má být při rekodifikaci trestního práva hmotného provedena revize skutkových podstat a sankcí trestných činů spojených s drogami. Nejpřísnější tresty by tedy měly být udělovány v případě prodeje heroinu či pervitinu. Držení marihuany pro vlastní potřebu by nemělo být pronásledováno, ač dle zákona zatím zůstává trestné. Vláda současně určila policii jako jednoznačnou prioritu potírání výroby a prodeje heroinu, nikoli plenění konopných "květináčů" za okny. Jde o kroky, které směřují k oddělení scén s více a méně nebezpečnými drogami. "Trafikový prodej" marihuany ale v plánu zatím není, mj. proto, že dodržování zákonů při prodeji drog (nyní u alkoholu a tabáku) není českým občanům na rozdíl od švýcarských dosud vlastní. Protidrogová politika u nás je zatím na rozdíl od švýcarské více pod vlivem politických ideologií než záležitostí odborníků.

P. S. V katalogu švýcarského konopného veletrhu (březen letošního roku) jsem našel inzerát dvou curyšských hanfshopů s reklamou: Všechno, co potřebuješ, je tráva... No a někdo na státním zastupitelství se asi fest naštval. Že by tajemství zavřených curyšských hanfshopů?