Jak spoutat internet
Internet (3. 6. 2002), autor: Jiří Novák

Státní aparáty si brousí zuby na světovou síť. Výroční Zpráva Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání za rok 2001 po svém zveřejnění vzbudila emotivní reakce internetové veřejnosti. Může za to kapitola nazvaná Internet a jeho regulace. Vypadá to, že se pánům radním nelíbí přílišná svoboda projevu na internetu a v zájmu zachování základních demokratických, morálních i bezpečnostních principů se dožadují zavedení regulačních opatření.

Přestože text vytvořený Radou pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) není legislativní návrh (plné znění viz na www.rrtv.cz/zprava2001/102.html, nebo svet.namodro.cz/go/r-art.asp?id=1020404619&t=it), Ani tento fakt ovšem nemění nic na tom, že se jedná o velice nebezpečnou tendenci, s níž se budeme zřejmě setkávat stále častěji a která může ve výsledku vyústit v zavádění cenzorských mechanismů. (Představitel RRTV Josef Musil ovšem tvrdí, že tomu tak není. Více hledejte v rozhovoru, pozn. red.) Snahy po zavedení regulace kyberprostoru rozhodně nejsou žádnou novinkou. Ve Spojených státech se první pokus s názvem CDA (Communication Decency Act) objevil už před osmi lety a okamžitě narazil na silný odpor organizací i jednotlivců. Pamětníci si ještě možná vzpomenou na celosvětovou kampaň s modrou stužkou, která se tehdy objevovala na většině sajtů a symbolicky vyjadřovala podporu boje za svobodu slova. Tím se dostáváme k důležité otázce: proč se u nás objevují regulační tendence až nyní? Odpověď není nikterak složitá a nepřímo souvisí se smutným stavem moderních komunikačních technologií v Čechách: Kocourkovští si totiž teprve teď začínají uvědomovat skutečnou sílu internetu. K naší smůle ovšem v kyberprostoru nehledají pozitivní prvky, ale naopak obezřetně zkoumají, zda neregulovaný komunikační prostor nemůže ohrozit jejich neotřesitelnou pozici.

Společnost (víceméně) občanská
Frank Zappa před dvanácti lety prohlásil, že Bolševika porazila elektrická kytara. I když se nám může zdát toto vzletné tvrzení přehnané, na každém šprochu pravdy je trochu. Krátce po skončení druhé světové války si mnozí lidé v demokratických zemích začínají uvědomovat potřebu větší kontroly vládnoucí garnitury. Objevují se nové myšlenkové proudy a výrazně také stoupá důraz na lidskou individualitu, neboť právě zmanipulované stádo bylo příčinou vražedného konfliktu. Zpočátku je nositelem progresivních myšlenek pouze hrstka intelektuálů, ale v šedesátých letech už dochází k masovému odklonu od stávajícího politického systému. Vznikají nejrůznější organizace na ochranu lidských práv a svobod, ekologická hnutí atp. Jinými slovy, občané přebírají zodpovědnost za řešení problémů, s nimiž se musí potýkat v každodenním životě. Demokracie tak dostává nové rozměry a lidé už se napříště rozhodně nespokojí jen s tím, že mohou odevzdat svůj volební hlas. Vraťme se ale k naší elektrické kytaře. Právě ona totiž byla nejvýraznějším symbolem nových myšlenek a vzpoury mladé generace, která se odmítla začlenit do etablovaného systému svých otců. Jestliže je v padesátých letech považován za idol Elvis Presley rukující ve vojenské uniformě do křižáckého tažení za spravedlnost, o pár let později jeho místo přebírá zarostlý dezertér odmítající nástup do Vietnamu. Díky prudkému rozvoji záznamových nosičů, televizního a rozhlasového vysílání dále sílila moc médií - a v šedesátých letech se navíc také poprvé ukázalo, že moderní média mohou působit vzhledem ke státní politice i kontraproduktivně, což dokazuje silná vlna společenského odporu, kterou vyvolaly zpravodajské šoty z Vietnamu. Establišment si samozřejmě sílu médií záhy uvědomuje a pomocí nejrůznějších restrikcí se je snaží kontrolovat, aby si udržel svou centralizovanou moc. Ideálním prostředkem k potlačení progresivních myšlenek se pak často stávají bohabojné zákony proti drogám, pornografii, terorismu, ohrožení morálního vývoje dětí atp. Na jejich základě se totiž i v demokratickém zřízení může vládnoucí garnitura snadno zbavit svých odpůrců.

Zelený internetový pravěk
Paradoxně stál u základu posledního informačního média (nepočítáme-li mobily) právě stát, resp. armáda. Základním stavebním kamenem internetu byl vojenský projekt Arpanet. Cílem tehdy bylo vytvořit počítačovou síť, která nemá žádný centrální bod, jenž by se dal při útoku nepřítele odstranit. Po vyřazení jakéhokoliv počítače zbytek sítě nadále funguje. Zanedlouho se do projektu zapojily také univerzity, kterým počítačová síť umožnila efektivní výměnu informací a vzájemnou komunikaci bez ohledu na geografické hranice. Právě tyto dvě sudičky pak daly internetu do vínku jeho hlavní vlastnosti. Zatímco armáda mu přisoudila decentralizovanou strukturu, univerzitní přínos spočíval spíše v duchovní rovině. Akademická půda totiž dala vzniknout prvním pravidlům chování v kyberprostoru a zároveň do něj vnesla svobodomyslného ducha. Ačkoliv se současný internet od svého inkubačního stádia výrazně liší a původní idealistické myšlenky stále zřetelněji přebíjí komerční zájmy, nastíněné základní principy zůstávají platné. Pokusme se z nich tedy odvodit jakousi definici: Internet je decentralizované globální médium, určené pro prezentaci univerzit, institucí, spolků, firem - a také miliónů individuí, obyčejných lidí-uživatelů. Umožňuje jejich vzájemnou komunikaci, vyjadřování názorů a vyhledávání či publikování nejrůznějších informací. To vše za minimální poplatky a navíc s možností šířit data přímo ke specifickým skupinám příjemců.

Ideál, nebo utopie?
Internet představuje médium, které nemá v dějinách obdoby. Na jeho unikátní možnosti se ovšem můžeme dívat ze dvou zcela odlišných úhlů. Z pohledu liberální občanské společnosti představuje ideální prostor pro realizaci přímé demokracie, šíření nových myšlenek, obchodních modelů nebo třeba uměleckých děl. Státní sféra v něm ovšem naopak často vidí spíš ohrožení vlastního postavení a zaběhnutých společenských i obchodních struktur. V rámci objektivity samozřejmě musíme internetu jistá rizika zneužití přiznat, ale negativní jevy jako dětská pornografie, propagace terorismu atp. dostatečně ošetřují stávající zákony. Jakákoliv snahy o legislativní regulaci jsou tudíž bezpředmětné (nemluvě o jejich technické neproveditelnosti) a měli bychom vůči nim být velice obezřetní. Jednoho dne totiž mohou vyústit v omezení svobody slova a především zničit unikátní charakter internetu. Internet můžeme do určité míry chápat také jako vyvažující prvek globalizačního procesu. Zatímco reálný svět se často ocitá pod tlakem nadnárodních korporací a politických velmocí, kyberprostor díky svému decentralizovanému charakteru zůstává otevřenou platformou fungující podle vlastních pravidel. Kyberobčané mohou mnohem svobodněji vyjadřovat své názory, vzájemně komunikovat, vyhledávat informace, prezentovat umělecká díla a v neposlední řadě i podnikat. To vše navíc v globálním měřítku a při zachování naprosté anonymity. Pokud ale přistoupíme na regulační opatření, rovnováha bude narušena a kyberprostor ovládnou ti, kteří diktují pravidla v reálném světě.

Svoboda není anarchie
Jedno je ovšem třeba zdůraznit: pokud má občanská virtuální společnost fungovat, musí obyvatelé kyberprostoru dbát na dodržování obecně platných zákonů a zároveň respektovat speciální pravidla nutná pro správný chod samotného internetu, tzv. netiquette. Jestliže tedy chceme zabránit státní regulaci, nezbývá než převzít zodpovědnost do vlastních rukou a bedlivě dodržovat určité samoregulační mechanismy. Poskytovatelé webhostingu tak na svých serverech samozřejmě nesmějí tolerovat stránky s dětskou pornografií. Jedině tímto způsobem získáme pádný argument proti regulačním snahám establišmentu. Koneckonců z čistě technického hlediska představuje právě samoregulace jedinou možnost, jak zabránit zhroucení kyberprostoru. Žádné centrální filtrování totiž stejně není technologicky proveditelné, alespoň bez omezení některých nezadatelných práv a svobod nejen kyberobčanů. Stejně důležité je ovšem i pečlivé dodržování již zmíněné netiquette. Respektování mezinárodně uznávaných standardů nebo uživatelů, kteří používají alternativní operační systémy, by mělo být naprostou samozřejmostí. V opačném případě mohou internet velice snadno ovládnout nadnárodní korporace jako třeba Microsoft a situace bude ještě horší. Vedle technologického diktátu by totiž při spojení podobné korporace s vládní garniturou mohlo dojít k zavedení regulačních systémů i bez našeho vědomí. A podobné tendence rozhodně nejsou z oblasti paranoidních vizí...

Welcome to Bananistán
Naši politici zatím spokojeně dřímou a internet jakožto velkou neznámou víceméně přehlížejí. Letmý pohled na politický charakter našeho Bananistánu ale jednoznačně potvrzuje, že těžko kontrolovatelné decentralizované médium bude už brzy někomu na obtíž. Ve státě, kde jsou tvrdošíjně podporovány monopoly a veškerá moc je koncentrovaná do rukou dvou prolhaných opozičně smluvních demagogů, kteří soustavně atakují svobodná média a pojem občanská společnost považují za idealistický nesmysl, přirozeně existuje pro regulační tendence velmi výživné podhoubí. V žádném případě bychom se neměli nechat ukonejšit ani tím, že první návrh vzešel od relativně bezmocné RRTV. Právě tento orgán už totiž nejednou prokázal, že není ničím jiným než prodlouženou rukou k prosazení politické vůle v médiích. Po loňských událostech v České televizi jsou navíc politici obezřetnější a špinavou práci elegantně přehráli právě na radu. Důkazem budiž například nedávné projednávání vnitřního kodexu České televize. Nikdo nepopírá, že naší veřejnoprávní televizi takováto závazná norma jednoznačně chyběla, ale na druhé straně jde o vnitřní dokument, který by v žádném případě neměl podléhat politické vůli. Obzvláště varovným signálem je navíc i smutný fakt, že dohledem nad vypracováním kodexu byl za vydatného přispění ODS pověřen také osvědčený normalizátor. Nebezpečný vykřičník se vznáší také nad projektem Internet do škol. Pomineme-li prapodivný průběh výběrového řízení, který nemůže než vzbudit logické úvahy o korupčním chování ministerských úředníků, zůstává ve hře i rozhodnutí o vybudování vlastního intranetu. Takovéto řešení je nejen krajně neekonomické, ale především posiluje státní kontrolu. Připojení škol přes centrální bod totiž umožní snadnou filtraci obsahu a navíc je v přímém rozporu s decentralizovaným charakterem internetu. Skutečný boj o svobodný internet v České republice zatím ještě nezačal, ale je velmi důležité, abychom na něj byli dobře připraveni. Tendence směřující k omezení svobody vyjadřování a koncentrace moci jsou totiž v naší postkomunistické společnosti až příliš silné.
______________________
1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.
3) Cenzura je nepřípustná.
Listina základních lidských práv a svobod, oddíl druhý, Politická práva, Článek 17