NIKDY NEZEMŘU!
Reflex (30. 5. 2002), autor: Honza Dědek

Kdysi ukusoval netopýrům hlavičky, plival krev a hřímal od mikrofonu kultovní kapely Black Sabbath. Dnes mnohaletou závislostí na drogách a alkoholu roztřesená postava jménem OZZY OSBOURNE (53) má doma nainstalované kamery, které snímají každodenní chování jeho rodiny; se zájmem je sledují milióny diváků. Je na co se dívat. Člověk s takhle pohnutým životem a nevšedním dětstvím ani nemůže být nudný.

* Ještě před několika lety jste o své rodině a svém soukromí hovořil jako o naprosto nedotknutelné věci. Co vás dnes přimělo nechat si po bytě rozmístit kamery, které sledují každý váš pohyb?

S tou myšlenkou přišla moje žena Sharon; ona má na takhle bláznivý nápady hlavu. V minulosti vymýšlela nějaké věci pro má koncertní vystoupení, řada z těch nápadů byla fakt dost dobrá. Rozdíl je jen v tom, že tady vlastně neexistuje žádný scénář, The Osbournes jsou záznamem našeho každodenního života. Žádný předem připravený umělý smích, žádný pokyny pro lidi, kdy se mají smát a kdy křičet - buď se prostě smějí, nebo ne. Dost lidí se tomu, co vidí, podivuje, ale je to tak - Sharon mě vždycky bila, když jsem byl opilý. Můžu říct, že v počátcích našeho manželství jsme byli fakt pěkně divoký.

* Není tenhle život pod kamerami poněkud frustrující?

Někdy jo. Zrovna tuhle jsem jedné noci seděl potmě na záchodě a říkal si: "Jsem jedna z nejpopulárnějších rockových hvězd na světě a sedím zrovna tady, jen abych si dokázal nějakým způsobem srovnat v hlavě myšlenky." Ale zas to rychle přešlo. Mám The Osbournes rád. Myslím, že je má ráda celá moje rodina.

* Akorát vaše nejstarší dcera Aimee kvůli tomuto sitcomu opustila domov.

No jo, odstěhovala se. Byla to její volba. Nejsem otcem, který by své děti do něčeho nutil. Nechci, aby dělala něco, co se jí příčí. A tak šla. Jednoduše ji teď baví jiný věci než se producírovat před kamerama. Má na to právo, je jí skoro devatenáct. Má svůj vlastní život, tak ať si dělá, co chce.

* Prý se věnuje muzice.

To je pravda, kráčí v otcových šlépějích! A nedělá to špatně, i když její vlastní muzika zní spíš jako Enya než jako starý Black Sabbath. Ostatně i Kelly je po mně - nedávno natočila pro soundtrack k The Osbournes coververzi skladby Papa Don´t Preach od Madonny. A můžu vám říct, že se jí to moc povedlo, fakt skvělá písnička.

* Jak by vypadali The Osbournes, kdyby se natáčeli v rodině vašich rodičů v době vašeho dětství?

Něco takového by nikdy žádná televize neodvysílala! Úplně by stačil jeden jediný díl, aby k nám vtrhla policie a sociálka - otce by zavřeli do kriminálu, matku na psychiatrii, mě a sourozence by dali do děcáku. Asi tak nějak by to dopadlo. Představte si dva dospělý a šest dětí ve třech místnostech. Na dně postele jsme měli přidělaný plastikový kbelík na chcanky. Nikdy jsme neměli čistý prostěradla, používali jsme kabáty jako ložní prádlo... Přísahám při Bohu - tak to prostě bylo. Nebo spíš při ďáblu, protože to bylo fakt peklo. Vzpomínám si na jeden den, to jsem byl zrovna nemocný. Strašně rád jsem býval nemocný, protože to jsem mohl ležet dole u našich a dívat se na televizi. Otec navíc vždycky někoho poslal pro pár lahví jablečnýho vína a nějaké brambůrky. To bylo fajn. A já ležel na gauči a masturboval. Vlastně jsem si spíš myslel, že masturbuju. Byl jsem dítě a to vzrušuje skoro všechno. Díval jsem se přitom na televizi a vtom mě napadlo, že jsem vlastně vězněm, že nejsem doma, ale v kriminále, protože všechny ostatní děti mají postele, zatímco já tady ležím na tomhle vězeňským kavalci. A pak mně něco začalo našeptávat: "Zab svou matku! Vstaň a zab ji! Ona je to zlo, co tě tady drží!" Myslím, že tehdy se to stalo - prostě jsem začal bláznit! Nikoho jsem tehdy nezabil, jasně, jen jsem strhnul ze zdi obrázek The Beatles a spálil ho. Ostatně všichni v naší rodině byli magoři - jedna sestra byla dvakrát na psychiatrii, druhá je absolutní neurotik. Mně se alespoň podařilo proměnit svý šílenství v poměrně výnosný podnik.

* Jak jste vycházel se svými sourozenci?

Neměli jsme se moc rádi. Jednu ségru jsem se dokonce pokoušel upálit - nevyšlo to. Prostě jsem ji nesnášel. Tak jsem jí nalil na sukni benzín a podpálil. Dostala se z toho a mě seřezali. Ale to mi bylo jedno. Vlastně jsem byl řezanej pořád. Bitej jak žito, výprasky byly nedílnou součástí mého života. Byly to dobrý časy.

* O svém otci jste vždy mluvil s velkou láskou.

Taky to byl ten nejlepší chlapík, co kdy žil na tomhle světě! Dodnes mě mrzí, jak měl těžký konec - umřel na rakovinu hrtanu, nebo jak se říká té trubici, co vede dolů do žaludku. Doktoři pro něj nedokázali udělat vůbec nic, akorát mu zakázali jíst. Měl v tom hrtanu nějakou hrudku, navíc trpěl rakovinou střev, takže nejenže nemohl jíst, nemohl ani srát. Třináct týdnů nesnědl ani sousto, jen samá tekutá strava. Dali ho do takový jakoby dětský postýlky, spíš velký bedny. Byl ovázaný jak zmlácený boxer - zabandážovaný ruce a v nich kapačky. Když jsem byl u něj naposled, byl v bezvědomí. Na chvíli se probral a já se mu přiznal, že beru drogy. "Jo, chlapče, vezmi si drogy, než odsud půjdeš," řekl mi na to. Byl na morfiu, naprosto mimo. Musel ho dostávat strašně moc, nejspíš měl nesnesitelné bolesti. V úterý byl operován, vzali mu tu trubici z krku a dali mu nějakou umělohmotnou. Zemřel ve čtvrtek 20. ledna 1978. Přesně o sedm let později, než se ve stejné nemocnici narodila moje dcera. Otec zemřel v 11.23, dcera se narodila v 11.20. Myslím, že v tom je něco osudovýho. To mě napadlo už ten den, kdy otec zemřel - plakal jsem nad ztrátou svýho otce a smál se, protože má dcerka slavila své sedmé narozeniny.

* Traduje se, že jste svému otci na pohřbu zazpíval slavnou skladbu Black Sabbath s názvem Paranoid.

Jeho pohřeb mě skutečně dostal, byl jsem tehdy úplně vožralej. Jinak bych asi v kostele Paranoid nezpíval. Ale chápejte, sešla se tam celá rodina, kterou jsem řadu let neviděl, a pronášeli nejrůznější poznámky, povětšině dost idiotský. My tam s matkou a sourozencema seděli, celý v černým, oni se k nám nakláněli a šeptali mi do ucha věci jako: "Vypadáš hrozně, hochu, ty půjdeš brzy za svým otcem, věřmi." Bylo to fakt zvláštní, třeba vidět otcova bratra Harolda, jak dojatě řeční nad rakví. Ve skutečnosti se s otcem nenáviděli až za hrob! Pak šel a políbil otce ležícího v rakvi. Bylo to k poblití!

* Vy jste ho nepolíbil?

Jasně že políbil! V Anglii je to zvyk! Dokonce jsem to byl já, kdo odšrouboval víko z rakve. Otec tam ležel a vypadal jako teplouš. Měl vážně teploušsky namejkapovaný obličej. Chvilku jsem se na něj díval, pak jsem se nad ním sklonil a políbil ho. V tu chvíli ke mně přistoupil ten chlapík, co ho přivezl, a povídá: "Nenechávejte víko rakve moc dlouho otevřené, je to strašný smrad." Kouknul jsem na něj a říkám mu: "Ten, o kom mluvíte, je můj otec!" Matka z toho byla na mrtvici a já se šel ožrat jak zvíře. Bylo to prostě všechno k posrání. Vrátil jsem se do kostela a opilecky vzpomínal, jak mi můj otec vždycky říkával: "Nevěřím v žádnýho podělanýho Boha, nevěřím v žádný zkurvený peklo - věřím jen sám v sebe! Chlapče, musíš věřit jen sám v sebe, protože ty sám jseš jediná osoba, která v tebe uvěří." To je taky to jediný poučení, co jsem si od svýho otce vzal.

* V čem je největší rozdíl mezi Ozzym před dvaceti lety a Ozzym dnes?

Tehdy byl naprosto mimo jakoukoliv kontrolu.

* A nyní?

Dodnes je naprosto mimo jakoukoliv kontrolu! Tehdy to však bylo o to horší, že jsem měl hlavu přilepenou k láhvi vodky. Věděl jsem jen, že bych se z toho měl dostat. Na konci každýho dne jsem byl tak blízko smrti! Člověk může chlastat a šlehat si herák, ale jen když zároveň dokáže skutečně upřímně říct, že mu žádná z těchhlech zkurvených věcí nezměnila život a nerozházela vztahy s lidma, pak teprve může být spokojenej. Ale to se nestává. Alespoň mně se to nestalo. Já už prostě nemohl dál takhle žít, dostal jsem se do bodu, kde jsem se začal bát smrti. Dostal jsem se z toho a dneska vím, že nikdy nezemřu.

* Nikdy nezemřete?

Možná že jednoho dne vyměním tohle svý poničený tělo za jiný, ale už na tomhle ztrhaným a potetovaným těle zůstane nesmazatelná nesmrtelnost. Tím, co jsem za celý svůj život vytvořil, jsem ho obalil sarkofágem nesmrtelnosti. A ať to někdo zkusí zpochybnit! Dneska už mu to dokážu vyvrátit, což jsem tehdy dávno, když jsem makal ve fabrice, nedokázal. To je ten zásadní rozdíl v mém životě mezi tehdy a dnes!

* Co jste dělal?

Skoro všechno. Poslední práce, než jsem se začal věnovat muzice, byla ve fabrice na ladění klaksonů. Tyhle posraný klaksony pro auta se vyráběj´ jak na běžícím pásu, takže jsou to pěkný zmetky. A ty pak tvrdneš v takový zvukotěsný boudě, kde bereš z bedny jeden klakson za druhým a snažíš se ho vyladit. Pěkně posraná práce!

* Váš život je jedno dlouhé leporelo skandálů a drogových a alkoholových závislostí. Může mít rodič s takovouhle minulostí respekt svých dětí?

Kdo z nás je perfektní? Já to o sobě nikdy netvrdil, jsem prostě normální chlapík, který si tak trochu užil života. Dneska už vím, že spousta z těch věcí, které jsem dělal, byly pěkný blbosti. Ale jak bych to věděl, kdybych to nezkusil? Aspoň takhle dneska můžu svým dětem říct, že některý věci není dobrý zkoušet.

* A vy si myslíte, že vám uvěří, aniž by si to samy zkusily?

V něčem jim snad přece jen poradit dokážu. Alespoň jsem se vždycky snažil chovat jinak než můj otec, který mně na otázku, odkud jsem se tady na světě vzal, odpověděl, že mě přinesl čáp! Já jsem svým dětem nikdy nelhal, vždycky jsem jim říkal pravdu. Odmalička jsem jim vysvětloval, že sex je v lidském životě stejně přirozený jako třeba dýchání nebo spaní. Mám o ně pochopitelně strach a vím, že kdybych je neupozornil na některý věci, nikdy si to neodpustím! Dost jsme mluvili třeba o AIDS. Znám v show-businessu tolik chlapíků, kteří ho maj´ a přitom si klidně šukaj´, jako by se nic nedělo. Pěkně zkurvenej svět! Teda řeknu vám, že bych nechtěl, aby mi dnes bylo dvacet, ani kdyby mi za to platili zlatem a diamanty!

OZZY OSBOURNE se narodil jako John Michael Osbourne 3. prosince 1948 v anglickém Birminghamu. Koncem šedesátých let založil s kytaristou Tonym Iommim, baskytaristou Geezerem Butlerem a bubeníkem Billem Wardem kapelu Black Sabbath, jejíž alba Paranoid a Master Of Reality patří ke klasickým dílům rockové historie. V roce 1978 byl z kapely vyhozen a začal vydávat sólová alba. Nadšeně byl přijat hned jeho debut Blizzard Of Ozz, po umělecky slabším obdobím ve druhé polovině osmdesátých let překvapil nadstandardními alby No More Tears (1991), Ozzmosis (1995) a zatím posledním albem Down To Earth (2001), které bude propagovat v rámci Ozzfestu i 30. května na svém koncertu v Praze na Strahově.