ČÁGO BELO, VINÍCI
Instinkt (4. 7. 2002), autoři: Ondřej Fér, Pavlína Wolfová

Na Terezu Pergnerovou nikdy nezapomene celá jedna generace. Prostřednictvím televize uměla rozpumpovat do nového rytmu většinu mladých lidí. Čágo belo, šílenci bylo heslem doslova jedné doby. Dnes se Tereza zvedá ze dna. Kdo ji na něj srazil?

Sedí na zahradě. Přerývavě mluví. Její divoká gesta a jiskrná krása vymizely. Vějířky vrásek okolo očí neukryje ani vrstva make-upu. Tereze Pergnerové je dvacet osm roků. Čeká ji spousta děsů abstinenční příznaky léčí substitucí, za několik týdnů bude další kolo soudu - ten rozhodne o obvinění z výroby a prodeje drog. To není všechno - chtějí jí vzít z její péče i syna Samuela.
Na chalupě u Rakovníka je letní den. Tereza utekla od slunce. Sedí ve stínu a choulí se ve vytahaném svetru. Zapaluje si další cigaretu. Prsty má opuchlé. "Žijeme vedle sebe," začíná vyprávět o své rodině, zdecimované ranami osudu.
"Jsme rodina rozštípaná na třísky. Máma je hrozná optimistka a vidí dobré konce ještě dřív, než kdokoliv z nás udělá první krok."
Ještě nedávno se mohli spolehnout na silnou osobnost otce. Textař a scenárista Eduard Pergner však zemřel. Všichni ho tu ještě cítí. A dlouho to tak zůstane - otec si přál, aby ho rodina pohřbila na zahradě jejich chalupy. Samozřejmě, že mu vyhoví. Vzadu u plotu stojí kříž a na něm Ježíš. Ve tváři se mu zračí bolest. Není tu jediný.
Pergnerovi nejezdí na chalupu jako většina jiných rodin, aby se po pracovním týdnu odreagovali, sešli pohromadě. Nic takového. U Pergnerových to je poslední dva tři roky jinak.
Oni sem utíkají. "Hledám usmrkaná malá štěstíčka," řekne najednou Tereza. Pak se usměje.
Začne mluvit o Borisovi. Staršímu bratrovi je dnes pětatřicet a před několika týdny se vrátil z kriminálu.

Brácha kriminálník
"Víte, mně se o Borisovi nechce mluvit," říká Terezina a Borisova matka, Jana Pergnerová. "Byl ve vězení osmnáct měsíců, mohl si požádat o prominutí zbytku trestu, ale neudělal to - tomu nerozumím. Proč byl zavřenej? Někde se opil a pak postřelil Cikána, který se prej navážel do Terezy. Boris si myslel, že ta pistole je plynová, jenže nebyla, a on tomu chlapovi prostřelil rameno." Boris po návratu z vězení nedělá nic, i když by se mohl uživit třeba jako kreslíř - vyzná se v tetování. "Chodí po chalupě," řekne Jana Pergnerová, "a vezme si, co potřebuje. Teď mu Tereza dala základní kapitál, po kterém tak toužil. Já mu pomáhat nebudu!" kroutí hlavou paní Pergnerová rozhodně. "Je dospělý, ať se stará."
Tereza od bráchy čekala podporu: "Tahle rodina fungovala vždycky průserově, ale otec to uměl uhladit. Dokázal být maximální despota. Když umřel, všechno najednou vyplulo na povrch. Když jsem se vrátila z léčebny, říkala jsem si, že nám Boris pomůže, že prostě převezme roli po tátovi a bude věci zahlazovat. Ne, on to neudělal."
Zmlkne na dlouhou chvíli.
"Pořád si říkáme, proč se to stalo zrovna nám," zapálí si další cigaretu. "Brácha je o osm let starší než já. Mohli jsme si vybrat, jestli tátu budeme milovat, i když to strašně bolí, nebo ho nenávidět. Já jsem si vybrala to první, Boris to druhý. Byli spolu na kordy. Já byla bílej andělíček, on grázl. Táta mu pořád říkal, že skončí jako kriminálník. Říkal mu to až do jeho sedmnácti. Pak se Boris rozhodl, že teda bude kriminálník."
Vklouzl do světa veksláků. Do vězení se poprvé dostal v osmnácti za podvody a spekulace. Tereze bylo právě deset let a vzpomíná si na Borise jen z návštěv ve vězení a pak z krátkých etap na svobodě. Dokud zase něco neprovedl.
Malá Tereza svého bratra obdivovala a milovala. Když ho poprvé zavírali, řekla si mamince o učebnici práva a rozhodla se, že bude bratra hájit. Teď, po skoro dvaceti letech, se to vrací obloukem - ve svém soudním procesu se totiž obhajuje sama.
Boris však Terezu poznamenal opravdu fatálně. Přivedl ji k jejímu největšímu průšvihu - k Františku Vomáčkovi, který Terezu zatáhl do heroinu.
Měla by být řeč ještě o Kateřině, dceři Eduarda Pergnera z prvního manželství. Ale vlastně není co říct. Kontakty s Kateřinou se dnes už odbývají jen v rovině sporů o dědictví po otci všech tří dětí.
I když se dnes hádají, bývalo jim mnohem lépe. Tereza zářila jako velká hvězda a všichni se z toho radovali.

Stydlivá hvězda
Jako malá se hrozně styděla. Říkal to o ní její smělý otec: "Chodilo k nám hodně zpěváků a Tereza, vždycky když přišli, někam utekla," vyprávěl v roce 1998 její otec.
Stud Tereza překonávala celý život. Poprvé, když se rozhodla pro konzervatoř. Rok byla ze školy nadšená. Pak začalo okouzlení ubývat. Nakonec otci jednoduše řekla, že pracuje na tom, aby ji vyhodili. Eduard Pergner jí nebránil. Sám věděl, jak škola reaguje na úspěch svých studentů. Například Rudolf Hrušínský, kterého Eduard Pergner obsadil do hlavní role v Discopříběhu, měl ve škole často na talíři, že "hraje v laciné sračce".
Jak Tereza vypadla z konzervatoře - a to bylo před jedenácti lety, v roce 1991 - nabral její život strmý spád.
Nejprve pracovala jako servírka v proslulé pražské kavárně Demínka. Současně tančila u tyče v Discolandu Sylvie, který patřil Ivanu Jonákovi.
"Jednou jsem tam šla s bráchou," vypráví Tereza. "Koukala jsem se na ty holky u tyčí. Vůbec nebyly sexy. Povídala jsem si o tom s Borisem, Ivan Jonák to zaslechl a nabídl mi, abych teda ukázala, jak to má vypadat. Vlezla jsem si na pódium a začala se svlíkat. A už jsem tam zůstala."
Tereza se nesvlékala na nyvé tóny diskotékových oplodňováků, ale za drsných riffů rockových skupin. Nikdy však neskončila nahá. Ani náhodou. Vždycky jí zůstala podprsenka a spodky, které dodnes nosí místo kalhotek.
"Od Jonáka jsem si nakonec ani nevzala peníze. Po čase jsem v Demínce potkala pána, který mi nabídl, abych to zkusila v rádiu Golem." Dostala vlastní pořad a potom nabídku moderovat hitparádu MC1 v České televizi. Tam jsme ji všichni už zaregistrovali. Vysílala ze Spojených států, kam na rok vyrazila.
To byl zřejmě uzlový bod její kariéry.
Krátce nato - v roce 1994 - změnila nadějná moderátorka stáj. Vlítla do televize Nova s hitparádou Eso.
V ten okamžik se zrodila hvězda.
A hvězdy potřebují sílu. Tereza ji našla.

Svžt pervitinu
Zařvala z obrazovky své první Čágo belo, šílenci! Intelektuálové se pohoršovali a děti ji milovaly. Například v době, kdy vrcholila hysterie kolem skupiny Kelly Familly, nadhodila Tereza v Esu, aby jim diváci posílali klobouky. Přišlo jich čtvrt milionu!
"Splnil se mi dětský sen," říká Tereza o této době. "Chtěla jsem být slavná, bohatá a povedlo se to."
Do báječného snu se však vkrádaly temné stíny. Zdálo se, že Tereza žije ve světě plyšáků, které jí posílaly tisíce fanoušků, že žije z nevyčerpatelné zásoby energie. Nikdo nevěděl, že energii jí dává pervitin. Tereza se s ním poprvé setkala prostřednictvím přátel - koho jiného než svého bratra Borise. Na přelomu let 1994 a 1995 už ji pervitin držel pevně pod krkem. Dokázala sice ještě načas přestat, natočila dokument, ve kterém o své první závislosti na droze podrobně a upřímně vyprávěla, a dav věrných ji vzal na milost. Dokonce ji obdivoval ještě víc.
Na Nově ale skončila.
"Když se Tereza zaháčkovala s drogou, tahle odporná, hnusná, cynická a krvavá televize jí nabídla, že do té doby, než se dá do kupy, na ni počká," řekl tenkrát Eduard Pergner.
Nova na svou Terezu čeká dodnes.
Roztočil se kolotoč jejího pádu.

Rytmus smrti
Na Terezu se řítila jedna hrůza za druhou. I její porodník věděl, že syna Samuela na svět přivádí žena závislá na heroinu.
Tereza střídá léčebnu za léčebnou, aby z nich vzápětí utíkala.
Je bez peněz. Nechá se fotit nahá - ona, ta stydlivá holka.
Náhle se vdává.
Umírá táta.
"Když vyšel článek o klukovi, který mi měl prodávat heroin, válela jsem se tady na zemi, brečela a prosila mámu, ať mě zabije," vypráví Tereza o době, kdy se kromě spousty jiných problémů musela vyrovnávat s útoky bulvárního tisku. "Jsou to takový svině," říká novinářích z Blesku a Superu Jana Pergnerová.
"Když Edu pozvali do Přesčasuna České televizi, říkal, že Terezu konečně očistí. Jenže už to nestihl." Eduard Pergner po deseti minutách rozhovoru s Jurajem Kukurou zkolaboval. Odvezli ho do nemocnice. Tři dny byl v bezvědomí. Zemřel 30. března 2001.
"Deset dní mi to ani neřekli," říká Tereza. Sbírá síly k dalšímu vyprávění, v očích se jí lesknou slzy.
"Ty hajzlové se v novinách ptali, kdo vydrží dýl, jestli dcera nebo otec," říká tiše, pak jí nezadržitelně vytrysknou slzy a kreslí stružky v make-upu. Na chalupě se v dětské postýlce zrovna probudil malý Samuel.

Já ho nedám!
"Čekala jsem, že to dítě bude Mesiáš, že přijde, narodí se a že mě spasí," tvrdí Tereza.
Když ho čekala, brala osm gramů heroinu denně.
"Srazila jsem dávky na dva gramy. Hrozný to ale bylo po porodu, rodila jsem císařským řezem a ležela v porodnici. Abych mohla vůbec vstát, musela jsem si vzít heroin, který jsem si s sebou přinesla."
Bulvár se chopil pátrání, kdo je otcem Samuela. František Vomáčka, s nímž Tereza žila a který ji dostal do heroinové závislosti? Nebo manžel Dalibor Korejs?
"Žila jsem s Frantou a pořád nechápala, proč mi bere věci. Pak jsem zjistila, že je prodává, aby měl na heroin. Chtěla jsem mu pomoct, ale místo toho jsem do něj spadla taky. Nechci Samuela nikomu přisuzovat, je to můj syn," říká Tereza. Možná ani neví, kdo je otcem. Každopádně v porodnici s ní byl František Vomáčka. Odešel z ní v Terezině bundě a botách, účty za ubytování v porodnici za něj musela zaplatit kamarádka. Tereza to popírá.
Když si brala Dalibora, byla pod vlivem prášků a myslela, že dělá něco skvělého. "Prožili jsme spolu jedny pěkné prázdniny. Jinak je náš vztah krabička prášků na uklidnění vrácená do lékárny."
Do rodiny vstoupilo miminko. Brzy bylo jasné, že se o něj Tereza stará těžko. Pomohla maminka - ale sama toho má dost. Je po mrtvici.
"Já ho nedám," říká rozhodně Tereza. "Odešla jsem kvůli němu z léčebny, jsem na substituci, abych se zbavila absťáků. Tohle už musím dokázat, je to moje poslední šance. Jestli ji nevyužiju, dám mámě kreditky a půjdu tam, kam patřím. Na ulici, do špíny."
O Samuela by mělo být jednou dobře postaráno. Alespoň po materiální stránce. Na peníze, které Tereza vydělala na aktech pro pornočasopis, prý nesáhla, žije ještě z úspor z nováckých časů. Je to podivné drogy ji totiž zatím přišly na něco mezi pěti a šesti miliony korun.
Jenže ono nejde jen o malého Sama. Tereza se klidně může dostat do kriminálu.
Mohla by pracovat. Jen nabrat sílu. Má smlouvu na dvě desky, brzy vyjde singl, na kterém Tereza pracovala s romským raperem Gipsym.
"Neklečím," řekne.

TEREZA PERGNEROVÁ
* 25. 6. 1974
* V roce 1991 vyloučena z hudebně-dramatického oboru Státní konzervatoře.
* Pracovala jako servírka a moderátorka v rádiu.
* V letech 1992 až 1993 uváděla hitparádu MC1, od roku 1994 do roku 1998 Eso na TV Nova.

* Vydala sólovou desku, spolupracovala se skupinou Premier.
* Jejím jménem je zaštítěn Stát šílenců a kompilace Čágo belo.
* Je vdaná, rozvádí se.
* Žije střídavě v pražském bytě a na chalupě u Rakovníka.
* Má dvouletého syna Samuela. Otec Eduard zemřel 2001, matka Jana je v důchodu.

KAMARÁD O KAMARÁDCE
Rudolf Hrušinský nejml.
Poprvé jsme Terezu potkal při natáčení Discopříběhu. Bylo to v Plzni a její otec ji přivezl na plac s sebou. Tenkrát jí bylo jedenáct, říkala, že se chce stát herečkou, což se mi zdálo jako dobrý nápad. Ta holčička mě šokovala. Byla naprosto bez zábran. Pak přeskočím sedm let.
Táhlo jí na osmnáct a stal se z ní asi nejsebevědomější člověk, kterého jsem kdy poznal.
Chtěla prožít úplně všechno. Klasický prototyp mladý ženský, která chce úspěch a žije naplno.
Když jsem se dozvěděl o drogách v souvislosti s ní, nedivil jsem se. Zapadalo mi to jako do mozaiky. Pak jsem ji potkal na pohřbu otce - Eduarda Pergnera. Viděl jsem člověka, který se zuby nehty brání podívat se na svět reálně. Jako by všechno kolem ní ještě pořád řídil její otec.

RODINNÝ PŘÍTEL O MALÉ HOLCE
Petr Spálený, zpěvák
Terezu jsem poprvé viděl jako dvouleté blonďaté děťátko. S jejím otcem jsem tenkrát blízce spolupracoval. On dělal poezii, já ji zpíval. Pak jsme šli každý jinam. Kontakt s rodinou Pergnerových se víceméně přerušil. Od té doby jsem vídal zřídka pouze Eduarda a o Tereze od něj slýchával. Byl na ni pyšný, chtěl, aby se stala slavnou. Podruhé jsem se s ní potkal až v roce 1998, v době její slávy, kdy jsem s ní měl vytvořit pro jeden společenský magazín titulní rozhovor. Dohodli jsme se, že přijede ke mně... Toho dne vešel ke mně do pokoje šoubyznys sám v podobě mladé, křehké ženy kýženého zjevu a zralého muže - jejího otce. Nakonec vznikl jakýsi dvojrozhovor. Z celého průběhu povídání pro mne vyplynulo, že mezi nimi existuje zvláštní vztah, který se zrcadlil v každé její odpovědi. Byla trochu neklidná a chvílemi roztřesená.
V každém případě se kvůli Eduardovi snažila víceméně kontrolovat. Měl jsem dojem, že by některé její odpovědi, a nakonec celý rozhovor, dostal jiný obsah i průběh - kdyby se cítila volná. Vím, že si začala si také psát svoje vlastní texty. Do té doby všechny podobné projekty kompletně vymýšlel a připravoval její otec. Zdálo se mi, že Tereza chtěla tuhle praxi změnit. Eduard tenkrát smutně poznamenal, že už ho "dcera nechce pustit k lizu".
Od té doby o ní nebylo profesně slyšet.

KOLEGA Z TELEVIZE
Pavel Skala, televizní dramaturg
S Terezou jsem spolupracoval tři roky jako dramaturg pořadu Eso. Tam se proslavila. Ve stejné pozici moderátora jsem zažil spousty lidí. Proč byla hvězda právě ona, je pro mě proto velmi snadné vysvětlit.
Nikdo jiný neměl tu bezprostřednost a schopnost diváky přes obrazovku zaujmout. Hosty, kteří přišli do studia nebo za kterými jsme přijeli třeba na koncert, dokázala přesvědčit, aby jí říkali věci, které by jinému asi neřekli. Neměla konkurenci.
Žádná pracovní debata neskončila ve stylu: "Já jsem Tereza a vy mi nebudete říkat, co nebo jak mám a nemám dělat!" Ani v osobním kontaktu jsem nic takového nikdy nepocítil. Myslím, že v přístupu k práci byla profík. Oba rodiče se jí snažili pomáhat, ale každý úplně jinak. Maminka byla důvěrník, asistentka, spolujezdec, sekretářka, kostymérka, společnice, kritik, a hlavně fanoušek. Táta byl, z mého pohledu, víc v pozadí. Ale o to větší vliv na ni měl. Byl pro ni autorita. Ten, který nejlépe věděl, že jedině práce ji drží pohromadě. Myslím, že Tereza je inteligentní a citlivá holka, která má problém s vyrovnáváním se s realitou. Tím, že byla a je populární, se dostává do situací a vztahů, které neumí řešit. Měl jsem vždycky pocit, jako by něco hledala, ale vlastně neví co. A to je pro ni osudné. A teď navíc není nikdo, kdo by pro ni byl tím, čím byl její otec. V dobrém i ve zlém.

OTEC O DCEŘI
Eduard Pergner: "Nechtělo se mi svěřit Terezu do rukou slovutných manažerů, kteří by ji vymačkali jako citron. Představoval jsem si, že když už, pak někdo, kdo v ni bude věřit. Kdo ji povede po cestě. A pak jsem se do té role pasoval sám.
Když prozradila světu, že je těhotná, přihlásily se stovky majitelů, tedy otců toho dítěte. Dokonce jsem zažil telefonický rozhovor s někým, kdo mi říkal: Pane Pergnere, tak už se konečně vzpamatujte a buďte šťastnej, že je konečně normální.
Bude mít dítě, bude matkou, může dělat nějakou normální práci, třeba v hotelu. Ta vaše láska k dceři je úplně zvrhlá, chorobná...

* Já vím, že by dobře dělala pokojskou a možná, že by tam, až shodí břicho, dostávala i slušný dýška. Ale já si myslím, že to teď nesmí zabalit.
Ona teprve začala. Ve skříni visí nádherná róba, kterou Terezka neměla nikdy na sobě. Koupila si ji s úmyslem, že v ní bude přebírat Oscara.
A já v ni věřím.
Listopad 2001 (Z posledního rozhovoru Eduarda Pergnera pro pořad Na vlastní oči)

FOTOGRAF O MODELCE
Petr Škvrně
Fotil jsem ji, když byla na vrcholu slávy a pak ji potkával i v horších dobách. Byla nesmírně fotogenická, příjemná a krásná žena. Dávno předtím, než otěhotněla, jsem s ní nafotil sérii fotek pro Mladý svět. Tenkrát si hrála na matku, která se stará o imaginární dítě. Mluvila do prázdného kočáru, chovala neexistující mimino, tvrdila, že nepotřebuje chlapa, že sama v sobě cítí i kus muže. Zdálo se tenkrát, že nepózuje, že tak prostě žije. Chtěla vzbudit dojem, že je silná. Působilo to zranitelně, až pozérsky, v té době. Vždycky byla nervózní, když se měla svléknout. Říkala, že se stydí. Nakonec se ale uvolnila. Fotil jsem ji potom mnohokrát. V ateliéru byla ohromně citlivá, zároveň profesionální a dalo se s ní hrát. Nikdy se s ní ale nedalo na ničem předem domluvit. Vždycky jen přes otce. Věděl jsem, že ona na něm v podstatě visí. Když jsem jel kolem jejího bytu, občas jsem ji viděl, jak se dívá jen tak z okna. Vzbuzovalo to ve mně dojem, že se cítí sama. Myslím si, že její vzestup, pád i všechno kolem je ohromně smutný příběh.

* * *
Tereza Pergnerová se velmi rychle stala idolem českých teenagerů. Do USA odjela kvůli natáčení hudebního pořadu pro českou televizi.

V roce 1994 přišlo Eso a s ním i vrchol její kariéry
Stud překonávala Tereza celý život
V roce 1993 si Tereza sbalila kufry a na rok odjela do Spojených států amerických V létě 2002 zůstaly Tereze oči jen pro pláč
Tereze je pět let a právě si hraje na nevěstu na chalupě rodičů u Rakovníka
V dětském pokojíčku s bratrem Borisem
V roce 1983 na chalupě. Tereze bylo sedm let. S otcem na jedné z posledních společných fotografií
S bratrem Borisem v době, kdy rodina vypadala zvenku ještě šťastně
Červen 2002
Tančení u tyče na diskotéce v podniku Ivana Jonáka byl jeden z nových začátků Terezy Pergnerové
I v hotelové vaně se Tereza dokázala odvázat stejně jako v pořadu Eso
Jen velmi blízcí lidé vídávali Terezu smutnou, vážnou, unavenou...