Ředkvičkový úlet
Týdeník Televize (1. 7. 2002), autor: Jiří Karban

Fejeton Jiřího Karbana

Držím v tajnosti, že cestou z práce občas sázím sportku (to by mě mohli označit za gamblera). Stejně tak tutlám, že jsem schopen během dvou hodin poslat sto textových zpráv. Kdyby se to dozvěděli, chtěli by mě léčit ze závislosti na komunikační technice. A co třeba záliba ve sprchování s použitím mýdla (zpravidla tak činím dvakrát denně). I na to by se jistě našla nějaká diagnóza, stejně jako na skutečnost, že jako řidič jezdím přes obce rychlostí 49 km/h a nezrychlím, i když se na mě zezadu mačkají. Avšak přiznám se vám, že po přečtení desítek článků o všemožných závislostech mám strach cokoli dělat se zaujetím a s plným nasazením. Co kdyby si toho někdo všiml? To bych pak klidně mohl skončit v lepším případě u psychologa a v horším u psychiatra. Představte si, že všudypřítomná hrozba závislostí mě nedávno dohnala k tomu, že na veřejnosti nekonzumuji ředkvičky. Blíží se totiž doba, kdy i tohle bude nebezpečné. Stačí, když se mému kamarádovi Pavlovi, který má psychologickou poradnu v jednom východočeském městě, podaří zrealizovat ďábelský plán. To si nechte vyprávět! První útok prý podnikne s pomocí známého z okresních novin. Článek o údajných halucinogenních účincích pálivé zeleniny zasvítí na první straně. O pár dní později se ozve reportér z regionální redakce významného deníku a psycholog Pavel mu kromě odborného vyjádření poskytne i zprostředkované výpovědi některých svých (údajných) klientů. A protože bude zrovna léto, podobné články vyjdou v dalších pěti denících. Zakrátko přijedou lidé od televize. Zády ke kameře dokonce promluví anonymní pacient (ve skutečnosti Pavlův kamarád), který řekne, že kvůli ředkvičkám se mu rozpadla rodina, ztratil zaměstnání, ale že se chce léčit. Stejný muž se o pár dní později sejde s populárním novinářem (specialistou na drogy) a dvě hodiny mu vypráví, kterak se z ředkviček vyrobí omamná látka. Redaktor se tváří nedůvěřivě, ale když si pak nad hrncem vařících se ředkviček užívá té nenapodobitelné vůně, vrátí se do Prahy nadšený a sepíše článek, který inspiruje nonkonformní čtenáře. Na světě bude nová závislost! Podle statistik specializovaných občanských sdružení přibude lidí, kteří potřebují k životu ředkvičky v množství větším než obvyklém. Odborníci začnou varovat, že tento druh zeleniny může za určitých okolností způsobit neštěstí. Mimochodem že vám tohle sdělení něco připomíná? Aby ne, vždyť takových strašidelně vyznívajících "objevů" je v tisku dost. Důsledkem mediální masáže budou dokonale vykoupené zásoby ředkvičkových semínek. Kdekdo zaseje, zavlaží, okope, sklidí, uvaří a nakonec si i čichne, zatímco v parlamentu projde návrh křesťanských socialistů, že ředkvičky jsou opium lidstva a jejich konzumenti patří do tepláků a v některých případech i na hranici. Psycholog Pavel vydá historicky první odbornou knihu a taky bude přednášet všude, kam ho pozvou, za což dostane slušné honoráře. Ze státní kasy obdrží několikamilionovou částku, aby se svými spolupracovníky mohl odstartovat ozdravný program. Poctiví zelináři, obávající se konfliktů s úřady, napíšou na výlohy cosi o tom, že ředkvičky nejsou a nebudou. Tento druh zeleniny bude k mání jen u arabských překupníků v centru hlavního města. Tam ale nepůjdu. Objevil jsem totiž náhražku: hlávkový salát. To byste nevěřili: když ho posypu pepřem, pálí ještě víc než ředkvička, takže bohatě účinkuje i v množství menším než malém.