Vězni vlastního těla
Ring (21. 5. 2002), autorka: Jana Tržilová

Miluje pocit, když jehla zajíždí do kůže

Žijí ze dne na den. Přespávají ve squattech, kanálech, popelnicích, opuštěných parcích a na veřejných toaletách. Nezajímá je, co bude zítra, ani jak se daří jejich nemocným rodičům. Každý den se dotýkají samého dna, každý den potřebují na drogu minimálně tisíc korun. Jsou pro ni schopni udělat cokoliv. Krást, mnohdy i zabíjet.
Jsou vězni svého vlastního těla, které od nich stále žádá víc a víc. "Absťáky mívám poměrně často. Je to čím dál tím horší. Pokaždé si myslím, že umřu. Mám strašné křeče, zvracím, potím se, někdy i přestávám vidět. Je to hrůza! Když si ale šlehnu, všechno jakoby zázrakem zmizí a já se dostanu do jiných dimenzí. Najednou si připadám mimo realitu, vznáším se v oblacích, je mi zkrátka nádherně. Jsem v jiném světě, do kterého se ostatní nedostanou. Trvá to ale jenom chvilku, do té doby, než potřebuju novou dávku. Když ji dostanu, jsem v pohodě, když ne, nastanou další muka," popisuje pocity narkomana jedenadvacetiletý Robert, který tímto způsobem přežívá už čtyři roky. Centrem veškerého dění je pražské hlavní nádraží, tak zvaná Mekka pražského podsvětí. Schází se tu vskutku rozmanitá společnost. Prostitutky, prostituti, narkomani, drogoví dealeři. Na první pohled je nepoznáte. Vypadají normálně, až nenápadně. Takzvaný king hlavního nádraží, který má veškeré dění pod kontrolou a pod svým patronátem, například působí dojmem nesmírně hodné ho dědečka.

Kluci se většinou prodávají

Snažila jsem se mezi "místní" vmísit. Poznat jak žijí, pro co žijí a o čem přemýšlejí. Brzy mi však došlo, že se pohybuji na příliš tenkém ledě. Nikdo se se mnou nechtěl bavit, až do doby, než jsem jim nabídla určitý finanční obnos. Začíná to nevinně. Chtějí to jenom zkusit. Zpočátku jsou v po hodě, proč tedy v tom nepokračovat? Jedna dávka určitě závislost nevyvolá. Ale vyvolá chuť na další dávku. Ta na další, další, až se z něj stane feťák, troska, které není pomoci a na kterou každý hledí s opovržením. V konečné fázi nevnímají rozdíl mezi fikcí a realitou. Vše jim splývá v jeden velký hnusný svět, jak se mi snažil popsat své pocity Martin, který je už čtyři roky závislý na heroinu. Na první pohled to je velmi sympatický kluk. Život se mu však poněkud vymkl z rukou. Vyrostl v dětském domově a v osmnácti, kdy státem stanovená ústavní péče končí, zakotvil na pražském hlavní nádraží. "Takových nás tu jsou desítky, nejsem žádný výjimečný případ." A jak se dostal k drogám? "Tak jako každý, několikrát jsem to zkusil a už jsem v tom lítal," svěřil se Ringu mladý muž, který si podle svých slov na drogy vydělává různými způsoby. "Občas seženu nějakou brigádu, občas si něco vyžebrám. Kluci se většinou prodávají, to jsem nikdy neudělal. "

Díky droze žiju

Honzovi je 35 let a na hlavním nádraží žije 4 roky. Je rozvedený, na dceru z pochopitelných důvodů neplatí. Jak popisuje svou cestu k drogám? "Coural jsem se po nádraží, měl jsem hlad, byla mi zima a chtělo se mi spát. Jeden chlápek mi řekl, ať si šlehnu, že mi to pomůže. Nejdřív jsem nevěděl, co s tím. Ukázal mi, jak si to píchnout, brzy jsem to zvládnul sám. Najednou jsem se do stal do jiných dimenzí. Měl jsem spoustu energie. Zjistil jsem, že si takhle můžu sehnat práci a postupem času jsem se dostal dál." Co se mu na drogách líbí? "Mám rád pocit, když jehla zajíždí do kůže a když cítím ten nájezd. Pak mi je všechno jedno," načež vstal a utekl. Podobně na tom byla i devětadvacetiletá Martina. Ta však patří mezi mizivé procento lidí, kteří se z drogové závislosti sami dostali. "Stálo mě to hodně odříkání, ale dostala jsem se z toho. Léčebna mi nikdy nepomohla. Musela jsem vše zvládnout sama." K drogám se dostala v sedmnácti. "Jeden kluk mi nabídnul pervitin, docela se mi to zalíbilo, tak jsem v braní pokračovala. Potom jsem přešla na heroin a od té doby to se mnou šlo z kopce. Několikrát jsem byla na léčení, vždy ale s nulovým výsledkem. Pustili mě a já do to ho znovu spadla. Dostala jsem se do stadia, kdy jsem na drogu potřebovala minimálně tisíc korun denně, a to jsem se musela hodně otáčet," vzpomíná. Na drogu si vydělávala prostitucí.

Píchám si to do krku

Romanovi je jedenačtyřicet. "Při šel jsem o práci, o ženu, o všechno. Nemám střechu nad hlavou, nemám nic. Jsem totálně na dně. Stále ale věřím, že jednou přijde den s velkým D, kdy se všechno změní a začnu nový život. Už mě to nebaví živořit ze dne na den. I drogy mi už lezou krkem. Vlast ně nemám co ztratit. Do léčebny mě ale nikdo nedostane," tvrdí Roman, který je závislý osm let. "Když nenajdu místo na žíle, tak si to píchnu do krku." Načež odchází s dávkou do křoví. Robertovi je jedenadvacet. Říká o sobě, že je tanečník, díky droze prý dokonce mistr tance. "Mám dokonce diplom," pyšně pronesl a dodal, že fetuje, protože ho to baví. "Až budu chtít, tak pře stanu. Někdy čau," rozloučil se a odkráčel neznámo kam. Janě je jedenadvacet. Pochází prý z poměrně bohaté rodiny. V patnácti utekla od rodičů. Z domova odcizila nějaké peníze a za kotvila na hlavním nádraží. "Doma to bylo strašný, nikdo mi nerozuměl. Teď jsem šťastná. Mám skvělýho kluka, ten taky fetuje a mám s ním bezvadný sex. Zkrátka jsem v pohodě." Co bude za rok, měsíc, zítra? O tom nikdo z těch, kteří se mnou prohodili pár slov, nemá ani ponětí. Nikdo nemá žádné plány do budoucna, nikdo by se nechtěl usadit a začít nový život. Žádné ambice, žádna snaha na jít jinou dimenzi života, než kterou poskytují drogy, žádné světýlko naděje. Hlavní nádraží se pomalu vylidňuje. Bezdomovci zabírají své stálé plácky, naši známí shánějí další dávku. Pro dnešek však už svěřování bylo dost. Bylo mi taktně naznačeno, že bych si už měla jít po svých. Mohla bych vidět to, co bych vidět neměla a možná ani nechtěla.