AŽ PŘIJDU ČISTEJ
Reflex (13. 6. 2002autor: Petr Holec

Osm hodin ráno. Helenu Ehrhardtovou a Petra Hoška z pražského K-centra čeká dlouhý a namáhavý den, jaký zde, v ruzyňské vazební věznici, podstupují od letošního února každou první a třetí středu v měsíci. Ve vrátnici nechají mobily, projdou detektory a přítmím dlouhých chodeb pokračují až do klubovny oddělení mladých dospělých do šestadvaceti let. Hlavní účel jejich mise: přesvědčit obžalované narkomany, aby na svobodě, ale většinou spíš už ve vězení podstoupili odvykací léčbu.

Není to snadná práce a ne vždy uspějí. A když uspějí oni, ne vždy později uspějí jejich klienti. Až se dostanou na svobodu, nebudou to mít lehké. Jsou často zcela bez kvalifikace. I když se jim podaří najít si práci, čeká je podprůměrný příjem. Tedy každodenní řešení spousty praktických problémů, bydlením počínaje a oblečením či zábavou konče. A právě tehdy nastává moment pravdy, kdy se spousta narkomanů vrací k droze a následně tam, odkud vyšli. Mnohdy idealizované představy a pevná předsevzetí z vězení se rozplynou v přímé konfrontaci s realitou života na svobodě. Odvykací léčba jim má pomoct obstát. " Někteří nás vyhledají sami, jiné kontaktujeme my," říká Helena Ehrhardtová, osmadvacetiletá studentka psychologie. O možnosti spolupráce s K-centrem informují obžalované i psychologové či pedagogové věznice, nutit k léčbě ale nikoho nemohou. Pracovníci K-centra se snaží formou konverzace odhalit skryté motivace jednání klientů a nalézt pro budoucnost pozitivní záchytné body. Prvotní je samozřejmě vnitřní odhodlání vyléčit se, další pak pozitivní zkušenost s prací, jakákoli kvalifikace, dobré vztahy s rodiči či partnery nebo konkrétní plány. "Spousta z nich nikdy nepracovala," vysvětluje Ehrhardtová. "Když vyjdou ven, začnou si domů nosit deset tisíc měsíčně, což je hrozně málo. Často prožívají nudu a hrozí, že po droze sáhnou znovu." Ideální je, když odsouzení nastoupí léčbu ke konci trestu, aby ven vyšli těsně po jejím ukončení. Kromě zprostředkování léčby se K-centrum snaží pomoci i při obnově narušených vztahů s rodinou či zajistit bydlení. "Neumím vyčíslit efektivitu naší činnosti. Je těžké ji ověřit, protože většina našich klientů nám zmizí z očí." Velmi zhruba se dá říct, že každý třetí z kontaktovaných lidí léčbu skutečně absolvuje. V Ruzyni oslovili pracovníci K-centra asi patnáct lidí. Podle slov ruzyňské psycholožky Aleny Křížové ale jde pouze o třetinu drogově závislých, kteří procházejí vazební věznicí. Ostatní nemají o léčbu zájem a s drogami pokračují ve věznicích, kam putují po odsouzení. Drogy jsou tam běžné. Někteří vycházejí ven v horším stavu, než v jakém trest nastupovali. V Ruzyni je podle Křížové situace lepší, za loňský rok tu oficiálně zaznamenali pouze dva případy výskytu drog.

MARTIN
Jednadvacetiletý Pražák Martin dopadl na dno, ale už se postavil na nohy. Jeho solidní korpus zahalený do hnědé mikiny nezapře bývalého kickboxera. Na židli sedí v pohodlné poloze, plynně artikuluje a během hovoru se dívá zpříma do očí. Od čtrnácti bral pervitin, od patnácti heroin. Na kontě má ozbrojenou loupež a loupežné přepadení. V detoxu strávil týden, abstinenční příznaky nyní nepociťuje. Bere pouze prášky na spaní. Ve vazbě je dva měsíce, u soudu očekává čtyři roky. Jednou už ve vězení byl, třikrát prošel různými detoxy. Ehrhardtová s Hoškem se snaží Martinovi vysvětlit následující kroky. Žádost o léčbu si bude moct vyplnit až ve své kmenové věznici, neboť zařazení na specializované oddělení je možné až po rozsudku. Obvykle trvá měsíc až dva. "Počítej s tím," pokračuje Ehrhardtová, "že oddělení je limitované prostředím, ve kterém je. Je to pořád vězení." "Mně to bude vyhovovat," odpovídá Martin. Hošek se mu snaží vysvětlit rizika léčby, po níž následuje návrat do kmenové věznice, kde bývají drogy běžně k mání. "Radši bych ji absolvoval ke konci, abych byl připravený na pobyt venku," říká Martin. Ehrhardtová má ještě jinou nabídku. Věznice se specializovanými odděleními mívají návazný pro gram pro takzvané hotovce, tedy vězně s ukončenou léčbou, kteří se osvědčili. "Nechávají si je jako členy týmu a nemusejí se vracet do kmenové věznice," vysvětluje. "Ale předem upozorňuju, že je to velká otázka. Bude jen na tobě, jak možnosti a čas léčby využiješ." Přes odhodlání léčit se Martin přiznává, že má na drogu stále chuť. " Teď to nechci, ale kdyby to přede mě někdo položil, dal bych si," říká. "Ani neumím žít normálně." Na svobodě chce pokračovat v léčbě a dodělat si maturitu. Vyučil se prodavačem, nikdy ale nepracoval." Už to byl prasácký způsob života," popisuje tichým opovržlivým hlasem poslední měsíce na svobodě. Pak ještě vysloví přání, aby jeho máma šla do vězení, až jeho pustí. To souvisí s Martinovým curriculum vitae. Na drogy a karty denně potřeboval šest tisíc, které získával trestnou činností. Kro mě loupežného přepadení, jež nechce blíže specifikovat, má na triku i ozbrojené vloupání do trezoru, jež provedl společně s kamarády a pětapadesátiletou matkou. Ta ve firmě, do jejíhož trezoru se vloupali, pracovala jako účetní. Loupež byla fingovaná a podle Martina na jeho mámu nijak netlačili. "Všechno by vyšlo, nebýt odposlechů," říká jakoby s lítostí. V trezoru byl milión a půl, policie je zatkla až po měsíci. Martinovu mámu vyšetřují na svobodě, očekává podobný trest jako její syn. Když se Martina ptám, jak jeho rodiče na drogy a krádeže reagovali, odpovídá, že si od něj sami občas brali peníze. Na závěr dodává. "Chci začít znovu od začátku. Budu teď prožívat nejhorší část svého života a mám pádný důvod, aby to byla tečka."

SANDRA
Sandra, sedmadvacetiletá brunetka s tmavýma pronikavýma očima, čekala na pracovníky K-centra v samovazbě ženského oddělení. V jejím případě není samovazba trest, jak bývá zvykem, ale odměna za vzorné chování. Obývá malou celu s radiátorem, dvěma plechovými skříněmi a garážovými lampami ve stropě. Na konstrukci železné postele visí stříbrné náramky, na železném stolku leží krabička startek. Sandra právě dopsala životopis, podmínku přijetí léčby. "Bylo to hrozný, všechno jsem si znovu připomněla," popisuje svým drsným hlasem, v němž uslyšíte i pocit viny a studu za předchozí léta. "Ještě není nic ztracený, ale nejlepší roky jsou pryč." Ve svém životopise zamlčela sestru a Helenu Ehrhardtovou zajímá proč. Sandra vysvětlí, že mezi nimi není dobrý vztah, a odmlčí se. Ve vazbě je deset měsíců, za pro dej heroinu. Tři dny strávila v detoxu, teď se podle svých slov cítí dobře. "Jasně že se mi po drogách stýská," přiznává přesto automaticky. U soudu očekává dva roky, s předchozí podmínkou čtyři. Drogy brala i pro dávala společně s albánským přítelem na diskotéce na Olšanském náměstí. Denně sama potřebovala čtyři gramy. "Byla jsem těžce závislá, takže jsem o léčbě neuvažovala," vysvětluje. Sama se rozhodla až ve vazbě, odvykací program chce podstoupit v Opavě. Po propuštění plánuje docházet na léčení v civilním zařízení. Její rodiče - máma servírka a táta číšník - se o problému dcery dozvěděli, až když se dostala do vězení. "Reagovali špatně, ale postupně se to lepší," říká. Ehrhardtová s Hoškem se snaží zjistit, co šesti rokům na pervitinu a heroinu předcházelo. "Od čtrnácti do šestnácti jsem byla v diagnostickém ústavu," vypráví Sandra. "Takže nic moc. Pak jsem dva roky bydlela u babičky. To bylo moje jediný dobrý dětství. Potom jsem začala brát drogy." Diagnostickému ústavu předcházelo záškoláctví." Říkáte, že dva roky u babičky byly šťastným obdobím ? " ptá se Hošek." Jak došlo k tomu zlomu? Proč jste odešla?" "Nemohla jsem se pořád nechat živit od babičky," vysvětluje Sandra. " Mám jen základní školu a špatně jsem si sháněla práci. Musela jsem se vrátit k rodičům." Nějaký čas pracovala jako pomocná síla v restauraci, poprvé si pervitin vzala na diskotéce. "Ostatní ho brali taky, chtěla jsem ho vyzkoušet." S albánským přítelem se Sandra přestala stýkat, kontakt udržuje jen s rodiči, kteří ji tady navštěvují. "Už mám jen je," říká smutně. Rodiče jí dali podmínku, že až se vrátí, postaví se na vlastní nohy. "Táta by mě vzal k sobě do hospody, chce nade mnou mít dohled," vysvětluje plány do budoucnosti. "Kolik si tak představujete příjem?" ptá se Ehrhardtová. "Sedm až osm tisíc měsíčně," odpovídá na závěr střízlivě Sandra. "To je reálné, příště si povíme víc o té Opavě," uzavírá Ehrhardtová. Reálné, avšak zatraceně daleko.

ADAM
Třiadvacetiletý Adam z Pardubicka. Ve vazbě je čtyři měsíce, očekává trest do tří let nepodmíněně. Od sedmnácti bere pervitin, od devatenácti i heroin, obojí řezal extází. Už jednou vyfasoval podmínku za krádež kožené bundy, měsíc se léčil. K tomu upřímně dodává, že se léčit vůbec nechtěl, spíš s kolegy chodil na pivo. Nyní má na krku loupežné přepadení ženy, jíž v zoufalství vytrhl kabelku, aby měl peníze na drogy a dluhy. Jenom na svůj zlozvyk denně potřeboval patnáct set korun, několikanásobně víc, než mohl dát dohromady. Hned při útěku ho chytila policie a skončil v Ruzyni. Na Míčánkách absolvoval běžnou týdenní detoxikaci, nyní bere prášky. Přesto mívá abstinenční příznaky - vrací se mu deprese a občas pociťuje fyzickou nevolnost. "Snáším to tak akorát," pokyvuje lakonicky hlavou. Adam mluví útržkovitě, občas trochu zmateně a během konverzace se téměř nikomu nepodívá do očí. Když už odlepí oči od podlahy, upne zrak k zamřížovanému oknu naproti. Při rozhovoru sedí na židli v podivném zkroucení s povislými rameny a dlaní si přejíždí milimetrového ježka na hlavě. "Přemýšlel jsi nad tím, jak by to mohlo vypadat venku?" začíná Hošek kontakt, s Adamem už druhý. "No, přemýšlel," odpovídá trochu. "A jsi rozhodnut zvládnout to sám? Uvědomuješ si, že se můžeš dostat do rizikového prostředí a že musíš být dost silný, aby ses s tím vypořádal?" pokračuje Hošek. "Snad to půjde," přikyvuje Adam. V minulosti to zatím nikdy nešlo. Ve vězení už byl dvakrát, vždy si říkal, že přestane, ale vždy zklamal. "Dneska je to jiný," říká. Jako by na okamžik zapomněl, kde sedíme, pokračuje. "Jsem pevně rozhodnutý. Už mě to nebaví, nechci skončit zavřenej. Předtím jsem o ničem neuvažoval, viděl jsem jenom stav po tom, až si vezmu drogu. Nečekal jsem, že budoucnost bude takováhle." Adam jeví známky toho, že co říká, myslí vážně a upřímně. Vyplnit čas ve vězení se snaží kartami nebo posilováním v cele, kterou sdílí s dalšími dvěma spoluvězni. " Už jsi v minulosti někdy pracoval?" ptá se Ehrhardtová Adama. "Dělal jsem se dřevem, to mě bavilo," odpovídá. "Takže práce je pro tebe do budoucna spíš pozitivní zkušenost, ne strašák?" navazuje Hošek. "To jo," odpovídá přesvědčeně Adam. Proti pozitivní zkušenosti hned stojí jedna negativní - přerušené rodinné pouto. Adam kdysi odešel z domova a nikdy už se pořádně nevrátil. S rodiči nyní téměř nekomunikuje. "Napravit to asi můžu jenom tak, že přijdu úplně čistej," říká. Tvrdí, že se rozhodl podstoupit léčbu. Aby mohl desetiměsíční odvykací program, zahrnující skupinovou terapii, arteterapii či relaxaci, nastoupit, musí napsat životopis včetně svých zkušeností z dětství a se závislostmi stejně jako popsat budoucí očekávání. Adam říká, že ho návštěvy lidí z K-centra utvrdily v nutnosti se léčit. "Předtím bych se léčit nešel, snažil bych se to řešit sám," vysvětluje. Uplynula téměř hodina. Adam se vrací na svou celu, za dva týdny bude v rozhovoru pokračovat.