Volejbalové kurty berou klukům chuť na drogu
Právo (28. 5. 2002), autorka: Lucie Fialová

Sport jako výchovný prostředek dosud nebyl nikým a ničím překonán, tvrdí Josef Farmačka, zakladatel Volejbalové školy Praha, která existuje dvanáct let. Jeho svěřenci nemají čas poflakovat se po ulicích a z nudy kde co ničit, krást, nebo hledat povyražení s drogou.

"Dlouhé roky jsem dělal v zahraničí tutéž práci, co teď tady. Pracoval jsem s dětmi, které braly drogy, kouřily, pily alkohol a velice rychle a úspěšně jsem je předělával," vzpomíná Farmačka. Po čase mu přišlo líto, že se stará o cizí děti, a tak se rozhodl z Vídně přesídlit do Prahy. "Byl to můj sen, mít něco vlastního," zmínil se o další věci, která jej přivedla na nápad založit volejbalovou školu. Sídlí v ZŠ K Milíčovu na Jižním Městě a navštěvuje ji 1500 dětí. Desetitisíce dalších se hlásí každý rok. "To je průšvih. Je to signál, že nemají žádnou jinou možnost zabavit se. Zůstanou-li na ulici, budou fetovat, krást, nechají se najmout do organizovaného zločinu a brutalita poroste. Žiju na Jižním Městě od roku 1975 a vidím to kolem sebe. Sídliště se mění v Bronx," říká.

Nadání českých dětí nedoceněno
České děti podle něj patří pohybově k absolutní světové špičce. Ovšem tady to nikdo neumí ocenit. "Podívejte se na poslední roky: všechno se cpe do sportu dospělých," zlobí se Farmačka, povoláním novinář. Takže škola funguje 12 let bez haléře podpory státu. Malí volejbalisté se nescházejí jenom v Praze 11. Škola působí například na Lhotce, Libuši, Černém Mostě. Její vedení se snaží, aby svěřenci nemuseli nikam dojíždět a mohli trénovat poblíž svého bydliště. "Ale moc se nám to nedaří. Tělocvičny se staly předmětem kšeftování ředitelů škol. Nejeden ředitel vám klidně řekne, že mu některé sportovní oddíly nabízejí víc než vy, a když nedáte tolik peněz, končíte," přiblížil svoje zkušenosti Farmačka, který podle vlastních slov není ochoten cpát škole prostředky, jež jí nenáleží. "Ty tělocvičny byly přece postaveny pro děti," je přesvědčen. Farmačka kroutí hlavou i nad přístupem státu. "Děcko v tělocvičně stojí ročně 1500-2000 korun. Léčba narkomana vyjde na 300 tisíc korun za rok. Stát dá klidně raději statisíce na narkomany a dítě, které má šanci vyhnout se nástrahám ulice, vůbec nepodpoří," zlobí se. Provoz zařízení spolkne zhruba čtyři milióny korun za rok. Na školném se vybere asi šestina. Zbytek musí sehnat šéf sám. "Už mám obroušené nohy," podotkl.

O milióny prosí Ivanu Trampovou
V současné době plánuje výstavbu haly pro 3500 dětí. Dostal pozemek od radnice Prahy 11 poblíž ZŠ K Milíčovu. Hala s pěti hřišti, největší v republice, má stát 11 miliónů korun. O tom, jaký je Farmačka nadšenec, svědčí, že se rozhodl na tuto akci dát několik miliónů z rodinného rozpočtu. Tuzemským institucím moc nevěří, a tak se s prosbou o pomoc obrátil ina svoji někdejší spolužačku z fakulty tělesné výchovy Ivanu Trampovou. Dodal, že nové kryté sportoviště musí vyrůst do dvou let, jinak o pozemek přijde. Škola přijímá děti od první třídy. Jediným kritériem je zájem uchazeče. Přibližně do 7. třídy neexistuje specializace. "Dělají všechno možné. Míčové hry, gymnastiku, plavání, atletiku, stolní tenis," popisuje Farmačka. Raná specializace je podle něj zdraví nebezpečná. "Nevím, proč by děcko muselo tenis začít hrát ve čtyřech letech a mít chronicky nemocné zápěstí nebo tenisový loket, my tyto problémy vůbec neznáme," říká muž, jehož svěřenci, kteří se v červnu chystají na soustředění do Itálie, pravidelně vozí ze světových šampionátů poháry za přední umístění. Trénink trvá 90 minut, tedy dvě vyučovací hodiny. V první se cvičí všestranný rozvoj, ve druhé přijdou na řadu hry s míčem. "Holky a kluci jsou dohromady do šesté třídy, pohybově se neliší. Jak se začnou odlišovat fyzicky, rozdělujeme je," uvedl Farmačka, jenž trénuje čtyři družstva.Ve škole působí 25 trenérů, přičemž každý absolvoval fakultu. ,"Hrajeme devět soutěží. Ve všech jsme první nebo druzí. To ale není náš cíl. Tím je výchova a zdravý rozvoj dětí," dodal. "Chodím od začátku školního roku. Před tím jsem hrála volejbal na Slavii, ale tam se mi moc nelíbilo," řekla dvanáctiletá Denisa, již sem přivedla kamarádka ze třídy, v občerstvovací pauze. Škola nadchla také dvanáctiletou Lucii z Jižního Města, která trénink navštívila popáté. "Moc se mi tu líbí. Mám tu hrozně dobrý kamarádky," svěřila se copatá holčina, která kvůli volejbalu skončila s tancováním. "Volejbal je mnohem lepší, mám rada míčové hry," vysvětlila a utíkala do tělocvičny, aby stihla začátek přehazované.