KAMENY ŽIVOTA 
 
Schylovalo se k večeru a na západní straně rostla temná hradba mračen.
Těžký vzduch byl naplněn předzvěstí blížící se bouře. Okolní příroda ztichla v posvátném očekávání, když byl nastalý klid přerušen blížícími se kroky. Po chvíli se rozhrnulo nedaleké křovisko, odkud se vynořila osamělá postava poutníka.
 
Po celodenním putování klikatícím se údolím, které bylo z obou stran lemované skalnatými vrcholky, se muž rozhodl, že dnes ještě vystoupí na kopec vévodící zdejšímu malebnému kraji, kde by mohl nalézt místo, jak intuitivně doufal, k svému odpočinku.
 
Bylo právě včas, když unavený poutník usedl pod keř, přes nějž nejprve přehodil pokrývku, aby se tak ochránil před blížícím se deštěm.
 
Vzduch se rychle ochladil, zablesklo se a země se zachvěla za zvuku burácejícího hromu.
Po chvíli již se zájmem poutník sledoval, jak vyprahlá země vděčně přijímá přibývající množství dopadajících dešťových kapek.
 
Blesk najednou udeřil přímo před poutníkovýma očima do blízké skály. Na chvíli jej to oslepilo, a když začal opět vidět, zdálo se mu, že skála světélkuje. Něco jej tam ve zvláštním úžasu jakoby přitahovalo. Navzdory zuřící bouři došel až ke skále, kde nadosah své ruky spatřil šest kamenů zářících každý svou barvou.
 
Bez rozmýšlení kameny sebral a užasle si je prohlížel. Byly čarokrásné.
 
Letní bouře utichla, a přestože se obloha vyjasnila, začalo se stmívat. Poutník se rozhodl zůstat na noc. Ulehl a nedalo mu to klidu, musel pohlížet na kameny jakoby tajemně zářící do tmy. Ani nevěděl, kdy usnul.
 
V noci se mu pak zdál zvláštní sen, v němž k němu přišel starý muž a řekl: "Ty kameny jsi našel a jsou nyní tvé. Září jasně svými barvami a mohou ti v životě přinést mnoho štěstí, radosti a užitku. Musíš se o ně ale pečlivě starat. Každý z těch kamenů má jinou moc a může ochraňovat některou část tvé bytosti. Všechny dohromady ti pak mohou pomoci nalézt hlubší smysl v tvém životě. Když selžeš a některý kámen pohasne, znamená to, že ztrácí svou sílu. Když ale budeš usilovat o to, být lepším v tom, co pro tebe jednotlivé kameny představují, budou zářit silněji a nakonec tě přivedou k nejvzácnějšímu kameni moudrosti. Ať jsou tedy tvé činy dobré a tvá mysl moudrá."
 
Ráno se poutník probudil a ničemu příliš nerozuměl. Teprve postupně se rozvzpomínal na kameny a na svůj sen. Kameny zářily a poutník přemýšlel.
 
Čas plynul jak voda v řece, když poutník kráčel světem a mnohé pochopil. Kameny nosil neustále při sobě, provázely jej tak na cestě životem a zářily stále více.
 
Až opět jednoho dne přivedly cesty poutníka do klikatícího se údolí a na vrchol kopce vévodícího malebné krajině. Přistoupil ke skále, kterou si ve své mysli uchovával v úctě a vážnosti a na místě, kam udeřil blesk, spatřil ještě jeden kámen, kterého si před léty nevšiml. Když jej vzal do ruky, aby si jej prohlédl ve slunečních paprscích, spatřil, že se jedná o kámen nejkrásněji - čirý křišťál - kámen moudrosti.
 
Poutník pochopil, že až teprve nyní došel svého cíle.
 
Když pomalu sestupoval k vzrostlému keři, u nějž se mu kdysi před léty zdál tak zvláštní sen, uviděl přicházet chlapce. Přistoupil k němu a oba chvíli mlčeli. Pak poutník sáhl do kapsy a natáhl před chlapce dlaň se zářícími kameny.
 
"Můžou být tvé, jestliže chceš," řekl.
 
"Ano," zněla užaslá odpověď.
 
"Vezmi si je tedy, já už je nepotřebuji. Jsou to kameny, které mě dovedly k moudrosti. Ukázaly mi, že můj život má smysl. Smysl v tom, snažit se něco dokázat. Snažit se být stále lepší. Chtít rozumět sobě i lidem okolo. Ty kameny mi přinesly štěstí a naplnily můj život moudrostí. Ať se stanou vším také tobě."
 
Poutník se rozloučil a pomalu odcházel. V jeho očích byla radost a klid.
Věděl, že svěřil kameny do dobrých rukou.