FRITJOF
CAPRA: TAO FYZIKYVe
snaze a úsilí pochopit záhady života ubírali se muži a ženy mnoha odlišnými
cestami. Byla mezi nimi cesta vědce i mystika, ale stejně tak cesta básníka,
děcka, klauna, šamana a mnoho dalších...
TRILOBIT
Při svých toulkách přírodou jsem objevil nádherný kout světa, jenž zůstal
skryt jakoby zázrakem před zraky výletníků a uchráněn tak od působení okolní
civilizace, přestože se tam nalézají zkamenělí trilobiti. Zažil jsem tehdy
v hloubi své duše onen vrozený protiklad ve smyslu mít či být. A vyhrála
má dobrodružná povaha hledače, když jsem se s neodolatelnou touhou po objevu
vrhl na místo, kde otevírala se brána do minulosti. Použil jsem vzletný
obrat, ale v té chvíli jsem snad již tušil, jak blízko se ocitám zvláštní
zkušenosti.
První
den Z peněz na cestu, které
jsem sebou dostal, mně už nic nezbylo. Abych se vůbec mohl odhodlat k jakékoli
činnosti, potřeboval jsem svou minimální dávku životabudiče, bez něhož
cesta do léčebny, a vůbec cokoli, ztrácelo na svém významu. Devátý
den Zatím žádný z mých opakovaných
pobytů v psychiatrických zařízeních a léčebnách nevedl ke zdárnému konci.
Po krátké době odpočinku jsem raději pokaždé zdrhnul, a tím spíš, bylo-li
za mřížemi venku jen trochu snesitelné počasí. Dvacátý
třetí den Na svých toulkách životem
jsem si zvykl zapisovat své myšlenky a nápady ve chvílích, kdy mi bylo
smutno a neměl jsem se ani komu svěřit se starostmi a problémy. Třicátý
osmý den Snídaně, rajóny, které
se neobejdou bez hádek a křiku. Úklid pokoje, léky a vizita. Často ani
pořádně nevím, co po nás na oddělení vlastně chtějí. Padesátý
první den V družném kroužku se
hrálo na kytaru, povídaly strastiplné i veselé historky z “feťáckého” života
nebo se blblo, což často zavánělo nepříjemným malérem. Osmdesátý
první den Týden se mnou nebyla
žádná řeč, vyčítal jsem si zklamání, beznaděj a vlastní neschopnost. Považoval
jsem teď sen o normálním životě za holý nesmysl a vymyšlenou pohádku. Deset
dnů venku (speciál !!!, původní rukopis)
Bránou psychiatrické
léčebny jsem prošel brzy ráno. Spěchal jsem na vlakové nádraží. Čeká mě
povinnost, slíbil jsem kurátorovi, že za ním zajdu na úřad, hned jak dorazím
do okresního města, které se má stát na čas mým novým působištěm. Sto
třicátý sedmý den (opět v léčebně)
Nějaký čas mi trvalo,
než jsem se za pomoci lékařské péče dal přiměřeně do pořádku. Celých
šest dní jsem strávil na pokoji intenzívní péče, kde jsem dostával kapačky
a jiné medikamenty, které mi usnadňovaly návrat k životu. Dalších
sto jedna dnů (speciál!!, původní rukopis)Nesu si své
znamení a najednou se objeví někdo, kdo se člověčím způsobem zajímá o mé
problémy. Až to ve mně probouzí obavy, jestli se neděje něco nesprávného.