Lidský duch, to je veliké tajemství. K našemu tématu zde zmíníme především vůli a rozum. Můžeme ovšem hovořit také o lidské osobnosti jako takové, nebo připomenout biblické výroky o lidském srdci, jimiž samozřejmě není myšlen jen fyzický srdeční sval, ale především jakési centrum lidského sebeuvědomění, "já", ega.

Lidský duch je svým určením kompaktní, nerozdělený jednolitý celek, v ideálním případě tvoří jakýsi neviditelný ucelený živý organismus. Jsme zvyklí uvažovat o různých složkách lidské osobnosti. O tom, že je nesmírně komplikovaná. Avšak v onom ideálním případě ani nepozorujeme tuto mnohost a komplikovanost. Naopak, vše do sebe zapadá a je hladce srostlé ve vzájemné harmonii a vyrovnanosti, jako neporušená plocha vyleštěného zrcadla. Lidský duch má totiž také úlohu takového zrcadla. Živoucího zrcadla, které je nastaveno aby přijímalo a dál potom své duši a tělu zrcadlilo (prostředkovalo) cosi vyššího, vznešenějšího, ušlechtilejšího. Teologicky vyjádřeno, nestvořené energie Božího Ducha (neboť člověk je obrazem - zrcadlem Božím), filosoficky vyjádřeno, vyšší mravní zákon bytí, psychologicky vyjádřeno (nu, dejme tomu) nad-já, prostě, něco tak. Jak říkám, je to tajemství.

Za ideálních podmínek je tedy lidský duch kompaktním organismem zrcadlícím Boha, nejvyšší Osobnost, mravní zákon, ušlechtilé hodnoty jako lásku, pravdu, čest, velkodušnost, milosrdenství, obětavost a jim příbuzné. Jsou to hodnoty, které k sobě dobře jdou, doplňují se, jsou tak říkajíc "z jednoho těsta" a tím spoluvytvářejí harmonickou jednotu ducha. Jejich charakterizující vlastností je právě vzájemná jednota.

Ovšem může se také stát, že toto neviditelné duchovní zrcadlo se nastaví jiným směrem než k výše uvedeným vyšším hodnotám. To je v moci lidské vůle. Je to výsostné právo lidské vůle. Je to její svoboda. Může také začít zrcadlit nízké hodnoty. Velmi neušlechtilé. Pýchu, sobectví, nemilosrdnost, lež, nepoctivost, agresivitu, a tak dále. Tyto hodnoty mají ovšem jednu nepříjemnou vlastnost, že na rozdíl od těch dobrých hodnot rozhodně nemají tak rády společnou jednotu. Nechtějí se podřizovat jedna druhé, spolupracovat, držet pohromadě spolu. A když už se k něčemu spojí, tak jen účelově a na nejkratší nutnou dobu. Jejich charakterizující vlastností je individualistická mnohost. Na rozdíl od dobrých hodnot, které jsou otevřené vůči sobě navzájem, což by se dalo připodobnit vzájemné lásce, zlé hodnoty jsou naopak zaměřeny pouze k sobě samým, jsou každá proti každé, všechny proti všem a každá usiluje o život na úkor těch ostatních.

Lidský duch, či chceme-li, lidská osobnost, vypadá sama přesně podle toho, co zrcadlí. A zrcadlí-li neustálé nepřátelské napětí mezi "šelmami", nízkými hodnotami, jistě to neposiluje utváření osobnosti kompaktní, držící v pohodě pohromadě. Jednotu osobnosti mohou tyto nesourodé a vzájemně kořistnické energie narušovat a rozkládat do té míry, že mohou mít svůj významný podíl na postupném procesu rozkladu a rozpadání se celého "zrcadla", tedy konkrétního lidského ducha, či, chcete-li, osobnosti. Jedním z takových úkazů může být kupříkladu toxická psychóza, nemoc velmi podobná paranoidní schizofrenii, aktivovaná působením povzbudivých drog. Ale vraťme se ještě k teorii, konkrétně k vůli a k rozumu.

Úlohu vůle jsem nastínil při nastavování "duchovního zrcadla". Je to její klíčová úloha. Na ní záleží, kam bude zrcadlo nastaveno. Na chtění. Jestli chci dobro, nebo zlo.

Ovšem ani rozum nestojí stranou. Rozum slouží. Někdo by možná řekl, že rozum neslouží, ale naopak rozhoduje, kterým směrem se napře vůle. Je to věčný filosofický spor. Osobně mám za to, že člověk napřed něco začne chtít, pro něco se rozhodne, a potom to začne uskutečňovat, k čemuž právě používá svého rozumu. Rozum může sloužit cílům dobrým, i nedobrým. Rozum sám o sobě v této věci příliš nerozlišuje. Chovat se rozumně může člověk, který se v hádce ovládne, aby neublížil, stejně jako člověk, který v hádce bodne první, dřív než sám bude možná proboden. Kdo z nich se zachoval rozumně? Shodnou se na tom všichni?

Voltaire a jeho osvícenští kolegové přišli s termínem "úsměv z rozumu". Šťastné zítřky, jistota lidstva, nová doba, společnost zorganizovaná podle jasných rozumných názorů, ráj na zemi. Později i komunistická ideologie posvětila za nejvyšší hodnotu lidský rozum, zdroj vědeckých úspěchů, pokroků a idejí beztřídní společnosti. Čemu všemu už tady na zemi lidský rozum sloužil? Je to prostě úžasný služebník. A když se třeba takový toxikoman rozhodne, že jej bude používat k zastíracím manévrům před rodiči a dospělými, nebo dokonce i sám před sebou, a je-li tím rozumem nadán výrazně (což není mezi nimi výjimka), pak se výsledek dostaví. Většinou se problém provalí až když už je hodně a hodně pozdě. K tomu si ještě, jen tak na okraj, připočtěme, že obhajoba feťáckého života je v hlavě toxikomana propojena s jeho pudem sebezáchovy (podobně jako u sektáře), takže do toho vkládá 101 procent všech svých sil a schopností, aniž se musí zbytečně rozptylovat ještě jinými věcmi a povinnostmi, kterých my dospělí a víceméně odpovědní máme sto a jednu.

Ale zastavme se u procesu rozumového zastírání a namlouvání si, abychom si ho povšimli blíže. Je to ostatně užitečné ne jen pro oblast toxikomanie. Odborně se tomu říká racionalizace. Lidově řečeno, s prominutím, oblbnutí se. Například o alkoholu je známo, že je svou chemickou podstatou jed. Ovšem pokud si přihneme Fernetu, pijeme zdravé bylinky. To musí uznat každý, zvlášť když si to přečte na reklamním monstru. Jde jen o to správné zdůvodnění. Racionalizaci. Slyšíte tam to ráció, tedy rozum? Jaký to protimluv, že právě pomocí rozumu se může člověk, s prominutím, oblbnout. A přece se tak děje.

Tato racionalizace jde v ruku v ruce s duchovním procesem, o němž jsme se zmínili výše, totiž s rozpadem, rozkladem osobnosti. Rozklad je průvodním znakem tělesné smrti. Už to nedrží pohromadě. Rozpadá se to. Ovšem člověk může zemřít i duchovně. I v Bibli se hovoří o lidech, kteří jsou tělesně živí, avšak duchovně mrtví, rozpadlí, rozložení. Samozřejmě, že o tom člověk sám musí něco vědět, nachází-li v takovém stavu, či dostává-li se do něj. Cítí, že jaksi něco nebude v pořádku. Ale z určitého důvodu na tom teď nechce nic měnit. Z určitého důvodu je pro něj něco jiného důležitější a momentálně výhodnější. Třeba právě droga. A tak člověk, aby se necítil mrtvě a smutně nad sebou, začne racionalizovat. Vysvětlovat si svůj stav jinak. Rozumně si zdůvodňovat, že příčinou jeho vnitřních nepříjemných varovných pocitů rozhodně není duchovní umírání, ale třeba nespravedlnost světa, nepochopení dospělých, a nebo již příliš dlouhá abstinence.

Stejně rozumně si ovšem (ruku na srdce) i my sami můžeme zdůvodnit jakýkoli svůj hřích, zlozvyk a manýru. I my dospělí to umíme velice dobře. Dokonce na to ještě můžeme přitlačit vahou svých životních zkušeností a let. Dokonce umíme racionalizovat nejen každý sám pro sebe, ale také i společně jako celá společnost, a to přímo na vědecké úrovni, jakož i psychologické a filosofické. A aby toho nebylo málo, je naše situace složitější o to, že v současném věku jsou všichni lidé dědičně už od samého svého narození duchovně nekompaktní, už od narození v sobě mají ne jen dobro ale i zlo, takže ona vnitřní ucelenost a harmonie o níž se zmiňuji, je pro každého člověka teprve možností, šancí, úkolem, posláním, něčím, čeho se máme dobrat, čeho máme dosáhnout a nikoli již teď pevně danou realitou. Naše obyčejná běžná realita je naopak složitá a problematická, a to i přesto (nebo snad právě proto ?), že je námi přímo filosoficky a vědecky zkoumaná a popisovaná. A tak se například dozvídáme, že se vnitřně rozdělujeme na všelikerá já, nadjá, podjá a vedlejá, nebo že máme různá vědomí, podvědomí, nevědomí a nadvědomí, jak individuální tak kolektivní a historická a možná i s intuitivním vhledem za roušku zakrývající neznámo budoucnosti. No prostě je to s námi složité. A ne jen složité (od slova složit), ale přímo rozložené, takové drobet rozklížené a porozpadlé.

Jak jsem řekl a jak osobně věřím, naším posláním a šancí je dosáhnout ucelenosti a harmonie, nejen duchovní ale i duševní a tělesné. Stojí to nečekaně mnoho námahy a úsilí a člověk v určité fázi cesty zjišťuje (pokud ovšem o takové zjištění stojí), že toho sám jen ze svých současných vlastních lidských sil a možností nebude schopen. To ale kupodivu nevadí. Důležité je, aby byl ochoten. Aby byl ochoten sám na sobě pracovat, a zároveň také sám na sobě spolupracovat. Spolupracovat s něčí pomocí. S pomocí někoho moudrého, dobrého a mocného, jak se říká, s pomocí Boží.

Ale jak je na jedné straně pro člověka tato práce a spolupráce na sobě cestou namáhavou a trnitou, tak je pro něj na straně druhé naopak velmi pohodlné a velmi vzrušující, ba zábavné, svou momentální vnitřní neucelenost ještě více narušovat, tu vnitřní přirozenou nerovnováhu ještě více rozkývávat a spouštět svou bludnou spirálu rozpadu. Zdali by ti mladí začínající toxikomani brali tak zvědavě a nadšeně drogy, kdyby to nebylo příjemné a tak lehké a sladké? A pak jim někde na přednáškách ve škole vykládejte, jak jsou drogy ošklivé. Oni vědí svoje. Totiž, alespoň zpočátku si myslí, že vědí svoje, protože zpočátku je všechno moc fajn. Potom sice nastoupí další fáze, kdy už není všechno moc fajn, kdy nastanou potíže, ale zároveň s nimi honem nastoupí také racionalizace. Mozek si sám sobě ty problémy vysvětlí. Mozek si to zdůvodní. Mozek se rozdělí na deset částí, z nichž těch šest přesvědčí ty čtyři. Na pohublé a poďobané tváři mladého narkomana zvítězí úsměv. Úsměv z rozumu.